kopcovitá krajina zalitá sluncem

Transsibiřská magistrála: Ulan-Ude a jihovýchodní břeh Bajkalu

Vstáváme o půl osmé a po opětovném přebalení batohů tak, aby byly všechny dnes potřebné věci v průběhu dne po ruce, vyrážíme podle plánu na náměstí Sovětů, kde máme zamluvené auto. Půjčovnu jsme už z domu vybírali tak, aby byla dobře a rychle dostupná pěšky a my zbytečně neztráceli čas zorientováváním se v místním systému hromadné dopravy. Do půjčovny jsme – stejně jako do půjčoven v Jekatěrinburgu a Vladivostku – s předstihem napsali, jaké konkrétní auto bychom chtěli v bláhové naději, že pak bude na místě všechno jednodušší, že jenom podepíšeme smlouvy, vyřídíme formality a pojedeme. V Jekatěrinburgu to sice úplně nevyšlo, ale naději v bezproblémový a rychlý průběh v místní půjčovně neztrácíme, protože jsme z ní před několika týdny dostali odezvu, že se s naší rezervací počítá! Zpráva „Hello, OK“ sice není potvrzení z rezervačního systému, ale je to o dost víc, než čeho jsme se dočkali z dalších dvou půjčoven.

terenní sanitka
Cestou k půjčovně míjíme místní sanitku

Když dorazíme na náměstí, okamžitě nás zaujme busta V. I. Lenina. 6,5 m vysoká hlava (umístěná na 8m podstavci) je největší bustou na světě a zároveň ve velké konkurenci nejimpozantnějším Leninem, jakého na naší cestě potkáváme. Vcházíme do obrovského, mnohapodlažního domu, kde v kanceláři č. 63 sídlí naše autopůjčovna. Vevnitř sice nacházíme ohromnou tabuli s rozpisem firem, úřadů a spolků, které zde sídlí, autopůjčovnu ale nevidíme. Zkoušíme tedy vyrazit do vyšších pater, kde nakonec objevujeme šipku s nápisem „63“. K našemu zklamání se na dveřích píše něco o katastru a geodetických službách. Zcela nezkušeně to vyhodnocujeme tak, že to s auty nemá moc společného a vyrážíme hledat dál. Dnešní našlapaný plán se začíná pomalu hroutit.

Při toulkách dlouhými chodbami se podivujeme nad různorodostí dveří. Některé působní až přehnaně luxusním dojmem, jiné jsou stlučené z prken, jako dveře od sklepních kójí. Po dlouhém hledání se nakonec ocitáme na parkovišti za budovou. Přestože tam parkuje pět aut, má svého hlídače, kterého se vyptáváme, jestli o půjčovně něco neví. Potvrzuje nám, že dům je správný a posílá nás zpět dovnitř s tím, že tady na parkovišti nic nevyřeší. Vevnitř sami sebe přesvědčíme, že copy centrum hned za vchodem je recepce pro celou budovu (nebyla) a prosíme o nasměrování. Paní nás posílá do nám již známé kanceláře 63 ve třetím patře. Po návratu k ofisu 63 klepeme na dveře katastru. Když nikdo neodpovídá, bereme za kliku a zjišťujeme, že je zamčeno. Ale protože už tyto triky se zaraženými dveřmi známe, silně s nimi lomcujeme; tentokrát bohužel bez úspěchu. Vedlejší kancelář má sice úplně jiné dveře, ale taky se na nich píše něco o katastru, takže zkoušíme zaklepat tam.

V kanceláři č. 64 sedí kluk a holka. Kromě dvou stolů s monitory a počítači tam není vůbec nic. Zatímco kluk si nás nevšímá a dál se vrtá v katastrální mapě, dívka je pozornější. Snažíme se jí vysvětlit, že si sem jdeme pro naše zamluvené auto. Nám připadá celá situace dost kuriózní, ale ona se nediví ani trochu a zcela samozřejmě se nás ptá na detaily ohledně auta a doby zápůjčky. Přitom stále kliká do počítače, kde něco zanáší do mapy. Vzápětí zvedá telefon, někam volá a v nás to budí dojem, že ačkoliv se jí to vůbec netýká, chce nám upřímně pomoct. Najednou nám mobil podává s tím, že detaily už si máme domluvit sami. Z druhé strany se ozývá něco o remontě mašiny (tj. opravě auta) a o tom, že tady bude za hodinu. Máme sice chuť poslat člověka na druhé straně telefonu hodně jadrně do prdele, ale protože to rusky nesvedeme, jenom si hlasitě povzdechneme a telefon jí vděčně vracíme. Děvče je nápomocné i dál, bere si naše ruské číslo a posílá ho majiteli půjčovny s tím, že nám pak zavolá. Batohy si necháváme v kanceláři katastru a vyrážíme na podrobnější prohlídku největšího Lenina na světě. Na náměstí se kromě busty nachází také centrální úřady Burjatské republiky, divadlo s baletem a vítězný oblouk, který je sice věnován cesarevičovi, ale jmenuje se Leninův.

vítězný oblouk
Vítězný oblouk připomíná původní jméno města - Věrchněudinsk.

