Pamir Highway: Fanské hory
Úterý 23. srpna 2022: posílání pohledů, pevnost Hisor, cesta k jezeru Iskanderkul
Vstáváme, snídáme a kolem desáté hodiny vyrážíme hledat poštu, ze které bychom mohli poslat dříve nakoupené pohledy. V naší mapě je sice pošt zaznačených spousta, ale jak se při našich pokusech o jejich návštěvu ukazuje, reálně tu už nejsou a podle reakcí místních v některých případech možná ani nikdy nebyly. Nakonec jsme odkázání na poštu u hlavního nádraží, kam přejíždíme autem. Bez problému tam zaparkujeme a po krátké obhlídce nástupišť, ze kterých jezdí přímé vlaky až do 4 200 km vzdálené Moskvy, vyrážíme hledat poštu. Nakonec ji nacházíme ve velké zanedbané budově vedle nádraží. Zrovna když přicházíme k nenápadným otevřeným dveřím, které slouží jako hlavní vchod, zastavuje před nimi stará ale nablískaná Volha s nápisem "Tádžická pošta". Vystupuje z ní chlapík, bere ze zadních sedadel pytel plný poštovních zásilek a vchází do dveří. Krátce po něm vcházíme i my. Na přepážce nám ochotně ukáží známky s několika motivy, ze kterých si můžeme vybrat. Vybíráme, platíme a odesíláme pohledy, které domů dorazí nedlouho po našem návratu.
Cestou na jezero Iskanderkul, kde plánujeme nocovat, si ještě zajíždíme k pevnosti Hisor. Jak na místě zjišťujeme, je dnes z této 2 500 let staré pevnosti spíše turistická atrakce s několika obchůdky. Po krátké procházce pevností navštěvujeme také muzeum nacházející se v přilehlé bývalé madrase (islámské náboženské škole). Při odjezdu se ještě v Hisoru zastavujeme podívat na největší budovu ve tvaru melounu na světe. V budově byla v roce 2015 otevřená čajovna s kapacitou až 2 300 lidí. V době naši návštěvy bylo bohužel nejspíš zavřeno.
Zhruba v půlce cesty mezi Dušanbe a Iskanderkulem zajíždíme do Takobského údolí, které je zakončené lyžařským resortem Safed Dara, kde zvažujeme i nocleh. Na místě se ale od vrátného dozvídáme, že starý sovětský areál byl v roce 2016 zrekonstruován a když nahlédneme do aktualizovaného ceníku, rozhodneme se pokračovat k jezeru Iskanderkul a přenocovat tam. Následuje průjezd Anzobským tunelem, kde je opět velký provoz a my si znovu připomínáme, jak mizerně nám svítí světla.
Ve vesničce Zarafšan odbočujeme z hlavní silnice a následujících 20 km k jezeru jedeme po štěrkové cestě po úbočí. Za vjezd k jezeru platíme správě parku asi 14 dolarů (asi 320,- Kč). Dalších 150 somoni (asi 360,- Kč) pak platíme za ubytování v kempu, kde si sice smíme zajet dovnitř a vyložit si tam věci, ale na noc musí auto zůstat venku před bránou. Na k tomu určeném plácku u jezera stavíme stany, sedáme si na lavičku a kocháme se okolní přírodou.
Středa 24. srpna 2022: okolí jezera Iskanderkul a křepelky k večeři
Ráno posnídáme na břehu tyrkysového jezera, rozhodujeme se zůstat tady ještě jednu noc a na recepci doplácíme 150 somoni (asi 360,- Kč). Vyrážíme na obhlídku asi 2 km vzdáleného vodopádu Iskander na řece Iskander Daryo vytékající z jezera. Po vychozené pěšince kolem řeky dorazíme až k vyhlídkové plošince – na šesti velkých nosnících, které jsou na jedné straně zatíženy kamenem a vyčuhují daleko nad propast s vodopádem, jsou navařeny pochozí tyčky a vztyčeno zábradlí. U vodopádu jsme nejprve sami a až těsně před naším odchodem přichází další skupinka turistů.
V kempu se pokoušíme za silného větru vařit oběd. Moc se to nedaří a z těstovin s omáčkou je nakonec jakási zvláštní hmota, kterou musíme krájet. Odpoledne vyjíždíme na krátkou projížďku kolem jezera. Cestou míjíme i letní rezidenci prezidenta, která ale vypadá zjevně nevyužívaná.
Protože vítr v průběhu dne ještě trochu zesílil a na vařiči se vařit nedá, vyráží se R podívat do místní kempové kuchyně. V částečně zděné budce se nachází velká kuchyně s grily, pánvemi a opravdu velkým wokem a taky tři chlapíci, kteří tam zrovna něco kuchtí. Jsou to kamarádi z Dušanbe, kteří sem jezdí každý rok. Říkají, že letos je největší sucho za posledních osm let a že je škoda, že jsme nepřijeli z jara, kdy to tady prý vypadá jako ve Švýcarsku. Kromě ochutnávky beraního masa a všemožných dalších pochutin, které si na pánvích vaří, dostáváme na večeři tři kusy křepelek. Na oplátku sdílíme slivovici, kterou si ale – zřejmě z náboženských důvodů - dají jen dva z nich.
