Transsibiřská magistrála: Jekatěrinburg
Nástup do našeho spoje směr Jekatěrinburg byl v Kazani poměrně hektický. Vlak zastavil ve stanici jen na několik minut, během kterých se museli vyměnit desítky cestujících z našeho vagónu se zavazadly často tak těžkými, že je nedokázali sami ani unést nebo vyndat z vagonu. Musel jim s tím pomáhat děžurnyj, který měl zároveň snahu při nástupu kontrolovat doklady. Ve vagonu jsme pak na našich místech objevili velký nepořádek na stolech, lehátkách, zemi, prostě všude… Děžurnyj naprosto nestíhal. Vlak už byl dávno v pohybu a on teprve řešil nově přistoupivší. U nás se jen krátce zastavil, aby zkontroloval, že jsme na svých místech. Na spodní palandě, kde s našimi zavazadly nebylo v našlapaném vagonu k hnutí, jsme čekali, až se situace uklidní. Když kolem nás děžurnyj o chvíli později proběhl, jen se zdviženým palcem ujistil, jestli je všechno OK. Pro nás bylo hlavní, že sedíme ve správném vlaku a tak jsme mu to s úsměvem odkývali. Na své místo, na spodní palandě naproti nám, mezitím doputovala slečna, které se nepořádek v jinak čistých vlacích opravdu nelíbil. Začala tedy uklízet alespoň stůl, na kterém po předchozích cestujících zbylo nádobí, rozjedené jídlo a stakany s čajem. Při utírání stolu, jen tak pro sebe, rusky nadávala. Později jsme se od ní dozvěděli, že před námi ve vlaku cestovali dětští sportovci, ta nekulturní ... (tady naše jazykové znalosti nestačily).
Tento vlak byl mezi ostatními, které jsme cestou využili atypický svým vysokým číslem (522SA). V celém Rusku totiž platí, že čím nižší číslo vlaku, tím lepší spoj (třída vlaku). Nejprestižnější spoje tak mají číslo 1 a 2, v závislosti na směru. Platí totiž, že všechny vlaky jedoucí na východ mají sudé číslo a všechny vlaky jedoucí na západ liché číslo. Nejznámějším vlakem na transsibiřské magistrále je Rossija 001/002 Moskva-Vladivostok - nejdelší osobní spoj na světě (s výjimkou zřídka vypravovaných vagónů, které se od tohoto vlaku ve Vladivostoku odpojí a pokračují dál do Severní Koreji). Větší chaos ve vagonu a neobvyklou skutečnost, že děžurnyj je mladý muž, připisujeme právě nízké třídě tohoto vlaku.
Neděle 26. srpna 2018: příjezd, ubytování a procházka centrem
Kolem třetí hodiny v noci nás budí ruch ve vagonu. Vlak stojí v nějaké z významných stanic, kde i se svými objemnými zavazadly vystupuje a nastupuje spousta lidí. My se ale jenom převalíme a s vědomým, že před sebou máme ještě spoustu hodin cesty, v klidu usínáme a ukusujeme další kilometry. Ráno vstáváme pozdě a poledním výstupem v Jekatěrinburgu vstupujeme do Asie. Oproti Evropské části Ruska nepozorujeme žádnou změnu, lidé jsou tu stejní a zbytek také. Jenom nebe se zachmuřuje a je tu o poznání chladněji. Je sice konec srpna, ale místní tu na sobě často mají něco, čemu bychom v Česku řekli zimní bunda. Tušíme ale, že tady vypadá zimní bunda trochu jinak. V tričkách, kraťasech a s krosnami na zádech moc nezapadáme a žádné další turisty našeho typu tu nevidíme.
