Kaliningrad: Rybářské městečko, Kantův ostrov, muzeum Světového oceánu a Zoo

25. – 26. září 2026: cesta do Kaliningradu

Z Olomouce vyjíždíme po práci kolem šesté hodiny odpoledne. Zprvu se s M krátce vystřídáme v řízení, abychom se mohli oba najíst. Poté řídím delší dobu já a M, která měla na rozdíl ode mě možnost se odpoledne trochu prospat, mě střídá kousek za Varšavou a pokračuje další asi tři hodiny, zatímco já večeřím a podřimuji na sedačce spolujezdce. Na dálniční odpočívadlo, kde nocujeme, dorážíme už za hluboké noci a ihned uleháme.

Další den ráno posnídáme a vyrážíme směrem k nedaleké litevské hranici. Tam si v protějším směru všímáme fronty na polskou pohraniční kontrolu, která je sice dočasná, ale zároveň tu byla už před rokem, když jsem tudy projížděl naposledy. V Litvě sjíždíme z dálnice a převážně po úzkých, místy dokonce nezpevněných cestách míříme směrem k ruské hranici. Nejblíž bychom to z Olomouce sice měli na hraniční přechody u Gdaňsku, ale ty jsou známé dlouhými (v sezóně i vícedenními) frontami, které jsme nechtěli riskovat. Na hranicích se ale poměrně záhy dozvídáme, že z území evropské unie je vjezd do Ruska (mimo nákladní dopravu) zakázán všem vozidlům s motorem o objemu 1,9 litru nebo větším, protože by prý mohly být použity pro ruské válečné úsilí. Takže nás Litevci do Ruska v Ducatu nepustí a my se musíme asi čtyři hodiny vracet na nejbližší polský hraniční přechod Bezledy-Bagrationovsk. Poláci tohle pravidlo na rozdíl od Litevců totiž nevynucují. Z hranice tak po čtyřiceti minutách odjíždíme s nepořízenou.

Na polsko-ruskou hranici dojíždíme, po dlouhém přejezdu úzkými rozbitými cestami, krátce po čtvrté odpoledne. Fronta tu není téměř žádná a přechod proběhne bez problému. Největší komplikací je tak znechucený polský celník, který nám vyhrožuje pokutou 2500 zlotých (přes 13 500 Kč) za domnělé porušení zákazu nahrávání v prostoru hranice, kterého jsme se měli dopustit zapnutou couvací kamerou. Shodou náhod jsme dokonce na ruské straně ušetřeni i rentgenu auta. Přesto na hranici strávíme přes čtyři hodiny a do ruské Kaliningradské oblasti vjíždíme už za tmy. Nemáme žádné ruské peníze ani pojištění auta, protože tu nebyla ani směnárna ani stánek s pojištěním, takže to budeme muset řešit až v Kaliningradu. A nemáme ani naftu, které jsme si záměrně přivezli co nejméně, protože zatímco u nás i v Polsku stojí litr přes padesát korun, tady stojí kolem dvaceti.

Na předem vyhlédnuté parkoviště v Kaliningradu dojíždíme po deváté hodině večer a slavíme nečekaný úspěch, když se nám podaří aktivovat eSIM kartu, aniž bychom museli čekat 24 hodin, což je nyní v Rusku standardem. Díky tomu se nám při procházce městem podaří vytipovat banku se směnárnou, která má otevřeno i v neděli (tedy zítra). To si ověříme na rozpisu otvírací doby ve výloze a vracíme se zpět do dodávky, kde se sprchujeme, večeříme a jdeme spát, abychom zítra mohli zahájit průzkum města.

Neděle 27. září 2026: Kaliningrad – Rybářské městečko, Kantův ostrov a muzeum Světového oceánu

Ráno vyrážíme z dodávky do včera předtipované směnárny, kde se pokouším vyměnit 500 dolarů. To paní za přepážkou sice odmítá, protože pravidla pro směnu většího množství valut nepočítají s možností elektronického víza, ale bez problému mi smění 400 dolarů (asi 8 000 Kč), což je maximální částka, kterou lze vyměnit bez identifikace. S vyměněnými penězi vyrážíme do kavárny naplánovat, kam se podíváme dál. Uvnitř nás kromě dvou stolků uvítají také stěny plné zbraní, taktických vest nebo třeba batohů. Až v tu chvíli si uvědomujeme, že tahle kavárna je, poněkud nevšedně, spojena s airsoftovým obchodem.

Následně pokračujeme do nejturističtější oblasti města: rybářského městečka a na Kantův ostrov. Turistů je tu spousta, ale naprostá většina z nich jsou domácí turisté z Ruska. I když toto označení tu může být snadno zavádějící, protože do některých částí Velkého Ruska, jak zbytku federace říkají místní obyvatelé, je to odsuď opravdu daleko. Na památníku „Světové hodiny“, který jsme dnes navštívili, jsou i směrovky na ruský dálný východ, které místy převyšují i 10 000 km, což je dál než např. do Kalifornie a vlastně i kamkoliv jinam v Severní Americe.

