Afghánistán: Kábul
(23. 9. – 2. 10. 2025)
Provoz v afghánském hlavním městě je šílený, ale na přeplněných mnohaproudových silnicích se mi přece jenom jede o dost lépe, než v úzkých bočních uličkách Mazar-i Šarífu. Stejně jako tam, mi to i tady komplikují nahodile rozmístěné výškové bariéry, pod které se dodávka nevejde. U mnoha aut si tu všímám evropských, amerických nebo zcela zjevně smyšlených poznávacích značek. Ty totiž v Afghánistánu nejspíš nejsou povinné, a tak si spousta lidí auto osadí značkou, která se jim líbí nebo na autě byla v době jeho dovozu. Mimo jiné vidím i několik českých exportních značek a desítky polských značek.
Po nekonečném prodírání postávající dopravou, které mi komplikuje snaha držet kvůli nízkému tlaku oleje vyšší otáčky motoru, konečně dojíždíme nedaleko Ministerstva kultury a informací. Dodávku odstavujeme na krajnici a spolu s Karolem pokračujeme posledních několik set metrů pěšky. Těžce obrněným průchodem vcházíme do ulice, na které jsou rozmístěny vládní úřady. Kromě jiného tu vidíme první značně rozstřílený americký Hummer. V budově ministerstva bez problému nacházíme anglicky označenou kancelář registrace turistů, ve které vyplňujeme žádost o udělení povolení k návštěvě námi vybraných provincií. Jsou tu na to velmi dobře zařízení a celý proces zabere jen několik minut. Na konci nám dají k náhledu list se základními pravidly, která bychom měli v zemi dodržovat, poděkují za návštěvu Afghánistánu a popřejí nám hezký pobyt.
Protože se ukáže, že já i Karol se plánujeme ubytovat v guesthousu Afghania, vyrážíme tam společně pěšky. Já si tam totiž kvůli všudypřítomným výškovým bariérám bez předchozího obhlédnutí dodávkou jet netroufám. Hotel se nachází v diplomatické čtvrti na ulici s mnoha konzuláty. Íránský konzulát je tak blízko, že na hotelovém parkovišti, kde jsem si domluvil nocleh, chytám jejich WiFi. Kromě ubytování a parkoviště nabízí Afghania i malou zahrádku s posezením, která zároveň funguje jako poloprivátní kavárna. Celý areál je obehnán vysokou zdí s ostnatým drátem a vstup s mohutnými železnými dveřmi, které lze otevřít pouze zevnitř, je střežen ozbrojenou ostrahou. Město ale rozhodně nepůsobí nijak nebezpečně. Všichni místní jsou velmi milí a jakmile poznají, že jsme turisté, široce se na nás usmějí a snaží se prohodit něco anglicky. Kromě toho jsou tu taky doslova na každém rohu ozbrojenci se samopaly.
Poprvé se oblékám do tradičního afghánského oblečení a vyrážím na obhlídku města. Ne, že by to tu bylo nezbytné – na rozdíl od Mazar-i Šarífu tu totiž lze výjimečně na ulicích potkat i místní v západním oblečení. Cestou na nedaleký vyhlídkový kopec Bibi Mahroo mi přijde, že zapadám celkem dobře. Oblečení je navíc velmi pohodlné a vzdušné. Zatímco se u vstupu do parku na vrcholu kopce prokazuji svým turistickým povolením z ministerstva kultury, přichází dva místní, kteří si po vyndání zásobníků, které si berou s sebou, na stolečku odkládají své zbraně. Oba mají jakousi verzi americké útočné pušky M4. Ostraha parku přigumičkuje na hlavně pušek destičku s číslem a předá návštěvníkům žeton se stejným číslem, na základě kterého si pak pušky zase vyzvednou stejně jako třeba kabát v šatně. Kromě parku a ohromné vlajky Talibánu se na vrcholu nachází také betonový bazén ze sovětské éry. Ten prý nebyl nikdy napuštěn vodou, ale věhlas si získal v 90. letech, kdy jeho vysokou skokanskou věž používal Talibán pro veřejné popravy.
