Návrat do Česka: uzbecká Buchara, severokazašský Uralsk a tranzit Ruskem
(10. 10. - 6. 11. 2025)
Buchara
Z příhraničního Termezu se celodenním 450km přejezdem přesouvám do Buchary – nejsvatějšího města střední Asie, které je turisticky proslavené díky svému rozlehlému historickému centru, jež si zachovalo svůj předsovětský charakter. Parkuji ve středu města na velkém placeném parkovišti pro turistické autobusy (20 Kč za noc). Povinnou turistickou registraci se mi podaří vyřídit v nedalekém hotelu (85 Kč za noc) – zdá se, že v turistických místech s tím hoteliéři nemají problém.
Na parkovišti přímo pod bucharskou citadelou trávím převážně prací několik dní. Když mám dopracováno, navštěvuji kromě oné citadely z pátého století i několik krytých bazarů, spoustu medres (historických náboženských škol) a trochu zašlý park s nepoužívanými pouťovými atrakcemi. Pak se přesouvám do samotného centra, kde spolu s davy dalších turistů obdivuji okolí slavného Kalonského minaretu – při výšce 47 metrů se v roce 1127, kdy byl postaven, pravděpodobně jednalo o nejvyšší stavbu v celé střední Asii. Před návratem do dodávky se ještě zastavuji na oběd. Restaurace je sice velmi turistická, ale zase tu díky tomu mají i bezmasé jídlo. A ceny jsou příznivé i tady.
V den odjezdu se před polednem zastavuji v místním autoservisu v naději, že mi budou schopni proměřit tlak oleje. V dílně, kterou mi doporučil majitel hotelu, ve kterém jsem oficiálně ubytován, sice diesely nedělají, ale jeden z mechaniků ihned sedá do auta s tím, že mě dovede do garáže, kde to budou umět vyřešit. Cestou k autu zjišťuji, že byl několik let jako řidič pracovně v Českých Budějovicích. Umí trochu česky, má český řidičák, jemuž letos vyprší platnost, a jako už asi šestý člověk v Uzbekistánu se mě ptá, jestli se u nás ještě vyrábí motorky Jawa. Poté, co neuspějeme v opravně malých náklaďáků, jsme přesměrování do dílny na dvorku na předměstí. Tam v jedné z garáží stojí zpola rozebraná Buchanka a před ní parkuje UAZ Patriot (moderní ruské SUV, které se vyrábí i s naftovým motorem). Vzhledem k tomu, že Ducato je v Rusku velmi populární, doufám, že tu budou vědět, co s tím. Mechanik ale nakonec pouze okoukne, jestli olej neprosakuje kolem čidla a konstatuje, že 6 000 km, které mi do Česka zbývají, s tím bez problému dojedu.
Odjezd z Uzbekistánu
Na hraniční přechod do Kazachstánu to mám z Buchary asi 550 km (tj. zhruba 9 hod. jízdy). Silnice je na Uzbekistán sice v překvapivě dobrém stavu, takže po ní jde místy jet 80 km/h i s dodávkou, ale kvůli pozdnímu odjezdu z bucharského servisu, se rozhoduji přenocovat na velkém parkovišti u cesty asi 2 hodiny za městem. Po zastavení navíc zjišťuji, že se tam nachází supermarket, takže poprvé za posledních několik měsíců nenakupuji v malém pouličním krámku.
Vstávám časně ráno a k hranici pokračuji po málo frekventované cestě skrze nekonečné pláně, hory i kolem velkého jezera. Na hraničním přechodu Konysbajeva sice není pro osobní auta žádná fronta, i tak tam ale strávím bezmála pět hodin. Z toho čtyři a půl na uzbecké straně, kde jako obvykle všechno strašně trvá. Když už se věčně postávající celníci odhodlají k akci, vyústí to většinou jenom v aportování s některým z mnoha protidrogových psů. A když se pak v systému dozví, že jsem přijel z Afghánistánu, zintenzivní už tak důkladné pátrání po drogách, čímž se všechno ještě prodlouží. Na kazašské straně to proběhne hladce, pasovou kontrolu následuje průjezd rentgenem, kterých tu mají několik, a následně import auta do Euroasijského ekonomického svazu.
