Pamir Highway: Návrat do Dušanbe a procházka nočním městem
Neděle 21. srpna 2022: návrat z Khorogu do Qalai Khumb
Vstáváme v 6:10 a stejně jako včera snídáme nad řekou výborné omelety. Dokonce se ještě trochu ochladilo, takže v 21 stupních snídáme v péřovkách. Dnes nás čeká cesta zpět do Qalai Khumb, odkud jsme včera přijeli. Ačkoliv má trasa jen asi 280 km, jedná se o celodenní záležitost. Vyrážíme v 8:00 a ještě před odjezdem z Khorogu navštěvujeme místní botanickou zahradu. Ta se nachází v nadmořské výšce asi 2 300 metrů a jedná se tak o nejvýše položenou botanickou zahradu vůbec. Při odjezdu nás nějaký chlapík, o kterém doufáme, že to je vrátný nebo hlídač, skásne o 20 somů (asi 50,- Kč) za osobu.
V průběhu dne si znovu předáváme nikdy nekončící štafetu v zažívacích potížích. Protože je zrovna na řadě R, který jinak řídí nejčastěji, nařídím toho dnes více než obvykle. K večeru se dokonce u R projevuje celková slabost a mírná horečka.
Stejně jako včera projíždíme krásnými scenériemi s nevšedními výhledy do Afghánistánu. Cestou kontrolně najíždíme na rampu a snažíme se poslouchat zvuky z pod auta - výrazně se ztišily. V průběhu dne na rozdíl od včerejška houstne provoz. Kromě Land Cruiserů potkáváme taky několik kamionů, které táhnou návěsy s ohromnými, širokými stroji a na úzké silnici, kde je možné se vyhnout jen zřídkakdy a za zatáčky není vidět, způsobují kolaps. Do nejhorší situace se dostáváme, když se před námi jedoucí náklaďák vezoucí jakýsi box a porouchané auto potká s náklaďákem vezoucím ohromný stavební stroj, který ho na každou stranu přesahuje snad o půl metru. Na širokém plácku opodál čekáme a sledujeme situaci přes půl hodiny.
Když se ze situace vymotáme a dokonce se nám podaří kamion s boxem a autem předjet, zastavuje nás zběsilým máváním chlapík u krajnice. Dozvídáme se, že právě vystoupil z jednoho ze sdílených taxíků, který tu skončil. On ale potřebuje ještě o kousek dál a prosí nás, jestli bychom ho nevzali. Uvolňujeme mu zcela zaskládané sedadlo za řidičem. Cestou říká, že pracuje pro Číňany na nedaleké stavbě silnice (proto tolik náklaďáků se stavebními stroji). Číňané tu prý staví silnice a tunely už asi pět let. Práci, za kterou dostává zaplaceno 370 amerických dolarů měsíčně (asi 8 300,- Kč), si pochvaluje. Domů prý jezdí jednou za dva, tři týdny. Zajímá se také o to, jak se nám žije u nás, kolik tam stojí život a co si myslíme o tom kapitalismu, který tam máme.
Do Qalai Khumb dojíždíme po sedmé večer. Na této 240 km dlouhé trase tak dosahujeme průměrné rychlosti necelých 20 km/h. Ubytováváme se v už osvědčeném Roma GuestHouse (20 USD za osobu a noc vč. snídaně).
Pondělí 22. srpna 2022: cesta z Qalai Khumb do Dušanbe a noční focení
Do Dušanbe vyrážíme stejnou cestou, jakou jsme před čtyřmi dny přijeli. Po dvojím projetí úseku Qalai Khumb - Khorog si užíváme hezký asfalt. Asi 200 km před Dušanbe si všímáme, že se auto povážlivě pohupuje a při bližším prozkoumání zjišťujeme, že je rozbitý levý přední tlumič. Oibek, kterému v tuhle chvíli píšeme o všech našich defektech, říká, že ho mrzí, jakou máme smůlu a dušuje se, že auto bylo na Pamíru už několikrát a nikdy s ním nebyl žádný problém. Moc mu nevěříme. Spíš si myslíme, že když jsme ho požádali o auto na cizích značkách a domluvený Jeep Grand Cherokee nebyl kvůli problémům s motorem k dispozici, dal nám, co měl zrovna k dispozici.
