Transsibiřská magistrála: Moskva
Na moskevské letiště Vnukovo dosedáme po klidném, dvouapůlhodinovém letu po jedenácté v noci. Po vyzvednutí odbavených zavazadel je vybalujeme ze strečové folie a jdeme shánět datovou SIM kartu. Za neomezený internet na 30 dní po celém území Ruska, tedy ploše asi čtyřikrát větší, než Evropská Unie, platíme v přepočtu 210 Kč. Kolem půlnoci opouštíme letiště a vyrážíme hledat naše ubytování, které se nachází v jednom z nedalekých paneláků moskevského městského obvodu Vnukovo. Ačkoli to do centra máme bezmála 30 km, jsme už dávno v Moskvě. Hotel se nám nedaří najít ani po telefonické konzultaci s recepcí my pomalu ztrácíme naději. Nakonec ale nacházíme ty správné dveře opatřené nenápadnou minicedulkou Mini-hotel Transit Vnukovo a v hotelu, který se v jednom z paneláků rozprostírá na ploše asi dvou bytů, se ubytováváme. Před spaním si ještě uvaříme čas a plánujeme, jak se zítra dostaneme do 90 minut vzdáleného centra Moskvy.
Vstáváme v 8 ráno, rychle si sbalíme těch pár věci, které jsme večer vybalili, a odcházíme. Přesun do centra nám nakonec zabere čtyři hodiny a my se znovu utvrzujeme ve zjištění, které jsme v Moskvě učinili už při minulé návštěvě: čas tu plyne jinak, velmi rychle. Vlivem ohromných vzdáleností je tu každé přejetí někam záležitost mnoha hodin. Zatímco v Praze jede metro mezi dvěma stanicemi déle než minutu spíše výjimečně, v Moskvě jsou to dvě, tři, pět a občas i sedm minut. A moskevské linky nemají stanic o nic méně než ty Pražské, spíše naopak. Když si tohle znovu uvědomíme, škrtáme velkou část našeho moskevského programu. Po krátké procházce centrem se metrem přesouváme na stanici Komsomolskaja. Přesun o pět stanic bez přestupu nám trvá 45 min. V bezprostřední blízkosti metra se tam nachází hned tři významná nádraží: Leningradské nádraží, ze kterého vyjíždějí vlaky do Leningradské oblasti a dále na sever do Karélie a Murmanské oblasti na poloostrově Kola, Jaroslavské nádraží, ze kterého vyjíždí vlaky na dálný východ a kde se také nachází nultý kilometrovník Transsibiřské magistrály, a Kazaňské nádraží, ze kterého vyjíždějí vlaky do Kazaně, k Černému moři a do střední Asie.
Čeká nás tu poměrně náročný úkol: nákup jízdenek. Za 12 dní totiž plánujeme cestovat po Krugobajkalské železnici - historické železniční trati, dříve součásti Transsibiřské magistrály, vedoucí skrze mnoho tunelů po pobřeží Bajkalu. Zatímco na dálkové vlaky lze lístky koupit online, na lokální a příměstské vlaky je nutné jízdenky koupit na přepážce. Za dálkové vlaky jsou v Rusku většinou považovány spoje s trasou od 300 km. Přestože projetí Krugobajkalky trvá skoro 5 hodin, při své 90km délce toto nesplňuje a jízdenky tak musíme koupit osobně. Přes kontrolní stanoviště a bezpečností rámy vcházíme do nádraží. Ohromnými prostory procházíme do haly, kde se nachází prodej dálkových jízdenek. Jelikož se nejedná o místní příměstský vlak, musíme lístky koupit tam. Proces nákupu začíná odebráním čísla, jako u nás na úřadě, s tím rozdílem, že tady stojí člověk, který knoflíky namačká za vás a papírek s číslem vám předá. Zaměstnanců je tu všude velká spousta, u každých dveří, schodů, všude. Když se dostáváme na řadu, přistupujeme k jednomu z asi 40 okýnek, nad kterým svítí naše číslo, a prostřednictvím předem připravených kartiček s instrukcemi v ruštině nakupujeme jízdenky.