V příhraničních budkách měním dolary, kupuji pojištění na auto (520 Kč na 15 dní) a SIM kartu s internetem (350 Kč). Pak nabírám stopařku, kterou po asi 30 minutách po napojení na hlavní silnici vysazuji na krajnici, kde na ni už čeká další auto. Ona přestupuje a říká mi, ať je sleduji, že mě provedou objížďkou, protože hlavní silnice na Šymkent je uzavřená a oni míří stejným směrem. Po půl hodině proplétání se vesničkami se napojujeme zpět na hlavní cestu a mávnutím se loučíme. Já si sice užívám (ve srovnání s uzbeckým standardem) krásnou kazašskou cestu, ale kvůli únavě zastavuji na jednom z odpočívadel a do Šymkentu dojíždím až další den.
Průjezd Kazachstánem
Přestože parkuji na osvědčeném parkovišti u šymkentského dendroparku, kde jsem strávil už spoustu nocí, přichází na mě o půlnoci zaklepat hlídač s tím, že zavírá bránu a já musím odjet. Protože už jsem mělo pivo, daří se mi ho za drobné všimné přesvědčit, aby mě na parkovišti zavřel a nechal do rána přenocovat. Když pak ráno odjíždím, je parkoviště plné do posledního místa. Přemisťuji se k parku Šymcity na kraji města. Kromě nečekané veřejné WiFi zcela nevídané rychlosti tu objevuji také fontánu, která každý večer co hodinu spouští ohromnou světelnou show doprovázenou kazašskou i globální hudbou. Do rytmu všeho, od filmové hudby přes kazašský pop až po vážnou hudbu, tu do ohromných výšek stříkají nasvícené sloupy vody. Přijde mi to o hodně lepší než ohňostroj. Já jsem ještě nikdy nic takového neviděl, ale jeden z místních mi říká, že podobná fontána je i v Dubaji.
Ze Šymkentu mě čeká návrat přes pustou a rozlehlou kazašskou step, kde jsou k vidění jen velbloudi, koně, vlaky a kamiony. Stejně jako minule i tentokrát vidím spoustu starých českých návěsů. Dvoutisícikilometrovou trasu do severokazašského Uralsku jsem měl sice v plánu ujet za dva dny, ale to se mi nedaří. Když se třetí ráno budím na prašném kamionovém parkovišti u místní stolovny, zbývá mi ještě asi 800 km. Navíc zjišťuji, že dodávka nestartuje. Z diagnostiky sice vyčítám, že do motoru nejde nafta, ale vůbec nemám tušení, čím by to mohlo být, ani jestli vyčítání hodnot diagnostikou při startování funguje.
Ve stolovně, kam se jdu poptat po mechanikovi, narážím na dva chlapíky, kteří cestují z rodného Kyrgyzstánu do Voroneže (asi 500 km jižně od Moskvy), kde žijí. Když jim říkám, že to mají taky hodně daleko, odpoví, že ani ne, že jsou na cestě teprve dva dny (ještě nejsou ani v půlce). Zatímco čekám na mechanika, kterého jsem ve spolupráci s místními zavolal, dozvídám se, že jeden z nich pobýval v Brně a Olomouci, kde začátkem devadesátých let v rámci praxe sázeli stromy. Poté se s nimi loučím a na mechanika čekám asi do půl jedenácté. Po jeho příjezdu auto překvapivě nastartuje a po krkolomné diskusi komplikované spoustou auto termínů, kterým nerozumím, docházíme k závěru, že v noci mrzlo natolik, že mi ztuhla nafta. Mechanik mě informuje, že tu zimní nafta koupit nejde a že musím holt vždycky počkat, než auto rozmrzne. To jsem v oblasti, kde jsou zimy mnohem tužší než u nás, nečekal.