V domluvený čas se vracíme do kanceláře, kde nyní probíhají čilá jednání. Aut se to samozřejmě netýká – rodina s dítětem tu cosi řeší nad jednou z map. Dívčině najednou zvoní telefon, a ačkoli jí nerozumíme (předpokládáme, že mluví Burjatsky), vypadá to, že se baví o nás a našem autě. Zavěsí, ofotí si naše doklady a z okna nám ukazuje na auto na náměstí Sovětů. Opravdu tam stojí námi objednaná Toyota Corolla 4x4 Combi. Scházíme dolů, kde nás velký, bodrý Asiat seznamuje se specifiky vozu; popraskaným čelním sklem, volantem napravo a všemi oděrkami. Platíme o 10% více, než je cena na internetu a spokojeně přebíráme klíčky. Když už se máme k odjezdu, vytahuje chlapík mobil, kde nám ukazuje pas jakéhosi pana Petra a ptá se, jestli není R jeho bratr. K našemu ohromnému údivu zjišťujeme, že pan Petr, který si tu půjčoval auto před dvěma týdny, je jedním z 250 nositelů našeho příjmení a pas mu také vystavil Magistrát města Olomouc.

rovná cesta táhnoucí se do dálky
Cestou na Ivolginskij Datsan

Vyrážíme v jedenáct dopoledne - oproti původnímu plánu sice s dvouhodinovým zpožděním, ale oproti plánu revidovanému v posledních dvou hodinách se značným předstihem. Chvíli nám trvá, než si zvykneme na zrcadlové umístění blinkru a stěračů, ale zase díky tomu máme hezky čisté sklo. Asi po půl hodině jízdy přijíždíme na Ivolginskij Datsan, jeden z nejvýznamnějších buddhistických klášterů v Rusku. Kromě malebných chrámových budov, univerzity a spousty mnichů tu mezi hrstkou turistů potkáváme také dvojici Čechů. Klášterní komplex působí sympatickým, účelným dojmem. Vedle starých budov stojí nové, na budovách jsou připevněny bedny klimatizací a všudypřítomní mniši v červených čepičkách se vrtají v mobilech.

žlutý dřevěný domek
Domek v areálu datsanu
buddhistický chrám
Nejimpozantnější chrám datsanu: palác Chambolámy Itigelova, jednoho z nejvýznaměnších Burjatských lámů, který byl v letech 1911-1917 hlavou buddhistické sanghy Ruska.
buddhistický chrám
Cogčiv dugan
detail buddhistického chrámu
První chrám datsanu byl postaven roku 1946. V roce 1994 byl přeměněn na posluchárnu pro kurzy buddhistické filozofie.

Vyrážíme dál – projíždíme Ulan-Ude a míříme k pobřeží Bajkalu. Protože netušíme, jak to bude s dostupností nafty a auto ukazuje spotřebu 15 l/100 km, tak za městem tankujeme. Nevíme ani, jak velkou má auto nádrž, a jelikož se tu na pumpách platí předem, zkoušíme 35 litrů. Obsluha to tam nakonec natlačí a pak hodně dlouho trvá, než se nám ručička odlepí od značky Full. Na ubytování to z kláštera máme asi 250 km, a protože často zastavujeme na pobřeží a v zapadajícím slunci fotíme neuvěřitelné scenérie, trvá nám to celý zbytek dne. Asfaltu je tu pomálu, takže náhod na všechna čtyři kola se nám místy docela hodí. Ubytování nacházíme celkem bez problému. Protože před velkými železnými vraty pospává pes a zvonek nevidíme, voláme číslo uvedené na rezervaci z bookingu; bez úspěchu. Po chvíli odhodlávání procházíme kolem psa dovnitř. Na zápraží tam sedí místní provozní, která kamsi volá a ubytovává nás s tím, že majitelka je na cestě z města – dovtipujeme se, že z 200 km vzdáleného Ulan-Ude – a že se všechno dořeší až ráno.

