Přejezd do Gruzie: turecká města Ani a Kars, vjezd do Gruzie, skalní město Vardzia a Kutaisi
(5. 4. - 17. 5. 2025)
Ani
Když vjíždím do vesničky Ani, čtyřproudá silnice se zužuje v úzkou prašnou cestu, která na velkém parkovišti za vesnicí končí. Na okraji hlubokého kaňonu, který vytyčuje turecko-arménskou hranici, se tu nachází rozsáhlé ruiny tisíc let starého arménského hlavního města. Tehdy tu žilo asi sto tisíc obyvatel a město bylo svým významem srovnatelné s Konstantinopolí.
Hned po zaparkování mě odchytnou žebrající děti a z pootevřených dveří si - díky absenci důrazného nesouhlasu - berou dvě balení vlhčených ubrousků a prázdné PET lahve. Když se natahují po mých starých botách a šňůře na sušení prádla, důrazně je odeženu. Za chvíli se ale vrací s větší razancí a ve větším počtu, takže svůj plán na parkovišti nocovat přehodnocuji a navzdory zataženému počasí vyrážím na obhlídku.
Protože rozvaliny dříve ležely na sporném území turecko-sovětské hranice a pohraniční pnutí pokračovalo i po rozpadu SSSR, nebyl veřejnosti do areálu umožněn vstup až do roku 2004. Pnutí sice úplně nezmizelo dodnes, ale ruiny lze navštívit zcela bez problému, což dokládá i docela vysoký počet převážně domácích turistů, které tam potkávám.
Kars
Posledním tureckým městem, které navštěvuji před výjezdem do Gruzie, je Kars. Město je svým rozvržením výrazně ovlivněno Ruskem, protože bylo na přelomu 19. a 20. stol. přes čtyřicet let pod ruskou okupací. Kromě několika mešit a velkého hradu tu také končí Doğru Express - asi nejslavnější turecký vlak, který sem z 2 000 km vzdálené Ankary jezdí skrze hornatou krajinu centrálního a východního Turecka.
Na rozdíl od zbytku Turecka je tu vrchol turistické sezóny v zimě, kdy tu teploty padají hluboko pod bod mrazu. Na nedalekém jezeře Çıldır, kolem kterého budu projíždět do Gruzie, se v únoru a březnu prohánějí velké saně tažené koňmi. Přestože jsem tu tím pádem vlastně po sezóně, je v centru živý turistický ruch.
V pondělí dopoledne se vydávám na poštu, abych si ověřil, že na mém účtu pro automatickou platbu mýtného na tureckých dálnicích není dluh. Když dorazím na jedinou pobočku v tomto devadesáti tisícovém městě, zalituji, že se zahraniční poznávací značkou nejde zůstatek zkontrolovat online. Na tři přepážky se tu v malé místnosti tísní fronta téměř sta lidí. Navíc stále přicházejí další a další, z nichž někteří zjevně mají přednostní právo.
Když se po asi půl hodině moje třicetihlavá fronta posune o pouhé dva čekatele, propočítávám si, že tu nejspíš budu až do večera. Vzápětí naštěstí ochranka zahlásí, že spadl systém a většina lidí z pošty odchází. Protože si nejsem jistý, jestli je nefunkční systém propojený s tím mýtným, ve frontě zůstávám. Díky záseku techniky tak z pošty odcházím už po dvou hodinách s informací, že na účtu zbývá 130 lir. Za dva a půl měsíce jsem tak v Turecku projel asi 600 Kč.
Příjezd do Gruzie
Po krásné čtyřproudové silnici dojíždím v nadmořské výšce 1 800 metrů k hraničnímu přechodu Cildir-Aktas. Kromě mě jsou tu už jenom kamiony, mezi kterými musím chvíli čekat. Jinak ale proběhne celý přechod bez problému. Na gruzinské straně mi zběžně prohlídnou skříňky a informují mě, že si mám na další pumpě koupit pojištění. Zelená karta mi tu už totiž neplatí. Za 90-denní povinné ručení platím 760 Kč.
Přestože je silnice značená jako mezinárodní dálnice, je v opravdu špatném stavu. Do 30 km vzdáleného Alhalkalaki - nejbližšího města - jedu přes dvě hodiny. Tam si směním peníze a zjišťuji, že tu nejspíš bude velmi levno. Za točené pivo platím 22 Kč, sýr tu stojí desetinu toho, co v Turecku, a naftu jsem cestou viděl i pod 20 Kč za litr. Další den ráno ještě kupuji SIM kartu s místním internetem (590,- Kč za 40 GB na 15 dní) a vyrážím do vesničky Vardzia, kde se ve svahu nachází jeskynní klášterní město. Protože se rychlostí 30 km/h vleču za kamionem, který nemám šanci předjet, mám dost času na kochání se místní nádhernou horskou krajinou. Kromě standardních moderních aut a převážně ruských kamionů tu jezdí taky spousta žiguliků a velikých starých volh.
