Pamir Highway 2025: sedlo Ak Baital, jezero Karakul, jezera Šorkul a Rangkul, opuštěná observatoř Shorbulog a údolí řeky Tuquzbuloq
Pondělí 25. srpna 2025: přejezd sedla Ak Baital (4 655 m) a nocování u jezera Karakul
V 7:30 snídáme čaj, vajíčka, pečivo a džem. U nízkého stolku (sedí se na zemi) ve společných prostorech, kde se snídaně podává, jsme takhle časně jediní. Jako první vyrážíme natankovat, pak krátce nahlédneme na místní tržiště, kde jsou všechny obchůdky umístěny ve starých lodních kontejnerech, a nakonec ještě obhlížíme murghabskou sochu Lenina. Později uvažujeme, jestli je z bílého kamene vytesaná, nebo je na bílo jen natřená. Asi zrovna začíná školní rok, protože se po ulicích trousí děti ve školních uniformách. Školy tu jsou spolu s úřady a milicí nejlépe udržované budovy z celého města. Většina ostatních domů je přízemních bez střechy. Murghab má asi 7 000 obyvatel, což z něj dělá druhé největší město Horského Badachšánu. Kromě dvou škol tu vidíme také velká dětská hřiště a nemocnici.
Za městem se krajina stále mění – okolní hory vypadají v každém údolí jinak. Okolo cesty opět vidíme sviště a na silnici potkáváme dva pěší turisty a několik cyklistů, včetně jedné rodiny s dětmi. Cesta je dobrá, je tu hodně asfaltu a místy jedeme i 80 km/h. V jednom místě je dokonce vybledlá středová čára, která tu nejspíš přežila ze sovětských dob. Zanedlouho dojíždíme do sedla Ak-Baital (4 655 m), nejvyššího bodu Pamírské dálnice. Tam zastavujeme, rozhlížíme se kolem a spolu s další skupinkou turistů fotíme sebe o okolní krajinu.
Ze sedla pokračujeme dál vstříc jezeru Karakul, u kterého odbočujeme a prašnou cestou míříme na kopec vytipovaný k noclehu. Stejně jako u jezera Jašikul i tady nejspíš vjíždíme do národní parku. Na nocoviště dojíždíme až pozdě odpoledne a během krátké procházky po bezprostředním okolí tu kromě krásných výhledů na jezero objevujeme i majestátní lebku s rohy ovce Marco Polo. Stany stavíme za silného větru v momentě, kdy už slunce zapadá za protější hřebeny hor. Ve snaze zbavit se všudypřítomných kamínků si náš plac ujezdíme autem, což ale vede také k tomu, že se stává ještě prašnějším než byl původně. Silný vítr nám tak prach trhá od chodidel při každém kroku. Prach je tu úplně všude a nám v důsledku toho teče poslední dobou i několikrát denně krev z nosu. Když večer vidíme přibližující se světla auta, už se připravujeme na to, že k nám jede strážce parku. Nakonec se ale ukáže, že auto míří na salaš, ke které cesta vede. V noci vítr sice utichá, ale teploměr nad ránem naměří v předsíňce stanu -2,5 stupně i tak.
Úterý 26. srpna 2025: jezero Karakul
Ráno se balíme časně a přes městečko Karakul vyrážíme na výšlap na nepojmenovaný kopec (4 700 m), ze kterého by měl být dobrý výhled na jezero i okolní hory. Provoz je minimální a silnice je, stejně jako včera, v dobrém stavu. Z místa, kde odstavujeme auto, to na vyhlídku máme asi 2 km a 450 výškových metrů, které jsou ale v této nadmořské výšce znát hlavně zadýchaností a mírnou bolestí hlavy, která postupně v různých fázích potkává každého z nás. Výhledy za to ale stojí – kromě jasně modrého jezera pozorujeme zaledněné vrcholy všude kolem. Na nedaleké Kyrgyzské hranici vidíme i Peak Lenina (7 134 m), který jsme před třemi lety pozorovali z druhé strany.
Na vrcholu je zima a já lituji, že jsem si navzdory upozorněním od R nechal rukavice v autě. A lituji také toho, že jsem si tam nechal i mobil. R totiž na vrcholu nečekaně chytá signál, který je ale tak slabý a kolísavý, že neumožňuje odeslat ani zprávu. Můj operátor má v téhle oblasti lepší pokrytí, takže se domýšlíme, že s ním bychom domů mohli kromě zprávy poslat možná i fotku. Jinak jsme totiž už od Murghabu bez internetu. Při sestupu se rozdělíme a já dorážím k autu jako první i s veškerou naší vodou ve sdíleném batohu, který jsem v momentě roztržení skupiny zrovna nesl.
