kopcovitá krajina zalitá sluncem

Turecko: Yanartaş, Antalya, písečné pláže a problémy s autem

(15. 2. - 6. 3. 2025)

Yanartaş

Po vysazení H na letišti v Dalamanu pokračuji směrem na východ a nocuji mezi olivovníky na travnatém plácku s výhledem na dlouhou písečnou pláž. Následující den si rozplánuji další program a vyrážím směr Antalye.

dodávka na louce s výhledem na pláž
Nocoviště
výhled na písečnou pláž

Odpoledne zastavuji ve strmých kopcích mezi městy Kumluca a Kemer a vydávám se na dvoukilometrovou procházku k plamenům Yanartaş. Na úpatí místních kopců totiž už alespoň 2 500 let hoří metan prosakující sypkou horninou. U několika větších plamenů, hned vedle ruin antického chrámu, se vyhřívají kočky a turisté si na nich opékají špekáčky a maršmelouny.

kočka u ohně
Mořeplavci dříve plameny používali místo majáků, protože hořící svah je v noci vidět z dálky.
sedící kočka

Když se pak jdu podívat nahoru do sedla, potkávám dva trekery, z nichž jeden jde hodně na těžko. Kromě obrovské krosny na zádech má ještě celkem velký batoh zepředu. Prochází tudy 520 km dlouhá Lýkijská stezka - nejznámější dálkový trek v celém Turecku. Kromě toho, že jsou plameny vhodné k uvaření večeře a ohřátí se, je v okolí navíc spousta plácků na stanování.

plameny ze skály
Plameny jsou také přezdívané Chiméra, protože právě tato lokalita byla podle legendy inspirací Chiméry v Homérově eposu Ilias.
jiskta pod botou
Nahoře v sedle je štěrk tak sypký, že při došlápnutí se na některých místech uvolňuje metan, který mi doslova hoří pod nohama.

Antalya

Cestou do Antalye jedu klikatou cestou podél Tyrkysového pobřeží s nádhernými výhledy na moře a okolní útesy. Kdykoliv dojedu do údolí, je zcela zastavěné skleníky, ve kterých se tu pěstují rajčata. Náklaďáky různých velikostí plné bedýnek s těmito červenými plody potkávám celý den. Později zjišťuji, že je Turecko třetím největším producentem rajčat na světě. Pochází odtud každé 14. rajče a jejich celková produkce je tu shodou okolností skoro přesně tisíckrát vyšší než v Česku.

skleníky
nížina plná skleníků
pobřeží plné skleníků

Dnes poprvé v životě vidím dopravní značky "pozor želvy" a také v celé Antalyi platné "omezení rychlosti na 82 km/h". Vzhledem k tomu, že na rychlostní limity tu každý kašle, působí značka dost komicky. Není výjimkou, že když v zóně s maximální povolenou rychlostí 30 km/h jedu 80 km/h, předjede mě všudypřítomná policie, kterou v tu samou chvíli předjíždí autobus překračující limit alespoň trojnásobně.

Do pobřežního velkoměsta dojíždím už za tmy. Stejně jako svoji úplně první noc na této cestě parkuji na parkovišti u IKEI, kde trávím několik následujících dní. Pracuji, navštěvuji IKEU, kde k mému zklamání nemají vegetariánské kuličky, a nakonec se jedu podívat do centra. Protože se mi tam nechce přejíždět a složitě parkovat, vyrážím tam tramvají. Ta se tu platí přiložením platební karty k turniketům u vstupu na nástupiště (23,- Kč za jednu jízdu).

přístav
Přístav v centru Antalye
přístav se zasněženou horou v pozadí
zasněžená hora a moře
rybáři

V centru města obhlížím několik natěsnaných bazarů se všemožným zbožím, místní marínu a několik mešit. Nakonec usedám v jedné z mnoha čajoven, kde vytahuji svojí novou elektronickou čtečku knih, kterou mi minulý týden z Česka přivezla H, a popíjím čaj (10,- Kč za šálek). Přestože v čajovně kromě mě nikdo není, personál se ani na chvíli nezastaví a neustále roznáší tácy plné čajů do okolních obchůdků. Protože jsem tohle pozoroval už několikrát, domýšlím si, že to tu bude běžné, podobně, jako když třeba nějakou oblast obsluhuje pobočka pošty.

turecký obchod s koberci

Čaj a čajová kultura je v Turecku velká věc. Při průměrné roční spotřebě na osobu přes 3 kg vypijí Turci zdaleka nejvíc čaje na světě (v průměru víc něž 4 šálky denně). Kromě konzumní velmoci je Turecko také jeho významným světovým producentem. V každém obchodě, který jsem tu zatím navštívil, byla čajová sekce - většinou s kilovými baleními sypaného černého čaje. Ten se tu typicky pije z malých štíhlých sklenic, kterých se v zemi každý rok prodá přes 400 milionů. Čaj se pije bez mléka a volitelně s cukrem.

Na jednom z bazarů se mi také daří koupit brusný papír a bílou barvu ve spreji, kterou ošetřím korozi začínající pod sešlapaným lakem u stupátka ve dveřích řidiče. Navíc se mi v Makru (resp. Metru) podaří nakoupit rybí omáčku, kterou jsem už mnoho týdnů bezúspěšně sháněl! Nákup v Metru je tu naštěstí možný i bez karty a u pokladní, která překvapivě mluví jako první člověk za poslední týden anglicky, předkládám jenom svůj cestovní pas. Pasové a bezpečností kontroly jsou tu celkově dost běžné. Pravidelně na ně narážím na silnicích, při vstupech do MHD nebo v obchodech.

