Gruzie: opuštěná sanatoria v Tskaltubu, důlní město Chiatura, Tbilisi a gruzínská vojenská cesta
(9. 5. – 24. 5. 2025)
Návrat do Gruzie
Zpátky v Kutaisi přistávám po třítýdenním pobytu v Česku v pátek 9. května. Hned na letišti si kupuju třicetidenní, údajně neomezený, internet za 250,- Kč a autobusem vyrážím do centra města. Po chladném počasí, které v Česku před mým odletem panovalo, není místních třicet stupňů při cestě k dodávce nic příjemného. Když konečně celý upocený dorazím do hostelu, kde parkuji, nechám si ukázat pračku, v dodávce se vysprchuji a vyrážím na večeři do už osvědčené restaurace.
Ze zahrady hostelu odjíždím po dvou dnech úmorných veder. Stejně jako první dva týdny, které jsem v Gruzii strávil před odletem, hlásí pro dohlednou dobu déšť.
Tskaltubo
Přesouvám se do 15 km vzdáleného města Tskaltubo, které je proslavené zejména svými opuštěnými sanatorii a hotely. Za dob Sovětského svazu přivítalo toto lázeňské město asi 125 000 hostů ročně. Dnes do posledních dvou fungujících z původních asi 25 sanatorií zavítá jen 700 hostů za rok. Dodávku na několik dní parkuji před opuštěnou nádražní budovou, kam dříve lázeňské hosty vozily přímé vlaky z Moskvy. Dnes slouží parkoviště před nádražím jako plocha pro závody a driftování, které tu každý večer probíhá dlouho do noci.
Naprostá většina sanatorií, hotelů a doprovodné infrastruktury byla po roce 1991 opuštěna a začala chátrat. V letech 1992-1993 bylo v opuštěných budovách dočasně ubytováno asi 10 000 uprchlíků z Abcházie, kde se v té době válčilo v rámci gruzínské občanské války. Abcházie se od Gruzie de facto odtrhla a stovky těchto rodin zde přebývají dodnes.
V roce 2024 bylo v rámci zahájení příprav na rekonstrukci několik sanatorií obehnáno mohutným plotem. Tyto si sice zevnitř prohlédnout nemůžu, ale i tak by tu na průzkum bylo potřeba mnohem více času, než kolik tu plánuji strávit.
V průběhu třetího dne čekání na nedeštivé počasí, mi přestává fungovat mobilní internet a já jsem v dešti nucen vyrazit přes park do asi kilometr a půl vzdáleného centra města. Tam se mi naštěstí daří najít volně přístupnou Wi-Fi a po půl hodince hledání zjišťuji, že internetový balíček, který mi na letišti prodali jako neomezený, mi došel. Ve městě žádný operátor není, ale do Kutaisi se vracet nemusím, protože se mi kartu ve spolupráci s podporou operátora podaří dobít on-line. Za 150 GB dat na 30 dní platím 245 Kč.
Když konečně vyčekám hezké počasí, vyrážím na průzkum několika vytipovaných sanatorií. V mnoha z nich lze sice vidět známky toho, že tu ještě nedávno někdo přebýval, ale dnes jsou už až na výjimky opuštěná. V honosném sanatoriu Metalurgist, kde je evidentně obýváno několik provizorně vytvořených bytů, se platí polooficiální vstupné 5 GEL (asi 40 Kč). Výměnou za něj dostávám krátký výklad o historii objektu, nasměrování k jeho nejzajímavějším místům a při zmínce o České Republice taky informaci o tom, že odtamtud pochází lustr v místní vstupní hale.
Následně bohužel musím kvůli velmi aktivnímu hlídacímu psovi rezignovat na návštěvu sanatoria Gelati. Už z dálky vypadá velmi zabydleně a místním, kteří k němu míří, pes problémy nedělá. Na mě ale agresivně štěká a vyhání mě zpátky na cestu. Přestože je ve městě obrovské množství psů, kteří mě občas i ve velkých skupinkách sledují v naději, že jim z toho kápne nějaké jídlo, žádný z nich na mě zatím ani neštěknul.
