Tour du Mont Blanc: Rifugio Walter Bonatti - Lacs de Chéserys
Pátek 3. září 2021: Rifugio Walter Bonatti – La Fouly
18,7 km
926 m
1 359 m
Kvůli platným hygienickým opatřením jsou švédské stoly zrušeny a snídaně se místo toho objednává na baru. Rychle posnídáme skvělou snídani a ještě před sedmou vyrážíme. Na cestě jsme šestý den a dnes je poprvé trochu horší počasí. Mraky jsou nízko, ale neprší a zatím není ani mlha.
Přestože v této části Itálie platí pro kempování na divoko docela přísné zákazy s velkými postihy, potkáváme cestou na Rifugio Elena poměrně dost stanů. Jak už je zvykem, dorážíme tam mimo obědovou dobu. Dáváme si alespoň sendvič a pivo. Tady je velké pivo dokonce jen 0,28 L (půl britské pinty). Z chaty pokračujeme ostrým výstupem do Grand Col Ferret (2 537 m). Cestou potkáváme kromě trekerů putujících po TMB i několik skupinek s průvodci. Překvapivě tu potkáváme také dost Američanů. Předem jsme věděli, že je tento trek mezi Američany populární. Z jejich dosavadní absence jsme si ale vyvodili, že letos kvůli koronavirovým restrikcím nepřijeli.
Při stoupání na chvíli zastavujeme na jakémsi předvrcholu, kde nám jeden z průvodců čekající na zbytek své skupiny ukazuje něco na travnatých svazích pod námi. Když se pozorně zadíváme, vidíme kozorožce. Naše bezprostřední setkání s kozorožci pod Mont Fortinem bylo sice o mnoho lepší, ale i tak je to zážitek. Tady se jim moc blízko stezky být nechce. Je tu totiž dost velký pohyb lidí. Mísíme se tu s jednodenními výletníky i organizovanými skupinami.
Po poledni dorážíme do sedla, kde po třech dnech opouštíme Itálii a vstupujeme do Švýcarska. Mraky jsou stále nízko a okolní výhledy nám zůstávají skryty. V sedla docela silně fouká, takže scházíme o něco níž a obsazujeme jeden z příhodně umístěných travnatých ďolíků. V závětří vaříme vodu na zalití čínské polévky. Dál nás čeká 9km sestup do městečka La Fouly (1 590 m), kde bychom chtěli nocovat.
Cestou procházíme pasteveckou osadou La Peule (2 070 m), která slouží zároveň jako hospoda. Začíná trochu mrholit, takže se schováme pod jeden ze slunečníků a zkoušíme místní pivo (tentokrát už standardní velikosti). Jak později zjišťujeme, někde tady musel R ztratit své sluneční brýle – vydržely mu 6 dní. Mrholení ustává a my pokračujeme v sestupu do údolí obklopeného třítisícovými vrcholy. Všude z okolí slyšíme zvuk zvonců. Opět se tu pasou velká, tmavá zvířata – krávy, možná býci, nevíme. Kousek pod osadou procházíme kolem několika aut s rumunskými značkami, což vysvětluje, proč vlála u hospůdky kromě švýcarské i rumunská vlajka. Buď jsou to gastarbeiteři, nebo to tu sami provozují – ve Švýcarsku je už jen za samotnou úpravu horských luk a pastvin státem vyplácena odměna.
Zanedlouho se napojujeme na horskou silnici, po které bohužel musíme pokračovat až do La Fouly. Tam si stíháme ještě nakoupit (je tu velmi, velmi draho) a míříme do kempu, kde platíme asi 600,- Kč. V Camping des Glacieres máme místo s hezkým výhledem na ledovec Glacier de l'A Neuve, který se nad kempem tyčí až do výšky 3 820 metrů. Kemp je dobře vybaven. Jsou tu nové sprchy, záchody a společenská místnost, kde si můžeme dobít powerbanky. Už v obchodě jsme si všimli, že všechny nabízené výrobky na sobě měly pečeť „vyrobeno ve Švýcarsku“. Toto – pro nás dost nezvykle – pozorujeme i v kempu. Nálepku potvrzující domácí produkt na sobě má mimo jiné záchodová mísa, dveře do sprchy nebo balíky toaletního papíru.
Sobota 4. září 2021: La Fouly – Champex-Lac
15,2 km
602 m
710 m
Ráno vaříme čaj a snídáme včera nakoupenou bagetu se sýrem a jogurtem (všechno pochopitelně švýcarské). Je sice zataženo, ale úplně beznadějně to nevypadá. Na dnešní poměrně pohodovou etapu (čeká nás jen 15 km s kumulativním převýšením 1 400 m) uvážu pohorky na batoh a vyrážím v trekových sandálech.
Údolím klesáme až do vesnice Issert, která je s nadmořskou výškou 1 050 metrů nejníže položeným bodem naší trasy. Cesta prochází spoustou vesniček a usedlostí s velmi starými dřevěnými domy, mezi kterými procházíme úzkými uličkami. Občas jsou k vidění i stará hospodářská stavení a jednou dokonce i mlýn.