Po návratu do auta se jedeme podívat ještě kousek směrem ke kyrgyzské hranici. Zanedlouho se ale otáčíme a se zastávkou na pláži jezera se vracíme zpět na místo, kde jsme spali včera. R a I se místo po včerejší noci moc nezdá, ale já se je snažím přesvědčit o jeho prémiovosti. Když tam dorazíme, fouká ještě víc než včera. Zatímco R a I zůstávají na kempišti, já se vyrážím podívat na nedaleký kopec na lebku ovce Marco Polo, kterou jsem včera neviděl. Kromě větru tak silného, že v něm nelze jít rovně, narážím také na lišku. Je ode mě tak patnáct metrů.
Vracím se do auta pro větší objektiv a pokouším se lišku vyfotit. Tím trávím zbytek večera, takže stan, stejně jako včera, stavíme až za západu slunce. Fouká a prach je úplně všude. Po dostavění stanů zalezeme do většího z nich, vaříme večeři a po deváté hodině jdeme spát. Já a R si na noc bereme ibalgin na bolest hlavy.
Středa 27. srpna 2025: jezera Šorkul a Rangkul
Dnešní noc byla nejspíš o něco teplejší, protože ráno naměříme v předsíňce stanu jen +0,4 stupně. Snídáme rýžovou kaši, balíme stany, ze kterých se marně snažíme vytřepat nánosy prachu, a sjíždíme dolů na hlavní cestu, po které pokračujeme směrem na Murghab. Sjezdem na cestu opouštíme Tádžický národní park – náš pobyt v něm nakonec nikdo neřešil a očekávaný ranger nepřijel. Po asi 100 km relativně dobré asfaltky, kterou už navíc známe, odbočujeme k jezerům Šorkul a Rangkul. Dneska jsme už potkali několik motorkářů a cyklistů a cestou k jezerům vidíme projíždět dokonce i obytnou dodávku.
Jezera i celé údolí nás příjemně překvapí klidem, nezvykle barevnou krajinou i výhledy na bílé sedmitisícové vrcholky v nedaleké Číně. Tentokrát tu dokonce chytáme i čínský signál – pro nás je ale nepoužitelný. U jednoho z jezer zastavujeme na delší přestávku, při které vaříme obědové špagety. Já se po okraji jezera přesouvám kousek pěšky a pokouším se při tom o focení místního ptactva. Na druhé straně jezera nasedám do auta a I řídí zpátky do Murghabu. Je to poprvé, co neřídí R.
V Murghabu se po třech dnech dostáváme znovu na signál, píšeme domů a jedeme do stejného ubytování jako minule. Je teprve čtvrt na pět a domácí jsou někde vyjetí, ale nakonec se nám ubytovat podaří. K večeři je zelenina, polévka a hranolky s masem. U stolu jsou kromě nás ještě dva Izraelci a ruští motorkáři, se kterými se krátce vybavujeme.
Čtvrtek 28. srpna 2025: petroglyfy Shakhty, observatoř Shorbulog a promočený spacák
Postele, zřejmě podomácku vyrobené z dýhované dřevotřísky, jsou opět velmi tvrdé. Řezy na jejich hranách nejsou nijak upraveny a jsou ostré, takže si o ně R večer viditelně pořeže koleno. Já jsem se večer přepil silným čajem, takže usínám až kolem druhé hodiny. U snídaně se dozvídáme, že ruští motorkáři jedou z asi 5 000 km vzdáleného Nižného Novgorodu a na cestě jsou 24 dní. Po snídani platíme 600 somoni (asi 1 350 Kč), balíme se a odjíždíme. Ještě před výjezdem z města se zastavujeme natankovat na nám již známé pumpě a v malém krámku, kde se nám po mnoha dnech bez pečiva daří sehnat lipjošku (chlebovou placku).
Modrá uniforma na kontrolním stanovišti při výjezdu z města je tentokrát prý dost nesympatická. Zatímco já a I sedíme v autě, R jakožto řidič náš průjezd vyřizuje v přilehlé budce, kde předkládá všechna naše povolení a pasy. Hned za městem zastavujeme u centra pro rehabilitaci a péči o sněžné leopardy. Velký výběh se nám sice zdá prázdný, ale díky místy skalnatému terénu si nemůžeme být jistí. Na parkovišti nás nicméně cedule informuje o tom, že je centrum pro návštěvníky přechodně uzavřeno.
