Uzbekistán: návrat do Uzbekistánu, Termez a vyřizování afghánského víza
(6. 9. – 21. 9. 2025)
Odjezd z Tádžikistánu
Po odletu R a I zpátky do Česka, parkuji ještě čtyři dny na letištním parkovišti, které je překvapivě zdarma navzdory tomu, že se nachází přímo ve městě. V Dušanbe zůstávám mimo jiné proto, že odsud chci poslat pohledy a vyčkávám na otevření pošty, která má v neděli zavřeno. Když se tam v pondělí vypravím, zjišťuji, že má z neznámých důvodů zavřeno i v pondělí a kvůli státnímu svátku i v úterý. Pohledy tak úspěšně podám až ve středu. V mezidobí jsem zjistil, že problém se solárními panely, který jsem pozoroval už před akcí Pamír, se ještě zhoršil. Panely produkují i za jasného poledního slunce pouze 100 W, což ani zdaleka nestačí na pokrytí mé spotřeby. Navíc je to přibližně polovina toho, co produkovaly před měsícem, takže očekávám, že se bude situace dál zhoršovat. Tádžikistán ale musím opustit už pozítří, takže řešení tohoto velmi palčivého problému, kvůli kterému nemůžu ani pracovat, odkládám do Uzbekistánu, kde bych měl mít spousty času.
Při odjezdu z Tádžického hlavního města mě zastavuje policie a celkem rozezleně mi vytýká špinavost auta. Pokutě uniknu jen díky tomu, že jsem turista. Hned za kontrolním stanovištěm ale raději zajíždím do myčky a nechávám auto vůbec poprvé umýt. Dosud jsem se tomu vyhýbal kvůli netěsnostem, kterými bude při vapkování zatékat do nosníků auta. Riskovat problémy na hranicích se mi ale nechce a voda v nosnících při místních teplotách stejně velmi rychle uschne.
Když pak cestou na asi hodinu vzdálenou hranici zastavuji kvůli vyhození odpadků, dostávám od prodejce darem meloun. Navzdory mým snahám a urgencím si za něj nenechává zaplatit a mně se jen stěží daří odmítnout druhý. Na hranicích jsou ve frontě přede mnou asi čtyři kamiony. Když jsem vpuštěn dovnitř, přijíždím na tádžickou výstupní prohlídku, kde mi celníci v několika iteracích stále okatěji naznačují, že bych jim tam měl nechat nějaký ten dolar, jinak mě bude čekat mnohahodinová fronta na rentgen. Když si o něj po asi dvaceti minutách nakonec řeknou přímo a já jim ho odmítnu dát, pouští mě dál.
Vstup do Uzbekistánu
Na uzbecké straně začíná přechod obdržením lístečku s chlívky na pět razítek, která je potřeba pro vpuštění do země nasbírat. Začínám rentgenem, na který zde musí jet všechna auta. Ten jde naštěstí celkem rychle a já se tak po ani ne dvou hodinách od příjezdu na hranici řadím do krátké, ale nehybné kolony na prohlídku aut. Když se konečně dostanu na řadu, proběhne se autem pes a zbytek inspekce je tentokrát vesměs formální. Problém je, že přede mnou už nejsou žádné další stanoviště a já nasbíral jen dvě z potřebných pěti razítek. Při honbě za zbylými třemi razítky musím kromě obíhání mnoha okének také sundat SPZ a mávat s ní před jakousi kamerou. Do původní polohy se nám ji už vrátit nepodaří.
Když jsem v podvečer konečně vpuštěn za hranice a snažím se koupit SIM kartu s internetem, zjišťuji, že to není možné. Můj mobil totiž už v Uzbekistánu byl a pokud ho tady chci v následujícím půl roce použít znovu, musím ho na hranicích registrovat. To je ale možné pouze při vstupu do země. Takže pěšky z Uzbekistánu vystupuji, na území nikoho se otáčím a vracím se, aniž bych vstoupil do Tádžikistánu. Když se pokouším o registraci svého telefonu, je mi celníky sděleno, že takový import by mě bohužel vyšel na 800 dolarů (asi 16 500 Kč) a bude lepší, když si v Uzbekistánu koupím nový mobil.
U jednoho z chlapíků, kteří se tradičně shlukují kolem hranic, aby tam nově příchozím nabízeli všechny možné služby, se mi podaří za jednu stodolarovku (asi 2 100 Kč) koupit jeho starý (už registrovaný) mobil, na kterém mi uzbecká SIM karta bude fungovat. Vybaven nepředstavitelně pomalým a neustále vypadávajícím uzbeckým mobilním internetem (nic lepšího tu podle mého průzkumu koupit nejde) vyrážím do příhraničního města Denau, kde potřebuji vyřídit pojištění auta. Protože jsem překračováním hranic strávil celý den, mají všechny obchody zavřeno a já tu musím čekat do zítra.