Při přesunu na ubytování nás na ulici zastavuje jeden z protijdoucích a ptá se, odkud jsme přijeli a jestli umíme rusky. Vysvětluje nám, jak je to tady hezké a co všechno musíme určitě vidět. A musíme souhlasit, při cestě na ubytování procházíme městem, které se nám zdá sympatické. Stejně jako v Kazani jsou tu měřítka mnohem menší, než v Moskvě – metrem lze cestovat i bez schématu, všechno je tu (relativně) malé a přehledné. Do počtu obyvatel je město o něco větší než Praha. Ubytování nacházíme snadno. Následující dvě noci budeme spát v jednom z pokojů sdíleného bytu v šestém patře obrovského panelákového komplexu. Paneláky, které mají přes 20 pater, obklopují obrovském atrium, ve kterém se nachází malý parčík a několik dětských hřišť. Do uzavřeného prostoru mezi domy se lze dostat jenom s čipem, který slouží také ke vchodu do bytu. Poloha ubytování je, zejména s přihlédnutím k ceně (170 Kč za osobu a noc), skvělá - hned vedle je stanice metra i velký obchod.
Oblékáme si teplejší oblečení a vyrážíme na obhlídku města. Navštěvujeme nově vybudovaný mrakodrap Vysockij, který je s výškou 188 m třetím nejvyšším mimo Moskvu. Kupujeme si lístek a výtahem vyjíždíme na vyhlídkovou plošinu, odkud je dobrý rozhled na celé město i přilehlé okolí. U vstupu do výtahu nás tu oslovili dva místní, kteří se doptávali, odkud jsme a jak se nám tu libí. Jelikož měli už značně popito, stihli ze sebe, předtím, než je vyvedla ostraha, dostat už jenom Praha a Karlovo Varo. Po vykochání se přesouváme na nábřeží řeky Iset, kde navštěvujeme památník počítačové klávesnice (také QWERTY monument). Klávesnice je tu vyskládána ze 150kg kamenů v měřítku 30:1. Místo nemá s klávesnicí, snad kromě toho, že se o projekt od rané fáze zajímal Niklaus Wirth (otec programovacího jazyka Pascal), nic společného. Přesto je tento 16 m dlouhý památník velmi populární. Na ruském Yandexu (obdoba českého Seznamu) se dokonce jedná o druhý nejhledanější památník v celém Rusku. Předběhl ho jen Měděný jezdec na Senátním náměstní v Petrohradu. S klávesnicí se pojí celá řada bizarních zajímavostí. Pravidelně se tu koná řada happeningů - například mistrovství v házení nefunkčních počítačových myší nebo mistrovství ve zvedání pevných disků. Také se tu slaví Den správců systému. Od klávesnice pokračujeme do centra, kde obhlížíme mimo jiné městskou radnici a bývalý Medveděvův letní dům.
Cestou na ubytování se ještě stavíme na večeři, takže přicházíme až za tmy. Před spaním ještě plánujeme další den, kdy se chceme pokusit o půjčení auta, abychom mohli navštívit hranici Evropa-Asie, která tu je, jak už to u těchto věcí bývá, označena na několika konfliktních místech. Zhruba 20 minut od nás je autopůjčovna, kam jsme ještě z Česka psali – odezva samozřejmě žádná. Tak doufáme, že osobně to bude o něco lepší.
Pondělí 27. srpna 2018: půjčení auta, hranice Evropa-Asie a pomník padlým legionářům
Budík jsme měli nastavený na časnou ranní hodinu, nakonec ale nebyl potřeba, protože R trochu pobolívají zuby a hlava, takže už byl vzhůru. V optimistické víře, že se v autopůjčovně jen nenamáhali s odpovědí na náš anglicky psaný e-mail, ale počítají s námi, jsme se jim vydali vstříc. Cestou míjíme výstavku čtyř historických tramvají, z nichž ta nejnovější vypadá mnohem lépe, než kusy nasazené v ostrém provozu. Po krátkém hledání narážíme na nápis „autopůjčovna“, ze kterého sice opadala část znaků, ale rozluštili jsme ho i tak. Na tabuli je také místní telefonní číslo. Hovoru se ale chceme vyhnout a tak vyrážíme do budovy hledat ofis číslo 6, o kterém si myslíme, že slouží jako sídlo půjčovny. Dveře do budovy jsou ale zavřené, takže nakonec přece jen vytahujeme telefon a jdeme volat. Chvíli zkoumáme, s jakou předvolbou musíme místní číslo z naší Moskevské SIMky vytočit. Nakonec se nám to daří a já zkouším angličtinu. Z vnějšího pohledu to prý vypadalo nadějně, ale chlapík na druhé straně ze sebe akorát po chvíli dostal, že anglicky neumí a tak nastupuje R s ruštinou. Tentokrát to vypadá nadějně z mého pohledu. Ale najednou v telefonu lupne a je ticho. Vykládáme si to tak, že je vše domluveno a čekáme na pípnutí dveří. Dveře se ale k ničemu takovému nemají.