Hned při prvním přejezdu si všímám, že je místní krajina o dost jiná než ta v Turecku. Silnice se klikatí v hlubokých údolích sevřených strmými zelenými svahy, na kterých se pasou stáda, a v dálce se tyčí zasněžené vrcholy Malého Kavkazu. Zajíždím do bočního údolí ke skalnímu klášteru Vardzia, kde prý i dnes žije několik mnichů. Za vrcholné slávy tohoto třináctipatrového města ve 13. stol. jich tu žilo asi dva tisíce. Využívám toho, že už třetí den prší, a při odjezdu navštěvuji sirný pramen, u kterého byl vybudován bazén s teplotou vody 35-55 stupňů. Za vstup platím 15 lari (asi 125 Kč).
O 60 km dál na několik dní zastavuji v městečku Akhaltsikhe, jehož architektura je významně ovlivněná Otomanskou říší. Dominantou města je před třinácti lety zrekonstruovaný hrad Rabati, který je zřejmě turistickým lákadlem, protože tu, kromě ruských turistů, potkávám i německy mluvící zájezd.
Kutaisi
Z hlavní cesty odbočuji k 40 metrů vysokému vápencovému sloupu Katskhi, na jehož vrcholu jsou dva kostelíky z 6. a 8. stol. Zajímavé je, že byly objeveny až v roce 1944, když byl sloup poprvé zlezen místními horolezci. Jakým způsobem byly materiály na stavbu kostelů na vrchol dopraveny, se neví. Já zajíždím na louku, odkud pokračuji na vyhlídku asi dvacet minut pěšky. Po blátěné cestě procházím vesničkou, kde jsou kromě spousty dobytka také monumentální kovové brány s navařenými rudými pěticípími hvězdami. Na návsi se mě jediný místní, kterého tu potkávám, mezi potáhnutími z cigarety znalecky zeptá: "Panorama?" a ukazuje mi, kterou z úzkých blátěných stezek pokračovat.
Protože má v následujících dnech opět intenzivně pršet, neodvažuji se na louce zůstat a přejíždím dál. Hlubokým kaňonem řeky Kvirily projíždím městem Chiatura, kde nad řekou a silnicí visí asi 20 zchátralých lanovek z 50. let. Ty byly postaveny mezi paneláky na jedné straně řeky a četnými doly ve stěnách protější strany údolí, aby mohli dělníci snáze dojíždět do práce. Zejména na začátku 20. stol. byla místní těžba velmi významná. Pocházelo odtud asi 60% světové produkce manganu, který je nezbytný pro výrobu oceli. První lanovka byla postavena v letech 1954-1956 přímo na Stalinův příkaz.
Město zchátralo až po rozpadu Sovětského svazu, kdy z původních 30 000 obyvatel zůstala necelá třetina. V roce 2021 tu ale byly otevřeny čtyři úplně nové lanovky, které částečně nahradily do té doby používané lanovky z 50. let. Kromě dopravy do stále aktivních dolů tu totiž slouží i jako běžný dopravní prostředek. Protože na tohle místo narážím v podstatě náhodně a až pozdě večer, jenom pod ním projíždím a značím si, že se tu mám za několik týdnů zastavit cestou do Tbilisi.
Poté, co strávím čtyři deštivé dny prací na dálničním odpočívadle, se přesouvám do Kutaisi - čtvrtého nejlidnatějšího gruzinského města. Při vjezdu mě kromě již tradičně špatných silnic přivítají také nekonečné kolony, chaotický provoz a velmi úzké uličky starého města, kde mi na každé straně zbývá jen pár centimetrů od aut parkujících na chodnících.
Asi nejzajímavější turistický cíl ve městě je tisíc let stará katedrála Bagrati. Ta byla v letech 1952-1994 po staletích chátrání zrekonstruována a zapsána na seznam světového dědictví UNESCO. Po několika připomínkách ze strany UNESCO kvůli moderním prvkům použitým při dalších rekonstrukcích nechali gruzínci katedrálu ze seznamu v roce 2017 vyškrtnout. Díky tomu teď lze v interiéru vidět například mohutné ocelové sloupy, plynule přecházející do těch původních kamenných. Hned vedle katedrály se nachází také ruiny citadely ze 6. stol., ze kterých je dobrý rozhled na město a okolní hory.
Při pochůzkách po centru města je kromě už tak nezvyklé angličtiny často slyšet i polštinu. Navzdory tomu, že populace Kutaisi v posledních letech dramaticky upadá, se město totiž díky nízkonákladovému letišti stalo turistickým východiskem pro celou zemi. Já jsem za tříhodinový, 2 300 km dlouhý let do polských Katowic zaplatil 900 Kč. Takže auto odstavuji v oplocené zahradě ubytování Stepin Garden, kde jsem domluvený na ceně 83 Kč za den parkování, a další den časně ráno autobusem vyrážím na letiště.
