Transsibiřská magistrála: Irkutsk 1
Irkutsk je tradiční zastávkou všech turistů cestujících po Transsibiřské magistrále. Kromě samotného města jsou populární také výlety k nedalekému jezeru Bajkal, nejhlubšímu jezeru na světě, které zadržuje zhruba pětinu veškeré pitné vody. Nejčastější turistický cíl na Bajkale, ostrov Olchon, jsme se rozhodli vynechat. Místo toho máme v plánu jízdu po Krugobajkalské železnici – asi 90 km dlouhé železniční trati vedoucí po pobřeží Bajkalu, která byla až do poloviny 20. stol. součástí magistrály. Kvůli stavbě Irkutské přehrady musela být železnice přeložena a úsek Irkutsk-Bajkal zrušen.
Sobota 1. září 2018: cesta Krasnojarsk-Irkutsk
Už dříve jsme se podivovali nad tím, jak je možné, že v padesátimístné plackartě nikdy nikdo nechrápe. A dnes se ukázalo, že to možné není. Při nočním nástupu v Krasnojarsku jsme zaznamenali hlasitá chrápání, ale jakmile se vlak rozjel, chrápání magicky utichlo. Monotónní zvuky jízdy jej překryjí, nebo alespoň značně utlumí. Navíc mají tyhle zvuky opakující se vzorec, takže je to v kombinaci s mírným kolébáním vagonu velmi uklidňující a uspávající. Jelikož budeme cestovat až do pozdních večerních hodin, není potřeba se vstáváním nijak spěchat. Budíka tedy nenařizujeme.
Vstáváme až ve chvíli, kdy se dostatečně prospíme a popřevalujeme. Zajímavé je, že kolem nás cestují úplně jiní lidé, než včera v noci. Osazenstvo nejbližších paland se muselo někdy během našeho spánku vyměnit. Naproti cestuje paní, která nám hned z rána nabízí slané závitky. Nejprve sice slušně odmítneme, ale na druhé pobídnutí už rádi ochutnáme. Cokoliv jiného by taky bylo velmi neslušné. Na závitkách si pochutnáváme a později si jich při výstupu v Irkutsku odnášíme celý sáček.
S naší spolucestující a hostitelkou se dáváme, v rámci našich omezených jazykových schopností, do řeči. Jede stejně jako my do Irkutska a nastoupila v průběhu noci v nějakém z mnoha sibiřských městeček, kde vlak zastavoval. Do onoho zapadlého městečka, kde se pro ní nachází nejbližší vlaková stanice, cestovala autobusem celý předešlý den. Když se ptáme, co jede do Irkutska dělat, že váží tak dalekou cestu, odpovídá nám, že tam jede jenom na letiště, ale že pak už to má kousek. Už jen pět hodin letadlem do Južno-Sachalinska, největšího města ruského ostrova Sachalin severně od Japonska, kam jede navštívit vnuka, protože v pondělí nastupuje do první třídy. Znovu si uvědomujeme, že na vzdálenosti a čas se tu hledí úplně jinak, než u nás.
Za oknem se dnes krajina výrazně měnila. Podle nás k hezčímu. Nekonečné pláně se postupně vlnily, až se nakonec vyvlnily v kopce. Jedeme totiž po okraji Sajan, sibiřských velehor. Všudypřítomné břízy se mísí s borovicemi a občas utvoří něco jako smíšený les. Místy jsou taky vidět jezera, zemědělská činnost, sklizená pole, posekané louky a stohy sena. Všude je hodně, hodně místa a veškeré stavby jsou tu ze dřeva. Často vidíme neuvěřitelně malé chaloupky, které jsou ponechány svému osudu a opodál stojí stejná, dřevěná stavba, akorát novější a větší. S barvami se tu nějak šetří, k vidění jsou, ale mnohem méně, než dřív. U všech obydlí také pozorujeme veliké zásoby dřeva na nadcházející zimu. Občas vidíme i zarostlé hřbitovy v březových lesích, kterými je prochozeno jen pár cestiček k několika málo vybraným hrobům. S těmito výhledy za oknem si uvědomujeme, že někde tady projíždíme polovinou transsibiřské magistrály. Sledovat kilometráž je snadné. Jednak jede vlak dostatečně pomalu na to, aby bylo možné číst kilometrovníky, ale také se tu nachází spousta menších zastávek, které prostě nemají jméno a jsou pojmenovány podle kilometru, na kterém se nacházejí. Například o. p. 4748 km (ostanovočnyj punkt, tj. zastávka).
