Sokotra: plánování, cesta na místo, laguna Detwah, přístav Qalansiyah a náhorní plošina Firmihin
Sokotra je Jemenský ostrov nacházející se v Indickém oceánu asi 200 km východně od Somálska a asi 350 km jižně od Jemenu. Navzdory občanské válce probíhající v pevninském Jemenu je na Sokotře – vojensky kontrolované Saudskou Arábií a Spojenými arabskými emiráty – klidno. Tento 130 kilometrů dlouhý ostrov je kromě své relativní odlehlosti z cestovatelského hlediska zajímavý především mimořádně rozmanitou přírodou. Kromě vysokých hor, zalesněných náhorních plošin, dlouhých pláží a ohromných písečných dun, se na ostrově nachází také stovky endemických druhů rostlin i zvířat.
Sokotra: plánování
12. listopadu 2023 nad ránem se spolu s mým spolužákem M ze střední školy vracíme z Brna. Protože máme hlad a v okolí nádraží je všechno dávno zavřené, vyrážíme na benzinku, kde se při konzumaci ohřáté bagety M zmiňuje, že jede na Sokotru. A protože je stále pod vlivem alkoholu, dělá strašlivou chybu a ptá se, jestli se nechci přidat. Já předběžně souhlasím a další týden – po zběžném nastudování programu – rezervuji místo u Terezy ze Socotra.cz.
Veškerý kontakt s Terezou probíhá přes WhatsApp. Nejprve jí posílám 21 500 Kč s tím, že zkusí koupit letenku Abu Dhabi – Sokotra. Spoj létá dvakrát týdně, a protože je to charter, nemůžu si ji snadno koupit sám. Letenku (jednoduché PDF s mým jménem a údaji o letu) dostávám 16. listopadu. 27. prosince mi pak Tereza posílá ofocené Jemenské vízum, které si mám vytisknout a vzít s sebou. Vízum je kromě arabštiny i v angličtině, i když v té má překlep hned v nadpisu „ENTTRY VISA“. Protože má vízum číslo 2477 a je vystaveno na konci prosince, domýšlím si, že Jemen navštíví zhruba 2500 turistů ročně. To přibližně odpovídá i tomu, co se dočítám na internetu a kapacitě letů na ostrov. Do pevninského Jemenu se kvůli válce běžně nejezdí.
S Terezou, která je zrovna v Česku, se potkáváme na benzince u Ostravy. Mimo spousty dalších užitečných informací se také dovídáme, že let bývá často overbookován (je prodáno více letenek, než kolik je v letadle míst) a že je na letišti potřeba být hodně předem. To nám nevadí, protože do Abu Dhabi přiletíme s dvoudenním předstihem.
Výměna peněz
Na ostrově se platí Jemenským rijálem. Tereze ale budeme platit na místě v amerických dolarech. Jejich výměnu zajišťuji já. Bezhotovostně je směním na Revolutu a pošlu si je na dolarový účet ve Fio bance, kde je následně za 250Kč poplatek vyberu. Výsledný kurz je včetně všech poplatků 22,96 Kč za dolar. Tedy o něco málo horší než ve směnárně, za kterou bych ale musel jet do Brna nebo Prahy.
7. ledna: odjezd
Vstávám ve 4:45, abych byl v 5:30 připravený. Jsme domluveni, že mě vyzvedne M a na Vídeňské letiště pojedeme společně. Je kolem nuly, sněží a silně fouká. Silnice ale naštěstí nenamrzá. Při zastávce na benzince v tenkých kalhotách, myšlených do Sokotránských 28 stupňů, mrznu. Ve Vídni parkujeme na parkovišti Parktiger 1, které se sice nachází dvě vlakové zastávky od letiště, ale je o mnoho levnější, než oficiální letištní parkování. Přibližovací vlak stíháme akorát. Na letišti si pak vůbec poprvé vyzkouším self-check-in – sám si navážím tašku, olepím ji štítkem s cílovou destinací a pošlu po pásu do útrob letiště.
Samotný šestihodinový let proběhne bez problémů. Jedinou nepříjemností jsou šíleně namačkané sedačky, na nohy tu není místo ani při mých necelých 180 centimetrech. V zadní části letadla se mohutně slaví a pije. Jeden z cestujících si obléká uniformu stevarda, a zatímco ho zbytek jeho skupiny fotí, prochází se uličkou po letadle. Po příletu (s téměř dvouhodinovým zpožděním) měníme každý 200 dolarů na Dirhamy a za 70 Dirhamů (tj. asi 460 Kč) jedeme na náš 7 km vzdálený hotel, kam dorážíme před druhou hodinou v noci.
