Přejezd do Černé Hory: vyzvednutí balíku z ČR, Dubrovník, Kotorský záliv, národní park Lovćen a město Cetinje
(27. 11. - 14. 12. 2024)
Dubrovník a balíček z Česka
Po příjezdu z Bosny a Hercegoviny trávím v Chorvatsku kolem Dubrovníku deset dní čekáním na zpožděný balík z Česka. V rozumné vzdálenosti kolem města jsem našel jenom dvě místa, kde je možné s dodávkou stát přes noc. Zároveň tu nemám žádné další plány, takže všechen čas trávím v dodávce. Konečně se mi tak podaří ucelit zápisky z Norska, kde jsme před čtvrt rokem byli na prvním zkušebním výjezdu.
Ve středu 4. 12. měním poprvé (po pěti týdnech) kokosovou drť v kompostovacím záchodě. Po návratu z Norska, kdy jsem záchod vysypával asi měsíc po posledním použití, to bylo jako hlína - nebyl cítit žádný zápach a v případě potřeby šlo drť přehazovat i rukou. Tentokrát jsem výměnu musel provést hned následující den po posledním použití, takže značná část obsahu nestihla plně zkompostovat a nebyl to tak příjemný zážitek jako minule. Pořád to ale nebylo nic hrozného. Vysypání trvalo jenom pár minut a navíc ho stačí provést jen jednou měsíčně. Kokosových drtí mám s sebou ještě na devět výměn.
Ve čtvrtek 5. 12. po 11 dnech na poštu do Dubrovníku konečně dorazí očekávaný balík. Protože má dnes i zítra celý den pršet a já si chci prohlédnout i město, přejíždím do Dubrovníku až v pátek večer s tím, že centrum si prohlédnu v sobotu ráno. Vyzvednutí balíku proběhne bez větších problému a noc trávím na parkovišti asi 30 min. chůze od centra města (20 EUR za 24 hod.), které následující ráno navštěvuji.
Navzdory tomu, že je slunečná sobota, nejsou v nejnavštěvovanějším městě Chorvatska téměř žádní zahraniční turisté. Většina návštěvníků starého města jsou místní, kteří přišli na právě začínající vánoční trhy na náměstí. Úzkými strmými uličkami obestavěnými vysokými kamennými domy se tak procházím zcela sám. Často vidím místní, jak z oken mnohapatrových domů věší prádlo na dlouhé šňůry zakončené kladkou tak, aby šlo šňůrou posouvat a obvěsit ji z okna po celé její délce.
Historické jádro města je celé obehnáno mohutnými, místy až 25 metrů vysokými hradbami, které jsou nejzachovalejším městským opevněním v Evropě. Ani při návštěvě těchto hradeb (15 EUR), které běžně navštíví asi 10 000 turistů denně, nepotkávám žádné davy. Za dvě hodiny, které na 2 km dlouhých hradbách strávím, jich potkávám určitě méně než sto.
Odpoledne z Dubrovníku odjíždím zpět na místo, kde jsem už strávil asi šest nocí, a před odjezdem do Černé Hory tu prací trávím poslední den. Přestože jsem se snažil s elektřinou šetřit, v průběhu noci mi dochází a ráno mě budí pípání plynového senzoru, který se probouzí s tím, jak první ranní paprsky osvítí solární panely na střeše a hlasitě signalizuje opětovný přístup k napětí. S nedostatkem slunečního svitu pro dobití baterie se budu potýkat ještě několik dalších dní, které mají být mimořádně deštivé.
Kotorský záliv
Přejezd hranic do Černé Hory proběhne bez problému. Stejně jako kolem Dubrovníku je tu ale na zastavěném pobřeží sevřeném vysokými horami problém s parkováním. Město Herceg Novi, které jsem chtěl původně navštívit, tak jenom projíždím a zastavuji až ve městě Bijela, kde kupuji datovou SIM kartu. Za 1 000 GB na 30 dní platím 20 EUR a při nákupu v pouliční trafice musím předložit občanku, kterou prodejce naskenuje do mobilní aplikace. Černá Hora byla jednou z prvních zemí v Evropě, která znemožnila anonymní nákup SIM karet.
Využívám také toho, že nedaleko místa, kde parkuji, je prádelna. Za tři velké pračky nashromážděné během posledních 6 týdnů platím 35 EUR a prádlo si vyzvedávám další den ráno (samoobslužné prádelny tu nejsou). Protože stále velmi intenzivně prší a veškerou elektřinu dobitou krátkými přejezdy musím šetřit pro běh lednice, trávím většinu dne na posteli brouzdáním na mobilu.
Během posledních dvou dnů jsem tak měl v dodávce spoustu času, který jsem věnoval mimo jiné opravě topení, resp. ohřevu vody. Díky dílům, které mi z domu poslali v balíčku vyzvednutém v Dubrovníku, jsem do rozfuku teplého vzduchu mohl přidat rozbočku tak, aby jej bylo možné odklonit na baterku. Konečně tak můžu znovu zprovoznit ohřev vody vzduchem z naftového topení, který jsem v Bosně musel kvůli potřebě ohřát baterku provizorně demontovat. Takže se zase můžu osprchovat teplou vodou.
