Pamir Highway 2025: Vachánské údolí a příjezd do Murghabu
Čtvrtek 21. srpna 2025: Vachánské údolí
Když o půl sedmé vstáváme, je snídaně, kterou jsme si objednali na sedm, už na stole. U jídla diskutujeme o potřebných povoleních, která nám chybí. Včera večer jsme se totiž od našeho hostitele dozvěděli, že do Tádžického národního parku, v němž leží mnoho z jezer, která chceme navštívit, je potřeba speciální propustka. Kromě toho, že je velmi drahá (za tři lidi a auto přes 1 000 Kč za den) a jde zaplatit jen na konkrétní dny, které my ale předem neznáme, je problémem také to, že hranice parku nejsou nikde definovány. Celá situace je značně nejasná a my se vzhledem k mnohatisícovým nákladům a potenciální ztrátě dalšího dne stráveného na správě parku rozhodujeme pokračovat bez povolení v naději, že to v případě potřeby (třeba i polooficiálně) vyřešíme na místě.
Z vrat ubytování vyjíždíme v osm ráno a poté, co se v úzké uličce na těsno vyhneme se ZILem, který tam přijel cosi složit, opouštíme Khorog směrem na Iškošim. Za městem projíždíme check pointem a někde krátce na to míjíme rampu, pod kterou jsme se před třemi lety museli pod tíhou závad rozhodnout k návratu. Konečně tak vjíždíme do Vachánského údolí. Afghánistán je tu místy tak blízko, že by šlo řeku přehodit kamenem. Stejně jako předtím pozorujeme na protějším břehu vesničky, obdělávaná pole a občasný silniční provoz na krkolomné cestě.
Nedaleko Iškošimu zastavujeme u pevnosti Qah-Qaha, kde se k nám na prohlídku připojují místní kluci, kteří mluví trochu anglicky a dobře rusky, takže se od nich postupně dozvídáme mnoho informací o pevnosti i životě na tomto odlehlém místě. Mimo jiné zjišťujeme, že tu ve škole mají 11 tříd, po kterých následuje dvouletá příprava na profesi. Je zajímá hlavně fotbal a jestli u nás máme dolary nebo eura. Když jim vysvětlujeme, že máme svoji korunu, chtějí vidět nějakou minci, což na nás mylně působí, jako by si říkali o peníze. Oni si ale minci jenom odfotí, prohlédnou a opět nám ji vrací. Překvapuje nás také to, že navzdory tomu, že říkají, že tu letos měli hodně sněhu, ukazují rukou jen asi 40 cm (nacházíme se v nadmořské výšce asi 2 600 metrů).
Z minulé cesty jsme byli zvyklí, že se dá v každém krámku u cesty kromě sušenek koupit také pečivo. Teď se nám to ale nedaří ani na čtvrtý pokus a my zjišťujeme, že v této oblasti je v obchodech k dostání pouze nářadí, nealkoholické pití, energiťáky, věci do kuchyně a nepřeberné množství sušenek a oplatků. Údolí se mohutně rozšiřuje a z afghánsko-pákistánské hranice vykukují zaledněné vrcholy tyčící se do výšek i přes sedm tisíc metrů. Z hlavní silnice odbočujeme a asi sedmikilometrovým výjezdem po cestě, ze které se loni zřítila Tatra kolem světa 2, dojíždíme k pevnosti Jamčun ve výšce 3 150 metrů. Kromě mnoha čínských dělníků tu nikdo není. Celá pevnost je momentálně kontroverzním způsobem rekonstruována, takže je všude vidět spoustu betonu a oceli. Až bude stavba hotová, měla by být součástí této 2 300 let staré pevnosti dohlížející na hedvábnou stezku i lávka v oblacích. Výhledy jsou tu vynikající a počasí je dokonalé.
