Kaliningradská oblast: Jantarnyj, Světlogorsk, Zelenogradsk a národní park Kurská kosa.

Úterý 29. září 2026: Jantarnyj

Přestože jsme včera šli spát brzy, dnes ráno odkládáme budík a vyspáváme. Nakonec se z dodávky, po téměř deseti hodinách spánku, vypravíme až před půl desátou. První zastávkou je směnárna, protože 400 dolarů, které se nám podařilo směnit v neděli, už začíná docházet a my budeme dnes, kromě jiných výdajů, i tankovat. Peníze měníme bez problémů a pokračujeme do muzea jantaru. Celé Kaliningradské oblasti se kromě Malého Ruska přezdívá také Jantarový kraj, protože se tu těží a nachází naprostá většina světových zásob této horniny.

Muzeum je poměrně malé a velmi rychle se zaplní přestože k němu přicházíme doslova v momentě, kdy otvírají vstupní bránu. Ve spodním ze dvou pater se nachází zejména obchůdky s jantarovými suvenýry a šperky. Ve vrchním patře se pak nachází krátká expozice věnovaná vzniku jantaru a historii jeho těžby a následně několik originálů a spoustu replik více či méně bizarních jantarových předmětů. Exponáty jsou opravdu různorodé od všemožných šperků přes dýmky a náboženské sošky až po sovětská díla oslavující a zobrazující úspěchy socialistického průmyslu. Asi nejbizarněji ale působí velký jantarový obraz ve stylu světské ikony zobrazující Vladimira Putina, který visí na stěně jednoho ze suvenýrových obchůdků.

Po návštěvě muzea se přesouváme na oběd do Tobíka (restaurace FatCat, námi přejmenované podle našeho kocoura), kde ochutnávám baltskou stoljanku: tradiční ruskou polévku, ve které se ale místo hub a několika druhů masa nachází různé druhy ryb. Poté následuje návrat do dodávky, plánování přejezdu a odjezd z Kaliningradu, ve kterém jsme nakonec strávili dva a půl dne.

Navzdory tomu, že tu místní ve městě (a určitě i mimo něj) jezdí dálniční rychlostí, tu platí absurdně nízké limity. Ty jsou nejspíš vynucovány náhodně podle jakéhosi pravidla, se kterým nejsme obeznámeni, takže jsme, jako jediní, odsouzeni k jejich plošnému dodržování. 45km přejezd do pobřežního města Jantarnyj nám tak zabere víc než hodinu. Cestou tankujeme plnou nádrž za příjemných 21 Kč za litr (v době, kdy u nás stojí litr přes 50 Kč) a projíždíme kolem rozlehlého povrchového dolu na jantar. Cestou také míjíme stavbu nové silnice, která je tu budována na ohromně vysokých náspech; domníváme se, že se musí jednat o nějakou odpadní zeminu z oněch jantarových dolů.

Do pobřežního letoviska Jantarnyj přijíždíme po rozestavěné silnici krátce po čtvrté odpoledne, ale pouze jím projíždíme a zastavujeme až na placeném parkovišti u dlouhé písečné pláže, kam plánujeme vyrazit na večerní procházku. Po zaparkování jdu obhlédnout platební automat a zjišťuji, že se tu nedá platit hotově. To je v Rusku značná komplikace, protože západní platební karty tu kvůli sankcím nefungují a ruskou platební kartou nedisponujeme. Při odchodu od automatu se se mnou ale dává do řeči místní hlídač, který mě informuje, že teď už sice jede pryč, ale že pokud tu budeme spát, můžeme mu zítra mezi devátou a desátou zaplatit hotově a on nás pustí ven.

Středa 30. září 2026: Světlogorsk a Zelenogradsk

Poté, co vstaneme a nasnídáme se, čekáme asi čtvrt hodinky na příjezd včerejšího hlídače. Za celodenní parkování tu platíme 1 200 rublů (300 Kč). Dnešní první zastávkou je Světlogorsk: historické pobřežní město, které je jedním z nejvýznamnějších lázeňských letovisek v Rusku. Stejně jako předtím v Jantarnym (a i později v Zelenogradsku) je tu obtížná situace s parkováním. Bezplatných parkovišť je málo, jsou roztroušená po městě a většinou nevhodná pro větší auta. U placených parkovišť si zase nejsme nikdy předem jistí, jestli budou mít obsluhu, u které by šlo zaplatit hotově. Nakonec se nám podaří chytit místo na malém parkovišťátku u městského jezera.

Obhlídku města zahajujeme focením malých sošek ježků, které jsou rozeseté po celém Světlogorsku, podobně jako jsou po Kaliningradu rozesety sošky gremlinů. Mezi turisty, kterých je tu docela dost, jsou hodně oblíbené a u jedné z nich se nás dokonce kolemjdoucí turista ptá, kolik jsme jich v našem směru potkali a kde jsou. V centru města nás přivítá 25 metrů vysoký secesní vodojem, který je dominantou centra města.