Při procházce po trzích na nábřeží řeky Kábul obhlížím mešitu Shah-Do Shamshira (mešitu Krále dvou mečů) postavenou v atypickém stylu po vzoru Ortaköyské mešity v Istanbulu. Díky jejímu štukování je její styl někdy nazýván afghánským barokem. Asi sto metrů od mešity stojí na nábřeží monument Farchundy Malikzady – dvacetisedmileté ženy, která tu byla před deseti lety davem ukamenována a ubita k smrti poté, co byla nařčena ze spálení koránu. Při následném vyšetřování vyšlo najevo, že obvinění byla smyšlená, a desítky lidí, které se na činu podílely, a několik policistů, kteří mu nezabránili, byli odsouzeni k vysokým trestům. Čtyři z nich k trestům smrti, jejichž následné zmírnění vyvolalo vlnu nepokojů.
V následujících dnech bohužel chytám poměrně silnou rýmu, takže je trávím převážně v dodávce a průzkum města i řešení problému s tlakem oleje musím odložit na později. Během krátkých vycházek do města s rýmou se pokouším pouze o odeslání pohledů. Na poště, která je v mapách značena jako hlavní, nikdo anglicky nemluví a pohledy tam neprodávají. Mířím proto na asi nejznámější turistickou ulici ve městě, kde mi zprvu ve starožitnictví nabízí asi 150 let staré pohledy z Anglie, ale nakonec tam úspěšně koupím i pár afghánských pohledů. Když už tu jsem, jdu si do galerie, kterou mi doporučil Karol, na památku koupit jeden nebo dva obrázky. Nakonec si kromě dvou malých kupuji ještě jeden větší (ve formátu zhruba A3), o kterém ale později zjišťuji, že se mi nevejde do bedny, takže ho po celý zbytek cesty budu muset vozit na posteli. Mám také trochu obavu ohledně toho, jak to bude s jejich vývozem probíhat na hranicích. Obrazů mám totiž celkem sedm. Kromě třech svých vezu ještě čtyři další Karolovi, který cestuje jen s příručním zavazadlem, takže jsem mu slíbil, že mu je cestou zpátky předám v Polsku.
Další den se s vyplněnými pohledy vracím na poštu, abych se dozvěděl, že z této pobočky mezinárodní zásilky odeslat nejde. Tentokrát je tam naštěstí přítomen někdo, kdo mluví anglicky, a ten mi sděluje, že skutečná hlavní pošta je o pár set metrů vedle. Při vchodu do ní procházím mnoha kontrolami, na kterých musím kvůli foťáku zanechat svůj batoh. Na poště pak po dlouhém hledání a přesměrovávání nacházím okénko číslo 25, na kterém je v mnoha jazycích napsáno „prodej známek a pohledů“. Chlapík za okénkem (ženy tu samozřejmě nepracují) mě vybídne, ať si sednu, s tím, že musím asi čtvrt hodinky počkat. Poté přichází filatelistický manažer afghánské pošty, který si mé pohledy důkladně prohlíží. První z nich mi schvaluje, ale druhý (nejspíš kvůli politicky nekorektnímu motivu pohlednice) zamítá. Zatímco se vykecávám s dalším zaměstnancem tohoto oddělení, manažer otevírá trezor, ze kterého vyndává ty správné pohlednice. Jednu z nich si kupuji (asi 135 Kč) s tím, že ji vypíšu a zítra se vrátím. Dnes stejně nic odeslat nemůžu, protože pas, který je k tomu potřeba, sedí v batohu na jednom z kontrolních stanovišť při vchodu do areálu.
Na čtvrtý pokus se mi následující den skutečně podaří pohledy podat. Proces sice není ani zdaleka přímočarý, ale díky asistenci filatelistického manažera, který se mi intenzivně věnuje, proběhne vše hladce. Protože se mi lepší rýma, vyrážím z pošty do muzea min (500 AFN; 155 Kč), které provozuje organizace pro odminování a rehabilitaci Afghánistánu. Dostává se mi tu komentované prohlídky (nejen) pěchotních min a techniky, kterou v Afghánistánu po porážce zanechali postupně Britové, Sověti a Američané. Nakonec mě můj průvodce vezme na prohlídku přilehlého studia televize Shamshad (privátní, nezávislá televize vysílající od roku 2005), kde mě odfotí za, v tuhle chvíli neobsazeným, zpravodajským pultíkem. Odtud pak zamířím k mauzoleu Nádira Šáha, afghánského krále, na něhož byl v roce 1933 spáchán atentát. Uvnitř zchátralé mramorové stavby se nachází jeho symbolický sarkofág. Celý areál se nachází na vrcholu kopce Tepe Maranjan, ze kterého je dobrý výhled na město i přilehlý hřbitov.