venkovská stavení
Burjatský venkov
bílý kostel
pláž za západu slunce
Pláž ve vesničce Gorjačinsk, kde nocujeme.
pták na pláži
Racek východosibiřský
západ slunce za jezero

Sobota 8. září 2018: cesta po pobřeží Bajkalu, Zabajkalský národní park a návrat do Ulan-Ude

Vzhledem k tomu, že s výjimkou rozjedeného sáčku neloupaných slunečnicových semínek nám došlo všechno jídlo, jsme zvědaví, jak se vyvrbí snídaně, kterou jsme si včera večer pokoušeli domluvit s nejistým výsledkem. Při nakládání věcí do auta zahlédneme provozní, jak míří s tácem čehosi k našemu apartmánu; zůstává za ní výrazná vůně čerstvého pečiva. I tady se potvrdilo, že každá správná ruská snídaně začíná kaší. Za chvíli se paní provozní znovu vrací. Tentokrát s čerstvými, nejspíš právě dopečenými, sladkými bochánky a mlékem. Moc jí děkujeme, platíme za nocleh a prašnou cestou plnou písku odjíždíme vstříc dnešnímu cíli – Zabajkalskému národnímu parku a poloostrovu Svjatoj Nos. V autě s volantem na druhé straně znovu a znovu spouštím stěrače místo blinkru a ruční brzdu navyknutým pohybem hledám v přihrádce ve dveřích. Naštěstí tu není žádný provoz, takže máme dost času si na auto znovu navyknout.

ruský venkov
Ranní výhled na Horjačinsk z okna našeho apartmánu.
stavení na pobřeží jezera
Obchod ve vedlejší vesničce, kde nakupujeme jídlo na dnešní den.

Stejně jako včera, je dnes hezké počasí a my často sjíždíme na písečné pláže Bajkalu, kde se kocháme křišťálově čistou vodou. Jelikož je asi 10 stupňů a silně fouká, nikdo se tu nekoupe, ani nesluní. Na plážích jsme úplně sami a určitě bychom tu dokázali strávit spousty, spousty času. Na cestě vedoucí podél břehu probíhá pokládání povrchu a jiné stavební práce. Protože není cestu kam přeložit a široko daleko (i stovky kilometrů) neexistuje žádná objížďka, tak často projíždíme stavbou. Štěrkové a písečné úseky občas střídá asfalt – v těchto místech už je stavba nejspíš dokončena. Cestou do 90 km vzdáleného městečka Usť-Barguzin projíždíme (na naše poměry) odlehlými lesy, kde jsou na stromech každých pár kilometrů přibité velké cedule s kontaktem na odtahovku. Za městečkem přejíždíme nově vybudovaný most a odbočujeme z hlavní cesty do národního parku.

vrak na pláži
Pláž na které cestou zastavujeme.
písečná pláž

U vjezdu je závora s budkou, kde se zapíšeme do knihy, podepíšeme jakýsi lístek a zaplatíme 200 rublů (100 rublů za osobu a den). Dál pokračujeme po písečné cestě s množstvím skrytých, nebezpečných kamenů. Párkrát nás velkou rychlostí předjede Buchanka (UAZ-452 – v těchto končinách velmi oblíbené auto), která za sebou nechává velikánský písečný oblak. Zastavujeme u dřevěné rozhledny. Má už sice něco za sebou a nestojí úplně rovně, ale nakonec neodoláme a vylezeme až nahoru. Výhledy jsou fantastické do všech stran – Bajkal, nekonečná písečná pláž, zeleň, obrovské pláně a hory zvedající se z Bajkalu 1500 metrů nad jeho hladinu. S autem zcela pokrytým prachem a pískem dojíždíme na konec 30km pláže a přesto, že by se autem dalo pokračovat ještě dalších 30 km, se vydáváme zpět. Máme od včerejška najeto asi 700 km a ještě nás čeká 300km návrat do Ulan-Ude.

písečná pláž
30km písečná pláž v Zabajkalském národní parku
výhled do rozlehlé krajiny
Výhled z rozhledny
stůl na pláži
široká řeka
Řeka Barguzin
dřevěné budky u řeky

Na zpáteční cestě tankujeme na pumpě, která vypadá, jako z venkovské Ameriky padesátých let. Holé stojany, nad nimi stará světla v bílých koulích a mezitím jen prach. V domečku opodál si zaplatíme litry, které si následně natankujeme. Při večeři na pláži osamoceni pozorujeme, jak se zapadající slunce zrcadlí v hladině jezera, až nakonec zapadá za hory, které se vyrýsují na protějším břehu. Po západu se rychle ochlazuje – teploměr ukazuje čtyři stupně nad nulou.

