Pamir Highway 2025: přílet do Dušanbe, půjčení auta, přejezd sedla Khoburabot, starobylé město Karon a OVIR registrace v Khorogu
Pátek 15. srpna 2025: přílet do Tádžikistánu
R a I vstávají už ve čtyři hodiny ráno, aby stihli vlak do Prahy, odkud s přestupem v Baku odlétají do tádžického Dušanbe. Kromě jídla a pití, které mají u Azerbaijan Airlines k dispozici během letu, si v Praze i Baku užívají také pobytu v letištních saloncích. V Dušanbe přistávají po celém dni cesty asi hodinu po půlnoci a před druhou ráno se se mnou setkávají v příletové hale. Po vyřešení dezinfekce vytečené do jedné z krosen, společně míříme na ubytování a ve čtyři ráno usínáme.
Sobota 16. srpna 2025: zařizování v Dušanbe
Poté, co v deset ráno vstaneme, se jdou R a I přihlásit na recepci, kde platíme další noc (asi 1150 Kč za všechny tři). Odpoledne vyrážíme do Greenhouse hostelu, který je mezi západními cestovateli velmi populární (my tam nenocujeme kvůli absenci parkování pro dodávku, se kterou jsem přijel) a mimo jiné v něm prodávají plynové kartuše (270 Kč za kus). Po nákupu plynu se taxíkem přesouváme do nově zbudovaného parku Nezávislosti, který byl při naší návštěvě před třemi lety ještě zavřený. S taxíky tu není vůbec žádný problém. Stačí jenom zvednout ruku a některé z mnoha elektrických aut v zelené barvě, kterých jsou tu plné ulice, během chvíle zastaví. Plný přechod na elektroauta je pro taxíky v Dušanbe vynucen od srpna letošního roku. Kromě levných čínských aut, které tu stojí zlomek toho, co v Evropě, přechodu napomáhá i levná elektřina, které tu mají díky vodním elektrárnám přebytek.
Po obhlédnutí parku Nezávislosti pokračujeme procházkou kolem třídy Rudakiho, při které kupujeme datovou SIM kartu (70 GB za 330 Kč) od TCellu. Kromě toho, že teď máme SIM karty dvě a můžeme se v případě rozdělení vzdáleně domluvit, máme také dva různé operátory. V jedné z kaváren v centru obědváme (230 Kč za osobu), dáváme si pivo a čaj a už za tmy obhlížíme nasvícené budovy v centru města. Kromě nově postaveného parlamentu, nás zaujmou i výškové budovy, na kterých jsou na displeji přes asi deset pater promítány fotografie prezidenta. Při návratu zpátky na ubytování s námi taxík spěchá a v hustém městském provozu jede velmi ostře. Když pak v protisměru předjíždí kolonu aut čekajících na semafor, stahuje před křižovatkou okénko a vysvětluje jednomu z řidičů, že s námi spěchá na letiště, které je stejným směrem jako náš hotel, a že potřebuje, aby ho pustil zpět do správného pruhu. Dnešní přejezdy taxíky, které byly většinou do pěti kilometrů, stály 11-18 somoni (tj. 24-40 Kč).
Neděle 17. srpna 2025: vyzvednutí auta, nákup a odjezd z Dušanbe
Vstáváme po sedmé a taxíkem vyrážíme na parkoviště JYSK, kde přebíráme dieselovou Toyotu Land Cruiser z roku 2005. Za pronájem na osmnáct dní doplácíme dva tisíce dolarů a další tisícovku tu dočasně necháváme jako zálohu. S autem se vracíme k hostelu, kde dobalujeme a nakládáme všechny naše věci. Potom se přesouváme k předtipovanému obchodnímu centru, ve kterém nakupujeme spoustu jídla a asi sto litrů pitné vody v pětilitrových barelech. Za celý nákup platíme v přepočtu zhruba 3 500 Kč. Ve stolovně v obchodním centru poobědváme (plov už došel, takže R a I mají pizzu a já bramborovou kaši s vajíčkem) a kolem půl druhé odpoledne konečně vyrážíme. Časově nám to připadá jako docela velký úspěch. Na okraji města tankujeme plnou nádrž a vyrážíme směrem na Vahdat.
Asfalt postupně mizí až nakonec jedeme po prašné cestě zaříznuté do úzkého údolí řeky Vachš. Cesta, po které jedeme, bude brzo zatopena, ale náhradní trasa, jejíž stavbu vidíme v kopcích nad námi, zatím otevřená není. Na řece Vachš se totiž staví ohromná hráz plánované vodní nádrže Rogun, která je předmětem sporů mezi Tádžikistánem a sousedním Uzbekistánem. Její stavba začala už v roce 1976, ale po rozpadu Sovětského svazu byla zastavena. Práce byly obnoveny až v roce 2016 a v tuhle chvíli se očekává její dokončení v roce 2029. Protože na odbočku do sedla Khoburabot (3 252 m), kam máme v plánu pokračovat, dojíždíme až v podvečer, pokračujeme ještě asi 35 km do vedlejšího údolí, protože se tam ve vesnici Gharm nachází nejbližší hotel. Za třílůžkový pokoj se sdílenou koupelnou platíme 190 Kč za osobu. Vzhledem k tomu, že je ještě v deset večer 29 stupňů, spíme s otevřenými okny, která bohužel míří přímo do rušné silnice. I do cestovního deníku zapsala: „v noci velmi hlučná silnice a smrad, spí jenom F, návštěva sdílené sociálky jen na vlastní nebezpečí“.