Při sjezdu zpět na silnici zastavujeme u Qurbonasayn Homestay, kde v místním autentickém domě nocujeme za asi 370 Kč za osobu. Dochází k nedorozumění ohledně toho, jestli je v ceně kromě snídaně i večeře, takže když nám ji pak přinesou, máme už z velké části pojedenou večeři vlastní. Abychom se vyhnuli neslušnostem, snažíme se toho sníst co nejvíc a část si tajně odkládáme do ešusu na zítra. Sedíme venku, kde se po západu slunce rychle ochlazuje. Na ubytování je zajímavé mimo jiné to, že je vybaveno venkovním tureckým separačním suchým záchodem, který někteří z nás další ráno odzkušují.
Pátek 22. srpna 2025: výjezd z Vachánského údolí, tankování a chybějící most
Protože pan domácí už nejspíš odjel do práce, necháváme na stole peníze a odjíždíme taky. Míříme do vedlejší vesnice, kde se nachází muzeum pamírské kultury. To sice bez problému nacházíme, ale protože tam nikdo není, tak ho obhlížíme z venku a dovnitř nakukujeme jen přes sklo. Pěkně vyvedený pamírský strop, který je hlavním důvodem naší návštěvy, ale vidíme. Dál už pokračujeme do Langaru – posledního městečka ve Vachánském koridoru, za kterým už začíná výjezd do sedla Khargush (4 344 m).
Pamírský dům je označení pro dosud rozšířený tradiční příbytek etnik Horského Badachšánu. Domy jsou postaveny z lokálně dostupných surovin (zejména kamení, hlíny a dřeva) a typicky mají čtvercový půdorys s vyvýšeným střešním oknem uprostřed. Při pohledu zevnitř jsou pod střešním oknem vidět o 45 stupňů pootočené (zdobené) dřevěné čtverce, které kopulku s oknem podpírají. Většina tradičních prvků pamírského domu se odkazuje na místní předislámské náboženství (zoroastrismus).
V Langaru, kde jsme plánovali tankovat, navzdory naším informacím žádná benzinka není nebo se nám ji nedaří najít. Musíme se proto vrátit do vesnice Zong, kde sléváním přes trychtýř čepujeme asi 45 litrů. Majitel benzínky poznává Khudikovo auto a říká nám, že s ním spolupracuje. Při opětovném průjezdu Langarem znovu míjíme evropského stopaře, kterého ale nenabíráme, protože máme auto dost plné už tak. Cestou pozorujeme velký ruch na polích. Každý kousek půdy, který jde využít, je využíván – obilí a brambory se tu sklízí ve výšce asi 3 000 metrů. Kromě pro nás zvláštně malého obilí jsme překvapeni také absencí turistů. Čekali jsme jich tu doslova zástupy, ale dnes potkáváme jen dva pěšáky, jednu solo cyklistku a další dvě nebo tři malé cyklistické skupiny.
Po chvíli dojíždíme k odbočce, kterou sjíždíme na okraj pole. Tam auto odstavujeme a pěšky se vydáváme k nedaleké pevnosti Ratm, ze které by mělo být vidět přímo do úzkého údolí řeky Pamír tvořící afghánsko-tádžickou hranici. V rozvalinách pevnosti trávíme pár desítek minut a pak se vracíme k autu. K horskému jezeru, které máme vytipováno jako nocležiště, nás totiž čeká ještě několik hodin jízdy. Krátce za pevností ale narážíme na místo, kde chybí most. Provizorní objížďka vede brodem, o kterém nevíme, jestli jsme ho za současného stavu vody schopni přejet. Dlouho dumáme nad tím, co dál. Návrat do Khorogu a pokračování severní trasou, na kterou se máme po pár hodinách jízdy napojit, je mnohadenní zajížďka.