V poledne se v místní restauraci zastavuji na sýrové Khinkali (gruzínské plněné knedlíky ze zakrouceného těsta) a točené pivo. Už poučeně jednotlivé knedlíčky držím rukou za jejich stopku, poté je prokousnu, abych mohl vysát šťávu, která se ze sýru vyvařila, a pak teprve postupně ukusuji zbytek. Za velmi vydatný oběd (minimální objednací počet byl 10 knedlíčků) a pivo platím 144 Kč.
Odpoledne vyrážím na obhlídku několika dalších sanatorií a v jednom z nich potkávám první turisty. Cestou zpět k dodávce ještě procházím areálem bývalého vojenského sanatoria (dnes Spa Resort Tskaltubo), který byl původně využíván jako rekreační středisko sovětského ministerstva obrany. V roce 2011 byla polovina resortu zrekonstruována a otevřena jako čtyřhvězdičkový hotel. Spolu s lázněmi číslo 6 se tak jedná o jediné dodnes funkční lázeňské budovy ve městě.
Chiatura
Po pěti nocích strávených před nádražím v Tskaltubu se přesouvám do asi hodinu a půl vzdáleného důlního města Chiatura, které mě zaujalo, když jsem jím před měsícem projížděl cestou na letiště. Parkuji u vyhlídky vysoko nad městem, odkud mám dobrý výhled na hned několik zrekonstruovaných lanovek a četné paneláky v různých stádiích chátrání.
Další den vyrážím na obhlídku centra města. Staré sovětské lanovky, ze kterých rez dávno vyžrala všechnu barvu, byly v téhle části města před několika lety nahrazeny zcela novými kabinami, které se ničím neliší od kabinek v moderních lyžařských střediscích. Lanovky tu fungují primárně jako součást veřejné dopravy. Jedna jízda na asi kilometr dlouhé trase stojí v přepočtu 4 Kč. Protože začíná navzdory předpovědi pršet, vydávám se zpět k dodávce. Cestou ale ještě nakupuji výborný bochník sýru za neuvěřitelných 30 Kč (za 650 g).
Tbilisi
Tříhodinový přesun do gruzínského hlavního města Tbilisi je z velké části po dálnici. Kromě několika traktorů a pár stád krav, které dálnici přechází, aby mohly spásat trávu ve středovém pruhu, vidím taky několik obrovských cedulí „Baku – Teherán“. Dálnice sice vede směrem ke Kaspickému moři, odkud by se dalo do Baku i Teheránu pokračovat, ale pozemní hraniční přechody sousedního Ázerbájdžánu jsou už několik let zavřené. Místo 1 200 km vzdáleného Teheránu se tak dá dojet jenom asi 60 km za Tbilisi.
Ve městě parkuji na plácku hned vedle katedrály Nejsvětější Trojice – nejvyššího a největšího chrámu v Gruzii dostavěného před 20 lety. Na malém hliněném parkovišťátku se tu tísní asi dvacet převážně německých, francouzských a anglických obytňáků a přestavěných expedičních náklaďáků. Moje dodávka tu ve srovnání s nimi působí velmi malým dojmem, díky čemuž se mi tu podaří chytit asi poslední volné místo. Většina ostatních cestovatelů má bohužel psy, takže jsem následujících několik dnů časně ráno buzen hlasitým štěkotem.
Návštěvě historického centra a přilehlého okolí věnuji jenom jeden den. Dalo by se to tu sice prozkoumávat mnohem déle, ale mě už začíná tlačit čas. Úzké kamenné uličky Starého města jsou lemovány restauracemi se zahrádkami a cestovními kancelářemi nabízejícími výlety do všech koutů Gruzie. Celkově to tu působí velmi turistickým dojmem. Přímo nad uličkami Starého města vede lanovka, která dnes ale kvůli silnému větru nejezdí. K soše Matky Gruzie, která se tyčí nad městem, tak musím pěšky. Tato původně dřevěná socha byla vztyčena v roce 1958 ku příležitosti 1500. výročí založení města. Později byla kvůli trvanlivosti pokryta hliníkovou vrstvou a v devadesátých letech kompletně vyměněna za novou.