Najednou přichází rázný chlapík z ulice, a aniž by si nás nějak všímal, dělá jedním velmi rázným trhnutím ze zavřených dveří otevřené. Po chvíli překvapeného postávání tento trik opakujeme i my a dostáváme se do budovy. Ofis, opatřený kromě čísla 6 dokonce i názvem firmy, nacházíme snadno, klepeme a vstupujeme dovnitř. Na odhadem osmi čtverečných metrech jsou rozmístěny tři pracovní stoly, jedno červené sofa, zřejmě kvůli stylu, úrovni a tak, a taky slušně velké akvárium. Všichni tři zaměstnanci se bohužel s kamennou tváří dívají do monitorů a na to, že poslední zbývající čtverečný metr jejich kanceláře vyplnili dva turisté s krosnami, nijak nereagují. Jeden z nich ale vypadá popuzeně mnohem víc, než další dva. Z toho vyvozujeme, že je to náš člověk z telefonu. Zatímco se zaměstnanec půjčovny zvedá a jde krmit rybku v akváriu, se mu snažíme vysvětlit, že bychom si chtěli půjčit auto. V odpověď na nás od akvária jen něco zabručí přes rameno.
Nakonec ale správně usuzuje, že jestli se chce dál nerušeně kochat rybičkou, bude to s námi muset vyřídit. To, že má naši vinou zkažen dnešní rituál krmení, nám ale jen tak neodpouští a mluví na nás jazykem, který ruštinu sice připomíná, ale rozhodně ruštinou není. Dále se nám také mstí zvýšeným depositem; jak nám v ruštině neochotně vysvětluje „dlja inostrancov“ (pro cizince). Po notné chvíli papírování se vracíme na ulici. Tam je nám předán VW Polo, který je sice díky automatické převodovce trochu dražší, než ten zarezervovaný e-mailem (o kterém tu samozřejmě nikdo nevěděl), ale na tom nám už dobrou hodinu vůbec nezáleží. Na kapotě tedy podepisujeme smlouvu, předáváme peníze a vyrážíme. Před odjezdem si ještě potvrzujeme uvedenou otvírací dobu do 20:00. Zaměstnanec nás ujišťuje, že tu bude do šesti a pokud to nestihneme, tak můžeme auto vrátit zítra dopoledne.
Opouštíme Jekatěrinburg a vydáváme se k dnešnímu hlavnímu cíli - monumentu na hranici Evropa-Asie nedaleko města Pervouralsk. Cestou se zastavujeme i u několika menších monumentů na této hranici. Když dorážíme k tomu největšímu (Europe Asia Obelisk), překvapuje nás kromě jeho velikosti také absence turistů i místních. Jsme tu úplně sami. Chvíli tam pobýváme a přemýšlíme o vzdálenosti, kterou už jsme z Moskvy a Česka urazili. Poté se vydáváme na místo zvané Ganina jama - bývalý důl, kam byla v roce 1918 uložena těla zavražděných členů carské rodiny. Dnes se v okolí šachty nachází klášter svatých Carských mučedníků. Budovy v areálu jsou dřevěné s pozlacenými kopulemi, potuluje se tu spousta koček a celkově tu panuje klidná atmosféra. U čaje pozorujeme chlapíka s dlouhými mastnými vlasy, který se v maskáčích a oblekových, klapajících botách prochází po celém areálu a od všeho má klíče. Možná hlídač, nebo také mnich.
