Uzbekistán: Hranice, Taškent, Šahrisabz a přejezd do Tádžikistánu
(1. 8. – 15. 8. 2025)
Vstup do Uzbekistánu
Protože dálniční hraniční přechod Žibek Žoly nacházející se na předměstí Taškentu je (nejspíš kvůli omezení těžké dopravy v uzbeckém hlavním městě) otevřen pouze pro osobní auta, musím pokračovat asi 90 km na jih. V poslední kazašské vesnici tankuji místní levnou naftu (asi 12 Kč za litr) a vyrážím vstříc nedaleké hranici. Už několik kilometrů před ní mě na začátku fronty kamionů gesty zastavuje chlapík, který se mi snaží prodat uzbeckou SIM kartu, povinné pojištění pro auto, a hlavně prioritní přechod hranice, za který chce asi 2 200 Kč. Hloupě si kupuji pojištění, jehož cena mi v danou chvíli přijde solidní. Později si sice uvědomuji, že klidně může být falešné, ale stejně si nejsem jist tím, že bych na druhé straně hranice sehnal věrohodnějšího prodejce.
Situace se trochu vyostří, když navzdory výhružkám o povinném mnohadenním čekání na placeném parkovišti odmítám zaplatit sto dolarů za prioritní průjezd a trvám na tom, že se jdu na nedalekou hranici informovat pešky. Po návratu už mě nikdo neobtěžuje, já předjíždím zbytek kolony kamionů a za asi 30 minut jsem masivní železnou bránou vpuštěn do prostoru hranice. Jeden z celníků mě odstaví na krajnici a neskrývaně mi naznačuje, že v mém pase chybí úplatek. Pas mi vrátí a beze slova odchází. V následující půlhodině se jeho příchod, posunky a následný odchod opakuje ještě dvakrát. Když ale vidí, že si v obytné části dodávky začínám připravovat svačinu a vařit čaj, vydává mi lístek, do kterého je pro prostup hranicí potřeba nasbírat několik razítek, a posílá mě dál.
Kromě dezinfekce auta (43 Kč), pasové kontroly a dvou administrativních okének, absolvuji také zatím nejdůkladnější prohlídku auta. Celník v něm tráví asi dvě hodiny. S výjimkou skříňky na plyn a špatně přístupného boxu na naftové topení se v autě podívá úplně všude. Rozebírá plasty palubní desky, nechá mě zapálit svíčky, aby se ujistil, že nejsou falešné, důkladně si prohlíží každou z deseti tofu kostek, které vezu v lednici, a věc po věci prozkoumává veškerý obsah všech úložných prostor. Několikrát se mě ptá, jestli vezu dron. Ty jsou totiž v Uzbekistánu striktně zakázány. Jinak ale probíhá prohlídka v přátelském duchu.
Když z hranice odjíždím, už se stmívá. Po rozježděné děravé dálnici jedu v silném provozu asi 50 km/h. Oslňován reflektory protijedoucích aut, které tu mají ve zvyku neustále blikat dálkovými světly na auta před sebou, skoro nic nevidím a na noc zastavuji na odpočívadle asi 20 km před Taškentem. Další den ráno měním vzduchový filtr v naději, že se v posledních měsících ucpal na prašných cestách a přidušující se motor způsobuje pokles výkonu v nižších otáčkách. Situace se po výměně filtru ale nijak znatelně nezmění.
Taškent
Do třímilionové metropole, největšího města ve střední Asii, přijíždím další den odpoledne. Parkuji v jedné z postranních uliček a ve vyhlídnutém hostelu si vyřizuji povinnou registraci k pobytu. Navzdory tomu, že se tu neubytovávám (stejně mají plno), platím za den registrace asi 100 Kč. Vzhledem k tomu, že v Taškentu lze přespat i za 160 Kč včetně registrace, mi to přijde dost drahé, ale recepční nevypadá, že by se o ceně dalo smlouvat. Kromě registrace tu také vybírám peníze z bankomatu, čímž se ze mě stává milionář (jedna česká koruna je asi 630 uzbeckých sumů). Následující dva dny trávím za úmorných veder, kdy teplota navzdory předpovědi vystupuje i na 43 stupňů, na parkovišti prací a dopisováním článku z Kazachstánu.