Uralsk
Do Uralsku dojíždím po třech dnech jízdy těsně před půlnocí. Kvůli jednodennímu zpoždění tak přijíždím až v noci ze čtvrtka na pátek, což znamená, že jsem prošvihl čtvrteční „vízový den“ na ruském konzulátu a budu muset počkat do úterý. V mezičase pracuji, obhlížím město a také zajíždím do překvapivě profesionálního servisu Bosch, kde kromě oleje měním i přední brzdové destičky, o kterých mi v Turecku opakovaně tvrdili, že se nemění, protože jsou bržděná jen zadní kola. V posledních dnech ale začaly přední brzdy vrzat, pískat a hučet natolik, že výměna už nesnesla odkladu. O pár dní později mi během přejezdu navzdory celkem vysokým teplotám (moje nafta má asi 8 stupňů) začne na křižovatce zdechat auto. Nakonec se mi podaří vrátit do servisu, kde si nechávám vyměnit ještě palivový filtr a kupuji si aditivum proti tuhnutí nafty. Parkování je ve městě docela problém, protože všechna místa se nachází přímo na krajnici hlavních frekventovaných cest nebo mezi paneláky. Nakonec ale nacházím celkem klidné parkoviště u parku na okraji města, kde trávím následujících několik dní.
V úterý odpoledne se se všemi dokumenty, které jsem si nechal den předem vytisknout v místním copy centru, vydávám na konzulát. Protože boční ulice jsou ve městě po několikadenním dešti rozbahněné, fasuji igelitové návleky a po chvíli čekání jsem vyzván ke vstupu. Přede mnou už čeká Ital, který cestuje na motorce. Další turisté (a tím pádem čekatelé ke stejnému okénku) tu nejsou. Když konzulární pracovnice Italovi sděluje, že tranzitní vízum není možné dostat expresně a že na něj bude muset počkat deset dní, zhrozím se. Další dva týdny v Uralsku, kde je zima, neustále prší a soláry nic nedobíjejí, by znamenaly pronájem bytu. Když se ale dostávám na řadu, je mi vízum přislíbeno už na tento čtvrtek – tedy za dva dny, jak jsem původně plánoval. Platím asi 3 300 Kč, děkuji a odcházím.
Při návratu zpět k dodávce si uvědomuji, že se jedná o asi nejdepresivněji působící město, ve kterém jsem kdy byl. Rozbahněné ulice mezi starými, vysokými paneláky jsou zaplaveny místy i deseti centimetry vody, kterou pokrývá souvislá vrstva žluto-oranžového listí. Nad chodníky se táhnou nekonečné žluté rozvody plynu zvedající se nad každou cestou tak, aby pod nimi projely mohutné Kamazy (ruské náklaďáky). Všichni lidé chodí zakuklení, aby se bránili větru, zimě, a hlavně neustávajícímu dešti. A mezi tím vším se neuvěřitelnou rychlostí prohání početné smečky psů.
Když si jdu ve čtvrtek na konzulát vyzvednout vízum, je výjimečně slunečno a město už ani zdaleka nepůsobí tak depresivně jako v posledním týdnu. Protože už nemám téměř žádnou elektřinu, trávím převážnou část odpoledne popíjením čaje v kavárně, kde si můžu notebook nabíjet ze zásuvky. Poté sbalím věci, připravím se na hranici a kolem jedenácté vyrážím. Po předjetí asi 6km kolony kamionů dojíždím k pohraničnímu plotu, kde se ukáže, že tento hraniční přechod je pro osobní auta uzavřený. Po pár telefonátech se ale celníci nakonec usnesou, že pro obytná auta otevřený je.