8. ledna: Abu Dhabí
Vstáváme před devátou místního času, za 430 Kč na osobu dokupujeme snídani ve formě švédských stolů a taxíkem vyrážíme do 23 km vzdálené mešity Šejka Zájida, pojmenované po prvním prezidentovi Spojených arabských emirátů (v úřadu 1971-2004), který je na nádvoří mešity pohřben. Taxi nás vysazuje na obrovském parkovišti, u kterého vcházíme eskalátory skrytými ve skleněné kopuli do podzemního nákupního centra. Pro vstup do mešity, který je – zřejmě v rámci propagace islámu – zdarma, je potřeba registrace. Registrační stánek je příhodně umístěn na druhé straně obchodního centra tak, aby musel turista před vstupem projít kolem všech obchodů. Po registraci a průchodu přes bezpečnostní kontrolu, vstupujeme do dlouhé podzemní chodby lemované citáty o toleranci a fotografiemi prvního prezidenta s čelními představiteli jiných kultur a náboženství.
Nekonečné davy turistů se mnohasetmetrovými, klimatizovanými chodbami v podzemí sunou vstříc obrovské mešitě. Cestu nám usnadňují pojízdné pásy a některým i vozíky podobné těm, co jezdí na letištích. Když konečně dorazíme na konec, vystupujeme v podobné skleněné stavbě, jakou jsme do podzemí vstupovali. Obklopeni davem turistů postupujeme po vyhrazeném chodníku do útrob této monumentální stavby. Obdivujeme ohromné nádvoří, nekonečná sloupořadí a vevnitř pak zdobné lustry visící nad největším, ručně šitém koberci světa.
Do centra města, které je vzdálené dalších asi 20 km, chceme jet autobusem. Ale protože zjišťujeme, že bychom potřebovali kartu, kterou jde koupit jenom na autobusovém terminálu v centru, volíme nakonec opět taxi. Necháváme se vysadit na pláži Corniche, kde se po marných pokusech o pronájem koloběžky na slabé, bezplatné wi-fi síti rozhodujeme pro procházku směrem k výškovým budovám v centru. Na poloostrově naproti pozorujeme 123 m vysoký stožár s vlajkou Spojených arabských emirátů. V centru se pak procházíme ulicemi plnými skleněných výškových budov. Míjíme také Světové obchodní centrum Abu Dhabi, jehož součástí je i 382 m vysoký mrakodrap Muhammada bin Rašída – nejvyšší budova ve městě a 7. nejvyšší obytná budova na světe. Navštěvujeme také Old Souk – nejstarší bazar ve městě, dnes v podstatě nákupní centrum. 33km zpáteční cestu na hotel usmlouváme na hezkých 90 dirhamů (asi 600 Kč).
Cestou po desetiproudové silnici s rychlostním limitem 140 km/h pozorujeme stavbu nových městských čtvrtí v nepředstavitelném rozsahu. Mořské laguny a močály jsou tu zavalovány ohromným množstvím sutě a písku. Na nově vzniklých, nekonečných, rovných plochách je v rovnoměrném sítu navezen stavební materiál. Po návratu na hotel vyrážíme na večeři – za jídlo a dvě piva platím asi 1300 Kč.
9. ledna: přílet na Sokotru a laguna Detwah
Ráno vstáváme velmi časně. Po odhlášení z hotelu voláme Uber a míříme na letiště, kam dojíždíme před pátou ráno. Kolem letu na Sokotru panují docela zmatky. Není úplně jasné, na které přepážce se máme odbavit. Napsané to nad ní není a řada se podle pokynů zaměstnance letiště několikrát přesouvá k jinému vstupu do labyrintu z oddělovacích pásek, které ji mají usměrňovat. Od Terezy víme, že nejdříve je potřeba vystát frontu na nálepku na zadní stranu pasu a až poté další frontu na odbavení. Přepážka nakonec otvírá s půlhodinovým zpožděním v 6:30. Odbavení proběhlo dle očekávání a my můžeme zamířit na gate B24 – snad nejvzdálenější gate na celém terminálu, u kterého se už hromadí turisté z celého světa. Za zhruba půlhodiny se naloďujeme na palubu Airbusu A320 a vyrážíme na dvouhodinový let. Na nohy je tu – podle očekávání - mnohem víc prostoru, než v namačkaném WizzAiru z Vídně. Dokonce dostáváme i plnohodnotnou snídani.