V historické čtvrti Abanotubani plné lázní a termálních pramenů obhlížím spolu s davy asijských turistů průčelí lázní Chreli Abano, u kterých je díky modré mozaikové výzdobě patrná inspirace střední Asií. Z náměstí Svobody pak pokračuji po bulváru Shota Rustaveli do moderní části města, kde si ve sklepní restauraci dávám opět Khinkali plněné sýrem. Kromě toho, že jsou tu o něco dražší (asi 85 Kč za porci) jsou zase úplně jiné než ty, které jsem měl minule. Z pěti restaurací, ve kterých jsem je v Gruzii vyzkoušel, měly každé z nich úplně jiný sýr a tím pádem i chuť. Metrem se vracím k dodávce a další den vyrážím na sever do hornatého příhraničního kraje Mccheta-Mtianetie.
Gruzínská vojenská cesta
Gruzínská vojenská cesta je asi 210 km dlouhá spojnice gruzinského hlavního města s ruským Vladikavkazem. Překonává nejvyšší evropské pohoří – Vysoký Kavkaz – a nachází se na ní jediný hraniční přechod do Ruska otevřený pro Evropany. Jediná další silnice překračující Vysoký Kavkaz i přímořská silnice do Soči totiž na gruzínské straně prochází nejprve Jižní Osetií, respektive Abcházií. Pro vjezd na tato sporná území ovládaná Ruskem je potřeba speciální povolení, jehož vyřízení je při cestě vlastním autem extrémně složité. Další nejbližší prostupný přechod do Ruska se tak nachází až ve 4 700 km vzdáleném Lotyšsku.
Asi 60 km za Tbilisi na noc zastavuji u vodní nádrže Zhinvali. Další den pokračuji za velkého provozu hornatou krajinou. Úzkými serpentinami s ostrými zatáčkami vystoupám do lyžařského střediska Gudauri. Kousek za ním pak na noc zastavuji na parkovišti (40 Kč) u monumentu Sovětsko-Gruzínského přátelství z roku 1983. Po zastavení se mi zdá, že se z motoru trochu bíle kouří, ale přičítám to všudypřítomné převalující se mlžnosti. Díky skvělým výhledům na okolní zasněžené hory je tu sice dost rušno, ale večer a ráno jsem tu úplně sám. Klid noci narušují jen kamiony, kterých tu z Ruska a do Ruska jezdí opravdu hodně.
Hned ráno dalšího dne přejíždím 2 395 metrů vysoký průsmyk Jvari – nejvyšší bod Gruzínské vojenské cesty – a s nádhernými výhledy na okolní zasněžené hory a občasné vodopády přijíždím do městečka Stepantsminda. Tam z hlavní cesty odbočuji a po strmém výjezdu parkuji ve výšce 2 200 metrů na parkovišti u kostela Nejsvětější Trojice v Gergeti. Už při příjezdu vidím dvojici, která z parkoviště stoupá kamsi do hor a na zádech si nese lyže. Parkoviště totiž slouží jako východisko na pětitisícovou horu Kazbek – nejvyšší horu Gruzie.
Návštěva servisu
Po zastavení na parkovišti slyším z motoru jakési bublání a znovu si všímám bílého kouře u kapoty. Tentokrát to mlžnosti příčíst nejde, takže otvírám kapotu a zjišťuji, že celý prostor motoru je zacákaný červeno-hnědou tekutinou. Po podrobnějším prozkoumání se ukáže, že praskla hadice chladiče a velká část chladící kapaliny vystříkala pod kapotu. Vanička chladící kapaliny je úplně prázdná. Dolévám do auta všechnu náhradní kapalinu, co s sebou vezu, a sjíždím na parkoviště v městečku pode mnou. Protože jsem za tohoto stavu moc nechtěl brzdit motorem, valí se kouř kromě kapoty i od brzd. Při pohledu pod kapotu je jasně vidět, jak nově dolitá chladící kapalina vytéká z prasklé hadice.