Průjezd Ruskem
Protože mám v živé paměti šestnáct hodin strávených byrokratickými úkony na gruzínsko-ruské hranici, mám ze vstupu do Ruska trochu obavy. Hranice je ale vesměs formální. Celníci do dodávky jen zběžně nahlédnou, takže jediným zdržením je asi hodinové postávání v koloně kamionů mezi kazašským a ruským stanovištěm. Díky absenci osobních aut se mezi nimi nevytvořila standardní ulička a nedají se předjet. Do Ruska tak vjíždím za rekordních 90 minut. Když zjišťuji, že obchod prodávající povinné ručení má zavřeno a otevírá až v osm ráno, rozhoduji se spolu s mnoha dalšími kamiony nocovat na krajnici. Usínám kolem čtvrté ráno a ve zbytku noci jsem pravidelně buzen otřesy, které v dodávce způsobují kamiony svištící jen několik centimetrů od ní.
Ráno má už sice stánek s pojištěním otevřeno, ovšem pro auta registrovaná v EU ho neprodává. Takže pokračuji asi 40 km do městečka Balšaja Černigovka, které je prý regionálním centrem a budou mi tam schopni pojištění vyřídit. V převážně dřevěné vesnici obklopené rozlehlými polnostmi žádnou prodejnu pojištění nevidím, takže zastavuji na TIR-parku „Družba národů“ a ptám se místních, kteří mě ochotně nasměrují do budky u nedaleké kavárny. Tam slavím nečekaný úspěch. Kromě pojištění (950 Kč na 15 dní) se mi tu totiž daří koupit i předplacenou SIM kartu s internetem (420 Kč za 30 GB na 60 dní) ze starých zásob. Od letošního roku je totiž v Rusku nákup mobilního internetu pro cizince podmíněn v nejlepším případě třídenním obíháním několika různých úřadů. Na druhou stranu ale zjišťuji, že tu nejde vyměnit. Ve stánku s pojištěním mi dokonce tvrdí, že dolary nejde vyměnit nikde a eura bere jediná banka v asi 200 km vzdálené Samaře. To pro mě bude potenciálně dost velký problém, protože v rublech mám už jenom zhruba 1 800 Kč a zahraniční karty v Rusku kvůli sankcím nefungují.
Do Moskvy, kam bych chtěl ideálně dojet zítra, to mám asi 1 200 km a v případě nouze bych do té doby měl s mými rubly vystačit. Nemůžu sice použít placenou dálnici, ale to jsem kvůli enormní ceně (několik tisíc korun za mýto) neplánoval ani tak. Místo toho abych jel na Uljanovsk a Kazaň, tak jedu po jižní cestě přes Penzu. Ta je sice až na mohutný most přes neskutečně širokou Volhu (asi 300 Kč) bezplatná, ale i tak je její kvalita po většinu cesty srovnatelná s českou dálnicí a v několika zbývajících úsecích s širokou nově zrekonstruovanou silnicí první třídy.
Slunce zapadá velmi brzo, takže když kolem sedmé večer za silného deště dojíždím do města Penza, je už dávno neprostupná tma. Parkuji před obchodním domem, ve kterém bohužel směnárnu nenalézám. Banka naproti má už zavřeno, takže se zavírám v dodávce, kde za bubnování deště a pravidelného klepání čerpadla naftového topení večeřím a dopisuji tyto zápisky. Po ranní výměně peněž v bance projíždím městem k nádraží Penza-3, kde se nachází pomník československým legionářům.