Poté sestupujeme několik desítek výškových metrů na nově budovanou (resp. rekonstruovanou) promenádu, kde se procházíme kolem moře a okukujeme četné obchůdky. Žádná z místních restaurací se nám ale nepozdává, a tak se rozhodujeme poobědvat až někde nahoře ve městě. Naštěstí M plánuje koupit suvenýrový magnetek, díky čemuž zavčas zjistíme, že jsme peněženku zapomněli v autě. Takže se nekoná ani nákup ani oběd a k autu se vracíme hladoví. Po vyzvednutí peněženky nakonec obědváme v restauraci na břehu jezera, u kterého parkujeme. Porce jsou tu, jako je to tady obvyklé, spíš menší (oproti Česku téměř poloviční) a přesto zaplatíme 3300 rublů (825 Kč), což z tohoto podniku činí zdaleka nejdražší restauraci, kterou jsme v průběhu této dovolené navštívili. Přitom na její cenovou hladinu nic poukazovalo. Domýšlíme si, že jedinou možností je její umístění, které by snad někdy ve vrcholné sezóně mohlo být považováno za prémiové.

Po nové čtyřproudové rychlostní silnici, která je většinu trasy opět vedena na vysokých náspech, přejíždíme do asi 30 km vzdáleného Zelenogradsku, který je pro M, díky jeho slavným kočkám, údajně hlavním lákadlem celé Kaliningradské oblasti. Riskujeme vjezd na placené parkoviště, kde se tentokrát sice nachází hlídač, ale dozvídáme se, že celodenní parkování stojí přes 1 000 Kč, takže tu parkujeme jen na prohlídku města a večer si přejedeme jinam.

Z parkoviště vyjdeme rovnou na nově vypadající promenádu, po které míříme směrem k centru města. Stejně jako ve Světlogorsku se tu na rozdíl od Kaliningradu, který byl za druhé světové války spojeneckým bombardováním v podstatě srovnán se zemí, dochovala spousta historických vilek. Kromě nich jsou hlavní atrakcí města všudypřítomné kočky, kočičí malby, kočičí suvenýry a třeba i vyhrazený prostor pro kočky, ve kterém jsou kromě misek s jídlem a pitím i vytápěné domečky.

Cestou zpět do dodávky navštěvujeme ještě Murarium, ve kterém sídlí největší sbírka kočičích předmětů v celém Rusku. Skrze několik pater historické věže zaplněných kočičími exponáty stoupáme vzhůru na vyhlídkovou plošinu, ze které je hezký výhled na celé město. Poté se už vracíme do dodávky a z placeného parkoviště odjíždíme po třech hodinách. Přejíždíme za město na parkoviště k supermarketu, kde nakupujeme i spíme.

Čtvrtek 1. října 2026: Kurská kosa

Budíme se na parkovišti u Eurosparu na předměstí Zelenogradsku a po snídani a krátké návštěvě pekárny odjíždíme směrem do národního parku Kurská kosa rozprostírajícího se na dlouhé písečné šíji ohraničené Baltským mořem z jedné strany a Kurským zálivem ze strany druhé. Za vjezd na asi 45 km dlouhou ruskou část tohoto poloostrova platíme 400 rublů (100 Kč) za osobu. Naší první zastávkou je Müller’s Höhe: vyvýšenina, na kterou to z parkoviště máme asi 1 km. Na vrcholu se kromě malé dřevěné rozhledny nachází také historický kámen z roku 1882.

Po návratu k autu a při přejezdu na další předtipované parkoviště, pozorujeme houstnutí provozu. Při parkování u tančícího lesa pochopíme, že naše představy o tom, že tu ve všední den dopoledne budeme jen my a pár dalších turistů, jsou zcela liché. Na parkovišti je spousta aut místních, několik zájezdových autobusů a skupinky turistů s průvodci, z nichž někteří mají kromě výrazných deštníků i zvukotechniku, ze které vyřvává jejich výklad. Také je tu značné množství suvenýrových stánků, rychlých občerstvení a toitoiek. Abychom mohli do tančícího lesa vůbec vejít, musíme projít zastřešenou uličkou lemovanou několika desítkami suvenýrových stánků, u kterých se průvodci se svými skupinami zastavují a o nabízených suvenýrech jim cosi vykládají.

Celá situace začne působit ještě o mnoho bizarněji v momentě, kdy pochopíme, že onen tančící les - jedno z hlavních lákadel národního parku - je obyčejný borovicový les, kde je každý padesátý strom lehce pokroucen. Natolik, že bychom si toho všimli, i kdybychom nevěděli, po čem se dívat, jich je pokrouceno jen velmi, velmi málo. Vzhledem k našim představám o celém lese, nebo alespoň části lesíku, plném pokroucených stromů, jsme značně zklamaní. Některé jednotlivé stromy jsou sice zajímavé - obzvlášť proto, že důvod jejich pokroucení není znám -, ale to, co se tu kolem toho děje, nám připadá naprosto neadekvátní. Zvlášť když později během dne vidíme na jiných místech další pokroucené stromy v podobném počtu.