Při objíždění Kotorského zálivu vyhmátnu chvíli, kdy prší jen lehce, a vyrážím na prohlídku města Perast. Přestože má v podstatě jen jednu ulici a několik úzkých strmých uliček, nachází se tu 16 kostelů a 17 paláců v různém stavu. Městečko bylo kdysi významným námořním centrem Benátské republiky. Dále pokračuji do města Kotor, které bylo historicky rovněž součástí Benátské republiky, pak ale bylo přes sto let pod rakouskou nadvládou. Ve městě se mi podaří zaparkovat na snad jediném malém neplaceném parkovišti, kde nocuji a další den ráno vyrážím do historického centra, které připomíná zmenšenou verzi Dubrovníku.
Procházím úzkými kamennými uličkami, které se zdánlivě náhodně klikatí, rozdvojují a zase spojují. Všude posedává, polehává a pobíhá spousta koček. Suvenýry s kočičí tématikou tu mají ve výloze každého obchodu. Staré město je zřejmě koncentrací koček proslavené, protože se o nich píše i v průvodci Lonely Planet.
Po prohlídce města se cestou zpět do dodávky zastavuji v obchodě, kde nakupuji olivový olej se strašlivou turistickou přirážkou a smutním, že jsem si ho nekoupil dříve od některého z prodejců u silnice za zlomek ceny. Tady už žádné stánky u silnice nejsou. Celkově to tu působí - stejně jako kolem Dubrovníku - velmi turisticky a draze. Z města vyjíždím úzkými a strmými serpentinami do národního parku Lovćen (vjezd 3 EUR), kde ve výšce 1 100 metrů nad mořem nocuji. Z místa, kde stojím, mám dobrý výhled na celý Kotorský záliv. Večer jsem sice většinu času v mracích, ale ty se v průběhu noci protrhají a ráno je zcela jasno.
Cetinje
Cestou do města Cetinje projíždím zbytkem národního parku Lovćen, kde zasněženou krajinou postupně vyjíždím až do nadmořské výšky 1 420 metrů. Návštěvu Njegošova mauzolea vynechávám, protože by bylo potřeba vyjet na parkoviště alespoň do výšky 1 510 metrů, do čehož se po zkušenostech ze Sarajeva pouštět nechci. Jakmile přejedu sedlo a začínám klesat, odkrývá se mi pohled na zdánlivě nekonečný zasněžený pás hor na horizontu. Domnívám se, že se jedná o nejvyšší část Dinárských Alp rozprostírající se v černohorském vnitrozemí a nedaleké Albánii.
Přestože má Cetinje jen něco málo přes čtrnáct tisíc obyvatel, je kulturním centrem země. Až do roku 1918, kdy bylo Černohorské království začleněno do Jugoslávie, bylo hlavním městem a dodnes je v Černé Hoře nazýváno "starým královským hlavním městem". Do města dorážím před polednem a parkuji nedaleko centra, do kterého jdu přes park. Cestou míjím malý nenápadný palác, u jehož vchodu stojí několik aut s vlaječkami, spousta bodyguardů a asi dvacet chlapíků v červených uniformách připomínající jakousi obdobu naší hradní stráže. Později zjišťuji, že se jedná o sídlo prezidenta, který zřejmě musel před chvílí přijet nebo za chvíli odjíždět.
Vzhledem ke svému historickému postavení má Cetinje spoustu bývalých ambasád a paláců, které v malém městečku působí trochu zvláštně. Po procházce hlavním (a jediným) bulvárem zamířím na oběd do restaurace Crna Gora. V malé místnosti jsou čtyři stolečky, starý barový pult, okno do vedlejší místnosti, která slouží jako kuchyň, a kamínka, před kterými se vyvaluje kočka. V domnění, že se jedná o polévku, si objednávám kajmak (ve skutečnosti je to něco mezi smetanou a sýrem) s chlebem a hranolky. Hranolky jsou zjevně z brambor, které tam v průběhu mé návštěvy zrovna zaváží, a domácí je prý i chleba a kajmak. Platím 70,- Kč, takže se zdá, že jsem se konečně vymanil z oblasti, kde se účtuje turistická přirážka.
Odpoledne vyrážím k mauzoleu Vladyky Danily, která je na kopci tyčícím se asi sto metrů nad městem. Je z ní dobrý výhled na město i národní park, ze kterého jsem přijel. Poté už se vracím zpět do dodávky, kde trávím před přesunem zpět k pobřeží prací i celý následující den. Projetí 800 km dlouhé panoramatické cesty "Koruna Černé Hory" odkládám na příští návštěvu. Kromě obav ze zasněžených průsmyků, mě také trochu trápí nedostatek elektřiny, kterou nestíhám solárními panely dobíjet tak rychle, jak bych chtěl, a potřebuji se proto posunout více na jih.
