Černá Hora: Budva, Ulcinj a Velika Plaža
(15. 12. - 26. 12. 2024)
Budva
Při přejezdu zpět na pobřeží k městu Budva tankuji (35,- Kč za litr) a dobírám vodu. Parkuji na okraji města - k historickému centru to mám asi dva kilometry podél pláže. Po krátké procházce starým městem, které je stejně jako ostatní pobřežní města, která jsem tu navštívil, obehnáno vysokými hradbami, mířím po úbočí skály na obhlídku nedaleké pláže Mogren.
Zpátky do dodávky se vracím za deště, který s přestávkami trvá celý zbytek odpoledne. Následujících několik dní trávím na parkovišti v zátoce nedaleko města Petrovac na Moru. Místu dominuje obrovský skelet opuštěného hotelu As, který byl otevřen v roce 1983, po rozpadu Jugoslávie byl privatizován a začalo jeho mohutné rozšiřování. To ale nebylo nikdy dokončeno. Poslední stavební práce se zastavili v roce 2015 a od té doby skelet hotelu chátrá, zatímco proces jeho privatizace je předmětem vyšetřování. O budoucnosti hotelu a jedné z nejhezčích černohorských zátok se vedou veřejné debaty. Jednou ze zvažovaných variant je prodej projektu americké síti Hilton.
Komplex je ohromně rozlehlý. Kromě osmnáctipatrové hlavní budovy s plánovanou kapacitou až tisíc lůžek je kolem taky spousta opuštěných bungalovů, ohromné mnohopatrové parkoviště a několik mamutích budov, jejichž účel mi není jasný. Kromě toho všeho je tu taky několik jeřábů, na které lze bez problému vylézt. Nejvyšší z nich se tyčí vysoko nad osmnácté patro. Do města Petrovac na Moru, nacházejícího se v sousední zátoce, se od hotelu jde několik set metrů dlouhým tunelem ve skále.
Ulcinj
Po necelém týdnu stráveném na pláži před opuštěným hotelem vyjíždím úzkou velmi strmou cestou zpět na hlavní silnici, po které pokračuji do 60 km vzdáleného města Ulcinj. Cestou projíždím přes město Bar, kam v letní sezóně jezdívaly přímé vlaky z Prahy a do kterého jsem před šesti lety dvakrát přijel při návštěvě Albánie. Projíždím i širokým bulvárem, kde jsem tehdy po nočním příjezdu marně hledal ubytování. Do Ulcinju - jediného černohorského města s albánskou majoritou - dojíždím na večer a protože silně prší, rozhodnu se město prozkoumat až zítra.
Ráno vyrážím na obhlídku centra, městské pláže a starého města. Protože jsme kromě dvou zastávek při cestách do Albánie byli v Ulcinju s rodiči dvakrát na dovolené, navštěvuji město už po páté. Obědvám v pizzerii na nábřeží a poté se vracím zpátky do dodávky, kterou parkuji u hřbitova v kopci nad centrem města. Protože narážím na agresivně štěkajícího psa uprostřed cesty, musím nakonec jít asi 2km oklikou. Cestou vidím průhledy daleko do kraje na nížinu kolem Skadarského jezera i vysoké zasněžené hory, které ji obklopují.
Odjezd z města je trochu adrenalinový, protože na hlavní cestě vedoucí ke hřbitovu probíhá nějaká stavba a na rozdíl ode dne, kdy jsem přijel, teď všude postávají tatrovky a bagry. Pruh, který je zanechaný pro obousměrný provoz, je tak úzký, že místy mi na každé straně nezbývá víc než 3-5 cm. Když se z města konečně vymotám, mířím do hor. Asi za 10 km by se tam totiž měl nacházet pramen pitné vody.
Zastavuji na autobusové zastávce vedle dvou místních aut a jdu studánku obhlídnout. Místní z prvního auta čepují do mnoha 5l lahví stovky litrů vody. Protože já potřebuji jenom 20 l, napustí mi kanystr hned a popřejí mi hezkou cestu. Je s podivem, že i tady v horské vesnici, která rozhodně není žádným turistickým cílem, mluví místní dobře anglicky.
Velika Plaža
Štědrý den trávím výhledem na nekonečnou písečnou pláž ztrácející se na horizontu do zasněžených vrcholků albánských hor. 12km Velká pláž je nejdelší písečnou pláží na Jadranu. Přestože okolní zázemí vypovídá o tom, že tu v sezóně bývá velmi živo, teď je tu pusto. Za několik dní, které na místě trávím, potkám jenom pár místních, kteří se přijedou projít po pláži, a jednoho němce, který tu stráví noc v obytné dodávce.
Z pláže a i z Černé Hory odjíždím do nedaleké Albánie 26. prosince. Ráno hrozně fouká, dodávka se kýve a po pláži se valí písek. Ještě před odjezdem vyměním kokos v kompostovacím záchodě a vyrážím. Horskou silnicí dojíždím k 35 km vzdálené hranici, kterou překračuji zatím nejsnadněji. Chvíli sice čekám, než celník zpracuje všechny pasy, které mu tam přinesl chlapík z přeshraničního furgonu, ale potom se mě jen zeptá, jestli je dodávka camper a když přikývnu, ani nevyleze z budky. Na všech dosavadních hranicích už od Maďarska (tedy i těch v rámci Schengenu) se přitom chtěli minimálně podívat dovnitř.
Furgon je v Albánii minibus, který někdo - typicky soukromník bez licence - provozuje na dané trase jako náhradu nebo konkurenci hromadné dopravy. V Albánii jsou k vidění na všem známých, ale nijak neoznačených stanovištích, kde čekají, až se naplní cestujícími, aby mohli vyjet. Na rozdíl od standardní hromadné dopravy nemají pevný jízdní řád a ani zastávky, které se řídí požadavky cestujících. Jedná se tak vlastně o albánskou obdobu maršrutek.