Na zastávce, kde má vlak pobyt asi půl hodiny, se jdeme projít na nástupiště. Před vlakem je spousta lidí, kteří telefonují, plkají a kouří. Na této zastávce nejsou žádné nadchody ani podchody. K vlaku se chodí přes koleje. Jdeme se podívat ke staniční budově, která stojí v mírném svahu pár metrů nad úrovní kolejí. Máme odtud dobrý výhled na celý vlak. Odhadujeme, že má 25 vagonů. Spousta z nich je poštovních. Najednou zazní nesrozumitelné hlášení, a přestože do odjezdu vlaku má zbývat ještě 15-20 minut, všichni se chvatně houfují u dveří a nastupují. Krátce na to se vlak rozjíždí. R také dnes podnikl druhý pokus o přípravu čaje ve velmi vytíženém samovaru na konci vagonu. Vybaven znalostmi z internetu si u děžurné vypůjčuje klasické ruské stakany ve zdobeném kovovém držáku s logem RŽD. Kurz obsluhy vlakového samovaru ve stylu pokus-průser už R absolvoval, takže tentokrát vše proběhne hladce a já můžu pozorovat, jak se k naším palandám vrací sám a spokojen, s čaji v rukách. Říkáme si, že taková věc by se ve vlaku - místo vozíků s kávou za 45 Kč – hodila i u nás.
Odpočinkový den jsme si, vzhledem k ochozeným nohám a začínajícím puchýřům, užili. Zní to asi trochu ujetě, ale ta dvacetihodinová cesta nám hrozně rychle utekla; až se nám z vlaku ani nechce vystupovat. Oba jsme si s sebou vzali v digitální podobě spoustu čtiva a hudby s tím, že ve vlacích určitě nebude co dělat. Zatím jsme ale nepřečetli ani řádek a o nějakém velkém poslechu hudby také nemůže být řeč. Na nástupišti se ještě loučíme s naší spolucestující a přejeme jí příjemný let. Bezpečnostní opatření oproti Krasnojarsku polevila ještě více; Moskva je holt daleko. Ale počítáme s tím, že jak se budeme blížit k Vladivostku, situace se ještě otočí. Před nádražím se pokoušíme pořídit noční fotku a pak se vydáváme hledat spoj na ubytování.
Po zkušenostech z Krasnojarsku máme v Google velkou důvěru, takže na jeho radu vyhlížíme maršrutku č. 64, která ale ani po značné době nepřijíždí. R se nakonec vyráží zeptat na radu hloučku řidičů maršrutek. Přestože určitě mají svoje starosti a u cigaret zrovna probírají zkušenosti s těžkým životem řidiče noční maršrutky, při oslovení nám a našemu problému věnují plnou pozornost. Jak by se taková situace vyvíjela s řidiči MHD u nás, si raději ani nepředstavujeme. Nakonec jsme pochopili, že č. 64 jezdí jen sporadicky (Google sliboval interval 12 min.) a že máme raději jet tramvají. Když od skupinky odcházíme, nabízí nám jeden z černých taxikářů, který náš rozhovor zaslechl, odvoz za 300 rublů (v přepočtu asi 100 Kč). Ne že by se nám to za pětikilometrovou trasu zdálo drahé (i když na místní poměry to drahé asi bylo), ale raději využíváme hromadné dopravy. Jelikož tramvaj nejsme v tuhle chvíli schopni použít, rozhodujeme se pro záložní variantu, kterou nám doporučili. Nastupujeme do autobusu směr letiště. Ten veze zvláštní směsici cestujících a o tom, že by někdo z nich snad mohl jet letiště, pochybujeme. Interiér je plný japonských nebo čínských tabulek a popisek. Je jasné, že autobus sem byl dovezen ve chvíli, kdy jinde dosloužil. Jinak je ale velmi útulný, čistý a všechna okna jsou ověšena záclonkami a kanýrky. Na mapě máme zapnuté sledování naši polohy a pozorujeme, kdy by tak asi mohla být vhodná chvíle k výstupu. Ta přichází po zhruba dvaceti minutách jízdy. Autobus zastavuje, otvírají se přední dveře a každý vystupující, zaplatí řidičovi jízdné (přes den 20 rublů; v noci 25 rublů). Až ve chvíli, kdy všichni vystoupí předními dveřmi, otvírá řidič zadní dveře, které slouží pouze k nástupu. Po krátkém bloudění nalézáme avtovokzal (tj. autobusové nádraží), poblíž kterého se nachází Hostel Marco Polo – naše útočiště na následujících pět dní.
Neděle 2. září 2018: procházka centrem Irkutska
Ráno vstáváme až před desátou, pobalíme se a vyrážíme na prohlídku města. Před hostelem zacházíme do první stolovny, na kterou narazíme, a snídáme/obědváme. Stolovny se nám osvědčili už dříve, jídlo je tam totiž většinou vystavené a k objednání stačí na něj ukázat. Trochu složité je to samozřejmě v tom, že to, co dobře vypadá, nemusí nutně i dobře chutnat. Vybíráme něco, o čem se myslíme, že by to mohl být pečený celer s rajčaty – byly to brambory s klobásou - a nudle se zeleninou – byly to nudle s ohromným množstvím masa. Trochu jsme si to mezi sebou povyměňovali a dobře jsme se najedli. V malém podniku kromě nás posedává ještě pár místních, kteří popíjejí nějaké nealko– celkově se tu moc nepije – a vedou pivní řeči bez piva. Na jediné televizi běží zpravodajský kanál Rossija24. Mluví se tam hlavně o lokálních volbách, které se mají konat za týden. I když „lokálních“ - jejich lokálnost je hodně závislá na tom, na jaká měřítka je kdo nastaven. Například místní Irkutská oblast je sice oproti Krasnojarskému kraji, ze kterého jsme přijeli, třetinová, ale stále má rozlohu asi dvakrát větší, než Německo.
