Pamir Highway: Oš
Pátek 12. srpna 2022: odlet
Časně ráno nastupujeme na Olomouckém autobusovém nádraží do Flixbusu směr Vídeň, odkud odlétáme do Istanbulu (13:40–16:55) a dál do Kyrgyzského Oše (22:45-6:35). Chvíli před příletem do Kyrgyzstánu pozorujeme vycházející slunce. Přestože byly lety klidné, jsme trochu nevyspalí a unavení. V Česku a tím pádem i v našem čase je totiž hluboká noc.
Sobota 13. srpna 2022: přílet do Kyrgyzstánu a ubytování
Poté, co nás na pasové kontrole odfotí a dostaneme vstupní razítko, si jdeme vyzvednout zavazadla, která dorazila bez úhony. Při opouštění příletové části letiště se domáháme celní deklarace, o které víme, že bychom ji kvůli foťákům, které s sebou vezeme, správně měli vyplnit. Uniforma u celního pultíku nám ale sebejistě sděluje, že nic takového potřeba není, a tak pokračujeme dál. Bezpečnostní kontrola při výstupu z letiště je jen formální.
Před letištěm je docela shon. Místní nabízejí směnu peněz i odvoz do asi 10 km vzdáleného centra města. Nic z toho nevyužíváme. Oibek, u kterého máme domluvený pronájem auta i ubytování na první dvě noci, nám totiž poslal číslo na „svého“ taxikáře, který už ví, kam nás má odvézt. Taxikář v telefonu slibuje příjezd do deseti minut, takže sbíráme naše zavazadla – každý máme kromě příručního batůžku i odbavené 20kg zavazadlo – a přesouváme se blíže k parkovišti. Tam už nás skutečně čeká Oibekův člověk. K našemu velkému překvapení v malém zeleném Daewoo Matiz. Po chvíli přeskládávání se tam ale všichni tři vměstnáme i s našimi 84 kg zavazadel. Zatímco já si pohodlně sedím na sedadle spolujezdce, R a I se zavaleni našimi zastrečovanými zavazadly tísní na zadních sedadlech.
Jedeme docela dlouho – v podstatě až na opačnou stranu města. Cestou zjišťujeme, že Daewoo Matiz je zde velmi oblíben. Oibekovu ulici poznáváme podle velkých aut, která jsou zaparkována na krajnici. Vidíme mezi nimi i náš Jeep. Za taxi platíme 10 euro a vystupujeme. S Oibekem, který už nás čekal, se přesouváme za vrata do vjezdu, kde u malého stolečku dostáváme snídani a vyřizujeme první formality. Protože náš pokoj ještě není volný, necháváme si zavazadla na vjezdu a vyrážíme do města na obhlídku parku Toktogula Satylganova, kde se I a R se střídavými úspěchy snaží nepospávat na lavičkách.
Kolem poledne se vracíme zpět na ubytování. Cestou míjíme dvě cisterny s kvasem – nápojem z kvašených obilnin s nízkým obsahem alkoholu populárním ve východní Evropě a postsovětských republikách -, který ale nemá nikdo z nás odvahu ochutnat. U Oibeka se ubytováváme v klimatizovaném pokoji se sprchou, všichni usínáme a budíme se až před čtvrtou odpoledne.
Znovu vyrážíme do města. Tentokrát míříme kolem dříve navštíveného parku po ulici Lenina – širokém bulváru, který protíná celé město – k obrovské Leninově soše na samém konci parku. Odsud si bereme taxi na místní bazar. Bazar v Oši je druhým největším v Kyrgyzstánu a kromě všemožného jídla a koření se tu dá sehnat i domácí elektronika, elektro součástky, knihy, oblečení a mnoho dalšího. Hlavní ulička tohoto chaoticky působícího bazaru je dlouhá asi 750 metrů. Na místo nás veze opět Daewoo Matiz. Na rozdíl od minulého řidiče je ale tento hodně hovorný. Ptá se, jestli tu jsme poprvé, co máme v plánu a také si s námi povídá o Československu a Německu, kde byl na vojně. Nakonec projede zákazem vjezdu – jednou se prý může – a vysazuje nás uprostřed mumraje bazaru. Platíme 100 somů (asi 33 Kč).
Při procházení úzkých nekonečných bazarových uliček hledáme plynovou kartuši, kterou jsme si do letadla vzít nemohli. Bez úspěchu – všude mají jen celé vařiče s velkými pětikilovými lahvemi. Po prohlídce bazaru se taxíkem vracíme do centra města, kde večeříme v restauraci Baki. Máme chačapuri, šašliky, pivo a zkoušíme i místní koňak Biškek.
Neděle 14. srpna 2022: Oš
Nad ránem (kolem 4:40) nás budí svolávání do mešit. Jinak ale spíme dobře a vstáváme až na snídani – máme připravený čaj, zeleninu, buchty, meloun a vajíčka. Po snídani bereme taxi (tentokrát VAZ 2103 Žiguli) k posvátné hoře Sulajman-Too, která se tyčí asi 150 metrů nad městem. Hora, která je zapsaná i v UNESCO, nabízí kromě historicko-archeologického muzea také Bádurův dům – malinkou mešitu, od které je dobrý rozhled do okolí.