Poté se vydáváme obhlédnout nultý kilometrovník a v nádražním bufetu si sedáme ke stejnému stolečku, jako když jsme tu před dvěma lety v noci fotili vlaky. Zatímco tehdy jsme mohli na nástupiště jít jenom tak, dnes je potřeba projít přes několik kontrol a rámů podobně jako na letišti. V některých případech dokonce není možné na nástupiště vstoupit bez lístku na vlak, který z něj odjíždí. Protože se pomalu blíží odjezd našeho vlaku, opouštíme Jaroslavské nádraží, oficiální začátek Transsibiřské magistrály, a přesouváme se naproti přes ulici do nádraží Kazaňského. Při čekání na vlak pozorujeme nádražní ruch od našeho stolu v KFC, které se tyčí nad nástupišti.
Po šesté hodině se odebíráme na nástupiště, při nástupu do vagonu předkládáme ke kontrole pasy (všechny jízdenky jsou na jméno) a já vůbec poprvé vstupují do plackarty - otevřeného spacího vagonu třetí třídy. Na internetu jsme toho o cestování ruskými vlaky hodně načetli a jednou z našich největších obav je často popisované úmorné vedro ve vagonech, kde v otevřeném prostoru spí přes 50 lidí a otevřít jde v celém vagonu jen pár oken. Toto se bohužel záhy potvrzuje, ve vagonu je nesnesitelné vedro a vydýchaný vzduch. Po asi půlhodině zděšeného uvažování o nadcházející noci v takovém prostředí se naštěstí zapíná netušená klimatizace a vzduch i jeho teplota se zlepšují. Můžeme jen doufat, že klimatizované vagony budou i ve všech dalších spojích. Z obávané plackarty jsme velmi příjemně překvapeni, je velmi pohodlná a je v ní spoustu místa. Část zavazadlových prostor je chytře umístěna pod spodní palandou, která se pro přístup k nim musí vyklopit. Nehrozí tedy, že by nám ve spánku někdo něco odcizil. Teda ne, že bychom se v otevřeném vagonu plném lidí, kteří se při vstupu legitimovali a o kterých má dobrý přehled Děžurnaja, něčeho takového obávali.
Děžurnaja (zřídka i Děžurnyj) je zvláštní a zcela specifický tvor vyskytující se v Rusku v hojném počtu. To ona ovládá svým pevným hlasem a mírnou či značnou nadváhou každé nádraží, každou kancelář či úřad, pokladnu, kómnatu oddycha (nádražní ubytovnu), čekárnu, vagon, vlak… To ona ve skutečnosti ovládá Rusko. Na ní záleží, zda cestovatel dostane čaj, jízdenku, ubytování, zda po cestě nezmrzne či se neudusí vedrem, zda mu nepraskne močový měchýř či mu neujede vlak, když shání něco k snědku na nástupišti.
Drobnou nepříjemností narušující idylickou atmosféru v naší části vagonu je malé dítě cestující s rodiči na palandě hned přes uličku. Teplý vzduch a nepřítomnost kyslíku se mu moc nelíbila a také to dávalo hlasitě najevo. Po sepnutí klimatizace se sice situace uklidnila, večer ale trávíme v neblahé předtuše, že to nemusí vydržet celou noc. Další věc, která nás značně překvapila je, že ve vlaku panuje nulová tolerance k alkoholu. Překvapení přišlo v okamžiku, kdy jsme si, tehdy ještě za nesnesitelného horka, užívali první loky vychlazeného piva nevalné chuti, které jsme si před nástupem chytře zakoupili. Přišla totiž Děžurnaja, nabízela nám prodej čehosi a přitom nám, za značného úsilí na její i naší straně, vysvětlila, že tady pít nemůžeme, jinak přijde milice a vysadí nás z vlaku i s pivem. A tak jsme po posledním rychlém hltu nuceni odnést plechovky na záchod k likvidaci.
Vlak se rozjíždí přesně v 18:50 a za západu slunce opouští Moskvu. Většina cestujících si krátce po výjezdu rozestýlá poskytnuté lůžkoviny a polehává – vypadá to na brzkou večerku. My před spaním za tlumeného světla ještě dopisujeme naše dojmy z dnešního dne. Do Kazaně bychom měli dorazit v 6:38 ráno moskevské času, cestou ale přejíždíme do časového pásma Moskva+1, takže na místě bude o hodinu více.