Třetí den odpoledne se vydávám na průzkum města. Hned z parkoviště vcházím do národního parku Alíšera Navoí – největšího parku v Taškentu. Kromě budovy dolní komory parlamentu, se tu nachází také několik brutalistních staveb. Po chvíli park samovolně přechází v Magické městečko – místní obdobu Disneylandu. Při procházce centrem města mě překvapí jeho modernost. Skleněné, desítky pater vysoké mrakodrapy střídají rozlehlé upravené parky, ve kterých místní piknikují ve stínu pod stromy. Protože se mi ani během několikahodinového průzkumu města nedaří najít solidní obchod, musím základní potraviny dokoupit v malinké večerce. Později zjišťuji, že v celém městě nejspíš není ani jeden supermarket s venkovním parkovištěm, kde bych mohl při odjezdu doplnit zásoby. To je problematické zejména s ohledem na pitnou vodu, které potřebuji dokoupit desítky litrů.
Při návratu k dodávce je už tma a na výškových budovách se střídá digitálně vlající vlajka Uzbekistánu a pozvánka na vystoupení Jennifer Lopez, které se tu koná příští týden. Přímo vedle místa, kde parkuji, se nachází říčka s fontánami a vodotrysky, které spolu s barevným nasvětlením několikrát za hodinu předvádí velmi populární show. Oba břehy jsou lemovány neuvěřitelným množstvím kaváren, restaurací, čajoven a fast-foodů, které jsou rozmístěny ve třech patrech tohohle supermoderního nábřeží. Z protější strany si vyhlídnu hezkou terasu a přes mostík a eskalátory se snažím dostat ke vchodu do restaurace. Ihned po vstupu se ukáže, že jsem (zejména vzhledem k mé košili, která je po uchozeném odpoledni úplně propocená) přestřelil o několik cenových kategorií. Jen za dobu, co mě vedou ke stolečku na terase, mi super uhlazenou ruštinou popřejí dobrý večer asi tři členové personálu.
Prestižnost podniku potvrzuje kromě ceníku i přítomnost anglického menu a fakt, že všichni zaměstnanci mluví kromě uzbečtiny zcela bez přízvuku také rusky a anglicky. Objednávám si krevetový salát s mangem a avokádem, místní pivo a nakonec ještě konvici čaje. Z nasvícené promenády hemžící se pode mnou lidmi ke mně doléhá šum hlasů, jednou za čas přehlušený vysokými vodotrysky. S tímhle výhledem posedávám v křesílku pod vodní párou, která na terase udržuje příjemnou teplotu, upíjím čaj a čtu knihu.
Další den se vydávám na průzkum místního metra, které je pro jeho zdobné stanice často přirovnáváno k metru moskevskému. Zejména proto, že až do roku 2018 bylo nelegální v metru fotit, nejsou místní stanice zdaleka tak slavné jako ty moskevské. Asi nejzajímavější z mnou navštívených stanic mi přijde stanice Kosmonautů z roku 1984 – kromě dobového sci-fi vizuálu jsou její stěny lemovány velkými keramickými kruhy s podobiznou sovětských velikánů vesmírného závodu.
Z metra vycházím na stanici Chorsu nacházející se vedle stejnojmenného bazaru. V ohromném komplexu stánků a kontejnerů se prodává všechno od koření přes maso a zvířata až po domácí elektroniku. Středobodem rušného bazaru je ohromná modro-zelená kopule s průměrem téměř sto metrů, ve které jsou na sebe natěsnány stánky a staré chladící boxy prodejců. Po návštěvě bazaru se zastavuji na čaj a kolem ikonického hotelu Uzbekistán se přes několik dalších parků vracím zpátky k dodávce.
Cesta do Samarkandu
Ráno nijak nespěchám, protože dnes plánuji (převážně po dálnici) ujet jenom 250 km. Vyrážím kolem desáté a poté, co se vymotám z Taškentu, kde doprava funguje nesrovnatelně lépe než v kazašské Almatě, zastavuji u města Piskent a nabírám vodu z vydatného pramene u silnice. Na krajnici zastavuje jedno auto za druhým a každou chvíli přijede malinká dodávka Chevrolet Damas, do které místní stáčí desítky barelů vody. U pramenu je tak neustále fronta. Kromě 140 litrů užitkové vody, si stáčím i 40 litrů na pití, které se mi v Taškentu kvůli absenci pořádného supermarketu nepodařilo koupit.