Penza sehrála významnou roli v jejich tažení napříč Sibiří mimo jiné proto, že tu byla podepsána Penzská dohoda, která jim výměnou za vzdání se zbraní měla zaručovat volnou cestu do dalekého Vladivostoku. Během půlminuty, co památník obhlížím, přichází z přilehlé budovy žena s tím, že tady fotit nemůžu. Vyptává se, co tu dělám, fotí si můj pas, auto a vízum a všechno to komusi volá. Když společně jdeme na nedalekou policejní stanici, omlouvá se s tím, že to bohužel jinak nejde. Doba je prý zlá a je potřeba být opatrný. Strážník v civilu, který před budovou opravuje auto, se s námi vrací ke mně do Ducata, kde si prohlíží nafocené fotky a usuzuje, že z přilehlého kolejiště na nich nic moc vidět není. Iniciativní žena si zapisuje i jméno strážníka a ujišťuje se, že mě pouští na jeho zodpovědnost. Oba se ještě jednou omluví a všichni se přátelsky rozloučíme.
Do Moskvy to mám necelých 700 km, které jedu celý den. Cesta je opět převážně dálničního typu, ale kromě nekonečných lesů a polí projíždím i kolem několika vesnic. Ty jsou většinou tvořené nízkými pestrobarevně zdobenými dřevěnými domky, mezi kterými vedou rozblácené cesty (opět prší). V takových oblastech jsou u hlavní silnice v promáčené trávě odstavená auta, ze kterých místní prodávají brambory, houby, med, dýně a zavařeniny. Před jednou z takových vesnic se u cesty nachází rozlehlý hřbitov, kde jsou u mnoha a mnoha náhrobků zapíchnuté tyče, na kterých vlají vlajky Ruska nebo Vágnerovy žoldnéřské skupiny. Usuzuji tedy, že se ve většině případů jedná o hroby vojáků padlých na Ukrajině.
Ne že by bylo ruské válečné úsilí v tomto koutu země znát na každém rohu, ale billboardy lákající ke vstupu do armády, vojenská i civilní auta se zetkem nebo třeba auta se znakem Vágnerovců na zadním skle potkávám celkem běžně. Billboardy střídavě připomínají ohromnou oběť položenou sovětskými občany za druhé světové války a nabízejí velmi štědré bonusy za narukování na Ukrajinu. Není těžké si představit, proč by se někdo z regionu podobného tomuto rozhodl do armády dobrovolně vstoupit. Z poutačů slibované bonusy v těchhle místech pravděpodobně znamenají skoro doživotní zajištění pro dotyčného nebo jeho rodinu.
Asi 200 km před Moskvou začíná provoz houstnout a na semaforech se tvoří kolony. Dálnice obkružující metropoli v jednom ze tří hlavních okružních obchvatů má tolik pruhů, že když mi navigace hlásí odbočení v pruzích sedm až devět, musím si odpočítat, ve kterém zrovna jedu. Přestože městem jedu spoustu kilometrů, nevidím nic kromě několika vysokých paneláků. Kolem osmé večer dojíždím na ohromné placené odstavné parkoviště u zastávky metra Filatov Lug. I když to není stanice poslední a metro pokračuje doslova lesem a polemi do vesnic a rozestavěných čtvrtí ještě dál, mám to do centra města asi 40 minut jízdy bez přestupu (a to neprojíždím ani polovinu trasy). Když jsem nad plánkem metra studoval, kde by bylo nejlepší zaparkovat, zjistil jsem, že je mnohem rozsáhlejší, než jak jsem si ho z před sedmi let, kdy jsem v Moskvě naposledy byl, pamatoval. Stovky stanic jsou rozesety po šestnácti linkách, z nichž jsou tři koncipovány jako přestupní okruhy, aby nebylo kvůli přestupům nutně potřeba zajíždět do centra, kde se protínají ty zbylé. Za jeden vytížený den se metrem přepraví až 10 milionů cestujících.