Pro centrální Sibiř je typické jasné, slunečné počasí. A protože se to potvrzuje i dnes, vyrážíme na obhlídku. Jak bývá v Rusku zvykem, je tu mnoho ulic pojmenováno po ruských i zahraničních komunistech. Procházíme tak přes ulice Marxe, Engelse, Karla Liebenknechta a mnohé další. Samostatnou kapitolou je samozřejmě Lenin, který tu má, jako všude, řádně velkou sochu, náměstí a bulvár. Pro nás jsou trochu zajímavé ulice Julia Fučíka a českého spisovatele Jaroslava Haška, který je v Rusku dodnes vnímán především jako významný intelektuál a bolševický funkcionář v Rudé armádě. S Irkutskem a okolím je úzce svázán. Působil tu totiž mimo jiné jako člen městského sovětu a vedoucí zahraničního oddělení. Kromě toho je tu také spoustu kostelů a chrámů. Všechny z nich mají velmi podobný osud. Ve třicátých letech byly odstřeleny, nebo předělány na sklady a v nedávné době – církvi byly většinou vráceny až po roce 2000 – zrekonstruovány, nebo vystavěny úplně nanovo.
Poprvé od opuštění Kazaně tu pozorujeme alespoň minimální turistický ruch. Nejedná se o nic masivního. Tu a tam se mihne skupinka Číňanů, občas pár Němců a jedna trojice mluvící francouzsky. Procházíme se také po břehu Angary – mohutné řeky vytékají asi 50 km za městem z jezera Bajkal. Překvapuje nás, že voda teče v řece viditelně hodně rychle. Lodě plující po proudu se tak pohybují nezvyklou rychlostí a ty plující proti proudu se naopak zdají v podstatě nehybné.
Dnes se nám taky podařilo prohloubit znalost místního systému hromadné dopravy. Kromě již odzkoušeného autobusu jsme využili tramvaje a maršrutky. Jelikož v Irkutsku není metro, které je vždy nejspolehlivější a nejjednodušší na použití, vyhodnocujeme jako nejlepší možnost tramvaj, která má přece jenom jasně danou trasu, ze které se může odchýlit jen těžko. V každé tramvaji, podobně jako v Krasnojarských autobusech, jezdí kasírník, který ledabylým tempem vybírá jednotnou taxu patnácti rublů (5 Kč). Co se týče kvality vozového parku, je, zejména u autobusů a maršrutek, velmi různá. Občas překvapí luxusní zánovní kus, často ale také prorezlý stroj nerozpoznatelné značky s chybějícími kusy karoserie.
Hodně pěkné je centrum plné dřevěných domů. To jsme dosud nikde neviděli a je neuvěřitelné, jak bohatě jsou některé z nich zdobeny. Zvlášť působivé to je, když jich stojí více v řadě, což je tu poměrně běžné. Občas jich jsou celé ulice. Zároveň je poznat, že se v nich skutečně bydlí. Některé mají, místo klasických, dřevěných oken, bílá plastová. Často je taky na dřevěné, vyřezávané fasádě osazena klimatizace. Irkutsk je na sibiřské poměry, stejně jako předešlý Krasnojarsk, historické město. Byl založen už před 350 lety. Navzdory tomu, co se o Irkutsku říká, u nás ze sibiřských měst zatím jasně vítězí. Zdá se nám mnohem víc autentický, sibiřský a asi i asijský, než města předchozí. Místní obyvatelé rozhodně nevypadají jako někdo, koho bychom si představili pod pojmem „rus“.
Zítra nás čeká odjezd na Bajkal a zužitkování lístku na Krugobajkalku, který jsme v Moskvě před téměř dvěma týdny pracně zakoupili. Konečnou stanicí je Port Bajkal, ve kterém by sice měl být hotel, ale kontakt je možný pouze telefonicky a na to si netroufáme. Po návratu na hostel tak recepční žádáme, jestli by nám tam nemohla zarezervovat dvě místa. Po chvíli oboustranného ujasňování – anglicky tu nemluví nikdo – vytáčí staniční hotel v Port Bajkalu. Chvíli se s nimi vybavuje a pak nám prostřednictvím překladače tlumočí pro nás zcela nepochopitelnou zprávu: jestli budou mít na zítřejší noc volná dvě místa, bude jasné až zítra večer.
Později ještě vyrážíme na drobný nákup na zítřejší cestu. A navzdory mým nedlouho trvajícím protestům večeříme ve velmi ubrusové, belgické restauraci. Za dvě piva a výborné špagety s lososem a krevetami platíme 450 Kč na osobu.