Rybářskou vesničku obcházíme ze všech stran. Malé pseudohistorické centrum města vystavěné po roce 2006 je kopií původních německých budov 18. a 19. století. Původně pruský resp. německý Königsberg byl totiž za druhé světové války intenzivně bombardován a z historického centra se nedochovalo v podstatě nic. Všudypřítomné vodní kanály, po kterých se velkou rychlostí prohání turistické výletní katamarány, lemují parky s podzimně zabarvenými kaštany, jejichž popadané plody M neustále sbírá. Kromě jiného se také na místě bývalého hradu Königsberg, jehož ruiny - které jako jediné přežily válečné bombardování - byly za Sovětského Svazu srovnány se zemí, snažíme najít nikdy nedokončenou brutalistní stavbu Dům Sovětů, která je jedním ze symbolů města. To se nám ovšem nedaří a později večer zjišťujeme, že byla v roce 2024 zdemolována.

Když si už třetí hodinu stěžuji na hlad, svolí nakonec M k návštěvě restaurace. Naštěstí se mi podaří zabránit obědu v generickém zápaďáckém řetězci Holiday Inn a místo toho míříme do zapadlé stolovny v jednom z místních obchodních domů. Když tam vcházíme, není tam skoro nikdo, ale zatímco luštíme místní nabídku, utvoří se tu početná fronta a my jsme tak nakonec rádi, že si vůbec máme kam sednout. Za dvě hlavní jídla, salát, polévku a kafe platíme necelých 250 Kč. Cestou do obchodu s marcipánem, který se tu tradičně vyrábí už přes 200 let a který tu plánujeme koupit jako suvenýry, nám z ničeho nic pípne notifikace z WhatsAppu, který je jinak v Rusku spolu s mnoha jinými západními internetovými službami a stránkami (vč. např. Instagramu, YouTube, Wikipedie atd.) zakázán. Toho využíváme a ve strachu, abychom o tento necenzurovaný signál nepřišli, zastavíme uprostřed chodníku, odkud píšeme domů, nahráváme a posíláme fotky a chatujeme. Celá situace je značně bizarní.

Posledním bodem dnešního programu je návštěva muzea Světového oceánu: jedná se o dlouhý komplex budov, historických (válečných) lodí a přilehlého nábřeží. Protože lístky do interaktivního muzea jsou beznadějně vyprodány (jejich nákup je prý obecně dost složitý), sestává se naše návštěva pouze z vnější obhlídky několika lodí a vnitřní prohlídky studenoválečné ponorky B-413, která tu od roku 2000 kotví jako muzejní exponát.

Další zajímavou lodí, která je součástí muzea, ale bohužel zrovna neměla návštěvní den, je výzkumná loď Kosmonaut Viktor Pacajev. Ta mezi lety 1968 a 2017 sloužila pro komunikaci s kosmickými loděmi; nejdříve z vod oceánů celé Země a později z tohoto muzejního nábřeží. Jedná se o jedinou loď tohoto typu na světě, která je zpřístupněna veřejnosti. Kromě mnoha jiného v ní lze (když má zrovna otevřeno) vidět i originál odpalovacího klíče mise Sojuz-Apollo – prvního společného vesmírného letu USA a SSSR a zároveň posledního letu vesmírné lodi Apollo.

Poté, už za západu slunce, míříme celí uchození zpátky do dodávky, kde se ale zdržíme jen krátce. Za chvíli totiž vyrážíme na večeři do vyhlédnuté restaurace Fat Cat (tlustá kočka), které podle naší kočky přezdíváme U Tobíka. Tam se zdržíme asi tři hodiny, během kterých večeříme, vypisujeme pohledy a plánujeme zítřejší den.

Pondělí 28. září 2026: Kaliningrad – vyřizování pojištění, Zoopark a městský park Junosť

Protože je dnes poslední den, který plánujeme strávit v Kaliningradu, vyrážíme ráno vyřídit odeslání pohledů a povinné ručení na auto. Malou poštovní pobočku zastrčenou v průchodu jednoho z cihlových domů nacházíme bez problému. Kromě poštovních krabic a papírnických potřeb se tam prodávají i základní potraviny, modely poštovních aut a velký trhací kalendář, který má hrdinský Putinův obrázek na každém měsíci. Obsluha jediné fungující přepážky nám ochotně prodá známky a půjčí lepidlo. Zatímco je trháme a lepíme, vyřizují na přepážce jakousi byrokracii dvě evidentně místní starší ženy, které sice na poštovní zaměstnankyni mluví plynulou ruštinou, ale mezi sebou se baví německy. Nějaké vazby na Německo tu evidentně přetrvávají i 80 let po válce. Při odchodu vhazujeme pohledy do velké poštovní schránky v rohu místnosti a uvažujeme, jestli na své cílové adresy někdy skutečně dorazí.