Na Sokotře přistáváme na jediném letišti, asi 10 km od Hadiba – největšího města na ostrově. Z okénka vidíme velké vojenské letadlo Saudské Arábie, které odlétá nedlouho po našem přistání. Žádná další letadla tu nejsou. Kromě našeho charterového letu, který dvakrát týdně létá z Abu Dhabi, sem přilétá už jen týdenní spoj z Káhiry, který ale není díky mezipřistání v pevninském Jemenu mezi turisty moc oblíbený. Navíc je ještě dražší než už tak předražený spoj z Abu Dhabi. Vystupujeme na ranvej a míříme vstříc skromné letištní budově. Těch zhruba 150 cestujících, co letadlem přiletělo, se do haly nevejde. Utvoříme proto řadu a čekáme před budovou. Navzdory tomu, že jsme přeletěli o 1 200 km jižněji, tu není zdaleka takové vedro, jako bylo včera v Abu Dhabi.
Když se dostaneme do malé haly, vidíme dva Sokotránce, kteří mají štosy víz a podle vytištěných kopií, které mají turisté s sebou, jim přidělují originály. V průběhu čekání měním kopii za originál i já a nedlouho poté jsem odveden do postranního kumbálu, kde mi žena v nikábu (závoji zakrývající celý obličej mimo očí) snímá otisky prstů a dává Jemenské vstupní razítko do pasu. Pás, ze kterého chci vyzvednout odbavenou tašku, je dost krátký a určitě nepočítá s takovým množstvím zavazadel, jaké se na něj teď nahrnulo – přepadávají z něj, kupí se po jeho stranách a znesnadňují tak přístup k těm zavazadlům, které na něm stále krouží. Hned po ukořistění naší bagáže narážím na Terezu, která mě představuje Hassanovi - našemu anglicky mluvícímu průvodci pro následující týden. Na malém parkovišti před letištěm, kde čekáme na ostatní, mě překvapuje lehký deštík. Malý předletištní prostor je plný Toyot Land Cruiserů, které postupně nakládají své turisty a vyráží po asfaltové silnici vstříc vysokým horám, které se v dálce rýsují v mracích. Zanedlouho doráží i M a Tereza se spolucestujícími.
Cestou na západní část ostrova zastavujeme před městem Goba u vraků tří sovětských tanků T-34, které tu byly nasazeny už v 70. letech v době konfliktu mezi Severním a Jižním Jemenem. Také se tu představujeme se zbývajícími čtyřmi spolucestujícími v naší skupině – Evou, Radkou, Katkou a jejím synem Tondou. Nasedáme zpátky do aut a úžasnou krajinou pokračujeme dál, dokud nezastavíme u jakéhosi stromu – bezpochyby místního endemitu – ze kterého vytéká míza, která se tu prý používá jako obdoba kadidla. Dále projíždíme přes město Qalansiyah – se svými 4 000 obyvateli je druhé největší na ostrově. Tady už asfalt není. Hned za městem jsme vysazeni na kopci nad krásnou, písečnou pláží, po které jdeme procházkovým tempem asi 40 minut na naše dnešní kempiště. Když tam dorazíme, je pod bambusovo-palmovým přístřeškem připraven stůl, lednička s chlazenými nápoji a podává se oběd – ryba, rýže a brambory. Všechno je to výborně dochucené. V rýži jednou za čas natrefím na zelenou, pálivou papričku – poprvé hodně překvapí.
Po obědě se posbíráme, obouváme boty do vody a asi dvacetiminutovou procházkou míříme za Ellaiem, jeskynním mužem – člověkem z nedalekého města, který tu přes den pobývá i s rodinou. Původně chodil do jeskyně – navzdory nevoli své manželky - z asi hodinu vzdáleného města každý den pracovat. Když v roce 2015 zasáhl ostrov cyklón Chapala, ukryl se tu Ellai se svou rodinou. Od té doby prý manželce jeho dlouhé pobyty v jeskyni nevadí. Když jsme tam dorazili, tak nás ve svém druhém obýváku – s neuvěřitelným výhledem na mořskou lagunu Detwah – pohostil čajem. Ačkoliv by tu šlo sedět a obdivovat výhled celé dny, zvedáme se a spolu s Ellaiem sestupujeme do laguny, kde nám ukazuje místní mořský život – velké kraby, nafukovací ryby a mnoho dalšího. Poté se, už bez Ellaie, pouze s naším průvodcem Hassanem, který je celou dobu s námi, vydáváme zpět na tábořiště. Tam po velmi krátkém odpočinku nasedáme do aut a míříme na nedaleký kopec, odkud máme za západu slunce neskutečný výhled na celou lagunu.