Cesta ubíhá pomalu. Špatnou kvalitu silnic umocňují neukáznění řidiči. Meziřidičská kolektivní shoda na počtu pruhů standardně široké dálnice je nestálá a kolísá mezi dvěma až šesti pruhy. V Ducatu, které je odhadem dvakrát tak široké než všudypřítomné dodávečky Chevrolet, se nejedná o nic příjemného. Nejhorší situace ale nastane na uzavírce, kde je provoz sveden do jednoho pruhu v protějším směru dálnice. Naše kolona, ohraničená z obou stran betonovými barikádami, se zastaví a za chvíli kolem nás po naší (ještě před chvílí uzavřené) straně dálnice sviští jedno auto za druhým.
Po tom, co je nám řečeno, že náš pruh je zablokovaný a vidíme, že nově přijíždějící jsou policií pouštěni do staveniště na druhé straně, jsme mezerou mezi betony přesměrováni do protisměrného zúžení. Po asi deseti minutách popojíždění v protisměru se ale naše původní zúžení rozjede a úzká uzbecká auta se mezi betony dokážou prosmyknout zpátky. My ale v koloně několika SUV a dvou aut s návěsem musíme pokračovat v protisměru. Bohužel se tím ocitám v čele kolony, takže veškeré posunky a pořvávání pochopitelně rozhořčených řidičů kamionů, se kterými se míjíme, schytávám já. V některých místech pneumatikami dřu o betonové barikády, ale i tak zbývají mezi mnou a protijedoucími kamiony převážejícími stavební stroje, tak dva, možná tři centimetry. Po nekonečné čtvrthodině vidím velkou mezeru v betonovém hrazení a celý promočený se přeřazuji zpět do správného pruhu. Kromě stresu z vypjaté situace hraje roli také fakt, že je 42 stupňů a já jsem musel jet se staženým okénkem, abych mohl kontrolovat, jestli se prosmýknu.
Kromě nejhorších řidičů za celou dosavadní cestu a zvláštní monotónnosti uzbeckého vozového parku, je tu specifické také to, že naprostá většina místních aut jezdí na plyn, kterého má Uzbekistán, na rozdíl od ropy, dostatek. S tím souvisí i všudypřítomné obrovské plnící stanice a absence klasických benzinek. Tankování dieselu je tu potřeba plánovat a benzinky je nutné hledat předem (jezdí tu na něj asi 2 % zejména nákladních aut). Tady se stodvacetilitrová nádrž, kterou v Ducatu mám, opravdu hodí. Kromě toho tu také nejsou žádná odpočívadla a já už více než týden vezu v tuhle chvíli už značně zapáchající odpadky, kterých se mi nedaří nikde zbavit.
UzAuto Motors (dříve GM Uzbekistán) je státem vlastněná automobilka vyrábějící vozy značky Chevrolet. Po USA je Uzbekistán pro Chevrolet druhým největším trhem a dominuje tu s tržním podílem 80–95 %. Většinu zbylých aut tvoří import z Číny. Jen osobní Chevrolet Cobalt je zodpovědný za více než 40 % všech prodaných aut. Malinká dodávka Chevrolet Damas je s 24 % na druhém místě. Není tak nic neobvyklého, že i v hustém provozu jsou vidět pouze tyhle dva modely. Naprostá většina Chevroletů se navíc prodá v základní bílé barvě, což ještě umocňuje zvláštní jednotvárnost místního vozového parku.
K vodní nádrži asi 20 km před Samarkandem, kde budu nocovat, dorážím už za tmy po osmé večer. Na 250 km dlouhé dálniční trase spojující dvě největší uzbecká města, tak dosahuji průměrné rychlosti 25 km/h. Na hladině se leskne měsíc v úplňku vycházející zpoza vysokých hor. Já parkuji pod stromy na okraji polní cesty. Nejbližší vesnička, přes kterou jsem po prašné cestě projížděl, je vzdálená asi kilometr a půl a já po dlouhé době nocuji v přírodě uprostřed ničeho. Internetový signál je tu kolísavý, ale to byl i v Taškentu a vypadá to, že se bude jednat o velký problém v celé zemi.