Návštěvou Moskvy trávím jeden den. Kromě krátké chvíle, na kterou se večer vyčasí, je zataženo, ale alespoň výjimečně neprší. Po procházce centrem Moskvy a obhlídce Rudého náměstí, kde už je vyvěšována vánoční výzdoba, se metrem přesouvám na stanici VDNCh a navštěvuji přilehlý park s expozicemi postsovětských republik. Na rozdíl od minulé návštěvy je tu teď velmi živo a expozice v jednotlivých národních domech jsou v provozu. Už za tmy pak procházím kolem nasvícené Lomonosovovy univerzity na metro a vracím se zpět k dodávce. Přestože jsem je v průběhu dne ještě jezdit zahlédl, tak já jsem během svých dnešních 7 přejezdů metrem nejel soupravou 81-71 ani jednou. Takže jsou tyto klasické vagony, které jezdí i v metrech mnoha dalších měst východního bloku (včetně Prahy), v Moskvě postupně nahrazovány nebo se jejich podíl s rozrůstajícím se metrem a zkracujícími se intervaly zmenšuje (moskevské metro nedávno jako první na světě zavedlo interval 80 sekund).
Další den ráno snídám, s drobnými potížemi zaplatím za parkování (375 Kč) a odjíždím. Bohužel ještě potřebuji zaplatit mýto za úsek, kterým jsem do Moskvy přijel a který se za běžných okolností platí online. Stejně jako parkování v Moskvě (včetně toho mého) jej lze ale zaplatit pouze ruskou platební kartou. V případě platby mýta prý navíc nelze využít platební kartu náhodného Moskvana, protože by kvůli tomu byla potřeba jakási dodatečná autorizace. Pro cizince je tak jedinou reálnou možností platba hotově na jednom z ne příliš četných center společnosti Avtodor v jeho úředních hodinách. Protože nezaplacení mýta by pro mě znamenalo automatické zamítnutí žádosti o jakékoliv ruské vízum v příštích 5-10 letech, zajíždím si několik desítek kilometrů na jediné otevřené centrum v okolí, kde platím asi 140 Kč. Celkově jsem měl v tomto ohledu velké štěstí, protože jsem si všiml rusky psané cedule, upozorňující na nutnost dodatečné platby. Díky SIM kartě ze starých zásob v zapadlém stánku u polo-zavřeného kazašského hraničního přechodu jsem měl internet, na kterém jsem si mohl najít, kde mýto jako cizinec zaplatit. A navíc jsem měl možnost jej zaplatit v pondělí, kdy mělo centrum služeb pro veřejnost otevřeno.
Za silného deště a neprostupné mlhy pokračuji z Moskvy na západ. Na Lotyšskou hranici a tím pádem i hranici Evropské Unie to mám zhruba 600 km. Kvůli zdržení s placením mýta se mi tam ale navzdory skvělé silnici nepodaří dojet a já nocuji na pumpě u města Velikije Luki asi 160 km od hranice.
Návrat do EU
Přechod rusko-litevské hranice trvá asi pět hodin navzdory tomu, že když kolem desáté ráno na hranici přijíždím, jsem tam jako jediné osobní auto. Kromě úmorného čekání šlo ale všechno hladce. Na ruské straně jsem absolvoval zběžnou prohlídku auta, rentgen auta a rentgen všech zavazadel. Na litevské straně pak pouze kontrolu jídla a platnosti STK. Z Ruska je zakázáno dovážet zeleninu, ovoce, mléčné výrobky, maso a mnoho dalšího. Také je zakázáno dovážet jakýkoliv alkohol ruského původu, takže proběhlo podrobné zkoumání dvou flašek kazašské vodky, které s sebou vezu jako dárky.
Za hranicí vkládám do telefonu svojí českou SIM kartu, která mi teď v EU už zase funguje, a vyskakují mi nahromaděné notifikace z aplikací, které jsou v Rusku blokovány. Pobaltím pouze projíždím a další den odpoledne parkuji na předměstí severopolského města Olštýn, kde se následující ráno na snídani potkávám s Karolem, kterému vezu obrazy z Afghánistánu. Po jejich předání a krátké snídani vyrážím na posledních 650 km do Olomouce, kam dojíždím 378 dní po jejím opuštění.
