Jordánsko: Wadi Rum, pobřeží Rudého moře, hrad Kerak a hora Nebo

Pátek 23. ledna 2026: Wadi Rum

Na snídani se s Michalem potkáváme kolem sedmé a na rozdíl od včerejška tu dnes nejsme sami. U vedlejšího dlouhého stolu sedí velmi početná skupina francouzských turistů. Z městečka Wadi Musa odjíždíme po strmých silnicích a přes hory se přesouváme do 100 km vzdáleného Wadi Rum. Jméno pravděpodobně odkazuje na starověký Řím (Rum), protože tudy procházela obchodní stezka sloužící jako spojnice Římské říše a Orientu. Toto pusté skalnaté údolí (wadi) nacházející se na jihu Jordánska u hranic se Saudskou Arábií je díky sytě červenému písku a pískovcovým skalám známé také jako Měsíční údolí. V oblasti se natáčelo mnoho sci-fi filmů včetně Marťana nebo některých dílů Star Wars.

Do návštěvního centra na hranici rezervace dojíždíme asi za hodinu a půl. Tam si s jedním z mnoha beduínských průvodců domlouváme program a nocleh. Poté, co se prokážeme Jordan passem, ho v našem autě následujeme do vesnice Wadi Rum nacházející se ve středu rezervace. Tam auto odstavujeme a přesedáme na korbu jeho Toyoty Hilux. Následuje asi čtyř až pěti hodinová projížďka po poušti s několika zastávkami u kaňonů, skalních bran a skalek s výhledem. U každé z těchto zastávek je zbudován velký stan, kde se vaří čaj a prodávají suvenýry. Primárně ale slouží jako zázemí pro řidiče, kteří tu ve svých Toyotách vozí turisty. Podle množství roztroušených chatek a prosklených kopulí se domýšlíme, že v sezóně tu o turisty nebude nouze a infrastruktura ve formě těchto dobře vybavených stanů bude nezbytná.

Jedna ze zastávek hned za vesnicí je Lawrencův pramen pojmenovaný po Lawrencovi z Arábie, britském vojákovi a cestovateli, který se proslavil jako organizátor arabského povstání proti Osmanům v roce 1916. Po úspěšných pamětech a několika románech ho v roce 1962 definitivně proslavil kultovní film Lawrence z Arábie. Z českého pohledu je zajímavý fakt, že na osmanské (turecké) straně proti němu v podobné pozici stál český arabista Alois Musil, který je díky této souvislosti přezdívaný moravským Lawrencem z Arábie.

Do pouštního kempu, kde budeme nocovat, dorážíme před třetí hodinou odpoledne. Obědváme přidělené balíčky a domlouváme se, co dál. Nabídku dalších aktivit (i s ohledem na jejich vysokou cenu) odmítáme a rozhodujeme se, že zítra už ve Wadi Rum nic podnikat nebudeme a ráno se necháme odvézt zpět do vesnice. S naším průvodcem se loučíme a v kempu i jeho okolí zůstáváme úplně sami. Je totiž pátek (pro muslimy svatý den), takže je provozní celý den v mešitě a přijede až večer. Následujících několik hodin do západu slunce věnujeme průzkumu okolní pouště a vybíjení mravenců v našem přístřešku. Nakonec přijíždí kromě několika místních i pět turistů. Kromě večeře je v plánu ještě kulturní vložka v podobě tradičního beduínského tance, který se nás snaží naučit. V mém případě je to navzdory jeho jednoduchosti marná snaha.

Sobota 24. ledna 2026: Akaba a pobřeží Rudého moře

Ráno vstáváme opět brzo, abychom stihli východ slunce. Snídaně, kde se finálně domlouváme na převoz zpátky do vesnice, začíná hned nato. Výzvu k 11km procházce hlubokým pískem zpět do Wadi Rum odmítáme navzdory tomu, že před pár dny to prý tři němečtí důchodci v pohodě zvládli. Místo toho nasedáme spolu s dalšími dvěma turisty na korbu, tentokrát hodně starého LandCruiseru, a necháváme se odvézt k autu.

Ještě před napojením zpět na Královu dálnici zastavujeme u místní vlakové zastávky nacházející se na trase spojující Syrský Damašek a Saudsko-arabskou Medínu. Tato spojnice nefunguje už více než sto let, ale tady lze vidět zrekonstruovaný turecký vlak z dob otomanské nadvlády i několik novějších vagonů naplněných horninou z místních dolů. Dále se přesouváme k pobřeží, kde míjíme ohromné rafinerie. Poměrně dlouho jedeme po silnici ohraničené vysokým plotem – nacházíme se tu totiž v příhraničním pásmu a k přechodu do Saudské Arábie to jsou asi 3 km.

My se ale stáčíme na sever, směrem k jordánskému pobřežnímu městu Akaba. Cestou k místnímu potápěčskému centru, kde si Michal na dnešní odpoledne domluví potápění, míjíme dlouhé písečné pláže. Protože auto potápěčů už je plné a do přístavu, ze kterého vyplouvají, je to asi čtvrt hodinky jízdy, následujeme v našem autě malou dodávečku, které v kufru na každém hrbolu poskakují plavecké ploutve. V přístavu Michala vysazuji, vyrážím natankovat a pak se přesouvám zpět na písečné pláže, kde si s výhledy do Saudské Arábie, i protějšího Izraele a Egypta udělám odpolední procházku.

Po příjezdu na hotel v samém centru Akaby vyrážíme už za tmy na procházku centrem města. Jedinou turistickou zajímavostí je hezky zrekonstruovaná pevnost a přilehlé náměstí Arabského povstání. Cestou zpět na hotel se zastavujeme v restauraci, kde ochutnávám místní pivo Petra, známé svým vysokým obsahem alkoholu (8 až 10 %),a krevety v rajčatové omáčce. To se později ukáže jako ne příliš moudrá volba, protože jsou mým hlavním podezřelým na žaludeční problémy, které mě trápí následující tři dny.