Pokus o návštěvu nedaleké pevnosti Bala Hissar se nezdaří, protože mi v povolení vystaveném ministerstvem kultury chybí jakési razítko. Já si v povolení, na kterém je latinkou jenom moje jméno, nic nepřečtu, takže krčím rameny a odcházím. Poslední dva dny se na komunitní WhatsAppové skupině, kde cestovatelé po Afghánistánu navzájem sdílí informace, tipy a postřehy, intenzivně diskutuje změna pravidel, takže je dost dobře možné, že moje povolení pozbylo platnosti a je nutné si u státní turistické agentury zažádat o nové. K tomu se ale kvůli enormním peněžním nákladům v řádu desítek tisíc korun, které jsou s tím spojené, nechystám. Stejně jsem už úplně propocený a dost uchozený, takže se vracím zpátky na hotelové parkoviště. Cestou si ještě v jednom z pouličních vozíků kupuji dvě velké palačinky/omelety (6,50 Kč za kus) plněné strouhaným bramborem a čímsi zeleným, vizuálně podobným velikánské pažitce.
O půl čtvrté se na zmíněné WhatsAppové skupině, která pro turisty slouží jako v podstatě jediný zdroj aktuálních informací, objevuje zpráva o tom, že v pět hodin bude v celé zemi odpojen internet. O trvání toho opatření žádné další informace nemám. Poslední zpráva, kterou ve skupině před výpadkem dostávám, je informace jednoho z turistů o tom, že mu manažer jeho hotelu řekl, že se zítra prý něco chystá a že by měl do té doby Afghánistán opustit. Údajně se to bude týkat situace v 45 km vzdáleném Bagrámu, kde se nachází bývalá největší americká letecká základna v zemi, o níž Donald Trump v posledních dnech prohlašoval, že patří Americe a že se ji pokusí získat zpátky.
Navečer vyrážím projít okolní ulice a snažím se najít cestu, kterou by šlo z centra odjet, aniž by jí blokovala výšková bariéra, pod kterou se s dodávkou nevejdu. Po hodinách pochůzek docházím k závěru, že taková cesta sice neexistuje, ale pokud se mi podaří projet bariérou hned naproti hotelu, která je navíc momentálně otevřená, půjde už dál pokračovat bez problému. Při těchto pochůzkách navíc zcela nečekaně natrefím na Karola, který měl být touto dobou někde v Herátu na druhé straně Afghánistánu. Líčí mi ale, že ho cestování po nefrekventované silnici vedoucí afghánským vnitrozemím zmohlo natolik, že neměl na vybranou a musel se vrátit do Kábulu, odkud si zajede na otočku na jih do Kandaháru. Předběžně se domlouváme, že se ještě potkáme, ale při absenci internetu a neustále se měnící situaci, jsou naše plány značně nejisté.
Když pak večer sedím na hotelové zahradě a popíjím čaj, dávám se do řeči s dalšími turisty. Spousta z nich přijela do Afghánistánu, aby hned za hranicemi zjistila, že v celé zemi nejde internet a pravidla pro individuální turistiku se úplně změnila. Nejhorší to ale mají ti, kteří měli z Afghánistánu odletět. Kvůli vypnutému internetu jsou totiž zrušené všechny mezinárodní i vnitrostátní lety. Kazašský pár, který na svůj let a otevření letišť čeká už třetí den, se rozhoduje, že pokud internet zítra ráno nepustí, vyrazí do Pákistánu po zemi. Všichni na jejich mobil nahráváme hlasové zprávy, které z Pákistánu pošlou našim rodinám. Úvahy o tom, co se asi tak může dít, jsou totiž různé a my nemáme tušení, co (jestli vůbec něco) je reportováno v západních zprávách.