Samarkand
Dvě noci, které v Samarkandu trávím, nocuji na prostorném parkovišti na okraji městského parku jenom asi 600 metrů od Registánu – nejikoničtější stavby Uzbekistánu a možná i celé střední Asie. Kromě mě parkuje na parkovišti ještě asi osm dalších obytňáků, z nichž dva jsou ohromné osmikolové kamiony s cenovkou kolem milionu euro. Holanďané a Němci posedávají na svých kempingových stoličkách ve stínu přilehlého parku a o čemsi živě diskutují. Protože jsem Samarkand navštívil už před třemi lety v rámci naší nedokončené cesty po Pamírské dálnici a mám celkem naspěch, věnuji procházce centrem města jenom jedno odpoledne. Kromě nákupu pohlednice a večeře v restauraci, kterou tu mám odzkoušenou už z minula, se mi tu v jednom z hostelů podaří prodloužit registraci k pobytu. Ta z Taškentu byla totiž jenom na týden a včera mi vypršela. Tentokrát platím za noc asi 65 Kč.
Protože potřebuji ještě na poštu, která byla včera zavřená, vracím se do města ještě následující den. Cestou vidím před Registánem zaparkovaný Volkswagen Golf 3 se španělskou poznávací značkou a mnoha kanystry na střeše. Z polepů na dveřích zjišťuji, že na své cestě v rámci Mongol Rally projížděli i Prahou. Když se vrátím na parkoviště, jsou všechny obytňáky pryč. Není mi jasné, jestli je někdo požádal, aby odjely (protože během týdne je parkoviště na rozdíl od víkendu vytížené) nebo cestovaly všechny společně. Já tu každopádně strávím ještě jednu noc a odjedu až další den ráno. Večer využívám přítomnosti popelnice a vyměňuji kokos v záchodu. Ve čtyřicetistupňových vedrech, které tu panují už několik týdnů, se náplň záchodu skvěle zkompostovala. Tentokrát je to opravdu jenom hlína.
Mongol Rally je každoroční „závod“ malých levných aut, který se jezdí z Evropy do Mongolska, Kazachstánu nebo Ruska. Tisíce kilometrů dlouhou trasu absolvují v často komických autech každoročně stovky účastníků. Letošní ročník začínal v Praze a končí ve východním Kazachstánu. Oficiální pravidla doporučují trasu absolvovat s malým špatným autem o objemu motoru maximálně jeden litr.
Šahrisabz
Samarkand opouštím po krásných asfaltových silnicích s vyznačenými pruhy. Na jedné z křižovatek mi vedle stojící taxikář ukazuje, ať stáhnu okénko. Moje domněnka, že mi chce vynadat za špatné řízení (v Uzbekistánu platí několik pro mě nezvyklých dopravních pravidel, na které se těžko zvyká – např. možnost odbočovat doprava na červenou) se rychle rozplývá, když mě s úsměvem od ucha k ucha vítá v Samarkandu, ptá se odkud jsem přijel a jak se mi v Uzbekistánu líbí. Těsně před rozsvícením zelené mi popřeje hezký zbytek pobytu v Uzbekistánu, poděkuje za návštěvu jeho země a odjíždí. Podobná scéna se ten den při návštěvě historického areálu města Šahrisabz opakuje ještě dvakrát. Kromě toho mi tu – navzdory tomu, že se jedná o velké, turisticky oblíbené město zapsané v UNESCO – spousta kolemjdoucích pokývne na pozdrav, který doprovodí typickým „salam alejkum“ (mír s tebou).
V Šahrisabzu parkuji na placeném parkovišti (9 Kč), ze kterého mám výhled na zdobnou modrou kopuli přilehlé mešity. Ta se nachází v ohromném, asi 1 500 metrů dlouhém parku, který byl v roce 2016 vybudován v naprostém centru města. Kvůli jeho stavbě byla se zemí srovnána městská zástavba historického centra včetně starého bazaru. Při obhlídce parku navštěvuji historický komplex, ve kterém se mimo jiné nachází krypta s hrobkou Timura – významného vojevůdce a zakladatele říše táhnoucí se z Indie až po Turecko.
Na druhé straně parku navštěvuji monumentální ruiny přes 600 let starého paláce Ak-Saraj. Z něj se dochovaly pouze dvě 38 metrů vysoké stěny vstupního portálu. Ty se v parku tyčí vysoko nad všechno ostatní a jsou tak vidět už z hodně velké dálky. Navzdory modernímu parku působí celé místo hodně atmosféricky. Po návratu do dodávky na parkovišti nocuji a další den časně ráno odjíždím.