Po návratu platím Tereze zájezd a směňuji si nějaké dolary za místní Jemenské rijály. Zajímavostí je, že nejvyšší bankovka má nominální hodnotu 1 000 – takže v přepočtu asi 15,- Kč. Zkouším si představovat, jak velký kufr bych jich musel mít, kdybych chtěl Tereze zaplatit v rijálech. Po vyřízení peněz následuje večere – výborný tuňák a obrovský čerstvý humr. Večer pak pijeme čaj (rozuměj bílý rum s kolou) a povídáme si s našimi spolucestujícími. Já dopisuji zápisek a v deset taky ulehám.
10. ledna: přístav Qalansiyah a cesta na náhorní plošinu Firmihin
Na snídani, která je v 6:00, máme vajíčka, placky, med a marmeládu. Poté vyrážíme na asi patnáctiminutový přesun autem do přístavu Qalansiyah. Původně tu byl v plánu výlet lodí, který ale kvůli větru a velkým vlnám padá. Na druhou stranu díky tomu můžeme na břehu pozorovat spoustu pestrobarevných rybářských lodí, které vzhledem k podmínkám také nevyjely. Vyrážíme do města, kde po nákupu sešitů a pastelek míříme k místní škole. Tam nám Hassan domlouvá návštěvu páté, dívčí třídy. V oploceném areálu je kromě hliněného nádvoří také dvoupodlažní budova s asi šesti učebnami. Cestou do třídy si ve zdech všímám děr po světlech a zásuvkách – vypadá to, jakoby byla budova v dřívějších dobách elektrifikována. Podle Hassana tu škola stojí asi 30 let.
Po prohlídce míříme zpět na pláž, kde nás auta vysazují na stejném místě jako včera po příletu. Tentokrát se ale jdeme osvěžit do moře. Na písečné pláži s pozvolným vstupem do moře je naše skupina úplně sama. Po pláži se, stejně jako včera, vracíme na kempiště, kde obědváme výborného tuňáka, rýži, placky, brambory a smaženou zeleninu. Po obědě sedáme do aut a vyrážíme na přesun na náhorní plošinu Firmihin, kde se nachází největší koncentrace dračince rumělkového – endemického stromu, který je pro ostrov charakteristický. Ještě než z asfaltové cesty odbočíme do vysokých hor, zastavujeme u zvláštního, asi 80 metrů širokého, slanovodního jezírka, které je zapuštěné asi 5 metrů pod úroveň okolní rovinaté krajiny. Pod hladinou vidíme z kamenů vystavěné tůně, ze kterých se za nižšího stavu vody doluje sůl.
Když náročnou cestou sjíždíme do hlubokého kaňonu, kocháme se z okénka neuvěřitelnou krajinou. Okolní svahy jsou řídce poseté dračinci. Cestou ještě zastavujeme u místního šejka, kde nakupujeme dračí krev (nadrcenou pryskyřici dračince), kterou místní používají jako všelék. Na naše dnešní nocoviště, které se nachází ve výšce asi 750 m n. m., dorážíme v podvečer. Díky tomu, že byly celý den občasné mírné přeháňky, se nám teď naskýtá výhled na skvěle nasvětlený dračincový les s duhou v pozadí.
U večere – máme na místě zakoupené a poražené kůzle – se pak Terezy ptám, co je to za obrázek, který vozí mnozí místní nalepený na čelním skle aut občas i ve formátu A4, nebo A3. Prý je to většinou mladý Saddám Husajn, nebo Muammar Kaddáfí. Později si všímám, že decentní nálepka Husajna zdobí i čelní sklo našeho auta. Tereza ho prý má nalepeného na autě i v Česku. Protože se večer rozjasní, podnikám před spaním ještě pokus o focení hvězd. Při něm zhruba hodinu ležím na zemi vedle snímajícího foťáku a pozoruji noční oblohu, která tu není znečištěna světelným smogem. Dokonce vidím padat i čtyři hvězdy.
