Bosna a Hercegovina 1: Počitelj, Medugorje, Blagaj a Mostar
(9. 11. - 15. 11. 2024)
Příjezd do Bosny a Hercegoviny
Na hranicích proběhne vše bez problému a já v nejbližším větším městě (Čapljina) zastavuji, abych koupil SIM kartu s internetem. To se ale ukáže být dost velkým problémem. V obchodech s potravinami, kde chodí zaměstnanci v červených zástěrách, SIM karty nemají, trafiku jsem neviděl ani jednu a na poště sice prodávají kde co, od hřebenů až po elektroniku, ale SIM karty také nemají. Zajímavostí také je, že v této části Hercegoviny poskytuje poštovní služby chorvatská státní Hrvatska pošta. Celkově si při procházení města nelze nevšimnout, že tu panuje značná náklanost k Chorvatsku - kromě mnoha chorvatských aut, jsou všude chorvatské vlaječky a nápisy "Hajduk Split". Později se dozvídám, že je tato oblast zcela chorvatská.
Kromě mnoha kopírovacích center, fotografů a zlatnictví nárážím také na bankomat, kde vybírám za asi 2 700,- Kč. Protože Revolut nevede bosenskohercegovinskou marku, vybírám se špatným kurzem 13,81 Kč (takže skoro korunu pod středem). Když už hledání vzdávám a vracím se k autu, natrefím zcela neuvěřitelně na něco jako neoficiální Apple store, kde kupuji 20 GB na 7 dní za 25 KM (asi 350,-).
Místní měnou je konvertibilní marka (KM), která byla zavedena v roce 1998 s kurzem pevně fixovaným na německou marku. Dnes je kurz fixovaný na euro (jedna marka stojí půl eura). Od rozpadu Jugoslávie v roce 1992 do zavedení konvertibilní marky v roce 1998 nebyla na území Bosny a Hercegoviny používána jednotná měna. Zatímco Bosňané používali bosenskohercegovinský dinár odvozený od jugoslávského dináru, Chorvati, kteří v zemi tvoří asi čtvrtinu obyvatel, používali chorvatský dinár a později chorvatskou kunu a Srbové zavedli na svých územích dinár Republiky srbské a později přešli na Jugoslávský dinár.
Počitelj
Přímo na hlavní trase z hraničního přechodu do Mostaru se nachází krásné opevněné středověké městečko Počitelj. Uzkými strmými uličkami lze dojít až k opevnění asi sto výškových metrů nad silnicí, ze kterého je dobrý výhled na město i okolí. Kromě městečka a okolní hornaté krajiny, je odsud také vidět sto metrů vysoký dálniční most. Přestože bylo město za války v Bosně značně poničeno, je dnes hezky zrekonstruované a kupodivu se tu s výjimkou interiéru mešity neplatí žádné vstupné.
Medugorje
Úzkými uličkami poutního města Medugorje dojíždím na parkoviště pod vrchem Križevac (446 m), který je jedním ze tří poutních míst ve městě. Na vrcholu kopce byl v roce 1933 vztyčen 8m kříž, v nemž je uložena relikvie Ježíšova kříže. Asi kilometr a půl dlouhá cesta na vrchol vede po většinu trasy po kamennných polích, které tu pokrývají všechny kopce v okolí.
Ačkoliv jsem tu v sobotu odpoledne, není tu nijak zvlášť velký provoz, což ale určitě nebude obvyklý stav. Kromě mohutného zázemí s desítkami parkovacích míst pro autobusy a stovkami krámků s náboženskými předměty o tom svědčí i sešlapáním zcela ohlazené kameny, které jsou jinak mimo ztezku velmi ostré. Stejně jako v Počitelji tu překvapivě potkávám několik skupinek amerických turistů.
Po vykochání se výhledy do okolí, kvůli kterým jsem na místo jel, sestupuji zpět k autu a na noc přejíždím na veliké parkoviště u ohromného náboženského komplexu. Na nedaleké pěšině vidím několik klečících věřících a dlouho do večera jsou tu od 250 metrů vzdáleného kostela hlasitě slyšet chorály.
Blagaj
Do vesničky Blagaj mířím jednak kvůli řece Buna, která tu pramení z jeskyně, ale hlavně kvůli pozůstatkům pevnosti Stjepan Grad tyčící se na kopci nad vesnicí. Při příjezdu najednou uprostřed cesty stojí policista a odklání dopravu do strmé boční uličky. Tato nečekaná objížďka na parkoviště je vcelku dobrodružná. Uličky jsou tak úzké, že mnohokrát jedu jednou stranou dodávky natlačenou do křovin a zrcátkem na druhé straně břinkám o pletiva plotů. Oběma směry je navíc dost velký provoz. V jednom případě mi musí protijedoucí auto uhnout do něčí garáže, kterou mu za tímto účelem otevírá přihlížející chlapík. Navzdory relativně silnému provozu a nemožnosti mě objet, cestou několikrát zastavuji a snažím se ze satelitní mapy vyčíst, jestli se ulička dále nezužuje. Nakonec ale na parkoviště dorazím a později při odjezdu po hlavní silinici nechápu, jaký mohl mít policista k odklonění dopravy důvod.
Jako první se vydávám na nedaleký pramen řeky Buny. Břehy průzračně čisté řeky jsou plné teras restaurací a všudypřítomných stánků se suvenýry - celkově je to tu dost turistické, ale zrovna teď tu žádné návaly nejsou. Po chodníku dojdu až k jeskyni, ze které celkem mohutná řeka vyvěrá. S objemem třiceti kubíků za sekundu se jedná o jeden z nejvydatnějších pramenů v Evropě.