Po prohlídce se vracíme zpět do Jekatěrinburgu. Cesty jsou tu dost jiné, než u nás. Na zprvu nečekaný přechod z asfaltu běžné kvality do málo zpevněné, bahnité cesty narážíme každou chvíli i tady, v okolí velkoměsta. V jednu chvíli jedeme po něčem, co připomíná tříproudovou dálnici, když najednou, bez jakéhokoliv upozornění, vjíždíme plnou rychlostí do stavby. V levém pruhu pokládají asfalt, v pravém stojí veliký bagr a kope příkop. Navíc je vytočený tak, že zadkem zasahuje i do našeho, posledního volného, pruhu.
V Jekatěrinburgu se ještě zastavujeme na Michajlovském hřbitově, kde se nachází pomník padlým československým legionářům. Byl postaven v roce 2008 a financován byl z českých zdrojů. Tažení legionářů napříč Sibiří je v Rusku dodnes kontroverzní téma. U vstupu na hřbitov je cedulka „pozor klíšťata“. Při prodírání dvoumetrovým plevelem mezi hroby pochopíme proč. Některé hroby jsou udržované a vedou k nim vyšlapané a možná i vysekané uličky. Jsou to ale spíše výjimky. Udržovaný pomník čs. legionářům, u kterého se nachází čerstvý věnec, je dominantou hřbitova. Rok před naši návštěvou jej navštívil Miloš Zeman a pár let před ním i tehdejší premiér Petr Nečas.
Jelikož se pomalu blíží večer, vracíme se k autu a vyrážíme dotankovat projeté palivo. Všechny pumpy jsou samoobslužné a nafta je tu levná. Platíme asi 15 Kč za litr. Po krátkém záseku v dopravní zácpě dorážíme k půjčovně v 17:45. Navzdory ujištění, že můžeme auto vrátit do šesti je ofis číslo šest zamčený. Auto tu tedy odstavujeme a jeho předání si necháváme k řešení na zítra.
Úterý 28. srpna 2018: sraz pod Leninem, návštěva prezidentského centra a odjezd
Ráno vstaneme, sbalíme si věci a rozdělujeme se. Včera večer jsme se totiž dohodli, že zatímco R půjde vrátit auto, já vezmu jednu krosnu a odnesu jí na nádraží, kde ji nechám v úschovně. Plán to byl celkem riskantní. Jednak vyžadoval, abych se v úschovně, i přes svou neznalost ruštiny, ujistil, že bude večer ještě otevřená, a taky jsme si museli domluvit, kde a jak se potkáme. Jelikož máme jen jednu ruskou SIM kartu a volání na české číslo je tu velmi drahé, domluvili jsme si místo setkání s tím, že kdo tam dorazí první, toho druhého prozvoní. Pokud ho prozvoní podruhé, znamená to, že už tam nečeká, vyrazil na obhlídku města a sraz se přesouvá na nádraží na čas krátce před odjezdem vlaku. I přes tyto komplikace jsme plán v naší dvoučlenné skupině včera jednomyslně schválili. Hlasovalo se o něm totiž v pozdních večerních hodinách a jeho odshoulasení přineslo možnost si dnes ráno trochu přispat.
Ráno tedy beru obří krosnu se všemi věcmi, které dnes nebudeme potřebovat a cestou na metro s R piluji frázi „kagda vy zakryvajetes“ (kdy zavíráte). Na metru se ode mě R odpojuje. Já pokračuji na nádraží, on jde pešky do autopůjčovny. Tam zkušeně trhá dveřmi budovy a vstupuje do ofisu č. 6, kde se znovu setkává s introvertním akvaristou. Ten jen něco zamumlá v místním nářečí, převezme klíče a vystaví papíry k podpisu. R je tedy zanedlouho venku a míří k místu našeho setkání.