Zatímco uvažujeme o sjízdnosti brodu, pozorujeme čínského pěšího turistu, který jej zrovna brodí. Vody má po kolena a vypadá, že toho má plné zuby. Je jasně vidět, že proud je silný. Když brod nakonec překoná, oddychuje a skrz překladač nás informuje o tom, že ráno potkal do protivky několik aut, ale teď k večeru už žádné. Mezitím z druhé strany přijíždí UAZ s místními, kteří brod přejíždí zdánlivě bez problému. Dáváme se s nimi do řeči a oni nám potvrzují, že ráno bude míň vody – řeka je totiž ledovcová. K brodu se vrací taky profesionální řidič se dvěma Holanďany, které jsme před pár kilometry viděli piknikovat. Neviděli nás projet v zatáčce za brodem, a tak se vrátili ujistit, že jsme v pořádku. Řidič říká, že si to samozřejmě musíme rozhodnout sami, ale že on si myslí, že to s naším autem projet jde. Ráno prý bude vody méně, ale nemusí to být nijak výrazné.
Než se rozhodneme, přijíždí ze spodu (tj. z druhé strany) dva motorkáři. Místní neváhají a brod, se kterým Číňan tak bojoval, přechází jakoby nic, aby jim pomohli přenosit věci z motorek. Sundají z nich úplně všechna zavazadla a postupně je přenáší na druhou stranu. První z motorkářů to asi ve třetině brodu položí na bok do řeky a zřejmě nabírá vodu do motoru, protože potom už nemá motorka žádný výkon a aby jí dostali na druhou stranu, musí ji společnými silami tlačit všichni. Když se dostanou na naši stranu, motorkář v předklonu ztěžka oddychuje.
Po dlouhém rozmýšlení se rozhodujeme přenocovat na blízkém paloučku a brod zkusit zítra ráno. Když stavíme stany, přijíždí druhý motorkář a ptá se nás, jestli nemáme v Langaru nějaký kontakt – první motorka je totiž po průjezdu brodem nepojízdná. Za asi hodinu a půl vidíme, jak k brodu míří UAZ plný lidí, který ji zanedlouho na korbě odváží dolů do vesnice. Zvednutí těžké motorky na vysokou korbu UAZu určitě nebylo nic snadného. Později večer vidíme další dva motorkáře, kteří míří k brodu z našeho směru. Nakonec se ale vracejí a nocují na nyní slepé cestě vedoucí k chybějícímu mostu. Stanujeme ve výšce 3 400 metrů. Tma je poměrně brzo a my pozorujeme, jak na obloze přibývá hvězd a začíná se vybarvovat mléčná dráha. Bohužel se kolem nás začíná pohybovat toulavý pes. Je pohublý a má hodně ošklivou a hlubokou díru v hlavě. Nejdřív se drží opodál, ale postupně se přesouvá stále blíž a blíž.
Rychle se ochlazuje, takže do stanů zalézáme už před osmou. Slyšíme, že pes se stále přibližuje až se nakonec uvelebí mezi stanem a autem. V průběhu noci se o stan i otírá, což nám další ráno potvrdí i krev, která je na tropiku rozmazaná nejspíš z rány, co má na hlavě. Zhruba o půl jedenácté, když jsem už v hlubokém spánku, mě budí volání „halo, halo“ a světla baterek. Než se proberu a vysoukám ze spacáku, už je venku R. Jedná se o vojáky, kteří jsou nejspíš na pochůzce. Nakonec vlastně prý ani nic moc nechtěli a jen se zeptali, jestli bychom pro ně neměli vodu. Když ji dostanou, popřejí nám štěstí a odchází. Po zbytek noci prý R a I mezi trhaným spánkem poslouchají, co se děje venku. Já jsem spal tvrdě až do rána.