Po asi 30 km z hlavní silnice sjíždíme na prašnou cestu, která vede k petroglyfům Shakhty. Tyto bezmála tři tisíce let staré jeskynní malby tady roku 1958 náhodně objevil ruský archeolog, který pod skalním převisem nocoval a ráno se probudil vedle červené malby prasete. Když se vracíme k autu, překvapuje nás příjezd třech teréňáků s (nejspíš německými) turisty. Na informační ceduli si ještě odfotíme nálepku Tatry kolem světa 2 a pokračujeme k nedaleké opuštěné observatoři Shorbulog (4 350 m) osaměle sedící na nevysokém kopci. Kromě samotné budovy je na místě k vidění i část vybavení. Místo také nabízí kruhové výhledy do okolní krajiny i na zaledněné vrcholy v nedaleké Číně.
Po krátké obědové pauze se vracíme zpět na hlavní cestu, ze které před osadou Aličur odbočujeme do sedla Bazardara (4 660 m), které se stává nejvyšším autem dosaženým bodem naší trasy. Výjezd do sedla je zdlouhavý a plný zvířat. V samotném sedle pak pozorujeme relativně malý, ale blízký a velmi strmý, ledovec, na který v tuto roční dobu svítí slunce jen pozdě večer (tj. právě teď). Asi díky tomu občas vydá mohutný zvuk puknutí a jednou za čas po jeho okraji za zřetelného hluku padá kámen, který ale ve srovnání s ním a okolní krajinou vypadá jako malý kamínek. Díky tmavé až černé barvě okolních hornin působí místo celkově dost ponuře.
Cesta sice pokračuje k lomu ještě asi 35 km dál do údolí, ale my se vracíme zpět na Pamírskou dálnici. I ještě před odjezdem z rostlinek, které v místní nehostinné krajině rostou, odebírá semínka. Před Aličurem opět vidíme skupinku cyklistů s australskou vlajkou – jedná se o rodinu se dvěma asi desetiletými dětmi. V Aličuru pak využíváme přítomnosti signálu a během krátké zastávky plánujeme, co dál. Nakonec se přesouváme na nedaleké nocoviště, kde jsme stanovali už cestou sem. Víme totiž, že je tam sice hliněná, ale velmi tvrdá zem, což znamená, že tam nejspíš není prach! Kvůli vysoké prašnosti, máme pořád všichni problémy s ucpanými a občas krvácejícími nosy.
Na nocovišti postavíme stany, uvaříme večeři a když pak do stanů přemisťujeme věci na noc, zjišťujeme, že I má promočený její péřový spacák. Jeden z pětilitrových barelů s vodou, kvůli neustálému poskakování napraskl a do kufru (hlavně na spacák I) z něj v průběhu dne vytekly asi čtyři litry vody. Protože promočený péřový spacák neposkytuje téměř žádnou tepelnou izolaci, přesvědčí R nakonec I, aby si na noc vzala jeho spacák, zatímco on sám se zabalí do všeho, co máme s sebou. Uleháme o tři čtvrtě na deset. R ráno do cestovního deníku napsal, že moc teplo nebylo, ale noc přečkal.
Pátek 29. srpna 2025: cesta do Roštkaly
Ráno je opět jasno, a tak noční chlad s vycházejícím sluncem postupně přechází v teplo. R prý nad ránem u stanu slyšel cosi syčet, teď ale v okolí žádná zvířátka neobjevujeme. Mně není dobře, takže snídani vynechávám. Jelikož byla opět (ovesná nikoli rýžová – ta je dobrá) kašička, tak jsem stejně o moc nepřišel. Cesta, která tu slouží pro kamionovou dopravu z Číny, je v šíleném stavu. Na krajnici každou chvíli stojí odstavený kamion s nějakým problémem. R do cestovního deníku zapsal: „za jízdy se za námi zvedá obrovský sloupec prachu; předjíždění je zážitkové; na pravostranný provoz se tu nehraje – každý dělá, co může“.
