Sokotra: jeskyně Hoq, východní pobřeží, náhorní plošina Homhil a nakupování v Hadibu

14. ledna: jeskyně Hoq a výběžek na východním pobřeží

Se záměrem jít fotit východ slunce na vrchol duny ráno vstávám už před pátou, ale jak začíná být dobrým zvykem, je ráno zataženo a mírně poprchává. Tím pádem focení padá a já můžu ještě další hodinku spát. Snídaně má dnes zpoždění, takže z nocoviště vyrážíme až kolem 7:40. Za asi 20 minut dojedeme na plácek u vesničky, ve které na každém z asi deseti domů vlají nové Jemenské vlajky. Protože máme v plánu jít do krasové jeskyně Hoq, která je chráněným územím, připojuje se k nám z vesnice jako průvodce starší beduín. Dvou a půl kilometrový výstup k jeskyni nám zabere asi hodinu a půl. Přestože je celou cestu pod mrakem, strašně se potíme – připadá mi, že je tu snad absolutní vlhkost. Spolu s námi stoupají dvě další skupinky a Němec, který je tu se svým řidičem/průvodcem sám. Pro návštěvu ostrova se prý spontánně rozhodl při návštěvě Dubaje.

Jeskyně se sice krápníkovou výzdobou Moravskému krasu rovnat nemůže, ale díky tomu, že není osvětlená, nejsou tu téměř žádné restrikce a ani žádní lidé (další dvě skupinky a Němec jsou někde v nedohlednu), to tu má unikátní atmosféru. Cestou zpět potkáváme docela dost Rusů z jedné z dalších skupin. Potkávali jsme jich hodně už v Emirátech a zabírali i značnou část letu na Sokotru.

Po návratu na kempiště objevuji na pláži skvělou koupelnu. Na místě zapuštěném mezi dvěma kameny tu ústí dvě trubky se sladkou vodou, vyvedenou z nedalekých skal. Jak z nich voda z asi půlmetrové výšky padá na písečnou pláž, vytváří tam malou tůňku, do které se dá sednout a výpusť z trubky použít jako masážní trysku. Navíc je tam krásný výhled na pláž a moře, do kterého říčka z tůňky vtéká. Po umytí se vracím na oběd – dnes máme kuře, rybu, rýži, podušenou zeleninu a pečené brambory.

Při obědě navíc přichází velké překvapení – Tereza přináší dvě flašky jediného lokálního alkoholu. Silnou datlovici, která se tady prodává v přepočtu za 1000 Kč za litr, tu pálí bývalý vysoce postavený politik. Místním víra nedovoluje alkohol nejen pít, ale ani se s ním jakkoliv asociovat. Díky tomu si tento vysoce postavený činitel může za datlovici říct tak vysokou cenu.

Po oběde vyrážíme na východní výběžek nedaleko vesničky Erissel, kde je na skalnatém pobřeží k vidění velká velrybí kost. Mezi kameny tam je také spoustu tůněk plných barevných rybek a krabů. Kamenné pobřeží přechází o kousek dál v krásnou, písečnou pláž s mnoha krabími domečky. Zpátky jedeme písečnou cestou po pobřeží, ze které vidíme takových pláží ještě spoustu. Když u jedné z nich zastavujeme a jdeme se podívat blíž, začnou stovky krabů, kterými je pláž posetá, prchat do moře. Při našem ústupu z pláže se zase opatrně vrací na svá místa.

Cestou zpět také pozorujeme PVC trubku, která vede ve svahu nad námi z potůčku nedaleko našeho nocoviště až do vesnice Erissel. Dumáme nad tím, jak se touto úzkou, zkroucenou trubkou voda na desetikilometrovou vzdálenost čerpá. Ale vzhledem k tomu, že je jimi posetý doslova celý ostrov, to asi bude nějak vymyšlené a dobře odzkoušené. K obědu máme bramboráky, které v rámci své cestovatelské tradice připravila naše spolucestovatelka Eva, zatímco jsme byli na výjezdu v jeskyni.

Protože na mě doléhá únava z každodenního časného vstávání, ulehám už o půl deváté. Ve stanu usínám za zvuku bubnů a zpěvu, který sem doléhá z nedalekého představení, co si tu od místních zaplatila jedna z ruských skupinek.

15. ledna: náhorní plošina Homhil a nakupování v Hadibu

Vstáváme opět časně a po snídani, která byla jako obvykle o půl sedmé, vyrážíme do pár minut vzdáleného muzea místní kultury ve vesničce Ham Hinitin. Platíme vstupné 2000 rijálů (asi 30 Kč) a v jedné malé místnosti, kde trávíme asi 3 minuty, si prohlížíme nádoby na vody z kozí kůže (v podstatě vysušenou kozu), tradiční oblečení, malou plachetnici a pár fotek ze šedesátých let. Před muzeem pak na stupátko na boku našeho auta nastupuje mladý beduín. Spolu s ním nás po chvíli vysazují na konci údolí, ze kterého vyrážíme na poměrně strmý výstup. Cestou potkáváme kromě lahvovníků také spoustu velkých zeleno-červených pavouků. Jedovatí ale prý nejsou.