Sobota 23. srpna 2025: přejezd brodu, napojení na Pamírskou dálnici a ztráta mobilu
Budík máme na šestou, ale R prý vstává dřív. Rychle balíme a vyrážíme směrem k brodu, abychom tam byli co nejdřív. Při příjezdu nás výška hladiny šokuje. Vody je mnohem míň než včera večer. Oproti včerejšku jsou navíc vidět kameny, takže je zřejmé, kudy vede nejlepší trasa. Skutečné brodění se tak koná až na úplném konci. Do té doby se jede po velkých kamenech a všechna ranní voda dokáže protékat někde pod nimi. S autem to při přejezdu velmi hází, ale jinak je brod zcela bezproblémový. Dál pokračujeme úzkou prašnou cestou, ze které máme opět výhledy do protějšího Afghánistánu. Do protivky potkáváme několik aut včetně Volkswagenu T4 s německými značkami – s tím bychom brod opravdu přejíždět nechtěli. Za chvíli projíždíme jezernatou oblastí, kde se nachází spousta svišťů. Často zastavujeme, pozorujeme je a snažíme se je vyfotit. Jsou mnohem menší než ti, které jsme s M před dvěma měsíci viděli v Kyrgyzstánu.
Už asi po čtvrté za poslední dva dny potkáváme stejného stopaře. Kupodivu se po nefrekventované cestě, kde navíc jezdí většina aut plně naložená, pohybuje zhruba stejně rychle jako my. Dnes potkáváme několik evropských obytných náklaďáků. Po přejezdu sedla Khargush (4 344 m) se napojujeme zpátky na Pamírskou dálnici. Po třech dnech tak opět najíždíme na asfalt, který je tu ale v bídném stavu, protože po trase jezdí spousta těžkých kamionů vozících zboží z nedaleké Číny. V jedné ze zatáček, kde po dlouhé době chytáme mobilní signál, zastavujeme a plánujeme, co dál.
Nakonec se rozhodneme na noc zamířit do Tádžického národního parku. Doufáme, že povolení bude možné alespoň neoficiálně zakoupit od místního správce. Projíždíme osadou Bulunkul, za kterou se vyhoupneme na kopec, ze kterého se odkryje hezky nasvícené jezero Jašikul, u kterého plánujeme nocovat. Zjišťujeme ale, že R nemá mobil. Prohledáváme celé auto a když ho nenacházíme, vracíme se postupně na všechna místa, kde jsme zastavovali. Na dlouhém, rovném úseku vedoucím rozhlehlou planinou není nalezení naší předchozí zastávky úplně jednoduché. Nakonec dojíždíme až k místu, kde si jsme jistí, že R mobil ještě měl. Nenacházíme ho ale ani tam. V naději, že je zapadnutý někde v autě, se ještě vracíme na místo se signálem, abychom ho mohli prozvonit. Úspěch ale neslavíme a postupně se začínáme smiřovat s tím, že mobil a spolu s ním i značná část našich poznámek jsou ztraceny.
Protože už je dost pozdě a zpátky k jezeru, které jsme navíc už viděli, to máme daleko, nocujeme na náhradním místě na začátku údolí kousek od cesty. Stany stavíme za docela silného větru. Z terénní vlny nad našim stanovištěm můžeme večer pozorovat, jak se horskou krajinou po rozmasakrovaném asfaltu probíjí čínské kamiony vezoucí zboží a elektroauta do tádžických nížin. Po setmění se opět objeví dobře viditelná mléčná dráha a teplota začíná rychle klesat. Teploměr tvrdí, že je třináct stupňů, ale v silném větru je pocitově kolem nuly. Všichni si vlezeme do většího ze dvou stanů a v předsíňce vaříme večeři. Těstovin uděláme jako obvykle zbytečně moc a část z nich si musíme schovat na příště. Nocujeme ve výšce asi 3 900 metrů a R, kterého celý den (nejspíš) kvůli nadmořské výšce bolí hlava, si na noc bere Ibalgin.
Neděle 24. srpna 2025: nález mobilu a cesta do Murghabu
Noc byla chladná a větrná. V předsíňce stanu naměříme šest stupňů, takže se domníváme, že venku možná i mrzlo. Ráno se od R krátce a v náznacích dozvídáme, jaké komplikace musel vzhledem k očekávané konzistenci produktu a velmi silnému větru překonat, když šel večer na záchod. Když si pak u snídaně R půjčuje telefon, aby se podíval do map, zjišťuje, že jsme ho včera večer oklamali a že nenocujeme ve výšce 3 600 metrů, jak mu bylo řečeno, ale o 300 metrů výš. Utrousí něco o tom, že když po ztrátě telefonu teď nemá mapy, tak bylo takové oklamání snadné. Já ale jeho poznámku v cestovním deníku o tom, že „noc byla překvapivě celkem dobrá“ přičítám právě tomuto oklamání.
