Albánie: Vlorë, Modré oko, Gjirokastër, Údolí řeky Vjosy a Korçë
(7. 1. - 18. 1. 2025)
Protože do Vlorë jedu silnicí nižší než nejvyšší třídy, obával jsem se o její stav. Na internetu jsem viděl, že je štěrková. Příjemně mě proto překvapí, když najedu na úplně novou asfaltku. Cestou dokonce potkávám skupiny dělníků instalující svodidla. V kopcovité krajině jsou nekonečné lesy ropných věží, všude postávají auta Albpetrolu a místy je na svahu vidět ropa, která ukapává z potrubí u vrtů. Nacházím se totiž nedaleko nejbohatšího pevninského ropného pole v Evropě.
Průjezd městem komplikují, kromě velmi silného provozu a tradičně problémových kruhových objezdů, také četné uzavírky, se kterými navigace nepočítá. Nakonec parkuji na prostorném place mezi vysokými bytovkami. Při nákupu v přilehlém supermarketu objevím pudinky za dobrou cenu a nakupuji si jich spoustu do zásoby.
Město Vlorë je kromě svého přístavu významné také proto, že tu byla v roce 1912 vyhlášena nezávislost Albánie. O město ale později museli Albánci ještě válčit s Italy. Navzdory několikanásobné přesile a dobře vybaveným soupeřům se Albáncům vyzbrojeným zejména meči a holemi podařilo Italy v roce 1920 porazit.
Do města jdu po dlouhé, dobře udržované promenádě. Procházím kolem památníku nezávislosti a vystupuji na druhoválečný hřbitov, ze kterého je dobrý rozhled na celé město. Cestou zpět do dodávky se zastavuji na točené pivo, které tu stojí dvě a půl eura.
Asi 9 km za městem se na malém ostrůvku na okraji laguny Nartës, ve které prý žije asi 3 000 plameňáků, nachází klášter Panny Marie ze 13. stol. Zastavuji na skoro prázdném, nově vybudovaném parkovišti a po 270 m dlouhém dřevěném mostíku vyrážím na obhlídku kláštera. V areálu je jeden zahradník, jeden hlídač a další dva turisté. Bohužel se tu nesmí fotit.
Pokračuji směrem na jih, kde musím kvůli uzavřenému - nebo možná spíš ještě neotevřenému - tunelu přejet průsmyk Llogaë (1 017 m). Po úzké strmé cestě zajíždím do mraků. Přestože dopoledne bylo takové teplo, že jsem jel se zapnutou klimatizací, spadne tu teplota až na 9 stupňů. Při pohledu na okolní strmé svahy se zdá až nemožné, že se tu nachází Caesarova soutěska, kterou Julius Caesar se svým vojskem táhl do bitvy s Pompeiem.
Velká část pobřežní cesty je zřejmě v rekonstrukci. Pravý pruh je totiž často uzavřen nebo zúžen. V jednom z mnoha starých kopcovitých městeček s úzkými uličkami najednou uprostřed cesty narážím na bagr, kolem kterého není možné pokračovat. Od místních se dozvídám, že jsem měl před začátkem městečka zahnout na vedlejší silnici, která vede výše ve svahu mimo zástavbu a slouží jako obchvat. Po vycouvání několika desítek metrů se mi podaří v širší zatáčce otočit jen díky asistenci jednoho z kolemjdoucích, který mi ochotně ukazuje a přeparkovává kola a motorky blokující krajnici.
Na noc zastavuji na vyhlídce nad usedlostí Porto Palermo, kde jsem měl původně v plánu vyrazit na průzkum opuštěné podzemní ponorkové základny. Ale vzhledem k množství psů, kteří se tu všude potulují, a tomu, že má následující tři dny celkem vydatně pršet, to nakonec přehodnocuji a ráno pokračuji dál na jih.
Modré oko
V přímořském letovisku Sarandë musím bohužel rezignovat na plán projet Albánii bez tankování. V zemi, kde je nafta dlouhodobě jednou z nejdražších v Evropě, čepuji za strašlivých 47 korun za litr. Nízkosirná nafta pro moderní auta se tu prodává pod názvem modrý diesel. Zatímco čekáme, než se nádrž naplní, asi padesátiletý chlapík, který pumpu obsluhuje, nejdříve obligátně pochválí Pavla Nedvěda, poté se vyptává, jak se mi v Albánii líbí a nakonec mě začne ujišťovat, že se nemám čeho bát, že albánská mafie je dobrá mafie, která má turisty ráda. Výmluvně si přitom ukazuje na zalepený natržený obličej a říká mi, že je boxer.
S plnou nádrží odbočuji do vnitrozemí, kde si všímám, že všechny nápisy na dopravním značení jsou tu dvojjazyčně v albánštině i řečtině (nebo jiném jazyce užívajícím řeckou abecedu). Za asi 25 kilometrů dojíždím k Modrému oku - malému průzračnému jezírku, kde z velké hloubky vyvěrá velké množství vody. Hloubka jezírka není přesně známa. Potápěčská výprava se potopila až do 50 metrů. Níže už ale kvůli silnému proudu vyvěrající vody nepokračovala. Odhaduje se, že tu voda vyvěrá asi 150 metrů pod hladinou.