Nakonec dorážíme k malému horskému jezírku Homhil Infinity Pool, ze kterého je díky jeho poloze přímo na skalní hraně skvělý výhled do údolí. Výjimečně tu není ani moc velké vedro, takže mě nemusí mrzet, že jsem si v autě zapomněl plavky. Na místě jsme snad dvě hodiny úplně sami, pak přichází skupinka Rusů a my odcházíme k autům, které mezitím objely horský hřeben a teď parkují asi kilometr nad jezírkem. Cesta dál nahoru vede kolem krásných kaskád po stranách lemovaných lahvovníky. Na postranních horských hřebenech vidíme charakteristické obrysy dračinců.

U aut se občerstvíme chlazenou plechovkou Pepsi, které jsou nám na zájezdu neustále po ruce, a přejíždíme náhorní plošinu Homhil, až nakonec klikatou cestou sjíždíme do údolí, kde podél meandrující říčky lemované palmami míříme zpátky k pobřeží. Celou cestu máme hezké výhledy na pohoří Hajhir, které je s výškou přes 1500 metrů nejvyšší na ostrově.

V odpoledních hodinách dorážíme do Hadiba – největšího (a jediného) města na Sokotře – kde chceme nakoupit nějaké suvenýry. Město je organické, bez velkého řádu, zato se spoustou lidí, koz, motorek a povalujícího se odpadu. Kupodivu to tady nesmrdí. Ve městě natrefíme i na nové fotbalové hřiště s umělým trávníkem obehnaným zdí, na které sedí jeden chlapík vedle druhého. Před vstupem jsou zaparkovány desítky motorek, a když nakoukneme dovnitř, otočí se po nás snad půlka všech diváků. Poté nás Tereza s Hassanem vedou do dobře zásobeného obchůdku s potravinami, kde si nakupujeme lokální čaj. I když lokální – na Sokotře se pěstují jenom datle, takže čaj pochází z pevninského Jemenu a je sem, stejně jako všechno ostatní, dovážen lodí. Cena je výhodná (250g balík stojí asi 45 Kč), takže si ho beru kilo a půl. Po nákupu čaje vyrážíme hledat obchod s parfémy, které nám doporučila Tereza s tím, že jsou populární mezi místními. V prvním obchodě mají jen dvacet kusů, takže chvíli hledáme ještě druhý obchod, abychom si mohli nakoupit všichni.

Na docela rušné ulici nastupujeme zpět do aut a naši řidiči – viditelně nervózní z ruchu na místních silnicích – nás odvážejí zpět do klidu. Cestou ještě krátce zastavujeme v obchodě na předměstí, kde se prodává sokotránský med. Na místní poměry je dost drahý – lahvička stojí 27 000 rijálů (asi 420 Kč). Za nedlouho zastavujeme v kempu, kde se asi 10 km za městem na pláži nachází 16 karavanů, ve kterých teče voda, je v nich záchod i elektřina. Tady strávíme naši poslední noc na ostrově. Večer finálně zabalím odbavené zavazadlo, naposledy tu povečeříme, předáme našim průvodcům bakšišné a přemýšlíme o tom, jak ten týden rychle utekl a co všechno jsme za tu dobu viděli. Díky absolutní absenci mobilního signálu jsme si to tu užili opravdu pohodově.

16. ledna: odlet domů

Ráno přijíždí Tereza, která nás seznamuje s tím, že Američané a Britové před několika dny zaútočili na povstalce v pevninském Jemenu. To, že těm z nás, kteří se registrovali v cestovatelském systému DROZD, se snažila dovolat česká konzulka, aby nás vyzvala k opuštění země, se dozvídáme až později večer, když přistaneme v Abu Dhabi a opět chytíme signál.

Po posledním rozloučení s Terezou, našimi průvodci a hostiteli míříme na letiště. Zrovna, když chci dát zavazadlo do rentgenu, vypadne proud a fronta se zastaví. Elektřina naštěstí za chvíli naskočí – asi někdo dolil benzín do generátoru – a já dostávám na zavazadlo nálepku „Jemenské aerolinky – zkontrolováno“. Na pasové kontrole si nejdřív fotí můj obličej, pak mi snímají otisky prstů, až nakonec dostávám výstupní razítko a můžu jít čekat do odletové mini-haly. Čekání u dveří s nápisem GATE 1 – jediného gatu na letišti – si krátíme pozorováním saudského vojenského letadla na ranveji a dohady o tom, jestli bude naše místo opravdu kuřácké, jak tvrdí palubní lístek. Kuřácké nebylo – to bychom asi museli letět přímo s Jemenskými aerolinkami na pevninu – ale dostali jsme výborný oběd (kuře s rýží, bagetka, humus, máslo a čokoládový dortík).

Na rozdíl od letu na Sokotru jsou teď úplně plné i přední řady, které jsou – jak jsme se v průběhu týdne dozvěděli – rezervované pro náhlé potřeby místních. Tomu odpovídá cestující, kterého vidím na krajní sedačce vpředu. Starý pán s holí a zrzavě barveným plnovousem je oblečen do tradiční „sukně“. Když navštěvuje záchod, nerozsvěcuje se signalizace – zřejmě se nezamkl. Já si na základě toho domýšlím, že letadlem – a možná i z ostrova vůbec – cestuje poprvé. Při ceně 21 500 Kč za dvouhodinový let a 35 000 Kč, které místní platí za Emirátské vízum, by se nebylo čemu divit.

Publikováno: 03. 02. 2024

Galerie

Afrika Jemen Asie

Předchozí Sokotra: pláže Aomak a Arher, jeskyně Dobug, cesta vnitrozemím a Wadi Kalysan