Mně ráno není moc dobře od žaludku. Nemám chuť na snídani a nasazuji si plnou dávku aktivního uhlí. Stoupající slunce mění chladné ráno zpět ve vedro, které je ale dnes tlumené neutichajícím větrem. Balíme a vyjíždíme směr Murghab. Já si zabírám zadní sedačku, kde polehávám pod spacákem. Po chvíli jízdy v autě něco pípne a když s I zjišťujeme, že to není žádný z našich mobilů, hned zastavujeme a prozváníme R v naději, že jeho mobil je někde v autě a konečně chytil signál. Nakonec ho nacházíme zapadený hluboko pod středovým předělem předních sedaček. Telefon měl nečekaně vypnutý Bluetooth, který R prý jinak nikdy nevypíná, takže jsme ho včera na dalších mobilech neviděli mezi zařízeními v okolí. Navíc mu zbývala poslední čtyři procenta baterky, takže kdybychom vyjeli o hodinu později, možná bychom ho (minimálně do vrácení auta) vůbec nenašli.
Jedeme do osady Aličur, kde v místní kavárně kupujeme sušenky a Coca-Colu, na kterou se docela těším. Oproti ránu je mi totiž spíš hůř než líp. Využíváme také veřejných záchodů u cesty a bavíme se představou situace, která nejspíš vedla k tomu, že Robert Middleton, autor našeho knižního průvodce, do něj napsal, že pokud se chceme vyhnout velmi intenzivnímu zážitku, nemáme si na záchody brát pas ani brýle. Kousek za osadou zastavujeme u jezírka Ak-Balyk (White Fish Spring), na jehož dně je pramen, ze kterého se občas vznese pár bublinek. V krásné průzračné vodě R a I opravdu zahlédnou bílou rybu. Další zastávku děláme u Chatyr-Tash pod pahorkem, na jehož vrcholu by se měly nacházet hroby. Zatímco já polehávám v autě, R a I se vydávají nahoru. Cosi tam prý je, ale nejzajímavější na tom byly stejně výhledy do kraje.
Po více než tisíci kilometrech totálně rozbitých cest, kde mají některé obrovské díry hloubku i několika desítek centimetrů, náhle vidíme značku „nerovnost vozovky“. Překvapí nás natolik, že zastavujeme a značku si fotíme. Nepochybujeme totiž, že se jedná o recesi. Sjíždíme na odbočku k observatoři Shorbulog, kde po chvíli zastavujeme v jedné z proláklin tvořící závětří, abychom si mohli uvařit pozdní oběd. Já zůstávám v autě, kde se mi navzdory značné nechuti podaří pojíst misku suché rýže. Beru plnou dávku živočišného uhlí a ibalgin. V průběhu oběda se poprvé trošku zatahuje.
Před příjezdem do Murghabu fotíme koně a překvapivě velkou meandrující řeku. Dojíždíme na kontrolní stanoviště, kde si jako obvykle opisují údaje z pasů a propustek. Město, ve kterém hledáme ubytování už za západu slunce, je nečekaně velké. První předtipovaný hostel má zavřeno, a druhý je plný. Nakonec nacházíme hezký pětilůžkový pokoj, který budeme mít jenom pro nás (480 Kč za osobu se snídaní a večeří). Ve sdílené koupelně je navíc evropský splachovací záchod. K noclehu si objednáváme jednu večeři, kterou si rozdělí I a R, a tři snídaně. Kromě nás jsou tu ještě dva Holanďani, kteří při večeři potvrzují naše podezření, že mají auto půjčené od Oibeka. Stejně jako my před třemi lety s ním mají problémy a zítra se vrací zpět do nedalekého Kyrgyzstánu.