Denau
Další den ráno vyrážím na druhý pokus. Všechny prodejny letenek (jsou tu každých pár set metrů), o kterých mi bylo řečeno, že se v nich dá pojištění koupit, mají zavřeno. Nakonec ale v jednom z pouličních stánků, které suplují funkci banky, narážím na chlapíka, který ví, kde pojištění koupit. Ten zastavuje jednoho z kolemjdoucích, který mě ke stánku dovede. Cestou se ptá odkud jsem a když zjistí, že z Česka, tak mě česky se silným přízvukem znovu pozdraví a říká mi, že žil tři roky v Plzni, kde pracoval ve Škodovce. Znalost Česka mi tu celkově přijde mnohem větší než jinde. Už včera mi tu pár lidí říkalo, že mají kamarády, kteří v Česku pracují nebo pracovali, a celník na hranicích dokonce věděl, kdo je Petr Pavel a že byl předtím v NATO.
Nakonec přicházíme k zapadlému stánku v boční uličce, ve kterém polehávající starší paní kýve s kolébkou se svým vnoučetem. Chlapík si od ní vezme telefon, něco domlouvá a říká mi, že majitel je pryč, ale vrátí se za dvacet minut. Po asi hodině čekání přijíždí máma dítěte, která byla s dalšími dvěma chlapci u zubaře. Celý proces vyřízení trvá další třičtvrtě hodinu, a protože nikdo z přítomných ani chlapík na telefonu, který pojištění reálně vyřizuje, neumí rusky, musí se zavolat ještě čtvrtému člověkovi, aby mi překládal. Za pojištění na dva měsíce platím 265 Kč.
Mnohem problematičtější se ukáže být vyřízení registrace k pobytu, která je pro turisty nezbytná. V případě, že cestovatel pobývá v hotelu, není registrace problém. Já ale hodlám spát v autě a nikomu z hoteliérů, které je velmi obtížné zastihnout na recepci, se nechce mi registraci za normální cenu vydat. Po celoodpoledním snažení se mi podaří vyjednat registraci s tím, že se musím na hotelové recepci každé tři dny ukázat, aby měli v případě kontroly moji přítomnost na kameře. Za každý den, na který mi registraci vystaví, platím sto tisíc somů (asi 165 Kč). Z internetu, který je v celé zemi v podstatě nefunkční, a všech byrokratických komplikací, které mi zabraly dva dlouhé dny a stály mě spoustu peněz, jsem značně otrávený. Zejména proto, že kromě řešení problémů se solárními panely, jehož výsledek není vůbec jistý, potřebuji už docela naléhavě pracovat. Odjíždím z města a s třídenní registrací v kapse zajíždím do nedalekých hor, kde v nadmořské výšce 1 250 metrů parkuji na velkém parkovišti u populárních vodopádů. Nočních dvacet stupňů je po celém dnu pobíhání v pětačtyřicetistupňových vedrech velkou úlevou.
Příjemných teplot využívám k tomu, že ze střechy pracně sundám solární panely. Snaha o diagnostiku problému, který způsobuje výrazný pokles jejich výkonu, je ale neúspěšná. Řešení tohohle problému ve střední Asii by bylo asi dost komplikované a možná i drahé, takže se navzdory původnímu plánu rozhoduji trasu uspíšit a do Česka se vrátit už letos. Při častých a dlouhých přejezdech totiž můžu dobít velkou část potřebné energie z alternátoru.
Když se po třech dnech vracím do Denau, abych si v hotelu prodloužil registraci, zjišťuji, že to už není možné. Recepční (jiný než minule) se mi snaží vysvětlit něco o tom, že jim došly sloty pro cizince a že mě už nemůžou ubytovat. Další hotel, který v oblasti zkouším, si za registraci na dvě noci řekne o asi 850 Kč, takže se tuhle noc neregistruji a další den vyrážím do dvě hodiny vzdáleného města Termez na samotném jihu Uzbekistánu.
Termez
Dvousettisícový Termez má na rozdíl od Denau několik velkých parkovišť, takže tu není žádný problém zaparkovat. Já nocuji v centru města u místního stadionu. S registrací tu taky není takový problém, protože se tu nachází několik hostelů, ve kterých je přijatelné zaplatit plnou cenu ubytování, i když potřebuji jenom registraci (za jednu noc tu platím asi 168 Kč, což je cena nejlevnějšího lůžka). Velké množství hostelů se v Termezu vyrojilo díky blízkosti Afghánistánu a přítomnosti Afghánského konzulátu, na který se další den vydávám i já.
