Transsibiřská magistrála: Vladivostok
V posledním vlakovém spoji naši cesty se nám podařilo koupit i čajový stakan v luxusním, zdobném provedení. Děžurná měla z nákupu radost – nejspíš musí cestujícím produkty nabízet. Kolik se jich ale skutečně prodá, je otázka, protože zdobný stakan byl drahý i pro nás. Ráno nám do kupé přinášejí na internetu objednanou a včera večer potvrzenou snídani. Spolucestující z horní palandy vystoupil někdy v průběhu noci a ta z dolní palandy ještě spí. Rozdělení snídaní je tedy na nás. Dumáme nad tím celkem dlouho, ale nakonec se nám to – za asistence děžurné – podaří rozklíčovat. Já mám jakousi zapečenou zeleninu a R má palačinky. Snídani ještě dolaďujeme malými pitíčky, které jsme si včera před odjezdem zakoupili na nádraží. Jak se ukazuje, jedná se o stravu pro děti – něco jako přesnídávka s brčkem. Dojídáme snídani a za oknem pozorujeme Tichý oceán.
Na nástupišti vidíme symbolický sloup s koncovou kilometráží magistrály. Stejný jako ten, od kterého jsme v Moskvě před třemi týdny vyráželi. Na fotku, kterou si chceme u kilometrovníku udělat, musíme docela dost čekat. Chodí k němu totiž celé skupiny Japonských turistů, dostávají zde výklad od průvodce a samozřejmě se po japonsku fotí. My zatím přemýšlíme o noci před dvěma lety, kdy jsme navštívili nultý kilometrovník na moskevském Jaroslavském nádraží a kdy jsme možná začali trochu přemýšlet nad tím, jaké to asi může být, jet až na druhý konec nejdelší tratě světa.
Hlavní změnou oproti předchozím městům, která byla předznamenána už v Chabarovsku, je velké množství Japonských turistů - většinou ve velkých skupinách a s ozvučeným průvodcem. Jezdí tu spoustu drahých velkých aut a domy jsou tu takové neruské. Že nejsme v některém z měst střední Evropy, prozrazují ruské nápisy a obrovské doky prakticky v centru města. Další změnou je návrat všech bezpečnostních kontrol, který je ještě umocněn tím, že tu zrovna probíhá Východní ekonomické fórum.
Jako první navštěvujeme vyhlídku Orlí hnízdo, na kterou jezdí krátká lanovka podobná té na Petříně. Kromě hezkého výhledu na město a záliv Zlatý roh, se tu nachází také socha Cyrila a Metoděje. Při následné procházce městem si prohlížíme také interiér druhoválečné ponorky S-56, sloužící dnes jako muzeum. V nedalekém přístavu vidíme zakotvené velké plachetnice z celého světa – je kolem nich docela živo. Podle různých plakátů a billboardů pochopíme, že tu v těchto dnech končí regata, která začala před pár týdny v Jižní Koreji.
I tady máme v plánu půjčit si zítra auto. Abychom zítra ušetřili čas, zkoušíme se v půjčovně zastavit už dnes. Přestože jsme z domova na jejich stránkách vyplnili rezervační formulář, neočekáváme po předchozích zkušenostech, že to bude jednoduché. A taky, že není. Na dveřích je napsáno, že zavírají v 18:00 – tedy o dvě hodiny dřív, než tvrdí na internetu. Přestože je 16:30, je zamčeno. Zkoušíme tedy telefon. Člověku na druhé straně jsme zjevně úplně jedno a cosi na nás velmi rychle drmolí. Co všechno říkal, netušíme, pochytíme jen to, že je dnes už zavřeno a že se máme zastavit zítra. Zkoušíme ještě volat na AVIS (celosvětový řetězec půjčoven), kde sice umí trochu anglicky, ale neuvěřitelně přemrštěnou cenu, za kterou nám auto nabízejí, nehodláme akceptovat. Při cestě na ubytování se povzbuzujeme tím, že náš dnešní pokus nebude zbytečný, když ho zítra dotáhneme do zdárného konce.