Místo setkání bylo potřeba zvolit jasné a významné, takže jsme se domluvili, že se potkáme „pod Leninem“, kam to má ale R celkem daleko a protože metro není v Jekatěrinburgu zrovna husté, trvá mu to dlouho. Nejprve je klidný, že jsem ještě nezvonil a zbytečně tam nečekám, později si naopak říká, jak je možné, že jsem ještě nezvonil, měl jsem tam přece už dávno být. Když konečně dorazí k Leninovi, ukáže se, že místo nebylo zvoleno úplně vhodně. Značně jsme totiž podcenili velikost prostoru pod Leninem. Měli jsme být mnohem konkrétnější a domluvit se, že se potkáme například pod Leninovou vztyčenou rukou, vyzývající všechny proletáře světa ke spojení. To jsme ale neudělali. Celé se to ještě komplikovalo tím, že mě R pod sochou neočekával a tudíž ani nehledal, protože jsem ho ještě neprozváněl. Já jsem tam ale už dávno byl. Když jsme se konečně našli, vysvětlil jsem mu, že tam čekám už hrozně dlouho, ale z dodnes neznámých důvodů mi nefunguje roaming a nemohl jsem ho tedy prozvonit. Neklaplo to sice úplně podle plánu, ale potkali jsme se dřív, než ve vlaku!
Vyrážíme po nábřeží vstříc prezidentskému centru Borise Jelcina, významného rodáka z nedaleké vesnice. Na české poměry je teda Butka, rodiště prvního ruského prezidenta, daleko dost – 270 km, což tu znamená zhruba čtyři hodiny autem. Centrum je veliké, výstavní, velkorysé, moderní… Jdeme dovnitř na prohlídku, na které by se dal v klidu strávit celý den. Jedná se o stálou audiovizuální výstavu, ke které je k dispozici audio průvodce v několika jazycích. Lze si ho za malý poplatek půjčit, nebo zdarma stáhnout do mobilu. Je to tu zajímavé a místy docela autentické se spoustou exponátů včetně kompletní Jelcinovi kanceláře, auta, spousty fotek, videí a významných dopisů. Všechno je hezky uvedeno a zasazeno do kontextu. V centru se také koná spousta akcí. Například včera a dnes večer tu jsou besedy k příležitostí 50. výročí Pražského jara. O ty se dál raději nezajímáme.
Pokračujeme do chrámu Všech svatých na krvi, který je stejně jako spoustu jiných budov v Rusku, opravdu velký a nový, ale na historickém místě. Na počátku tisíciletí byl postaven na místě domu, kde v roce 1918 bolševici vyvraždili carskou rodinu necelý týden před osvobozením města československými legiemi. Navazujeme tedy na včerejší návštěvu Ganiny jamy a jdeme se podívat dovnitř. Z interiéru jsme zcela v šoku. Nevypadá to tam totiž vůbec jako v kostele, ale spíš jako v obchodní pasáži s náboženskými předměty. Po celé ploše kostela je natěsnán stánek na stánku. Prodávají se kříže, svíčky, vyšívané předměty a hlavně pravoslavné ikony. No z něčeho se ty zlaté kopule platit musí. Po chvíli zjišťujeme, že hlavní chrám se nachází o patro výš. Při vstupu je samozřejmě potřeba projí pasáží až nakonec a minout tak všechny stánky.
Navštěvujeme také Černý tulipán, památník obětem uralských vojáků, kteří padli ve válkách – zejména v Afghánistánu a Čečensku. Je pojmenován po letadle An-12, které si tuto přezdívku vysloužilo díky tomu, že vozilo z Afghánistánu rakve s padlými vojáky. Na památníku je i spousta zemí, u kterých by nás ani nenapadlo, že tam někdy vkročila noha ruského vojáka. Nedaleko také náhodně objevujeme městečko čekistů, architektonicky významnou stavbu postavenou ve třicátých letech pro pracovníky tajné služby NKVD. Kromě mnoha bytových domů je součástí sídliště také hotel. Zajímavostí je např. to, že byty neměli kuchyně. Předpokládalo se totiž, že lidé budou žít, tedy i vařit a jíst, kolektivně. Což se samozřejmě nenaplnilo a lidé si do bytů kuchyně porůznu dodělávali. S výjimkou zrekonstruovaného hotelu jsou dnes budovy v havarijním stavu.