Počasí dnes není moc hezké. Celý den je zataženo a párkrát i sprchne. Tady dole je to ale pohoda. Nahoře to může vypadat úplně jinak. Z předpovědi se zdá, že další dny se opět vyjasní. My si pochvalujeme, že nám toto počasí vyšlo zrovna na pohodovou etapu údolím. Navzdory předpovědi, která před naším odjezdem do Francie predikovala každodenní déšť, bylo počasí až doteď nejlepší, jaké jsme si mohli přát.
Za vesničkou Issert začíná zhruba 4km stoupání do vesnice Champex-Lac, která je naším dnešním cílem. Cesta vede převážně lesem a je lemována mnoha odpočívadly a informačními cedulemi o houbách. Na jedné z nich zjišťujeme, že se jedná o naučnou mykologickou stezku. Do vesnice vystoupáme kolem půl čtvrté. Má ráz malého lázeňského městečka, které se rozprostírá kolem jezírka Lac de Champex. Na jeho břehu rybaří několik místních chlapíků. Většina z nich vypadá docela dost pod parou.
Ještě než dojdeme do kempu na druhé straně městečka, se zastavujeme v obchůdku v centru. Po našich zkušenostech z La Fouly máme z cen v tomto švýcarském letovisku celkem obavy. Jídlo je tu ale drahé zhruba stejně (tj. hodně). Dražší je tu ale kemp. Za 2 osoby a malý stan platíme v kempu, který někdo provozuje na nevelké zahradě, skoro 1 100,- Kč. Takže skoro 2x víc než včera v La Fouly a 3,5x víc než ve Francii. Protože máme zítra v plánu opět brzo vstávat, jdeme spát už kolem deváté.
Neděle 5. září: Champex-Lac – Le Peuty
12,6 km
1 172 m
1 326 m
Vstáváme dle plánu a po obvyklých a už dobře nacvičených manévrech s vytřepáváním nakondenzované vody z tropika, balením batohů a snídaní, opouštíme Camping Les Rocailles chvíli před osmou. Počasí vypadá slibně. Už je zase zcela jasno. Hned za kempem přecházíme správnou odbočku. Nejsme v tom ale sami. Zpět se vrací i holka s podomácku vyrobeným stanem, kterou tu nějaký čas vídáme. Dozvídáme se od ní, že to má špatně napsáno v průvodci. To vysvětluje značně vychozenou slepou odbočku. S papírovými průvodci a mapami tu, i přes jejich nemalý rozměr a váhu, chodí docela dost lidí.
Stoupáme nejprve lesem, potom loukou kolem stád býčků, až se nakonec terén ztěžuje. Zpočátku jdeme přes obrovské balvany, které se postupně zmenšují, až se nakonec mění v suťovisko a velmi prudký, částečně travnatý závěr. Protože je neděle, smísili se s TMB trekery víkendoví výletníci a v sedle Fenêtre d'Arpette (2 655 m), kam jsme právě dostoupali, je docela plno. Je odsud dobrý výhled na mohutný ledovec Plateau du Trient, který se nachází přes údolí zhruba ve stejné výšce. Chvíli tu posedáváme a kocháme se okolním výhledem. Je mimořádná viditelnost. Pokud víme, jedná se o nejvyšší místo TMB, i když pro nás to byl Mont Fortin před čtyřmi dny.
Protože kromě čínských polévek nemáme nic k jídlu, vyrážíme hnáni hladem na sestup do údolí. Terén je tu mnohem lepší než na druhé straně sedla a navíc stále máme hezké výhledy na blízký ledovec. 1 300 výškových metrů tak překonáváme snadněji, než jsme čekali. Na konci – i když z našeho směru spíše na začátku - údolí se zastavujeme v Chalet du Glacier, kde zaháníme žízeň a hlad. Do obědového času se opět netrefujeme, takže si objednáme pivo a sendvič. Na této chatě je zajímavé, že k ní nevede cesta a zboží se sem nosí z asi 300 metrů vzdáleného parkoviště v krosnách. V Alpách je to naprosto výjimečné. Na všechny nedostupné chaty se zboží dopravuje vrtulníkem, které tu po celou dobu našeho putování pravidelně vídáme a slýcháme.
Scházíme poslední tři kilometry na začátek vesničky Trient, kde se nachází naše dnešní nocoviště – kemp Le Peuty. Kemp je malý a moc milý, takový na konci světa. Celé to tu působí dost komunitně. Zatímco R staví stan, vyrážím nakoupit do nedalekého obchůdku. Ten se ukáže být samoobslužnou maringotkou zaparkovanou před farmou. Nakupuji sýr, chleba, džem a jogurt – všechno je lokální produkce z této farmy. Nakoupené jídlo si ale necháváme na zítra a na večeři jdeme do komunitně provozované hospůdky u kempu. Kromě trekařů tu posedává také několik místních. Konečně tu taky dostáváme dobré pivo standardní – tedy půllitrové - velikosti. K večeři si dáváme výborný burger s hranolkami.
