Norsko: silnice 17
Úterý 20. 8. 2024: kontrolka motoru, napojení na silnici 17 a ostrov Leka
Vstávám na budík v šest ráno. Během toho, co M připravuje snídani ze včera natrhaných borůvek, si stěžuje na spaní v nakloněné dodávce. Mně se zdá, že stojíme v podstatě rovně. Ani ne pět minut po výjezdu auto pípne a rozsvítí se kontrolka motoru. V návodu k autu a na internetu hledáme, čím vším by to mohlo být, ale nic konkrétního nenacházíme. Optimisticky se rozhodujeme, že závada není vážná a pokračujeme dál. Kontrolka se bude střídavě zapínat a vypínat celé následující tři týdny.
Konečně se napojujeme na silnici 17, po které budeme pokračovat až do Bodø. Cestou se nám naskýtají krásné výhledy na lesy, hory a vodopády, které bohužel asi Norům příjdou natolik všední, že jim to nestojí ani za rozšíření krajnice, takže většinou není kde zastavit. Protože je dnes hezké počasí a předpověď na následující týden nevypadá příznivě, využíváme situace a odbočujeme do městečka Sør-Gutvika, kde se chceme nalodit na trajekt na ostrov Leka. Cesta je úzká i pro jedno auto, takže jsme rádi, že do protivky nikoho nepotkáváme.
Trajekt, který jede asi deset minut, je zdarma. Ostrov objíždíme po asi 25 km dlouhé okružní silnici, podél které je hned několik odpočívadel s hezkými výhledy a spoustou turistických tras. Rozhodujeme se pro výstup na Vattind (418 m. n. m.) - nejvyšší vrchol ostrova. Cesta je zprvu mokřatá a my litujeme, že jsme si nevzali pohory. Jakmile překonáme úvodní rovinku, začínáme stoupat po už suché skále. Cesta je místy hodně strmá a plná velkých kamenů.
Z vrcholu jsou sice dobré rozhledy na celý ostrov a okolní moře i ostrůvky, ale velmi silně tu fouká, takže po vykochání a zápisu do vrcholové knihy vyrážíme zpět do dodávky. Tam se převlékáme do suchého a propocené věci uvnitř rozvěšujeme, kde se dá. Trajektem se vracíme zpět na pevninu, kde nocujeme.
Středa 21. 8. 2024: trajekty, deštivé počasí, zranění a zrádný příliv
V noci byly silné větrné poryvy, které s dodávkou trochu házely. Kromě toho také bouchaly se střešním oknem nad postelí, které jsem musel v noci zavřít. Takže tentokrát jsem bez přerušení nespal ani já. Protože má dnes celý den pršet, nikam nespěcháme a po snídani v klidu dojíždíme do přístavu Holm, kde čekáme na trajekt do Vennesundu, který má jet asi za 40 minut. Stejně jako na mnoha jiných místech je tu silnice 17 přerušena trajektem. Při asi 5km plavbě na chvíli vyjdeme do prostorné kabiny pro cestující na horní palubě a než se tu stačíme porozhlédnout, už zase scházíme dolů, startujeme a vyjíždíme.
Kousek za Vennesundem zastavujeme na parkovišti, kde se kromě záchodu, kam potřebujeme vyprázdnit ten náš z dodávky, nachází také dlouhé kamenné molo. Protože stále intenzivně prší a my nemůžeme kvůli nabitému plánu čekat na lepší počasí, rušíme plánovanou návštěvu ostrova Vega a zítřejší den, který by podle předpovědi měl být posledním slunečným, se rozhodujeme věnovat následujícímu úseku silnice 17, který má být jedním z nejmalebnějších v celém Norsku.
Za bubnování deště vaříme oběd a hrajeme lodě a kostky. Zatímco M vaří polévku, jdu po štěrkové pěšině vedoucí k asi 50 metrů vzdálenému pobřeží fjordu. Na konci se kromě lavičky a stolečku nachází také řada kamenných bloků, po kterých se dá krásně dojít na několik desítek metrů vzdálený kámen vyčnívající asi dva metry nad hladinu moře. Udělám několik deštivých fotek a vracím se do dodávky, kde se M při hledání naběračky v přeplněném šuplíku hluboce řízne do prstu o jeden z nožů. Rána je asi dost hluboká, protože silně krvácí.
Zatímco já po obědě umývám nádobí, jde se M taky podívat na kámen vyčnívající z moře. Najednou strčí hlavu do pootevřených dveří a zatímco jí z kšiltu ponča kape voda, mi zklamaně oznamuje, že kamenné bloky ani kámen nemůže najít. Vyrážím do deště za ní a zjišťuji, že kameny, po kterých jsem se ani ne před dvěma hodinami procházel, jsou víc než metr pod vodou. Protože celý den prší, přichází tak M o jedinou zajímavost tohoto dne.
Příliv a odliv vzniká v důsledku měnících se sil, kterými na vodu působí Slunce a Měsíc. Na většině míst nastává příliv dvakrát denně a jeho výška se různí. Kromě vzájemné polohy Slunce, Země a Měsíce hraje významnou roli také tvar pobřeží a mořského dna. Průměrná výška přílivu na pobřeží se v závislosti na lokalitě pohybuje v rozmezí nuly až deseti metrů.