Protože už nutně potřebuji vylít záchod, což je v širokém okolí neproveditelné, tak se za západu slunce balím a přejíždím na asi hodinu vzdálenou pláž. Zřejmě chytám odpolední špičku a průjezdy čtyřproudovými kruhovými objezdy jsou opravdu zážitkové. Za neustálého troubení a mírného oťukávání okolních aut se snažím z vnitřních pruhů, do kterých jsem musel na dvou kruhových objezdech najet, procpat k těm krajním, abych mohl odbočit. Na nejucpanějším kruháči mi to trvá asi čtvrt hodiny.

Nocování na plážích a opětovné problémy s motorem

dodávka na písečné pláži
Nocovičtě asi 40 km za Antalyí
písečná pláž
výhled na pláž z čelního skla auta
hory nasvícené zapadajícím sluncem

Nocuji na dlouhé písečné pláži asi 40 km za městem. Za dva dny, které tu trávím, potkávám jenom pár místních rybářů, kteří tu mají malý přístav. Když pak pokračuji dál, rozsvěcuje se kontrolka motoru signalizující návrat problémů s motorem, které jsme zažívali už při testovací jízdě v Norsku. Ve městě Manavgat se tak zastavuji ve Fiat servisu a nechávám si aktualizovat software řídící jednotky (828,- Kč). Po asi tříhodinovém přejezdu zastavuji na hliněném parkovišti u pláže ve městě Gazipaşa.

hora u pláže
Výhled z dodávky na pláži u města Gazipaşa
zrezlá cedula u moře
Cedule upozorňující, že na pláži je hnizdiště Karet. Kareta obecná je velká oceánská želva dorůstající asi metrové délky a 130 kg, vyjímečně až dvou a půl metru a 450 kg.

Následujících pět dní trávím střídavě prací a studiem Fiat fóra, kde se mi po mnoha desítkách hodin podaří pochopit, v čem je problém. Jednoduché řešení to bohužel nemá. Při následujícím 300 km dlouhém přejezdu dále na východ mám k autu připojený notebook s diagnostickým softwarem a snímám data. Po jejich pozdější analýze se mi kromě mého podezření potvrzuje také bídný stav vstřikovačů, jejichž odchylky přesahují fiatí doporučení dvaapůlkrát.

Při přejezdu musím kromě přidržování notebooku, který v kabině nejde nikam rozumně uložit, také dvakrát zastavit a jít zkontrolovat obytný prostor, ze kterého se ozývají rány. Poprvé se uvolnil zámek stropní skříňky, ze které se vysypaly knihy, papíry, léky a nádobí. Podruhé se otevřela lednice a vysypalo se všechno jídlo. Při bližším prozkoumání si všímám, že k otevření dveří je potřebná mnohem menší síla než dříve, takže je dokáží otevřít krabičky s předvařenými obědy, které se o dveře v zatáčkách opírají.

Kromě tohohle všeho cestou registruji, že z kraje rajčat zřejmě přejíždím do kraje banánů. Malé zelené i žluté banánky se prodávají podél cest v ohromných trsech. Několikrát projíždím i kolem plantáže, kde zrovna probíhá sklizeň nebo předjíždím malé kamiony naložené rozsekanými kusy banánovníků s ohromnou spoustou plodů. Ale protože do diagnostiky potřebuji nasbírat data s co nejmenším počtem zastávek, žádné si nekupuji. Večer sjíždím na slepou prašnou cestu vedoucí několik kilometrů po mořském pobřeží a na následující tři dny tu zajíždím na trávu mezi stromy.

dodávka na pobřeží mezi stromy
Nocoviště
mořské pobřeží

Dojíždím do přímořské metropole Mersin, kde navštěvuji dopředu vyhlídnutý autoservis. Večer se domluvím, že pro mě budou mít místo další den ráno. V devět hodin v servisu dostávám kafe nebo možná čaj s mlékem - díky ohromnému množství cukru to nepoznávám. Po třech hodinách a dalších dvou šálcích čajo-kávy ze servisu odjíždím. Zprvu se všechno zdá v pořádku, ale jakmile najedu na dálnici, ztratí motor tah a já musím zastavit na krajnici. Pěšky sejdu z dálnice a do servisu se vracím taxíkem.

Podruhé vyjíždím až odpoledne a při třicetikilometrovém přejezdu na pláž, kde budu nocovat, už žádné další problémy nepozoruji. Další den se do servisu vracím ještě na výměnu brzdových destiček, o kterých mi mechanik při zkušební jízdě řekl, že jsou nejspíš sjeté. Kromě toho jsem se také dozvěděl, že všudypřítomné dopravní kamery nehlídají rychlost - i když to jsem si už dříve vyvodil sám -, ale používání mobilů za volantem. Teď, když už to vím, se zbytek jízdy bavím pozorováním okolních řidičů, kteří v naprosté většině případů mobilují a pod branou s kamerami mobily všichni ve stejnou chvíli schovají jenom proto, aby je hned zase vytáhli.

Odpojuji se od pobřeží a vjíždím do hor v centrální části Turecka. Přestože dopoledne bylo na pobřeží 25 stupňů, dosahuje v městečku Derinkuyu denní maximum pouze 10 stupňů a na polích tu leží sníh. Oteplení, které sem tento týden přišlo, se mi hodí, protože ještě před pár týdny tu trvale mrzlo a v noci teploty klesaly až k -20 stupňům. Při 250km přejezdu si všímám, že auto sice už nekontrolovatelně neztrácí tah, jako po první návštěvě servisu, ale rozhodně netáhne tak jako předtím. Navíc se mi zdá, že spotřeba paliva je mnohem vyšší než dřív. Jel jsem ale převážně do kopce, takže z toho zatím nevyvozuju žádné závěry.

Publikováno: