Jižní Kazachstán: Šymkent, ruiny starobylých měst Sauran a Otrar, procházka po náhorní planině kolem kaňonu Aksu, Taraz a přejezd do Kyrgyzstánu
(11. 6. – 23. 6. 2025)
Šymkent
Ve čtvrtek 12. 6. kolem čtvrté ráno vyzvedávám na místním letišti M, která za mnou přiletěla na prázdniny. Parkujeme na první benzince a dokud je ještě alespoň trochu chladno – v posledních dnech teplota v noci padala až k 20 stupňům -, tak se dospáváme. Přejíždíme zpátky do Šymkentu, kde navštěvujeme dendropark (4,50 Kč), u kterého jsem předtím skoro týden parkoval.
Další den přejíždíme do centra města a parkujeme přímo pod monumentem nezávislosti, který byl u příležitosti 20. výročí nezávislosti země vztyčen v roce 2011. Od něj vede do přilehlého parku promenáda lemovaná letopočty s významnými událostmi nezávislého Kazachstánu. Protože se tady nacházíme v nejvíce etnicky kazašské části země a areál je navíc zaměřen na posílení národní identity, tak jsou všechny nápisy pouze kazašsky, takže si moc nepočteme.
S parkem sousedí stará citadela (plné vstupné pro zahraniční turisty je 42 Kč), která byla významnou vojenskou stavbou zajišťující ochranu hedvábné stezky na okolních rozlehlých pláních. Později její význam upadl a byla opuštěna. Dnes pevnost na první pohled zaujme mohutnými hradbami, které jsou rekonstrukcí podoby z let 1810 až 1864. V té době oblast spadala pod Kokandský chanát, který se následně stal vazalským státem Ruského impéria a krátce na to do něj byl přímo začleněn. Tehdy také začalo budování nového Šymkentu asi kilometr od citadely, která tím ztratila na významu.
Zhruba 4km procházkou se přesouváme do parku Abaja, kde hoří věčný oheň, u kterého začíná alej slávy. Tu po obou stranách drobným písmem lemují jména 140 000 vojáků z Jihokazašské oblasti (jednoho ze 17 kazašských správních celků), kteří padli v druhé světové válce.
Sauran
Cestou k rozvalinám města Sauran znovu zastavuji v Turkestánu, který jsem navštívil minulý týden, aby si ho tentokrát mohla prohlédnout i M. Přestože už dospala časový rozdíl a probdělou noc na dlouhém letu, je unavená a vedro snáší o něco hůř než já. Možná se mi na něj nakonec přece jenom podařilo částečně aklimatizovat.
Protože přímo k rozvalinám Sauranu kvůli nízkému železničními podjezdu dojet nemůžeme, parkujeme a nocujeme na krytém parkovišti asi 650 metrů před ním. Den trávíme pozorováním vlaků projíždějících po transaralské železnici a kamionů, které se v dálce sunou po hlavním silničním tahu Šymkent-Samara, kterým jsem před necelými dvěma týdny přijel i já. V průběhu dne vyčkáváme na vytoužené večerní teplo. Zatímco já jsem uvnitř dodávky na počítači, M rezignovaně sedí ve stínu před autem s mokrým ručníkem přes hlavu. Když slyším, že někdo přichází, vykouknu ven. Do řeči se s námi dává chlapík, který tu se svou ženou a třemi dětmi zastavil na obhlídku ruin. Míří na dovolenou k moři do turecké Antalye. Jedou z asi 400 km vzdáleného Tarazu a na 5 000 km dlouhou cestu na turecké pobřeží si vyhradili pět dní (v jednom směru). Protože se nacházíme v oblasti, která je, co se týče vzdálenosti od mořského pobřeží, jednou z nejodlehlejších na světě, je docela dobře možné, že je to pro ně jedno z nejbližších dostupných přímořských letovisek.
Na obhlídku pevnosti vyrážíme až po šesté večer, když síla slunce trochu zeslábne. I tak je sice asi 37 stupňů, ale naštěstí celý den silně fouká, takže pocitově je – alespoň mně – docela dobře. Sauran je v oblasti nejzachovalejší z mnoha starobylých měst, které tu kdysi dávno vytyčovaly hedvábnou stezku. Svého času se jednalo o největší město na území dnešního Kazachstánu a významnou křižovatku karavanových tras. Kromě bran a hradeb s několika bastiony se dochovaly i pozůstatky rezidenčních domů. Ve 14. stol. byl Sauran hlavním městem Bílé Hordy, jednoho ze dvou administrativních celků Zlaté Hordy, jejíž území tehdy sahalo až k dnešním východním hranicím Slovenska.