Po asi 50 km z Pamírské dálnice konečně odbočujeme, a zatímco se štěrkovo-hliněnou cestou podobnou našim polňačkám škrábeme k jezeru Turumtajkul, cyklisté, které jsme po cestě potkali, polykají mezi kamiony kila prachu ve snaze nevzdat to, do čeho se tu pustili. Když k jezeru dojíždíme, právě od něj odcházejí dva pastevci s početnými stády, takže chvíli čekáme a pak s jejich souhlasem sjíždíme blíže ke břehu, kde obědváme. Mně se v průběhu dne udělalo lépe, takže si jídlo nenechávám ujít. Protože jsme v Badachšánu viděli už i o dost atraktivnější jezera, nijak zvlášť se tu nezdržujeme a pokračujeme dál.
Cesta je občas hrubá, ale 4x4 nepotřebujeme. Místy se nám odkrývají ikonické výhledy na pík Engelse (6510 m) a pík Karla Marxe (6726 m). Kromě nebohatých pastev a pár zděných pasteveckých přístřešků je tu pusto. Vesničky sice nevidíme, ale z mapy víme, že tu jsou. V přípravě na tuhou zimu jsou tu nakupené „brikety“ ze sušeného trusu zvířat – dřevo tu totiž neroste. Na pro nás dost odlehlém místě pak potkáváme malého kluka a přemýšlíme, odkud kam tady asi tak může jít. Nakonec se dovtipujeme, že nejspíš míří za tátou někam na pastvu. Z náhorní plošiny ve výšce 4 200 metrů nakonec sjíždíme na předtipované kempovací místo asi o 600 metrů níže. Od stanů máme výhled na pík Engelse a na špičku píka Karla Marxe. Na večeři vaříme lanýžové rizoto, které I přivezla z Itálie, a kolem desáté hodiny uleháme.
Sobota 30. srpna 2025: Roštkala a návrat do Khorogu
Ráno se po poměrně teplé a bezvětrné noci probouzíme do mírného oparu, takže vrcholy, které byly včera vidět jasně, dnes působí spíš jako vysoké stíny. Údolí se postupně rozšiřuje a drsné prostředí se mění v pole a louky. Z řeky jsou tu odváděny náhony na samospádné zavlažování. Ve vesnicích a jejich okolí je spousta skleníků stejného typu – stejně jako lesklé plechové střechy, které tu často s velikým přesahem překrývají klasické pamírské domy, jsou pořízeny v rámci podpůrného programu.
U odbočky začínající brodem si všímáme hnědé turistické cedule „Engels Peak: 40 km“. My v mapě kilometrů vidíme jen patnáct a uvažujeme, jestli se tam nejet podívat. Nakonec to ale kvůli sílícímu oparu, který znemožňuje dobrý výhled na jinak majestátní horu, a hloubce brodu zavrhujeme. Hnědá tabule směřující k hoře se v údolí opakuje ještě několikrát. Jak se postupně přibližujeme ke Khorogu, vidíme nově postavená (hlavně volejbalová) hřiště – často i na dost exponovaných místech. Řeka, vedle které celou dobu jedeme, se v místech, kde se skály opět zužují, dolů dere v prudkých kaskádách i vodopádech.
Oběd vaříme mezi vesnicemi ve stromovém háji, kde máme k dispozici kousek vzácného polostínu. Máme špagety s pestem, které si R a I dochucují sušenými červíky s příchutí parmezánu, které si s sebou přivezli z Česka. Hlavní zastávkou dnešního dne je městečko Roštkala, které slouží jako regionální centrum s nemocnicí, úřady nebo třeba stadionem. My vyjíždíme na kopec, kde by se kromě výhledu měly nacházet i ruiny pevnosti. Přístup není úplně jasný a poté, co se zeptáme místní paní, jsme nasměrováni přes její zápraží a ruiny nacházíme. Kromě jiného jsou tu v jednom vyhořelém domě vidět i pozůstatky poměrně zachovalého pamírského stropu. Tento dům paní označuje za nejstarší. Pozvání na čaj zdvořile odmítáme, vracíme se k autu a pokračujeme dál.
Za městečkem sice probíhá velká silniční stavba, ale my zřejmě jedeme po původní silnici, protože prachu je opět hodně velké množství a souvislý asfalt začíná až těsně před Khorogem, kam dojíždíme o půl sedmé. Míříme na naše již osvědčené ubytování, které jsme si v podvečer telefonicky zarezervovali. Tam postupně využíváme sprchu, vaříme z našich zásob a plánujeme následující dny včetně ubytování v Dušanbe, které potřebujeme na tři noci. Po příletu R a I před dvěma týdny jsme nocovali v Sakho hotelu, kam už se ale někteří z naší skupiny kvůli údajné špíně a občasným broukům vracet nechtějí.