Přejezd do Dušanbe
Cesta na 110 km vzdálený hraniční přechod do Tádžikistánu proběhne bez větších problémů. Tam se mi jako cizinci dostává značných privilegií, takže jsem velkou železnou bránou do areálu hraničního přechodu vpuštěn už za asi půl hodiny. Po zběžné prohlídce auta čekám s dalšími pěti místními asi hodinu na jakési razítko. Celník, který jej uděluje, v budce není a celou dobu řeší nějaký problém s naštvanou australskou motorkářkou. Když razítko konečně obdržím, vyrážím na pasovou kontrolu, kde dostávám výstupní razítko do pasu a po zběžné kontrole opouštím Uzbekistán. Když nasedám do auta, všimnu si, že za mnou parkuje hodně atypický obytňák z Jižní Koreje.
Na tádžické straně to probíhá vesměs hladce. Vnitřek dodávky k mému překvapení nikdo nekontroluje a vstupní razítko dostanu bez čekání. Jediným zdržením je tu celní deklarace, kde musím dočasně importovat auto. Standardně je import udělován na 15 dní, ale já potřebuji, aby mi jej udělili alespoň na měsíc. S tím sice nemají problém, ale protože auto neoblomně prohlašují za nákladní, musím zaplatit 100 dolarů (místo 25 dolarů za osobní auto). Zhruba po třech hodinách strávených na hranici, tak dodávkou vjíždím do jubilejní dvacáté země.
V nedalekém Pandžakentu (prvním větším města za hranicí) zastavuji kvůli nákupu SIM karty (160 GB na 30 dní za 342 Kč) a povinného pojištění auta, které se mi nakonec podaří pořídit v neoznačené, zapadlé kanceláři ve třetím patře jedné z vládních budov. Kromě toho také navštěvuji místní oddělení OVIRu (oddělení víz a registrací), kde se pokouším vyřídit registraci k pobytu. Nezkušeně se ale prořeknu, že mířím do Dušanbe a v Pandžakentském regionu se zdržovat nebudu, takže je mi sděleno, že se musím registrovat v hlavním městě.
Zbývajících 230 km jedu celý zbytek dne. Trasa vede po krásné asfaltové silnici, kterou nejdřív jedu nádherným a hlubokým údolím a pak strmým výstupem vyjíždím do nadmořské výšky 2 715 metrů. Výjezd není nijak zvlášť příjemná záležitost. Auto totiž už delší dobu v nízkých otáčkách v podstatě netáhne, takže za kamiony, které se do kopce vlečou pomaleji než krokem, nejde jet ani na jedničku a já musím jet z velké části přes spojku. Předjíždění dlouhých, pomalých kamionů je navíc ve strmých serpentinách dost obtížné. Výjezd je zakončen tunelem, ve kterém není skoro nic vidět. Při délce 5 km totiž nemá žádné odvětrání, díky čemuž se v něm hromadí výfukové plyny. Kvůli mnoha lidem, kteří se v minulosti v zácpách v tomto tunelu udusili, je přezdíván tunelem smrti.
Na jedné ze dvou mýtných bran, které se nachází mezi tunelem a Dušanbe, jsem svědkem velmi vyostřené rvačky posádek dvou aut. Po strhání triček dochází na silné rány pěstí, díky kterým se nakonec na silnici objeví kromě krve i zuby. Když v pomalu popojíždějící koloně vjíždím do mýtnice, už k rvačce běží několik zaměstnanců. Do Dušanbe přijíždím po téměř patnáctihodinové jízdě až pozdě večer. Kromě nasvícených výškových budov a světelné show odehrávající se na jednom z mostů, nočnímu panoramatu dominuje ohromný 121 metrů vysoký monument, který byl při mojí poslední návštěvě města před třemi lety těsně před otevřením.
Čtvrtek a pátek věnuji zejména přípravám na druhý pokus o přejezd Pamírské dálnice. V noci z pátka na sobotu totiž z Česka přiletí R a I, se kterými v neděli v pronajaté Toyotě Land Cruiser vyrážíme do horských oblastí Tádžikistánu. Kromě výměny peněz a vyprání, tak musím vyřídit hlavně zaparkování auta na dobu, kdy budeme pryč. Parkování i nocleh jsem měl sice předem domluvené, ale dle očekávání o tom na recepci nikdo nic neví.