Za silného deště se vracím zpět do dodávky a pokračuji do údolí řeky Drino, které je jedním z nejhezčích míst, jaká jsem kdy navštívil. Placaté údolí s průzračně čistou řekou a spoustou políček, je z obou stran sevřené horami, které se místy tyčí i 2 000 metrů nad řekou. Nic z toho sice dnes není kvůli dešti a nízkým mrakům vidět, ale já si to dobře pamatuji ze své poslední návštěvy v létě 2016.
Gjirokastër
Následující tři deštivé dny trávím na parkovišti u parku asi 2 km od Gjirokastëru. Přestože je parkoviště na konci slepé cesty, je tu celý den i v noci velký provoz. Když se konečně vyčasí, vydávám se na obhlídku města. Procházím strmými úzkými uličkami centra, které je zapsáno v UNESCO. Vyhlášeno je zejména díky mnohapatrovým, starým, kamenným domům (většina z nich je z let 1800-1830) s břidlicovou střechou.
Město bylo také dějištěm významných událostí v moderních dějinách Albánie. Narodil se tu Enver Hodža, který stál v čele komunistické Albánie 40 let. V době Albánské občanské války, způsobené krachem státem podporovaných ponziho schémat v roce 1997, byl rodný dům bývalého komunistického vůdce vypálen. V této době byla také vyrabována místní pevnost, která je hlavním turistickým lákadlem města.
Večer potkávám v podhradí prodavačku koření, která na kolečkách veze veliké tašky neprodaného zboží zpátky domů. Za odvezení koleček si vysloužím pytlík drceného oregana. Když se mi ji konečně podaří přesvědčit, že koření zaplatím, zjišťuji, že jsem si peněženku zapomněl v autě. Nakonec se pomocí posunků doptám, kde koření prodává, a jdu ho zaplatit až další den ráno, kdy si odnáším další pytlík oregana a bobkové listy.
Údolí řeky Vjosy
Vedlejším údolím pokračuji na jih směrem k řeckým hranicím. Po úzké klikaté cestičce jedu pomalu. Od údolí řeky Drino, ze kterého jsem přijel, je tahle silnice oddělena vysokými zasněženými horami. Scenérie jsou úchvatné. Hory s lesknoucími se bílými čepičkami jsou na všech stranách. Dole pod nimi se vedle hluboce zařezané řeky na políčkách pasou zdánlivě nekonečná stáda ovcí a koz.
Nocuji na štěrkovém plácku jen pár kilometrů od řeckých hranic. Přímo z dodávky mám výhled na bezmála 2 500 metrů vysoký masiv v národním parku Vikos-Aoos. V průběhu noci náhodou zahlédnu, jak se na plácku otáčí policejní auto. Když jsem přijel, tak tam policista hlídkoval, proto předpokládám, že mě přijel zkontrolovat.
Korçë
Následující den pokračuji zasněženou krajinou po vyhlídkové silnici do města Korçë. Většina trasy vede ve výšce přes 1 000 metrů nad mořem. Silnice je ale naštěstí prohrnutá a poštěrkovaná. Tuto asi 100 km dlouhou trasu jedu dalece přes tři hodiny.
Korçë, přezdívané také Paříž Albánie nebo kolébka albánské kultury, se nachází ve výšce asi 850 metrů nad mořem na náhorní plošině, která je ze všech stran obklopena vysokými zasněženými horami. Protože nově postavená vyhlídková věž v centru města je zavřená, vyrážím za výhledem na hřbitov mučedníků, který je na kopci za městem.
Albánii po třech a půl týdnech opouštím hraničním přechodem do Řecka. Na albánských výstupních hranicích proběhně vůbec první zevrubnější kontrola na celé cestě. Celník důkladně prohlíží nákladový prostor, z obou stran se dívá pod matraci a nechává si otevřít několik dvířek. Nakonec ho velmi zaujme česky psaný průvodce po Albánii, kterým dlouze listuje, zajímá se o to, kdo knihu napsal, a nakonec si v ní prohlíží všechny fotky z Korçë. Celní prohlídka se - stejně jako následující méně důkladné prohlídky v Řecku - nese v přátelském duchu.
Z hor sjíždím zpátky k pobřeží a když pak večer na dálničním odpočívadle u Soluně připravuji večeři, zjišťuji, že mi vlivem zklesané nadmořské výšky a tím pádem změnou tlaku značně splaskly všechny láhve zpola naplněné vodou. Když je pootevřu, tlak se zase vyrovná a flašky získají zpět svůj původní tvar. Řeckem projíždím po dálnici velmi proměnlivé kvality a další den kolem poledne už vjíždím do Turecka.