Vyřizováním Afghánského turistického víza (130 dolarů; tj. asi 2 700 Kč) a povolením k vjezdu vozidla (125 dolarů; tj. asi 2 600 Kč) sice strávím v podstatě celý den, ale vše proběhne bez nejmenšího problému. V copycentru hned vedle konzulátu, odkud mě sem poslali, mi nejdřív za 10 dolarů (asi 210 Kč) pomůžou vyplnit vízový dotazník a dotazník pro auto. S vytištěnými stohy papírů se pak vracím zpět na konzulát, kde výměnou za ně dostávám tři papírky s platebními údaji. S těmi pak musím do centrální banky Uzbekistánu na druhé straně města. Tam v hotovosti v dolarech zaplatím vízové poplatky a s orazítkovanými potvrzeními o platbě se vracím zpět na konzulát. Vízum bych měl mít připravené v pět hodin odpoledne (tj. za asi dvě a půl hodiny).
Nakonec jsou víza hotová až po šesté, takže musím spolu s ostatními před konzulátem asi hodinku čekat. Kromě řidičů kamionů a místních jsou tu ještě dva další turisté. Ital, se kterým jsem dopoledne absolvoval celý proces s bankou, cestuje s krosnou a balí si jednu cigaretu za druhou. Jako cestovatelský fotograf pro italský National Geographic sice často cestuje pracovně, teď má ale prý dovolenou a je na cestě z Ázerbájdžánského Baku, odkud vyrazil asi před měsícem, do východní Číny. Z Afghánistánu tak bude pokračovat do Pákistánu a pak přes slavnou Karákóramskou dálnici (nejvýše položenou mezinárodní silnici světa) do Číny. Druhý cizinec je Američan, který už devět let cestuje po světě na kole. Říká nám, že cestou z Dušanbe do Termezu doslova vydělal peníze, protože ho místní navzdory jeho naléhání v žádném z obchodů nenechali nic zaplatit a často mu kromě nákupu vnutili i peníze. Uvažuje taky o tom, jak se na Afghánské razítko budou dívat při jeho návratu do USA. V minulosti už ho prý zadrželi a vyslýchali kvůli čtyřměsíčnímu pobytu v Turecku, které je na rozdíl od Afghánistánu spojencem v NATO.
Večer pak nedaleko dodávky objevuji hospodu Zlatá bečka, kde mají za 30 Kč čepované pivo. To je tu (i v kontextu posledních několika měsíců) dost velká rarita a v následujících týdnech se v Afghánistánu nedá pivo očekávat vůbec. Do hospody se na večeři a konvičku čaje vracím ještě přespříští večer. Tentokrát si sice žádné pivo neobjednám, ale zase jsem odchycen dvěma místními, se kterými si musím ze slušnosti dát alespoň jednu vodku, kterou už mají rozpitou. U jedné vodky nezůstává a z hospody nakonec společně odcházíme až za několik hodin, během kterých jsme navzdory mé limitující ruštině probrali, jak se žije v Česku a v Uzbekistánu, kolik kde co stojí, kolik kde platí, jaké tady mám ochutnat jídlo i to, jak je možné, že člověk v mém věku nemá děti, kterých má můj jen o málo starší spoludiskutující zatím šest. Stejně jako někteří Uzbekové předtím mi i tito dva ukazují Instagram uzbeckého cestovatele, který jezdí po Asii v přestavěné dodávce.
V pátek ráno vyrážím do banky, kde překvapivě mluví perfektně anglicky, abych si tam otevřel bezpečnostní schránku. Poté, co si na místním úřadě zdlouhavě zřizuji uzbecké identifikační číslo (PINFL), se vracím do banky, abych zjistil, že bezpečnostní schránku lze otevřít pouze na pobočce v hlavním městě. Bankéř se mi velmi omlouvá a volá do všech ostatních bank ve městě, aby zjistil, jestli má některá z nich schránky i na místní pobočce. Když se do jediné takové banky ve městě vydám a vystojím si asi hodinu a půl dlouhou frontu, zjistím, že jí lze zřídit pouze pro ty, kteří mají v Uzbekistánu alespoň přechodný pobyt. Navzdory celému dni obíhání se mi to tedy nedaří a dolary, které s sebou vezu, budu muset při odjezdu z Afghánistánu dobře uschovat. Ze země totiž není možné vyvést více hotovosti než 500 dolarů a informace o tom, jestli se to vztahuje i na hotovost deklarovanou při příjezdu do země jsou nejasné a konfliktní.
Ve zbývajících dvou dnech se krátce projdu centrem města, kterému dominuje rozsáhlý Městský park. Překvapivě tam zahlédnu skupinku dalších turistů. Město, do kterého má smysl zajíždět pouze v případě cesty do Afghánistánu, není nijak zvlášť turisticky vytíženo. V neděli časně ráno se zbavím odpadků, jedu si do hotelu, kde jsem ubytovaný, vyzvednout registrační lístečky a udělat checkout. Před hotelem se mi ještě podaří z kohoutku dobrat asi 40 litrů vody (moc míst, kde by se dala do dodávky doplnit tu není) a vyrážím směrem k Afghánské hranici.