Pokračujeme do nedalekého přístaviště Horn, kde je silnice 17 opět přerušena trajektem. Přeplouváme do městečka Andalsvag nacházejícího se na poloostrově, který je ale od zbytku Norska oddělen vysokými horami, takže se sem dá dostat jedině lodí. Asi 15 km silnice na tomto poloostrově je na obou stranách zakončeno přístavem. Na protější straně v přístavu Forvik čekáme na dnešní poslední trajekt na ostrov Alsta a hrajeme kostky. Po vylodění zajíždíme na servisní místo pro obytňáky, které se tu nachází v každém přístavu. Můžeme tady zdarma vypustit odpadní vodu a dočepovat vodu čistou.
Pak už vyrážíme na místo, které mám vyhlídnuté pro nocleh. K našemu překvapení není toto malé místečko obsazeno, takže nemusíme pokračovat na některé z vyhlídlých záložních parkovišť. Když už si říkáme, že dnešek kvůli počasí za moc nestál a že následující dny to vzhledem k předpovědi asi bude podobné, přestane pršet, mraky se protrhají a nám se odkryjí nádherné výhledy na skalnaté pohoří nasvícené zapadajícím sluncem.
Čtvrtek 22. 8. 2024: silnice 17, ledovce, přejezd polárního kruhu, výjezd k jezeru Storglomvatnet a připečené brzdy
Abychom stihli první trajekt, vstáváme ve 4:50. Hned ráno máme krásný výhled na hory a po cestě pak sledujeme norskou krajinu s povalující se mlhou, která je místy prozařována vycházejícím sluncem. Projíždíme také kolem stáda kompletně bílých krav. Trajekt jede místo 6:25 až v 6:45, což nás mrzí hlavně s ohledem na to, že jsme kvůli němu spěchali a neměli jsme čas si ranní scenérie pořádně užít a profotit. Po vylodění se dostáváme do nejmalebnější části silnice 17. Kocháme se, zastavujeme a profocujeme. Zatímco M vidí ze sedadla spolujezdce skoro všechno, já si opět stěžuji na nedostatek míst k zastavení. Na jednom z míst, kde zastavujeme a jdeme se kousek podívat na okraj skály, dojde k strašlivé nehodě. M cestou zpátky upadá do bahna, což znamená, že jí budu (kvůli jejímu zraněnému prstu) muset přeprat tepláky, ale hlavně se budu muset vzdát jediných dalších tepláků, které máme s sebou. Od M jsem si je totiž půjčil, protože jsem svoje tepláky zapomněl doma a s sebou mám jen kraťasy a rifle.
Zjišťujeme, že další trajekt na trase Kilboghamn-Jektvik vyplouvá v 10:20 a my máme podle navigace dojezd až 10:25. Za cenu rychlé jízdy a spousty minutých výhledů jej nakonec těsně stíháme. Během téhle sedmdesátiminutové plavby překračujeme polární kruh. Na trajektu sice na chvíli usínám, ale většinu cesty trávím na otevřené zádi, odkud jsou dobré výhledy.
Polární kruh je rovnoběžka, za kterou nastává polární noc a polární den. Tj. alespoň jeden den v zimě tam slunce nevystoupí nad obzor a alespoň jeden den v létě za něj nezapadne. Kromě lomu světla v atmosféře, který tuto hranici posouvá asi o 60 km severněji resp. jižněji, komplikuje stanovení polárního kruhu také měnící se sklon zemské osy.
Na dnešní poslední trajekt dorážíme s asi půlhodinovým předstihem, takže zatímco M hlídá, jestli už nepřijíždí, jdu se dozadu do dodávky natáhnout. Ihned usínám a budím se až na druhé straně, když nás M z trajektu vyváží. Zanedlouho dojíždíme do míst, kde lze na okolních svazích pozorovat ledovce včetně Svartisenu - největšího ledovce v severním Norsku, který má podle informační tabule rozlohu téměř 400 čtverečních kilometrů a tloušťku až 600 metrů.
Po průjezdu 8km tunelem odbočujeme na vedlejší cestu a začínáme stoupat na parkoviště při ledovcovém jezeru Storglomvatnet (590 m. n. m.), které slouží jako východisko pro vícedenní túry. Cestou míjíme několik velkých balvanů svalených na silnici, díry po kamenech, které už byly odstraněny, i cedule, které upozorňují, že dále jedeme na vlastní nebezpečí a informování o tom, že v případě sesuvu můžeme být nahoře uvězněni i několik dní. Velmi strmými, dlouhými a neosvětlenými tunely šplháme na parkoviště, kde podnikáme krátkou vycházku k jezeru a obrovské přehradě.
Při sjezdu sice brzdíme motorem, ale kvůli nezvyku v tří a půl tunové dodávce se nám z brzd kouří i tak. V polovině sjezdu na dvacet minut zastavujeme a čekáme, než brzdy vychladnou. Po napojení zpět na silnici 17 hned vjíždíme do dalšího tunelu, ve kterém je dokonce křižovatka. Dalším překvapením je uvědomění si, že dlouhými a úzkými tunely musí jezdit dálkoví cyklisté, které tu vídáváme skoro každý den. Nocujeme u památníku ponorce Uredd, která byla v roce 1985 vyzvednuta poté, co byla za druhé světové války potopena německou minou. Na vrcholu památníku je ryba mířící k místu, kde byla ponorka potopena.