Neděle 31. srpna 2025: pevnost Kafir-Qala
Názory na noc se v rámci skupiny různí – někdo měl klid a dobrou teplotu, někdo měl hluk a vedro. Snídani máme domluvenou na osm hodin a žádní další hosté tu v tu dobu nejsou. Z Khorogu se dá směrem na Murghab jet třemi trasami, tou nejjižnější (Vachánským koridorem) jsme z Khorogu odjeli a tou střední jsme se včera vrátili. Takže dnešní plán je zajet se podívat kousek na tu severní, kde vede Pamírská dálnice a kudy proudí všechna kamionová doprava. Na místo, kde jsme se předevčírem odpojili na střední trasu přes Roštkalu, to je asi 140 km. Tak daleko ale jet neplánujeme. Ještě ve městě zastavujeme u památníku prvního auta, které Pamírskou dálnici projelo. V roce 1933 sem dorazilo z kyrgyzského Oše.
V nedaleké vesnici Boghev zastavujeme pod ruinami pevnosti Kafir-Qala a hledáme místo, ze kterého by bylo možné na kopec s ruinami vystoupat. Mapa nám v tomhle ohledu není nijak zvlášť nápomocná. R se nakonec poptá u místních chlapíků, kteří nám velmi ochotně poradí. Nejdřív jdeme po staré nepoužívané cestě, poté po pěšince, a nakonec musíme překonat skalku. Pod tou se rozdělujeme a když se pak potkáváme na vrcholu, shodujeme se na tom, že žádná z cest nebyla moc vhodná k sestupu. Z vrcholové skály, kde vyrovnané hroudy kamenů odkazují na někdejší osídlení, jsou hezké výhledy na všechny strany. Při přiblížení se na kraj se pod námi otevírá hluboký prostor, na jehož dně jsou obdělávaná políčka a domečky přilehlé vesnice.
Po čase, který tu trávíme sezením, kocháním a focením, se najednou objeví klučina a zkouší s námi svou angličtinu. Dozvídáme se, že je místní a že se jmenuje Amros. Nabízíme mu hroznový cukr, ale on zdvořile odmítá. Vyfotit se s námi nenechá, a tak tady společně jen tak sedíme a kocháme se výhledy. Když se zvedáme k odchodu, ujímá se Amros role průvodce a vede nás dolů mnohem schůdnější cestou přes čísi zahradu a zapraží. Kombinací angličtiny, ruštiny a posunků mu vysvětlujeme, kde máme auto. On chápavě přikývne a brankou v plotu nás vede do další zahrady. V té pro nás sbírá množství jablek a když se tam po chvíli objeví jeho máma, jsou nám neodmítnutelně nabídnuta i krásná, nejspíš právě sklizená rajčata. Po opuštění zahrady se Amrosovi zřejmě zdá, že s jablky a rajčaty v rukou jdeme sypkým terénem příliš pomalu, tak se nás snaží každou chvíli popohnat. Zanedlouho dorazíme k řece a když Amros v dálce vidí naše auto, zřejmě usoudí, že odsud už to po rovinaté cestě zvládneme i my, loučí se s námi a vrací se zpátky do zahrady. Cestou jsme trochu přemýšleli, co z auta bychom mu mohli dát, ale on zjevně nic takového nečekal a stejně, jako třeba dětem z pevnosti Qah-Qaha, mu šlo o pomoc a možná pokec s cizinci.
Pokračujeme dál do vesnice Vibist, kde se chceme podívat na pláž značenou v mapě. Ukáže se sice, že jde spíš o velkou zelenou louži nebo přinejlepším jezírko, ale koupající se lidé (asi dva) jsou tam i tak. Odsud už se vracíme zpět do Khorogu. Cestou tankujeme (62 litrů; 11,70 somoni (asi 27 Kč) za litr) a zastavujeme na khorogském náměstíčku se zlatými bustami politiků Horského Badachšánu. Pak náhodně objevujeme obchod, kde je možné koupit pivo. Kromě toho kupujeme ještě zmrzlinu a pár dalších drobností a vracíme se zpátky na ubytování, kde už bohužel panuje čilý ruch. Zatímco včera jsme tu byli sami, dnes tu přibyla početná národnostně smíšená skupina turistů.