Otrar
Další den se cestou zpět do Šymkentu zastavujeme v ruinách města Otrar. Stejně jako ostatní starobylá města v oblasti, bylo i toto významnou zastávkou pro karavany putující po hedvábné stezce. V roce 1218 ale nechal guvernér města popravit Čingischánovi obchodní vyslance, v důsledku čehož byl Otrar (stejně jako mnoho dalších měst na hedvábné stezce) následující rok v odvetné akci vypleněn. Na rozdíl od některých dalších měst sice byl (i díky velké oáze, která se zde nacházela) postupně znovu vystavěn, ale kolem roku 1700 jeho význam definitivně upadl.
Tandyr nan (rusky "lipjoška") je tradiční středoasijský chléb pečený ve vertikální poloze. Chleba se naplácne na stěnu hliněné pece (zvané tandúr), která je na modelu výše zapuštěna do podlahy. Chleba existuje v mnoha více či méně zdobných variantách. V tomto regionu je to i dnes nejběžněji dostupné pečivo, které lze koupit v supermarketech i každém krámku s potravinami.
Následně se asi 50 km před Šymkentem zastavujeme v malebném údolí u řeky, kde je kromě nás ještě několik piknikujících a koupajících se místních. Obědváme, a protože už nemáme žádnou vodu a v okolí není moc nám známých možností k jejímu doplnění, nanosíme od asi 100 metrů vzdálené řeky do dodávky postupně přes 100 litrů vody, která by nám snad měla vydržet až do Kyrgyzstánu. Tam by v horských průsmycích neměl být problém vodu doplnit z pramenu u cesty.
Protože je náročnost přenášení a přečerpávání vody umocněna čtyřicetistupňovými vedry, jdeme se nakonec do řeky opláchnout i my. Před odjezdem nás místní strážce přírody ještě krátce poučí o rizicích požárů, poptá se odkud jsme a kam jedeme a popřeje nám šťastnou cestu. Prašnou cestou se vracíme zpět na asfalt a jedeme zpátky do Šymkentu, kde nocujeme v centru města na velkém, poloprázdném parkovišti, které jsme tu náhodně objevili při procházce před třemi dny. Čtyřicetistupňová vedra trávíme v dodávce pojídáním melounu, popíjením vychlazeného kvasu a prací.
Kvas je lehce alkoholický nápoj vyráběný kvašením obilnin. Je populární v celém postsovětském prostoru, kde je obvykle prodáván ve stáncích podél cest nebo stáčen z malých cisteren.
Jirsu
Následující den má podle předpovědi, která zatím teploty spíše podhodnocovala, teplota vystoupat na 42 stupňů. Ve snaze vyjet někam do vyšší polohy míříme do vesnice Jirsu, kde parkujeme na konci zpevněné cesty v nadmořské výšce asi 1 450 metrů. Po poledni vyrážíme na procházku na okraj nedalekého kaňonu řeky Aksu. Při délce 15 kilometrů a hloubce až 500 metrů se jedná o jeden z největších kaňonů ve střední Asii.
Po pěti kilometrech chůze rozlehlými loukami přicházíme k závoře a ceduli informující o začátku přírodní rezervace, do které je vstup povolen pouze s průvodcem. Nic nepokoušíme a k dodávce se rozhodneme vrátit trochu delší cestou, která vede ještě asi 3 km po hranici rezervace nedaleko od hrany kaňonu. Nakonec se nám do něj v jednom místě podaří nahlédnout. Při zdlouhavé cestě zpátky do dodávky nás kromě silně pálícího slunce trápí také nedostatek vody. Litr a půl, který jsme si s sebou vzali, nám došel v polovině prodloužené trasy.
Navzdory tomu, že se M namazala opalovacím krémem, si při pětihodinové procházce silně spálila ramena. V následujících několika dnech ji pálí, nemůže bez bolestí zvednout ruce a kvůli puchýřům ani nosit tričko. Já jsem se taky trochu připálil, i když zdaleka ne tak vážně jako M, takže si kupuji dvě košile s dlouhým rukávem.