Po návštěvě tančícího lesa zjišťujeme, že náš plán, který počítal na tento národní park se dvěma dny, byl zbytečně velkorysý. Takže když si dáváme v dodávce pauzu na oběd, plánujeme náhradní program na zítřejší den. Odpoledne pak pokračujeme plni obav, že takto bude vypadat celý národní park, na další zastávku, kterou je Vysoká Efa. Při výšce 64 metrů se jedná o jednu z nejvyšších písečných dun v Evropě. Když byly v 18. stol. pokáceny stromy v jejím okolí, začala se duna pohybovat a postupně pohltila 14 usedlostí. Duna je pojmenována po německém lesníkovi a vědci Wilhelmu Ephovi, který tu v 19. stol. 40 let pracoval jako pozorovatel dun a významně se zasadil o zalesňování oblasti a tím i zpomalení pohybu místních dun.

I tady je sice naprosto šokující množství turistů, ale jinak je tahle zastávka o hodně lepší než ta minulá a je zakončena docela zajímavým výhledem na Kurskou zátoku. Ještě před návratem do dodávky přecházíme i na druhou stranu silnice, kde si na terase malé kavárny dáváme kafe a čaj s výhledem na písečné pláže Baltského moře. Při odchodu dostáváme od servírky, která byla v kontrastu s obvyklou českou zkušeností celou dobu velmi milá, jako dárek malý pytlíček s mušlí a několika malými kousky jantaru, které tu vyplavilo moře.

Naši poslední plánovanou zastávkou je Labutí jezero, ke kterému jdeme z přilehlého parkoviště asi čtvrt hodinky. Tady je, pravděpodobně i díky pozdnímu odpoledni, turistů o něco méně a výhledy z koncové výhledové plošinky jsou asi nejpůsobivější za celý den. Na parkovišti se navíc při našem odchodu i návratu prohání dvě lišky, které ztratily všechnu plachost. Poté už jen cestou na nocoviště zastavujeme na jednom z mnoha parkovišť, odkud za dvě minuty dojdeme na nekonečnou písečnou pláž, ze které pozorujeme západ slunce. Celkově mi NP Kurská kosa přijde, zejména kvůli ohromnému množství turistů, kteří tu byli i v pracovní den mimo sezónu, a značně omezené možnosti pohybu, jako slabší alternativa písečných dun na severu Polska a pravděpodobně i v Litvě, kde jsem ale nebyl. Největší migrující písečné duny se sice nachází tady, ale zatímco v Polsku jsem se kolem nich mohl projít (skoro sám), tady je můžu jen z dálky pozorovat z přeplněné dřevěné vyhlídky. Takže na rozdíl od zbytku míst, která jsme v Kaliningradské oblasti navštívili, odsud odjíždím s pocitem, že sem už bychom znovu jet nemuseli.

Pátek 2. října 2026: návrat do Česka

Za chladného rána vstáváme na parkovišti na okraji národního parku a vyrážíme směrem do Kaliningradu, na jehož předměstí zajíždíme k fortu XI „Dönhoff“; jedné z patnácti pevností asi 150 let staré fortifikace města. Tento dobře zrekonstruovaný fort slouží jako muzeum a zřejmě i kulturní nebo komunitní centrum, protože kromě kaváren, několika málo obchůdků a mnoha historických prostor se tu nachází také jakési posluchárny. Celá pevnost je obehnána mohutným vodním příkopem, který zabraňuje všudypřítomným králíkům, aby se rozutekli do okolí. V areálu se jich prohání stovky a návštěvníci si tu pro ně v automatu mohou zakoupit krmivo.

Dále se přesouváme do samotného centra města, kde parkujeme na ohromném bezplatném parkovišti v místě, kde dříve stával hrad Königsberg. Odsud vyrážíme směnit zbylé rubly a následně na oběd na poslední návštěvu restaurace FatCat (aka U Tobíka). Tentokrát tu zastihneme polední menu, takže se dozvídáme, že kdyby zrovna neměli skluz, šlo by si tu objednat celou pizzu za 70 Kč.

Po jídle se vracíme do dodávky a vyrážíme směrem k polským hranicím. Cestou se ještě zastavujeme do plna dotankovat levné nafty, na kterou bychom měli zcela pohodlně dojet až zpátky do Olomouce. Přechod hranic proběhne překvapivě rychle. Nejsou tu téměř žádná auta a kontrola je na obou stranách víceméně formální, takže do Polska vstupujeme ani ne za tři čtvrtě hodinky. Do Olomouce přijíždíme po osmi hodinách jízdy krátce po půlnoci.

Publikováno: 29. 10. 2026

Galerie

VanLife Autem Rusko

Předchozí Kaliningrad: Rybářské městečko, Kantův ostrov, muzeum Světového oceánu a Zoo