Pondělí 18. srpna 2025: sedlo Khoburabot (3 252 m)
Vstáváme (nebo alespoň já vstávám) pozdě a vyjíždíme ještě později – asi o půl jedenácté. Na 35 km vzdálené odbočce, kde jsme včera museli policistům vysvětlovat, že víza nemáme, protože je do Tádžikistánu nepotřebujeme, se to tentokrát obejde bez jejich zásahu a my můžeme nerušeně pokračovat směrem do sedla. Zpočátku cesta stoupá málo. Exponovaný úsek, který má R jako řidič nakoukaný z internetu, nakonec není ani zdaleka tak hrozný, jak se domníval. Počasí je dobré a suché, takže se stavem cesty není žádný problém. Při výjezdu také potkáváme první cyklisty odpočívající ve stínu na krajnici. Na místě, které je na mapách.cz optimisticky značeno jako kempovací, zastavujeme a s výhledy do údolí pod námi vaříme pozdní oběd.
Pokračujeme ke zděnému přístřešku s jednou místností a malou předsíňkou, kde budeme ve výšce asi 3 000 metrů nocovat. Ještě předtím se ale vyjedeme podívat do nedalekého sedla Khoburabot (3 252 m). Nijak fotogenické to tam není. Jsou tam akorát rozpadlé budovy a chov zvířat. Na noc se tedy v našich spacácích zabydlujeme ve zděném domečku a minimálně zpočátku si užíváme výrazný pokles teplot. Po setmění kromě hvězd a Mléčné dráhy pozorujeme také pár světýlek v protějším svahu a uvažujeme, jestli je možné, aby cyklisté, které jsme potkali před obědem, mířili sem. Když uleháme, je teplota v místnosti asi 16 stupňů.
Úterý 19. srpna 2025: cesta do Khorogu
Vstáváme časně. Před přístřeškem pozorujeme východ slunce, který má sice být už v 5:30, ale sluníčko zpoza horských hřebenů nakonec vykukuje až před šestou. Obloha je jasná a všude je klid. Ticho hor narušují jen vzdálené pokřiky pastevců, které k nám doléhají ze strání pod námi. Zatímco na zápraží vaříme čaj a kaši k snídani, pomalu začíná automobilový provoz přes sedlo. Výhledy do okolí jsou trochu omezené oparem, ale nám to nevadí.
Kolem půl osmé se začínáme balit a o hodinu později vyrážíme. I se dělá špatně, ale možnost, že by to mohlo být z (podle mě) nepříliš chutných snídaňových kašiček, vytrvale odmítá. Znovu vyjíždíme do sedla Khoburabot (3 252 m), odkud pokračujeme dál na Qalai-Khumb. Cestou jsou pěkné horské scenérie, včelí úly a pár trochu exponovaných míst, která jsou ale na fotce obtížně zachytitelná. Při focení okolní krajiny objevujeme na krajnici malý pomníček. Po poodjetí a nahlédnutí do kaňonu pod námi zjišťujeme, že nejspíš patří k vraku auta na dně hluboké strže. Těsně před městem projíždíme jakýmsi rekreačním předměstím nebo chatovou oblastí. Poté na check pointu následuje klasické opisování pasů a dotazy na cíl naší cesty. Do Qalai-Khumb vjíždíme před jedenáctou. Je tu velmi rušno a těsno, ale my městem pouze projíždíme.
Po asi 5 km ve vesnici Ruzvaj odbočujeme z hlavní silnice k starobylému městu Karon, které bývá nazýváno tádžickým Machu Picchu. Na místo vyjíždíme úzkou cestou v sypkém svahu s několika stoosmdesátistupňovými zatáčkami, ve kterých se naše auto najednou nestočí. Naštěstí nepotkáváme nikoho do protivky. A kromě několika krav nikoho nepotkáváme ani na překvapivě rozsáhlém nalezišti, ze kterého je hezký výhled do údolí řeky Panč i protějšího Afghánistánu. Tam probíhá na širokých březích velmi intenzivní výstavba.
Po sjezdu zpět od údolí pokračujeme směrem na Khorog, do kterého bychom chtěli dojet ještě dnes. V Qalai-Khumb jsme se napojili na trasu, kterou jsme jeli před třemi lety. Když jsme se v Khorogu tehdy kvůli závadě na autě museli otočit, slíbili jsme si, že se sem ještě vrátíme. Cesta se od té doby poměrně výrazně změnila. Číňané vybudovali dlouhé úseky široké asfaltové silnice a těsně před dokončením míjíme i dva dlouhé tunely. Tyto úseky jsou navíc mezi silnicí a řekou obvykle obehnány vysokým plotem s žiletkovým drátem. V některých úsecích veda cesta stavbou, ale na avizované mnohahodinové uzavírky nenarážíme. Jen musíme občas chvíli čekat, než se na cestě otočí bagr.