Ubytováváme se tu v poměrně drahém, futuristicky působícím, kapslovém hotelu. Na recepci tu po více než třech týdnech potkáváme prvního člověka, který umí dobře anglicky. Dostaneme karty ke kapslím a po seznámení s našimi příbytky vyrážíme na Tokarevskij maják. Velkou část trasy jedeme autobusem, jehož vnitřek je vyšňořený, jako někde v Indii. Z konečné stanice je to ještě asi půl hodiny pešky. Na místo tak přicházíme zrovna ve chvíli, když slunce zapadá za hory na horizontu. Což je trochu škoda. U jednoho ze stánků, které tu kvůli celkem vysoké koncentraci turistů fungují i večer, si dáváme panini s tuňákem. Tento malý, dodnes aktivní, maják se nachází na konci úzké šíje, která jde – v závislosti na vlnách a tom, jestli je zrovna odliv – přejít suchou nohou jen někdy. Šíje je opravdu úzká a chůze po nestabilních kamíncích, které z obou stran omývají vlny, vyvolává zvláštní pocit. Pokoušíme se fotit maják a také Ruský most – vysoký závěsný most, který spojuje město s nedalekým Ruským ostrovem. Při délce přes 3 km a výšce pylonů 320 m se jedná o nejdelší závěsný a druhý vůbec nejvyšší most na světě.
Suchou nohou se vracíme na ubytování, kde si na recepci dáváme pivo. Bohužel tu mají jen Krušovice, které jsou v těchto končinách vedle Kozla velmi oblíbené. Já jdu spát a R dopisuje zápis ve své kapsli.
Pátek 14. září 2018: Mořský hřbitov a Ruský ostrov
Ráno se opět ocitáme před dveřmi autopůjčovny, kde je i dnes zavřeno. V telefonu nám chlapík otráveně sděluje, že žádné auto dnes nebude a zavěšuje. Z autopůjčovny odcházíme otrávení – půl dopoledne pryč a auto nikde. Vyrážíme hledat stín, kde bychom se mohli uklidit před docela slušně pálícím sluncem a naplánovat co dál. Po cestě chvíli sledujeme skupinku nerusky mluvicích Asiatů. Zřejmě partu, která se tu živí výškovými pracemi. Mají takové posunovací lešení na kolečkách. Jsou celí veselí a my tipujeme o kolik pater asi tak hodlají současnou konstrukci z opravdu tenkých trubek ještě navýšit. Na úrovni asi pátého patra si na podlahu, stejně jako do všech nižších patrech, hodí dvě prkýnka, celou věc šňůrou přivážou k čemusi na budově a vesele pokračují v navyšování. Vypadá to, jako nějaká hra komu to spadne, když tam dá další tyčku.
Nakonec se uchýlíme pod sochu Lenina. Kromě toho, že je tam kýžený stín, doufáme, že jeho rozmáchlé gesto bude tak silně inspirující, že budeme hned vědět, kam a hlavně jak se dnes vydat. Nakonec se domlouváme na návštěvě Ruského ostrova. Je to tam místní dopravou něco přes hodinu a autobus přejíždí Ruský most, který jsme od majáku včera večer viděli a fotili.