opuštěný přívoz
Starý, již nepoužívaný přívoz v Usť-Barguzinu
most
Nový most, který přívoz nahradil
rozbitá cesta
Cesta zpět do Ulan-Ude

Když o půl jedenácté přijíždíme před nám už známý Clean Hostel na Borsoeva, vidíme před ním zaparkovaných několik malých aut v expediční úpravě. Jedná se o účastníky Mongol Rally – závodu převážně malých (objem motoru do 1.2 litru) a levných aut, který se letos jede na trase Praha – Ulan-Ude.

malý expediční fiat
Malý fiat v expediční úpravě, který stojí před našim hostelem.
malá expediční auta
Další účastníci Mongol rally před hostelem
auto v expediční úpravě
V průběhu dalšího dne je potkáváme i na náměstí Sovětů

Neděle 9. září 2018: vrácení auta a odjezd

Protože máme auto zaplacené až do jedenácti, jedeme ještě navštívit datsan (obecné označení pro buddhistické chrámy; často s univerzitou) na kopci za městem. Kromě výhledu na rozlehlý hřbitov a velkou část města se tam nachází také největší zlatý Buddha v Rusku. Zvenku sice hlavní budova chrámu vypadá jako klasický, velký, cihlový dům s plastovými okny, uvnitř je ale spousta lidí, voní to tam nějakým buddhistickým kadidlem a pod Buddhou sedí několik mnichů, kteří jednou za čas zanotují nějaký hluboko posazený popěvěk nebo modlitbičku. Hodně lidí jen tiše sedí, další provádí jakési rituály, jiní se, stejně jako my, jen dívají. Celkově je tu docela provoz – každou chvíli někdo odchází a přichází. Focení je sice zakázáno, ale jednu tajnou fotku na mobil přece jen pořídíme, a protože nemáme žádné špatné úmysly – chceme jen malou památku – a obrovský zlatý Buddha se na nás celou dobu vlídně usmívá, myslíme si, že nám tím mlčky sděluje, že je vše v pořádku.

cihlový dům s jasně žlutou střehou
Rimpoše-Bagša Datsan v Ulan-Ude
zlatá kopulka s figurkou

V rohu místnosti se nachází něco mezi buňkou a stánkem, kde úřadují dvě ženy. Někteří z příchozích tam chodí vypisovat jakési papírky a se ženami se dohadují. Domýšlíme si, že je to něco jako objednávková kancelář pro modlitby. Člověk si vyplní miniformulář, zaplatí nějaký poplatek, pracovnice to zařadí do playlistu a až na to přijde řada, tak se to odmodlí. Tipujeme, že se u okýnek řeší něco jako kdy a kolikrát to zopakovat, jestli není potřeba připlatit za topování modlitby pro případ, že by to třeba spěchalo a podobné věci. Samotný Buddha je celkem mladý – byl sem umístěn teprve v roce 2005 a jsou v něm zalité buddhistické cenné předměty, které sem přivezl samotný Dalajláma. Popěvky jsou, asi aby byly dostatečně účinné, docela nahlas, i tady totiž, stejně jako v jiných chrámech, vidíme solidní audio aparaturu. Při následné procházce přilehlým komplexem, ve kterém vyhrává pohodová, meditační hudba, procházíme cestou dlouhého života plnou barevných vlaječek a šátků s modlitbami.

buddhisttocká zvonice a molitební šátky

Na domluvených jedenáct hodin se vracíme na náměstí Sovětů a předáváme auto. Vše proběhne bez problému a my vyrážíme nakupovat zásoby na další cestu vlakem. Čeká nás totiž dvou a půldenní přesun do bezmála 3 000 km vzdáleného Chabarovsku. To je i důvod, proč šetříme baterkami v mobilech a máme je v režimu letadlo, nebo úplně vypnuté. Když je pak před odjezdem zapneme, zjistíme, že máme od chlápka z půjčovny dva zmeškané hovory. Zpátky se nám dovolat nedaří, takže nezbývá než doufat, že se o tisíce kilometrů dál nedozvíme, že jsme v autě něco zapomněli.

platforma pro auta s velkým nápisem Mongol rally
Cíl letošního Mongol rally
stánek s nápisem Mongol rally
Organizační stanoviště
Publikováno:
arrow left
Předchozí Transsibiřská magistrála: Irkutsk 2
arrow right
Následující Transsibiřská magistrála: Chabarovsk