Protože máme po odpískání výjezdu do nitra Horského Badachšánu čas navíc, zastavujeme se nedaleko města Danghara v pevnosti Zoli Zard ze 3. století př. n. l. K místu jedeme po prašné polní cestě podél malého, vyvýšeného zavlažovacího kanálu, ze kterého každou chvíli protéká voda. Když dojedeme na místo, vidíme tam jen mohutné valy zeminy ohraničující asi 350 metrů dlouhý "ovál". Kromě náznaků nějakých vykopávek malého rozsahu není na místě vidět nic.
V Dušanbe se ubytováváme v Hostelu Doshan za 207 somů (asi 500,- Kč) za privátní pokoj pro tři včetně snídaně. Hostel je zastrčený v opravdu zapadlé uličce, takže ho musíme chvíli hledat. Kolem desáté večer se rozhoduji vyrazit do města fotit. Po chvíli hledání taxíku se nechávám odvést k velikému monumentu, který jsme viděli cestou. Když se mi konečně podaří najít místo, kterým se dá do komplexu vstoupit, dozvídám se zanedlouho od ostrahy, že komplex kolem 121 metrů vysokého monumentu Nezávislosti a svobody ještě není hotový a tudíž je zatím nepřístupný.
Při obcházení obrovského oploceného parku se mi naskýtají zcela bizarní pohledy. V místě nejspíš stávala stará zástavba, která musela být kvůli komplexu ubourána. Po hranicích komplexu tato zpola rozbouraná zástava stále stojí. Některé domy jsou zborcené, jiným chybí stěny. Když procházím tmou, vidím i rodinu večeřící u stolu v kuchyni, která už má ale jen tři stěny, protože stěna směřující k monumentu byla stržena. Domýšlím si, že tímto způsobem byly ve městě vybudovány všechny čtvrti plné budov imitující styl starých evropských měst.
Místo opouštím po širokém, nově vybudovaném bulváru směřujícím k Rudaki parku. Přestože se nacházím v centru hlavního města, jsme jedinými lidmi na dohled já a bezdomovec spící pod lampou. Pustý bulvár lemuje vysoký plot plný vizualizací prosluněných budov, které tu nejspíš budou postaveny. Já ale vím, že teď se za vysokým plotem skrývají polorozbourané domy místních.
Když někdy po půlnoci profocuji sochu Ismáíla Sámáního - vladaře, který tu vládl v 9. století a kterého Tádžikové považují za otce národa - přichází za mnou skupinka čtyř vojáků a ptají se mě, jak se mi tu libí a co všechno o Ismáílovi Sámáním vím. Když potupně přiznám, že o něm nevím skoro nic, dostává se mi stručného výkladu o jeho důležitosti v tádžické historii. Když nad tím později přemýšlím, je pro mě jeho adorace v zemi se silným kultem osobnosti současného prezidenta, jehož zarámované portréty lze ve formátu A3 vidět i za čelními skly nákladních aut, dost překvapivá.
Poté, co je mi krátce nastíněna tádžická historie, jeden z vojáků nadnáší téma války na Ukrajině a ptá se, jaký na ni mám názor a na čí straně stojím. Opatrně nastiňuji něco o podpoře Ukrajiny, která se brání agresorovi. Když se pak zeptám vojáků, jak se k tomu staví oni, vyjádří se v podstatě neutrálně a zmiňují argumenty na obě strany. Nevím, jestli jenom nechtějí urazit hosta ve své zemi, nebo jsou ve své pozici opravdu rozpolcení. Tádžikistán se dnes na jednu stranu snaží vymanit z (minimálně kulturního) vlivu Ruska, na straně druhé je ale zcela závislý na penězích, které domů posílají Tádžikové odjíždějící do Ruska za prací. Příjmy tádžických nádeníků v Rusku tvoří téměř třetinu hrubého domácího produktu země.
Protože po celou dobu téhle nevšední diskuze, která je zvláštní mimo jiné tím, že probíhá v angličtině, stojí kousek od nás na stativu můj foťák namířený na sochu Otce národa, zakončujeme tohle setkání společnou fotkou s Ismáílem Sámáním v pozadí. Na hostel se vracím opět taxíkem kolem druhé hodiny v noci.