V průběhu našeho večeření přijíždí ke kempu auto. Vystupuje z něj paní, které se na značně dobrovolné bázi platí poplatek za kempování. Přestože jsme v jedné z nejdražších zemí Evropy, je poplatek symbolický i na české poměry. Domníváme se, že se jedné pouze o pokrytí povinného turistického poplatku. Na místě jsou k dispozici kabinky TOI TOI předělané na sprchy s teplou vodu – ty rádi využíváme.
Pondělí 6. září 2021: Le Peuty – Lacs de Chéserys
16,3 km
1 838 m
1 021 m
Po obvyklé ranní rutině ještě jednou míříme do samoobslužného obchodu u farmy, takže z Le Peuty vyrážíme až kolem deváté. Pěšina vede lesem, kde prudce stoupá vstříc francouzským hranicím. Cestou procházíme kolem dvou starších Weber grilů, které jsou u pěšiny přistaveny spolu s několika dřevěnými lavičkami. Když vyjdeme z lesa, pokračujeme ve stoupání v pozvolnějším tempu až k osadě Les Herbagères. Ve výšce 2 040 metrů se tu nachází kamenné stáje zapuštěné do svahu.
Přicházíme do hraničního sedla Col de Balme (2 191 m). Z francouzské strany je mnohem dostupnější (nedaleko končí lanovka), takže je tu dost lidí. Otvírá se nám zcela nový pohled – bílý masiv Mont Blancu z francouzské strany. V Refuge du Col de Balme si dáváme piva (jsme zpátky ve Francii, takže opět třetinky), která popíjíme na trávě s výhledem na zaledněné vrcholy tyčící se vysoko nad údolím Chamonix. Po dopití piv a dojezení farmářského sýra s chlebem nezbývá, než pokračovat v cestě. K jídlu už neneseme téměř nic – jen jednu polévku, dvě kaše a pytlík sušených malin. Potřebujeme něco dokoupit.
Pokračujeme na vrchol Aiguillette des Posettes (2 201 m), kde na mě doléhá únava. Chci sice odpočívat, ale vzhledem k tomu kolik toho ještě dnes musíme ujít, musíme pokračovat. Sestupujeme na parkoviště pod sedlem Col des Montets (1 461 m), odkud vyrážím do nedalekého kempu na nákup. Podaří se mi sehnat těstoviny, pesto ve skle a dvě malá pití. Vracím se na parkoviště, kde se s R utvrzujeme v našem rozhodnutí pokračovat až pod Lac Blanc. Na parkovišti ještě potkáváme nám už známou dvojici Poláků, se kterými probíráme, kde budou dnes spát. Stejně jako my mají v plánu dojít pod Lac Blanc.
Celý den bylo opět skvělé počasí, teď ale sluníčko trochu oslabuje a nad údolí se postupně nasouvají mraky. Jelikož nás čekají ještě čtyři kilometry náročným terénem, vyrážíme. Jdeme prudce nahoru, až nakonec narazíme na skalní práh, jehož překonání je tu řešeno žebříky. Přestože tu nepotkáváme v podstatě nikoho, na žebřících natrefíme na sestupujícího turistu. Zatímco v mírném dešti čekáme, až projde, pozorujeme mladého kozorožce popásajícího se po okolních kamenech. Jemu skalní stěna ani kilometrová propast pod ním žádné potíže nečiní. Zatímco my se tu těžkopádně pohybujeme po instalovaných žebřících, on si po okolí poskakuje jakoby nic.
Na parkovišti v údolí jsme se sice trochu napili, ale žádnou další vodu neneseme. Mysleli jsme si, že si jí nabereme po cestě, ale zjišťujeme, že na této straně hor je s vodou trochu problém. Hlavně v Itálii jsme si totiž zvykli na to, že voda je dostupná úplně všude – ve vesničkách i v horách – a není tak nutné jí nosit větší množství.
Když konečně celý žíznivý vystupujeme na začátek slavného Grand Balcon Sud, odděluji se od R, který ve večerním světle fotí, a vyrážím hledat místo na kempování. Zatímco u Lac Blanc – dost možná nejslavnějšího jezera ve Francii – je kempování zakázáno a tvrdě postihováno, u čtyř jezer pod ním je tolerováno. Vzhledem k pravidlům, která platí ohledně stanování v přírodě u nás, je místní (francouzská i italská) benevolence až neuvěřitelná. U jezera už stojí tři další stany, nedaleko nichž si jedno místo zabíráme i my. Je sice hrbolaté, ale to nám po dlouhém dni nijak zvlášť nevadí.
Zatímco R ještě vyráží fotit, nabírám vodu z jezera a celý žíznivý vařím litry čaje, které pak postupně nosím i R na jeho foto místo – voda nám došla už před několika hodinami. Mezitím se jen pár metrů od nás a našich stanů prochází čtyři kozorožci s opravdu mohutnými rohy. Spásají si okolní trávu a vůbec si nás nevšímají – neuvěřitelné. Brzo se setmí a my tak kromě červeně nasvětlených vrcholů Montblanského masivu vidíme i Refuge du Lac Blanc asi dvě stě výškových metrů nad námi.