Pozitivum je, že městská doprava je tu svým způsobem dost jednoduchá. V celém městě je jednotná taxa 23 rublů (asi 8 Kč), která se platí řidiči při výstupu. Ačkoliv by takový systém určitě umožňoval bezproblémové podvádění, nic takového tady nezaznamenáváme. Při výstupu se všichni hezky řadí u předních dveří, zaplatí a vystoupí. Kupodivu je to i velmi rychlé, nevznikají žádné velké prostoje a celkově s tím nejsou potíže. Cestou tak přemýšlíme, o kolik jednodušší a levnější je tenhle systém ve srovnání s naším systémem a všemi jeho zónami, všemožnými lístky s ochranou proti padělání, spoustou automatů, kontrol…
Jako cíl máme mořské oceanárium, které se na ostrově nachází. Ne že bychom chtěli jít na delfíní show, ale chceme se podívat do těch míst, protože tam, kromě výhledů na město z jiné strany, jsou také pozůstatky opevnění z dob, kdy to tu museli bránit; asi především před Japonci. Cestou na ostrov jízdu přerušujeme a pokoušíme se najít památník padlým československým legionářům. Víme, že tohle pro nás významné místo, které bylo nedávno zrekonstruováno, se nachází na Mořském hřbitově a máme dokonce i jeho souřadnice. Vystupujeme pod kopcem, na kterém se rozlehlý, asi 2 km dlouhý hřbitov nachází.
Cesta k hřbitovu, vzdálenému od zastávky asi 40 min., se mění v exkurzi na téma „jak bydlí běžný Rus na Dálném východě“. Procházíme shluky obvykle dost vysokých bytových domů – nedá se říct paneláků, některé jsou totiž cihlové. Všechny jsou dost ošklivé, a ačkoliv uvnitř zřejmě nejsou, vypadají hodně vybydleně. Pro nás je nezvyklý především pohled na byty, které se jejich vlastníci rozhodli zateplit navzdory tomu, že se k nim nikdo jiný nepřidal. Tyto zateplené výstupky, které se často nachází třeba až v desátém patře, na sobě občas mají reklamu s telefonním číslem na firmu, která zateplení prováděla. Těsně před hřbitovem pak ještě procházíme přilehlou garážovou kolonií, kde nás zase překvapují různorodá, kreativně natřená vrata garáží.
Ruské hřbitovy už sice známe, ale překvapuje nás to tu i tak. Pro našince je to prostě něco zcela nepochopitelného. Hroby jsou na sebe bez jakékoliv pravidelnosti namačkány tak, že k těm dál od pěšinky se dá dojít jen po těch bližších. Kde zrovna není hrob, je totální džungle. I přesto, že je většina hrobů zjevně navštěvována, je to tu celkově neskutečně zarostlé. Navštěvované hroby jsou pak upraveny striktně po hranici jejich pozemku. U mnoha hrobů je – pro nás také nezvykle – posezení. Většinou malá lavička a stůl. U některých jsou dokonce vidět pozůstatky hodování – papírové talířky, plastové kelímky a příbory. Místní si k hrobům svých blízkých zřejmě chodí posedět, pojíst, popít a možná si s nimi také popovídat.
Po mírných komplikacích (naše souřadnice se ukázaly nesprávné) nalézáme vojenskou část hřbitova a v ní i hroby legionářů. Nacházíme je na rozlehlém, oploceném a velmi pečlivě upraveném pozemku. V naprostém kontrastu se zbytkem hřbitova tu narážíme na nové, vyrovnané náhrobky československých, francouzských a kanadských vojáků. Před mnoha z nich se nachází koše čerstvých květin s trikolórou. Data úmrtí jsou často skoro přesně před sto lety. Úroveň místa se s pomníkem, co jsme navštívili v Jekatěrinburgu, nedá srovnat.
U vstupu je do kamenné tabule vyryto "Zde leží Českoslovenští legionáři, kteří bojovali na Dálném východě v letech 1918-1920 a na cestě domů došli až sem."
Po přesunu k oceanáriu pozorujeme v dálce na moři spousty lodí různých velikostí. Obhlížíme také opevnění z roku 1911, které se dochovalo včetně velkých děl. Všude je tu dost lidí a aut, úplně místně ale nepůsobí. Budou to spíš turisté, kteří jdou z návštěvy obrovského delfinária a akvária. Cestou zpět na ubytování si na ulici na naší poslední večeři v Rusku dáváme stylově pirožky, které tu mají kromě masa plněné i zelím a bramborem.