Čtvrtek 25. srpna 2022: přejezd na Vertikal Alauddin
Naše obavy z deště se nevyplnily. Přes noc sice foukalo, ale nepršelo. Zato jsme občas zaslechli blízký štěkot psů, kteří nás nejspíš hlídali potom, co jsme jim včera dali zbylé kůstky z křepelek. Vstáváme krátce po šesté a pozorujeme Iskanderkul, jehož voda mění barvy spolu s měnícím se úhlem, pod kterým na ní dopadají paprsky vycházejícího slunce. Z kempu odjíždíme kolem desáté, u vjezdu do parku doplácíme 14 dolarů (asi 320,- Kč) za den, který jsme tu strávili navíc, a sjíždíme zpět na hlavní cestu Dušanbe-Ajni.
Hned za čtyři kilometry ve vesnici Sarvoda z hlavní silnice zase odbočujeme na 30km výjezd na turistickou základnu Vertikal Alauddin nacházející se v nadmořské výšce 2 650 m. Terén je poměrně náročný – cesta vede po prašné, místy velmi strmé cestě skrze nádhernou horskou krajinu. Projíždíme kolem polí, na kterých pracují místní a občas zahlédneme i malé kamenné domky. Výjezd na základnu nám bez zbytečného zdržování zabere přes tři hodiny. V dobře udržované horolezecké základně, která má už ale dobu své největší slávy nejspíš za sebou, platíme za tři osoby a auto 100 somoni (asi 240,- Kč) na noc.
Vyrážíme k asi 2 km vzdálenému jezeru Alauddin. To už je sice ve stínu okolních až pětitisícových hor, ale hezká atmosféra a krásné výhledy jsou tu i tak. Po návratu na základnu vaříme večeři a vzhledem k chladnému počasí se rychle uchýlíme do stanů a uleháme.
Pátek 26. srpna 2022: jezero Alauddin
Ráno máme na tropikách stanů několik namrzlých míst – podle teploměru bylo v noci pět stupňů nad nulou. Podle včerejší domluvy znovu vyrážíme k jezeru Alauddin, které chceme zastihnout osvětlené. Cestou procházíme i kolem několika dalších průzračně čistých jezírek. Tentokrát už hezky nasvětlený Alauddin obcházíme kolem dokola a na sestup se vydáváme jinou cestou na druhé straně údolí. Při sestupu se sice rozdělíme a každý z nás si zajde trochu jinudy, ale nakonec se zdárně potkáváme na základně u auta.
Nahlédneme do společenské místnosti, kde objevujeme spousty vlajek a odznáčků horolezeckých výprav – nechybí tu ani ty československé. Poté už jen doléváme do auta benzín z kanystru a o čtvrt na tři vyjíždíme zpět do údolí. Sjezd, při kterém nám na jednom strmém místě dokonce podklouznou kola, nám opět zabere přibližně tři hodiny. Ze Sarvody pokračujeme po hlavní cestě asi 22 km do městečka Sangiston, kde v nám už známé restauraci večeříme a následně se ubytováváme v motelu Sugdh naproti. Protože muži a ženy tu mohou na jednom pokoji spát jen po předložení oddacího listu, platíme za dva pokoje celkem 350 somoni (asi 840,- Kč).
Sobota 27. srpna 2022: Sedm jezer
Vyjíždíme v sedm ráno a z Ajni pokračujeme po nové cestě směrem na Panjakent, před kterým z cesty odbočujeme ve městě Sujina. Sedm jezer je soustava horských jezer nacházejících se v nadmořských výškách od 1 640 metrů až po 2 400 metrů. Šest nižších jezer bylo zformováno díky sesuvům, které přehradily tok řeky v sevřeném údolí. Podél cesty vedoucí k jezerům se nachází několik vesniček. Hned při vjezdu do údolí nás zaujme jedna z nich, ve které jsou všechny domy postaveny ze sytě červených kamenů nebo hlíny a odpovídají tak zbarvení okolních svahů, které se ale jen kousek za i před vesničkou vytrácí.
53km výjezd pod sedmé jezero nám zabere asi 2,5 hodiny. Původně chceme zaparkovat v zatáčce pod posledním jezerem a dál se vydat pěšky, ale místní řidič, který tu v autě zřejmě čeká na své turisty, nás ujišťuje, že pokud máme pohon na všechny čtyři kola, tak to zvládneme až nahoru. Po výjezdu k nejvyššímu z jezer tam vidíme dva místní chlapíky, kteří si v křišťálově čisté vodě horského jezera myjí svoje Opely Astra. Jak sem s nimi vyjeli, nám zůstává záhadou.
Vyrážíme na asi 2km procházku na druhou stranu jezera. Cestou, která vede po úbočí těsně nad hladinou, potkáváme i místní, kteří si po úzké pěšině vedou osla. Za jezerem se totiž v horách nachází několik odlehlých usedlostí, které jsou přístupné jen po této pěšině. Po návratu k autu rychle vaříme čínské nudle k obědu a sjíždíme do Panjakentu, kde se ubytováváme v hotelu SUGD. Za hezký a prostorný třílůžkový pokoj s vlastní koupelnou platíme 36 dolarů (asi 860,- Kč) včetně hotelové snídaně.
V hotelu nejsou skoro žádní hosté. Večer na náš pokoj dokonce zaklepe formálně oblečený provozní nebo možná dokonce majitel, který nám potřese rukou, a přestože jsme neměli rezervaci a přijeli bez ohlášení, se omlouvá, že tu v době našeho příjezdu nebyl a přeje nám hezký a klidný pobyt. Zítra se s námi při odjezdu přijde ještě rozloučit a předává nám svoji vizitku s tím, že kdybychom se někdy do Tádžikistánu vrátili a cokoliv bychom potřebovali, že mu máme rozhodně zavolat.