Taraz
Následující den se nám na parkovišti před velkým obchodním domem v centru Tarazu, kde parkujeme přes víkend před překročením hranic do Kyrgyzstánu, rozbije ventilátor ve střešním okně. Bez něj je v dodávce během chvíle úmorné vedro. Při teplotách přes čtyřicet stupňů, které tu nejsou ničím výjimečným, se bez něj neobejdeme. Protože se domnívám, že problém je v nekvalitní řídící desce tohoto předraženého amerického výrobku, vyrážím do města shánět stmívač. Když se mi ho po dlouhém hledání konečně podaří sehnat, rozmontuji ventilátor, odpojím řídící desku, přeštípnu několik kabelů a zapojím ho místo desky. Zjišťuji ale, že motor větráku takto regulovat nejde. Protože si nemyslím, že bych tu dokázal sehnat jakoukoliv jinou alternativu, připojuji větrák na napájení přímo, takže teď běží neustále na plný výkon. Řešení je to jenom dočasné, protože kromě hluku bude problém i vysoká spotřeba energie (asi 750 Wh za den).
Protože se domníváme, že problém způsobuje kondenzace vody na špatně ošetřené řídící desce větráku, kupujeme ještě bezbarvý lak na nehty, kterým potíráme všechny spoje na desce. To, že jeho vysoká hořlavost by na zahřívající se desce, která je navíc umístěna přímo pod střechou, mohl být problém, nám dochází až když je hotovo. V následujících dnech tak ještě testujeme hořlavost zaschlého laku na víku od plechovky. Nakonec se rozhodneme, že větrák připojíme zpátky na desku, kterou ale necháme viset pod ním, aby mohla alespoň trochu větrat.
Přestože má město bohatou a dlouhou historii, moc zajímavých historických památek se tu nedochovalo. Zejména proto, že bylo čingischánem doslova srovnáno se zemí. Současné město, které bylo de facto založeno až v 19. století, je charakteristické širokými bulváry a velkým ceremoniálním náměstím obklopeným zdobnými vládními budovami. Před odjezdem tak při krátké procházce kolem dodávky navštěvujeme alespoň toto náměstí.
Odjezd do Kyrgyzstánu
Ráno se balíme a míříme na nedaleký hraniční přechod Ajša-Bibi – Talas. Na poslední kazašské pumpě, kde čepují LPG, se ještě zastavujeme s tím, že se pokusíme doplnit bombu na vaření, která nám včera došla. Byl to poslední plyn, který jsem si vezl ještě z Česka. Na pumpě mi ale láhev naplnit odmítají a posílají mě do jakési budky kousek za benzinkou. Vcházím na dvůr k někomu, kdo tam má pod přístřeškem vedle starého Kamazu složených několik desítek velkých plynových láhví. V okně nedalekého stavení odchytnu klučinu, od kterého se dozvídám, že táta odjel do města a on neví, kdy se vrátí. Vracím se proto do dodávky s tím, že plyn bude potřeba vyřešit v Kyrgyzstánu nebo někdy později. Za čtyři a půl měsíce, na které mi zatím průměrně vystačila jedna láhev, bych to měl bez problému zvládnout. Tu první, která mi došla už v Turecku, jsem totiž dávno doplnil.
Na malém hraničním přechodu proběhne všechno překvapivě hladce a rychle. M se ode mě odpojí a prochází pešky, zatímco já projíždím s autem. Absolvuji jen klasickou výstupní pasovou kontrolu a dvě rychlé a zběžné prohlídky interiéru. Spíš než náklad celníky zajímá vestavba, kudy jsem přijel a jak se nám žije v Česku. Zcela v rozporu s úplatkovou praxí, která je prý na mnoha přechodech v tomto regionu běžná, dostávám od celníka 45 Kč. Ty tu mají vzhledem k cenové hladině mnohem vyšší hodnotu než v Česku. Celník si to ale nenechá vymluvit, děkuje mi za návštěvu, přeje mi příjemnou cestu a propouští mě na Kyrgyzskou stranu hranice.
I tam všechno proběhne hladce a já tak do Kyrgyzstánu vjíždím asi hodinu poté, co jsme na hranice přijeli. U příhraničních budek parkuji, potkávám se s M, která na mě prý nečekala ani čtvrt hodiny, a vyrážím shánět internet, povinné ručení a místní peníze. Za neomezený internet na 30 dní platím 139 Kč. Za pojištění auta, které je v Kyrgyzstánu povinné teprve od letoška, platím po smlouvání 889 Kč na 15 dní.