Druhou, rovněž servisní, zastávkou je vyřízení pojištění pro auto. Když se nám ho předevčírem nepodařilo vyřídit přímo na hranici, tak jsme to nuceně odložili na první pracovní den; tedy na teď. Zatímco mě M čeká na lavičce u kašny, já vyjíždím výtahem do 7. patra moderní budovy, kde by se, podle ruských map, měla nacházet pojišťovna, o které doufáme, že vystavuje i zelené karty. Nakonec všechno proběhne relativně hladce a po asi půl hodince už sjíždím dolů s dvoutýdenním pojištěním (5 000 RUB; 1 250 Kč). Jediným problémem byla platba. Stejně jako na většině jiných míst tu místní platí svými ruskými bankovními kartami. Naše západní karty tu ale kvůli sankcím nefungují a s platbou hotovostí se na mnoha místech vůbec nepočítá. Tady je platba hotově sice možná, ale pouze skrze vkladomat, který nevrací a do kterého je potřeba dát přesnou částku. Tu nemám a na rozměnění tu nemá ani nikdo z místních pracovníků. Nakonec to ale velmi ochotná paní za přepážkou nějak vyřeší a já ji zbylých asi 100 Kč, které mi nemá jak vrátit, nechávám.

O Kaliningradské zoo se někteří vyjadřují i jako o nejkrásnější zoo v celém Rusku. Díky tomu, že byla založena už v roce 1896, se nachází v centrální části města. V deset let starém průvodci Lonely Planet, kterého máme s sebou, píší, že zoo utrpěla nedostatkem financování v 90. letech a nám se zdá, že se od té doby změnilo jen málo. Na začátku nultých let byla finanční situace zoo natolik vážná, že peníze nebyly ani na krmivo a mnohá zvířata toto období přežila jen díky jídlu vyškemranému od návštěvníků. Mimořádně smutný pohled byl na místního hrocha, který se ve špinavé smradlavé vodě uvnitř letitého betonového pavilonu povaloval zcela sám. V této části už ale naštěstí probíhá rekonstrukce. Dost možná proto, že hroch je symbolem Kaliningradské zoo. Při bitvě o zoopark, která se tu odehrála v závěru druhé světové války, byl totiž místní hroch Hans jedním z pouze čtyř zvířat, která přežila. A to navzdory tomu, že byl mnohokrát postřelen a dva měsíce přijímal potravu pouze potom, co mu byla podána vodka (čtyři litry vodky).

Všudypřítomný popraskaný beton a zarostlé, uzavřené prostory budí dojem, že zoo má svá nejlepší léta dávno za sebou. Tenhle pocit v nás nedokázalo zvrátit ani několik již zrenovovaných výběhů a pár dalších stále probíhajících renovací. Já žádný velký znalec zooparků nejsem, ale M hodnotí místní zoo jako průměrnou. V průběhu naší návštěvy se začíná projevovat únava: máme totiž ze včerejška poměrně značně nachozeno a program máme nabitý i dnes.

Stejně jako včera zavítáme i dnes na oběd do jedné z místních stoloven. Částečně kvůli skvělým cenám (oproti Česku skoro třetinovým), ale primárně kvůli autentičnosti těchto všudypřítomných kantýn. V tomhle případě se ale jedná o stolovnu číslo jedna (stolovny jsou – stejně jako mnohé jiné instituce – v Rusku v rámci města často číslovány podobně jako u nás třeba pošty), která je nově zrekonstruovaná a moderní. Na cenách to ale poznat není. Když se po obědě nakonec odhodláme znovu zvednout, míříme do parku Junosť, kde obhlížíme převrácený dům a následně nastupujeme na ruské kolo. To má zrovna akci 1+1, takže za dva lístky platíme jen 100 Kč. Pro M, která se trochu bojí výšek, se prý jedná o vůbec první návštěvu ruského kola. Užívá si ji jenom částečně; hlavně cestou dolů. Kolo je totiž opravdu velké. Mnohem větší, resp. vyšší, než se zdálo ze země.

Park s převráceným domem a mnoha pouťovými atrakcemi opouštíme kolem čtvrté hodiny odpoledne a po nábřeží jedné z mnoha místních vodních ploch se přesouváme k předposlednímu bodu dnešního programu: muzeu Jantaru. Tam ovšem zjišťujeme, že je dnes sanitární den a muzeum je v rozporu s otevírací dobou uzavřeno. Vzhledem k tomu, že slunce už zapadá a my máme v plánu navštívit ještě "stěnu poštovních schránek", se nám to ale vlastně docela hodí.

Už ve večerních hodinách se vracíme do centra, kde si v knihkupectví nakupuji pár ruských dětských knih, na kterých plánuji cvičit ruštinu. Do dodávky se vracíme kolem sedmé hodiny. Večeříme, plánujeme zítřejší den a celí unavení uleháme.