Poslední turistický den v Kábulu věnuji návštěvě Báburských zahrad (asi 110 Kč) – historického terasovitého parku založeného v roce 1528. Zahrady byly po naprosté devastaci v devadesátých letech zrekonstruovány v roce 2011. Kromě hezkého, stupňovitého zeleného parku se tu nachází také Báburův hrob. Bábur v 16. století vládl Kábulu a později i Mogulské říší, kterou založil. Zajímavé je, že on sám a později i Mogulská říše, měli k islámu a náboženství obecně velmi laxní vztah.
Odtud se pak pěšky přesouvám k Modré mešitě (Ziyarat-e Sakhi) – turisticky nejznámější mešitě v Kábulu. Její nalezení mi bez přístupu k internetu trvá velmi, velmi dlouho. Vlastně na ni v podstatě náhodou natrefím až v momentě, kdy hledání vzdávám a začínám se vracet zpět na hotel. Vstup do mešity je bez problému. U brány mi ukážou anglickou cedulku vysvětlující, že zahraniční turisté si musí v přilehlé knihovně pořídit kopii turistického povolení, kterou je potřeba na vstupu zanechat. Po této formalitě jsem už do areálu mešity vpuštěn. Mešita byla v posledních deseti letech cílem teroristických útoků ze strany Islámského státu a dnes je silně střežena.
Po návratu na hotel narážím na Nigela – Australana, se kterým jsem se včera domluvil, že mu do Mazar-i Šarífu přivezu dřevěný kabinet, který si koupil v nedalekém starožitnictví. Já jen doufám, že do té doby naskočí internet, abych mu mohl napsat, ve kterém hotelu jsem mu ho nechal. Po naložení kabinetu do dodávky se k nám přidává ještě Alexandra, která v Afghánistánu pobývá jako reportérka pro Russia Today, a společně vyrážíme na oběd/večeři. V restauraci sice nemají menu, ale protože Alexandra mluví darí i paštštinou (tedy oběma oficiálními jazyky), nemáme s tím žádný problém. V Afghánistánu je už po osmé a tentokrát by prý ráda zůstala asi půl roku.
Když se z restaurace přesouváme taxíkem na bazar, pípne mi notifikace v mobilu. Po třech dnech naskakuje mobilní síť a my tak konečně chytáme internet. Zbytek jízdy trávíme my i řidič na telefonech. Jak se dozvídáme (nebo spíš nedozvídáme) na internetu, nic dramatického se za tu dobu v Afghánistánu nestalo. V nehybné zácpě z taxíku vystupujeme a Alexandra nás zkušeně provádí na slavný ptačí bazar. Už je sice tma, ale úzké uličky plné klecí s kuřaty a pestrobarevnými ptáky vyzařují silnou atmosférou, kterou ještě umocňuje silný odér. Po návratu na hotel sedíme spolu s ostatními v zahradě, pijeme čaj a libujeme si, jak je fajn, že už máme konečně spojení se světem.
Další den ráno balím dodávku a vyrážím s tím, že se pokusím zastavit v nějakém autoservisu, aby mi proměřili tlak oleje. To se mi bohužel nedaří, protože v žádném ze servisů, kolem kterých projíždím, takový měřák nemají. Už tak obtížné řízení dodávky v hustém městském provozu mi ještě ztěžuje snaha nenechávat motor běžet na volnoběh a neustále přidržovat plynový pedál. V důsledku toho se na jednom z kruhových objezdů zrcátkem lehce otřu o Toyotu (na korbě má samozřejmě stojan na kulomet). Zatímco moje zrcátko se sklapne, zrcátko na Toyotě se ulomí. Za kruhovým objezdem zastavujeme a já mám z ozbrojených chlapíků, kteří z auta vystupují, trochu obavy. Ty se ale velmi rychle rozptýlí a vše řešíme s úsměvy na tvářích. Protože v Afghánistánu nemám pojištění, nemá cenu to řešit nějak složitě. Nabízím jim padesát dolarů (asi 1000 Kč), což rádi přijímají a po vřelém rozloučení všichni pokračujeme dál.