Nového asfaltu je stále méně a méně a my stále častěji jedeme po nám už známých starých rozbitých úsecích. Ty nakonec převládnou úplně a doprovázejí nás po celý zbytek dne až do Khorogu. Stejně jako minule potkáváme i teď velké nové bagry a mohutné soupravy vezoucí další stavební stroje. Na stavbu zřejmě míří z kilometricky nepříliš vzdálené Číny. V exponovaných úsecích je z v prachu vyježděných kolejí patrné, že kola návěsů jezdí na samém okraji cesty, který se postupně sype dolů do řeky. Celou cestu máme výhledy na afghánskou stranu, kde se také poměrně intenzivně staví. Kromě staveb a vesnic pozorujeme i zelená políčka, která tam jsou obdělávaná i v neuvěřitelných výškách a sklonech. Do Khorogu dojíždíme po celém dni jízdy s minimálními zastávkami v sedm večer. 230km cesta z Qalai-Khumb tak trvala asi šest a půl hodiny. Ubytováváme se v Milikbek Dodikhudo hostel, kde dohromady platíme za noc 450 somoni (asi 1 000 Kč). Večer si v kuchyňce na ubytování vaříme večeři, plánujeme a spát jdeme až o půlnoci.
Středa 20. srpna 2025: registrace na OVIRu v Khorogu
Polky, které spaly ve vedlejším pokoji, byly ve společné kuchyňce už v 5:15, protože odjížděly do Dušanbe, což je velmi dlouhá cesta. Tvrdily sice, že ony registraci na OVIRu (oddělení pro víza a registrace Ministerstva vnitra) neřeší a nikdy ji nepotřebovaly ony ani nikdo z jejich přátel, ale my nechceme nic riskovat, protože víme, že v případě její absence nás mohou čekat velké nepříjemnosti. Takže v devět ráno vyjíždíme na místní oddělení OVIRu. Paní, která registrace vyřizuje, je velmi vstřícná. Kopíruje nám naše pasy (máme totiž pouze kopie ve formátu A5 a ony musí být neořezané na papíře A4) a trpělivě nám vysvětluje, kde máme co vyplnit. Poté jdeme k náčelníkovi, který do formuláře cosi dopisuje. Pro hotové registrace se prý máme vrátit mezi čtvrtou a pátou odpoledne.
Protože já s sebou na rozdíl od R a I nemám pasovou fotku, musím jako první zaskočit k fotografovi, což nakonec trvá jenom pár minut. V průběhu dne navštěvujeme infocentrum PECTA a poštu, kde kupujeme pohledy a známky. Při procházce městem vidíme několik lidí v tričkách CCCP, která jsou tu zjevně docela populární. Cestou do vyhlídnuté kavárny potkáváme v parku našeho sympatického domácího. Poté, co v kavárně dopopíjíme čaj a dopíšeme pohledy, se přesouváme na jídlo (140 somoni; 300 Kč za všechny tři) do nedaleké restaurace Silk Road teahouse, kde jsou kromě místních i turisté. Zřejmě jsme tu v čas, kdy na místo přijela nějaká větší organizovaná skupina. Já si dávám qurutob – tádžické národní jídlo z chleba, qurutu (kuličky sušeného sýru), jogurtu a zeleniny.
V restauraci dostáváme nápad, že bychom pro naši úřednici na OVIRu nechali vyrobit hrnek s českým motivem. V kanceláři se nás totiž předtím ptala, jestli s sebou náhodou nemáme třeba nějaký magnetek, kterých tam už měla malou sbírku. Zatímco já čekám v autě, vyráží R a I hrneček nechat vyrobit do copycentra, kde jsem se byl dopoledne vyfotit. Nakonec na bílý hrnek necháváme natisknout českou vlajku s popiskem a nápisem „děkujeme moc!“ v Pamírštině. Celá domluva, přetahování fotek z mobilů na místní počítač a zamezení nadměrné tvořivosti místního personálu nakonec proces trochu protahuje a já už začínám být v autě nervózní, jestli se stihneme vrátit pro naše registrace. Na OVIR nakonec dorážíme v 16:15, což je, jak se ukazuje, ještě brzo, protože náčelník, který musí registrace orazítkovat a podepsat, se ještě nevrátil. Za nedlouho ale přichází, razítko padá na bumážku a my spokojeně odcházíme.
Dokupujeme pití (v alkokrámku se nám daří sehnat i pivo) a rozhodujeme se, že ještě jednu noc zůstaneme v Khorogu. Vyřízení registrace sice trvalo v podstatě celý den, ale nám to přijde jako velký úspěch. Navíc jsme za osobu zaplatili jenom 150 somoni (asi 330 Kč), což je podle nás oficiální cena. Na mnoha jiných pobočkách OVIRu po turistech požadují cenu (i mnohem) vyšší, aby mohli rozdíl shrábnout do kapsy.