Po obhlídce řeky zahajuji asi hodinový výstup na pevnost, při kterém v polovině zjišťuji, že jsem si až sem mohl krásně dojet autem a ještě ušetřit asi 90,- Kč za parkovné. Kromě parkovného bych si ušetřil také pro mě lehce adrenalinové procházení kolem velkých psů polehávajících uprostřed cesty. Pevnost, ke které vede nový štěrkový chodník, je dobře zachovalá a jsou z ní hezké rozhledy do kraje. Na rozdíl od pramenu řeky nacházejícího se asi 200 metrů pode mnou, jsem tu úplně sám. Zajímavostí je, že v této pevnosti měl sídlo herceg (v překladu vévoda) Stjepan Kosača, po kterém je pojmenována Hercegovina.
Mostar
Nocuji na kopci Hum, ze kterého mám sice dobrý rozhled na celé město Mostar, ale je to vykoupeno větrnou nocí. Kromě asi 30m kříže na vrcholu je zajímavostí také to, že za Bosenské války Chorvati Mostar odstřelovali především z tohoto kopce.
Ráno vyrážím do centra Mostaru. U kruhového objezdu přímo ve středu města se nachází bývalá Ljubljanská banka. Ruina této desetipatrové budovy byla spolu se všemi budovami v této části města zničena za Bosenské války a dnes je známá jako Sniper Tower (věž Odstřelovačů). Protože se budova nacházela v části města ovládané Chorvaty a byl z ní dobrý výhled i na části ovládané Bosňáky, operovali z ní odstřelovači.
Věž Odstřelovačů sice není oficiálně přístupná a všechny vchody jsou zazděny, ale běžně se do ní chodí. Ze sousedícího vnitrobloku se přeskočením přes zeď, u které je pro tento účel nakupena suť, dostávám dovnitř. Protože se kromě prvního a desátého patra nedochovaly žádné vnější stěny, stoupám nahoru po celkem vzdušných schodech. Ve vyšších patrech navíc vycházím ze stínu okolních budov a silně tam fouká. V budově obhlížím spoustu zajímavých graffiti a nakonec po žebříku vylezu na střechu, ze které je panoramatický výhled na celé město a okolní hory. Žádné další turisty v budově kupodivu nepotkám.
Mostar byl nejvíce válkou zdevastovaným městem v celé Bosně a Hercegovině. V bosenských částech města byly zničeny nebo velmi vážně poškozeny tři čtvrtiny všech budov. Z města uprchlo 90 000 z jeho 120 000 obyvatel. Při procházení městem je i dnes - více než 30 let po jeho obléhání - vidět spousta zničených budov, ze kterých zbyly jen skelety, ale také spousta obývaných domů, které zřejmě utrpěly jen povrchové škody. Ty z nich, co nemají novou fasádu, jsou často stále rozstřílené.
Na okraji Starého města navštěvuji muzeum války a genocidy (18 KM; asi 250,- Kč), kde lze kromě spousty audiovizuálního materiálu vidět také běžné každodenní předměty. U těchto předmětů je vždy tabulka s velmi emotivním příběhem, který se k nim váže. Ve sklepě muzea navštěvuji rekonstrukci improvizovaného bunkru, ve kterých místní za války i několik let žili. Z informační cedulky zjišťuji, že neměli k dispozici elektřinu a žili tu potmě. Ti, kterým se podařilo ukořistit autobaterie a auto žárovičky, si svítili nimi.
Starým městem vedou úzké malebné uličky, které jsou i teď mimo sezónu plné turistů a obchůdků se suvenýry. Nejznámější památka Mostaru a celé Bosny a Hercegoviny je Starý most. Původní most ze 16. století byl za války využíván jako důležitá zásobovací trasa a v důsledku ostřelování se v roce 1993 zhroutil. Nynější most je rekonstrukce z roku 2004. Je čtyři metry široký, velmi strmý a plný turistů. Po ohlazených kamenech musím jít hodně obezřetně. Kousek za mostem se zastavuji v restauraci Cevabdzinica Tima Imra. Malebná restaurace má v přízemí kasu, veký gril a dva stolečky. V patře, kam vystoupám po strmých schodech, je stolečků pět.
Cestou zpět k autu se zastavuji na partizánském hřbitově. Monumentální památník z roku 1965 je dnes opuštěný a zchátralý. Náhrobní kameny 810 partizánů, kteří zemřeli za druhé světové války, jsou vyskládány mezi kamínky a vysokou trávou. Z nejvyššího patra svažitého památníku je dobrý výhled na město. Odsud to mám k autu už jenom kousek. Původně jsem sice plánoval na místě nocovat, ale protože kolem deváté večer přijíždí místní omladina v autech s hlasitou hudbou a dožaduje se našeho odjezdu, tak stejně jako další obytka, která tu plánovala nocovat, přejíždím na vedlejší parkoviště.
Přírodní park Blidinje
Vjíždím do širokého údolí, které je i přes svou nadmořskou výšku 1 200 metrů z obou stran obklopeno vysokými skalnatými horami. Z kopečku Sveti Bernard (1 313 m) pozoruji při západu slunce protější horský hřeben a jezero Blidinje pode mnou. Údolí musím opustit nejpozději za pět dní. Mají totiž přijít srážky (nasněžit by molho i přes půl metru) a na všech sedlech, přes která jsem přijel, byly značky přikazující vybavenost sněhovými řetězy, které s sebou nemám. Následující dva dny trávím v dodávce na parkovišti u místního kostela - mrzne a já nepřetržitě topím.