Muzeum je umístěno uvnitř jeskyně, ve které se v dávných předislámských dobách nacházelo osídlení. Po prohlídce opouštíme příjemně chladné útroby jeskyně, vracíme se zpět na rozpálený kopec a míříme k Bádurovu domu. Po cestě se ještě sklouzneme dráhou vyježděnou ve skále, což by nám mělo zajistit stále zdraví. R, který má jako jediný kraťasy, si před vstupem do mešitky obléká volné modré kalhoty, které má pro tento případ s sebou. Interiér mešity je opravdu malý, tak pro dva, tři lidi. Pár zejména místních a ruských turistů tu sice je, ale o návalu se mluvit nedá, takže v mešitě a jejím okolí žádná tlačenice nevzniká.
Při sestupu zpět do města potkáváme místní turisty, kteří nás zastavují, vyptávají se, odkud jsme a chtějí se námi fotit. Scházíme na náměstí Alymbeka Datka, kde se nachází třípatrová jurta a velké archeologické muzeum (obojí je dnes zavřeno). Začíná se blížit čas oběda, a tak v blízkém parku zapadáme do restaurace. Následně míříme opět na bazar, kde tentokrát musíme koupit plyn, abychom měli v následujících dnech na čem vařit. Protože jsme už včera zjistili, že samotné kartuše, které by se dali našroubovat nebo nacvaknout na nějaký z našich vařičů, koupit nedokážeme, rozhodli jsme se včera večer pro nákup pětilitrové bomby i s vařičem, kterou jsme včera na bazaru viděli.
Při diskuzi s prodavačem bomb zjišťuji, že všechny bomby se prodávají prázdné a je potřeba je nechat naplnit. To je pro nás, kteří jsme neznalí místních poměrů, dost náročná operace. Naštěstí se mi podaří s prodejcem domluvit, že večer láhev naplní a zítra, kdy je bazar jako každé pondělí zavřený, nám ji za drobný úplatek doveze až k ubytování. To se nakonec opravdu stane a po navádění přes WhatsApp nám zítra ráno naplněnou láhev s vařičem skutečně předá. Zaplatíme 2100 somů (asi 700 Kč) včetně 1000 somové (asi 330 Kč) zálohy za láhev.
Po návštěvě bazaru se vracíme na ubytování, kde se od Oibeka dozvídáme, že námi objednaný Jeep Grand Cherokee na norských poznávacích značkách nebude. Má problém s motorem a v nejbližších dnech se ho nepodaří opravit. Protože nechceme do Tádžikistánu vyrážet s autem na kyrgyzských značkách, nabízí nám Oibek jako náhradu Mercedes 230 ML na značkách švýcarských. Náhradu přijímáme – stejně nám nic jiného nezbývá – s tím, že papíry se dořeší zítra ráno před odjezdem. Prý to bude na 5 minut.
Pondělí 15. srpna 2022: odjezd z Oše
Ve 4:40 opět slyšíme vyvolávání z mešit. Krátce potom vstáváme, dobalujeme poslední věci a scházíme na snídani. Složení snídaně je stejné, lidé se obměnili. Ve vjezdu stojí několik evropských motorek. Po snídaní nám Oibek na vjezdu oznamuje, že dostaneme dvě náhradní pneumatiky, pro které ale ještě musí zajet. Cestou se také zastaví u notáře, kde vyzvedne dokument potřebný pro výjezd půjčeného auta do zahraničí. Je před polednem a Oibek stále nikde. Auto nemáme a čekáme na vjezdu.
Krátce po poledni Oibek konečně přijíždí s tím, že se ještě musela vyměnit baterka, olej a svíčka. Po podepsání papírů a krátké instruktáži hledáme 12V zásuvku, která by v autě měla být. Zjišťujeme, že byla nahrazena elektrickým ovládáním oken poté, co se původní tlačítka rozbila. V autě si toho moc nenabijeme, ale naštěstí s sebou máme dost powerbank.
Autu sice svítí hladové oko, ale nejdřív vyrážíme do obchodu, kde kupujeme vodu a jídlo na cestu do tádžického Dušanbe. Poté se při projížďce městem díváme po čerpací stanici s benzínem 95. Na dlouhé hledání ale není prostor, docházející benzín totiž začíná být znát, a tak zajíždíme k první benzince a tankujeme 92. Když dojíždíme ke stojanu, auto už skoro nejede – myslíme si, že jsme úplně na suchu. Při převzetí nemohlo být v autě, které jezdí za 20 l/100 km, víc než dva litry benzínu. Podle fotek tachometru jsme od předání ujeli 6 km. Tankujeme 55 litrů (3600 somů; 1200 Kč; tj. 22 Kč za litr) a vyjíždíme k hraničnímu přechodu Dostyk/Dustlyk, kde plánujeme vstoupit do Uzbekistánu.