Cestou zpět na ubytování řešíme obvyklý problém, kam na večeři. Většina restaurací je tu buď moc ubrusová, nebo tam naopak vůbec nevaří. Nakonec skončíme opět ve stolovně, kde si vybíráme jídlo v bufetovém stylu. K našemu překvapení v ní tentokrát dokonce čepují pivo. Při diskuzi u bufetového pultíku potkáváme první krajany, no vlastně Slováky, kteří si nějak nemohou poradit s objednávkou a než jim stačíme nabídnout naši pomoc, jsou už pryč. Teda ne, že bychom na tom byli s domluvou nějak dobře, ale objednat jsme si zvládli. Po večeři se stavujeme ještě nakoupit jídlo na cestu. Na internetu hojně popisovaný prodej na nástupištích jsme totiž zatím moc nezaznamenali. S nakoupenými zásobami míříme na nádraží vyzvednout náš druhý batoh, který jsem tam ráno v úschovně zanechal. Kluka, který nám batoh vydává, práce viditelně baví. Vypadá, že ho manipulace s obřími zavazadly, které mají před sebou několikadenní, tisíce kilometrů dlouhé trasy, těší. Když nám vydává naši krosnu, podává nám ruce a přeje „Vsjo dobro“.
Ruské vlaky se od těch našich v mnoha ohledech odlišují. Jedním z rozdílů jsou zavazadla. V každém dálkovém vlaku je řazen minimálně jeden bagažnyj vagon - obdoba našeho vagonu pro umístění zavazadel během přepravy. V plackartě si může každý cestující přinést 50 kg zavazadel. Dalších 200 kg si pak může uschovat v tomto vagonu. Rusové toho využívají a je běžné, že cestují s několika obřími zavazadly, které si při nástupu postupně nosí na své místo a při výstupu je zase postupně vynášejí na nástupiště. Kromě toho jsou ve vlacích nižších tříd často řazeny poštovní vagony. Přes nádraží tak proudí obrovské množství často velmi rozměrných zavazadel.
Před desátou konečně nastupujeme do našeho vlaku. Cestujeme opět v plackartě. Krátce po opuštění stanice děžurnaja roznáší postelové pakety - zatavené igelitové sáčky, obsahující bílé povlečení a malý ručníček. Polštáře a peřiny jsou už na místě. Jakmile jsou pakety rozneseny, začínají, při snaze si v omezeném prostoru povléct, všichni přistoupivší máchat obřími bílými plachtami. Pro cestující, kteří jedou delší trasu a jsou ve vlaku už nekolikátý den, to musí být hezké zpestření. Zanedlouho ruch ve vagonu utichá a světla téměř zhasnou. Začíná noční klid. Koncept času, noci, ale třeba i oběda, je ve vlaku zajímavý. Každý má totiž jinak hodin, podle toho odkud vyjel. Matoucí může být také to, že vlak jede celou cestu podle Moskevského času, což představuje na dálném východě rozdíl 7 hodin. Takže když je v jízdním řádu napsáno, že vlak odjíždí v osm večer, je potřeba počítat s tím, že třeba v Chabarovsku to znamená ve tři ráno dalšího dne.
Zatímco uvažujeme o specifikách plynutí času na Rusi, přehoupne se ručička hodin na 22:30 vlakového (tj. moskevského) času, 0:30 času destinace našeho nástupu a 2:30 času destinace našeho výstupu. Ale protože před sebou máme dosud nejdelší vlakový přesun naši cesty, můžeme si zítra hodně přispat. Bezmála 1 500 km dlouhou vzdálenost do Novosibirsku překoná vlak za 20 hodin.