Celá situace je nepříjemná zejména proto, že je sobota odpoledne a já musím v pondělí velmi časně ráno vstoupit do Ruska. Moje tranzitní vízum, které jsem si při pobytu v Česku vyřídil v Praze, platí pouze v pondělí a úterý. A za tyto dva dny musím kromě ujetí 800 km v Rusku absolvovat také časově náročné procedury na hranicích. Pokud se mi auto nepodaří nechat opravit dnes nebo zítra (tj. v sobotu večer nebo v neděli), budu se muset vydat na ambasádu do Tbilisi nebo Jerevanu a zažádat si o nové vízum. To by ovšem, vzhledem k dlouhým čekacím lhůtám, kromě spousty peněz navíc znamenalo hlavně to, že bych se nemohl za 18 dní v jižním Kazachstánu potkat s M, která tam za mnou přiletí na návštěvu.
První chlapík, kterého potkám, vede na přilehlé políčko velblouda. Zcela nečekaně se ukáže, že mluví dobře anglicky, takže se doptávám na nejbližší servis. Po chvíli zamyšlení mi na telefonu značí vesničku asi 6 km odsud a říká, že je to jediný servis široko daleko a že oprava aut je tu velký problém. Do dodávky dolévám vodu a vyrážím do servisu. U velké plechové garáže čeká několik dalších zákazníků se svými auty a mně je při prvním nahlédnutí dovnitř naprosto jasné, že pokud bude potřeba hadici vyměnit, tak tady ji určitě neseženu.
Protože už zase prší, tak se s chlapíkem svou lámanou ruštinou domluvím, že ho počkám v autě a že až bude mít chvíli, tak se na to podívá. Když mu to pak ukazuji a popisuji, konstatuje, že hadici je třeba vyměnit a že jestli ji nebudou mít na přilehlém kamionovém odpočívadle (neměli), kde je i obchod s náhradními díly, tak pro ni bude potřeba dojet do 180 km vzdáleného Tbilisi. To v místních podmínkách představuje zhruba 4-5 hodin jízdy taxíkem v jednom směru. Oficiální Fiat servis má navíc v neděli zavřeno, takže bude hadici potřeba shánět po neautorizovaných servisech a doufat, že ji budou mít někde skladem.
Chlapík nakonec ještě někomu volá a rusky na mě vychrlí shrnutí dlouhého telefonu. Zachytím z toho jenom to, že mám počkat v autě, že teď stejně nemám jinou možnost. Když za asi hodinu a půl na jeho pokyn najíždím ke garáži a on hadici vymontuje, pochopím, že tu má podobnou hadici, která má shodou okolností stejný průměr, objednanou pro někoho jiného. V telefonu se s ním zřejmě domlouval, že mi ji přepustí a jemu ji objedná znovu. Po několika zakracováních pilkou, dolití vody a dlouhých pozorování už neexistujícího úniku, děkuji, platím 800 Kč a odjíždím spát na nedaleké parkoviště.
Protože mám teď v chladiči místo správné směsi chladící kapaliny převážně kohoutkovou vodu, budu ještě někde muset vyřešit její výměnu. Pokud na to budu mít čas, rád bych se taky v ruském Vladikavkazu zastavil pro novou originální hadici, abych jí měl, v případě selhání té současné, po ruce. Ulehám v naději, že se mi s nově instalovanou hadicí podaří ujet alespoň 1 000 km do prvního většího kazašského města, kde bych v případě potřeby nejspíš mohl najít nějaký servis.