Neděle 25. ledna 2026: přejezd do Madaby a křižácký hrad Kerak

Po snídani, která se v mém případě bohužel sestává ze suchého pečiva a vajíčka na tvrdo, nasedáme do auta, vymotáváme se z úzkých uliček centra Akaby a vyrážíme zpátky na sever. Naší první zastávkou je město Kerak, kam to máme asi 250 km – převážně pouští. Hned za městem přijíždíme na checkpoint, který vypadá úplně jako státní hranice. Vojáci nám krátce obhlédnou auto a jakmile se ujistí, že jsme turisté a nic nevezeme, pouští nás dál. Celé je to zřejmě proto, že následujících 180 km pojedeme pouští přímo podél izraelské hranice.

Kromě spousty a spousty písku, pohraničního plotu a cedulí pozor velbloudi tu není v podstatě nic. Po opuštění pouště přijíždíme zpět k Mrtvému moři, ale hned od něj odbočujeme do města Kerak, kam přijíždíme už odpoledne. Parkujeme na bezplatném turistickém parkovišti a centrem plným kamenných uliček a osmanských budov z 19. stol. přecházíme ke zřícenině místního křižáckého hradu. Ten nahradil hrad Montréal, který jsme navštívili ve středu, v roli hlavního křižáckého hradu v oblasti. Procházkou po rozlehlých mnohapatrových sálech a ohromných hradbách, ze kterých je dobrý výhled do údolí hluboko pod námi i na přilehlé město, trávíme několik hodin.

Cestou zpátky k autu se zastavujeme v obchodě se suvenýry. Zcela nečekaně tu kromě pohledů mají i poštovní známky a schránku. To je z mojí zkušenosti naprostá rarita, protože známky se téměř všude, kde jsem zatím byl, prodávají pouze na poště. Nejspíš proto, že jejich prodej (jakožto cenin) není ve většině států jednoduchá záležitost. Kromě toho nás tu překvapí také to, že místní prodejci umí několik frází česky a znají i jiná města než Prahu. Po úspěšném odeslání pohledu se v přilehlé restauraci zastavujeme na oběd. Já riskuji falafelový sendvič, za který nakonec místo inzerovaných asi 100 Kč platím čtyřikrát tolik. Donesou mi totiž dva a k tomu ještě misku s humusem. Druhý sendvič si beru s sebou a později ho nechávám na hotelovém pokoji, protože na podobný risk si už před blížícím se letem znovu netroufám.

Po 115km přesunu dojíždíme do městečka Madaba. Protože je už dost pozdě večer, tak rovnou parkujeme a jdeme se ubytovat do hotelu, který jsme si cestou rezervovali. Večer pak ještě vyrážíme na krátkou procházku, při které Michal nakukuje do všech krámků v naději, že se mu podaří sehnat bezlepkové sušenky, na které jsme náhodou natrefili v obchůdku v Petře. Nepodařilo.

Pondělí 26. ledna 2026: Madaba, hora Nebo, vrácení auta a let domů

Po snídani vyrážíme na obhlídku místních kostelů. Přestože město bylo osídleno už v době bronzové a je zmíněno i ve Starém zákonu, jeho znovuosídlení arabskými křesťany proběhlo až v roce 1890. Ti, pod vedením italských kněží, zrekonstruovali mnohé z historických kostelů. Turisticky nejzajímavější je asi římskokatolický kostel sv. Jana Křtitele, ve kterém lze, kromě starých mozaik a historického podzemí, vystoupat i na kostelní věž. Při výstupu po úzkých schodech se prodíráme mezi lany s nápisy „prosím netahat“, které vedou ke zvonům nad námi. Z ochozu, který je nejvyšším bodem v okolí, je dobrý výhled na celé město.

Po návštěvě kostela a vnější obhlídce několika dalších se ještě zastavujeme v muzeu věnovanému mnohem starším nálezům od doby bronzové až po Římskou říši. Z jeho terasy plné pozůstatků antických sloupů vidíme na okolní střechy a jako už spoustukrát předtím se pozastavujeme nad objemnými bílými barely, které má na střeše skoro každý dům. Každý z nich pojme dva kubíky vody a některé domy jich mají na střeše opravdu hodně. Zejména ve staré zástavbě nám není jasné, jak to ty stavby mohou vydržet.

Z Madaby se přesouváme na nedalekou horu Nebo, ze které byl Mojžíšovi prý ukázán výhled na Zemi zaslíbenou. Kromě údolí Jordánu by odsud prý měl být vidět i celý Izrael, což ale v dnešním oparu rozhodně neplatí. Vzhledem k tomu, že se jedná o křesťanské poutní místo, které je navíc snadno dostupné autem i autobusem, je tu opravdu hodně turistů. Po krátké obhlídce, kafi a čaji, za které utrácíme naši poslední hotovost, nasedáme do auta, jedeme natankovat a poté se přesouváme na letiště. Tam bez jakýchkoliv problémů během asi dvou minut vracíme auto a následně odlétáme zpět do Vídně.

Let proběhne hladce i když se mi ho tentokrát podaří prospat jen částečně. Ve Vídni se v obavách, jestli se nám po týdenních mrazech podaří nastartovat, vracíme k autu. Start ale proběhne bez problému.

Publikováno: 22. 02. 2026

Galerie

Jordánsko Asie

Předchozí Jordánsko: přílet do Ammánu, Betánie, Mrtvé moře a Petra