Turecko: Kappadokie
(6. 3. - 19. 3. 2025)
Region Kappadokie v centrálním Turecku je jedno z turisticky nejatraktivnějších míst celé země. Kromě nesčetných skalních a podzemních měst, nádherné krajiny se zcela unikátními pískovcovými útvary a zasněžených homolovitých hor je oblast proslavená také díky horkovzdušným balónům, které tu pravidelně vzlétají v hojném počtu.
Kromě jiného si tu na silnicích také všímám většího množství aut se zahraničními - pro nás exotickými - poznávacími značkami. Kromě ruských aut, které potkávám celkem pravidelně už od Balkánu, potkávám také velké množství kazašských výletníků a spousty kamionů z Turkmenistánu a Íránu. Íránské kamiony jsou obzvlášť zajímavé, protože kromě dodatkové poznávací značky latinkou mají i íránskou poznávací značku v perštině.
Derinkuyu
V desetitisícovém městečku Derinkuyu navštěvuji (350,- Kč) největší podzemní město celého Turecka s hloubkou asi 85 metrů. Do vyhloubených prostor se vešlo dvacet tisíc lidí včetně zásob jídla a hospodářských zvířat. Město bylo podzemními tunely spojeno s 9 km vzdáleným městem Kaymakli, které má osm podzemních poschodí. Kappadónští řekové a arménci města při perzekucích používali jako úkryty až do první světové války, po které byli v roce 1923 v rámci řecko-turecké výměny obyvatel odsunuti. Celý komplex byl objeven až v roce 1963, kdy na něj při renovaci svého domu narazil jeden z místních obyvatel.
Odhaduje se, že se v tomto regionu nachází asi 150 podzemních měst, z nichž je dnes zpřístupněno 37. Města jsou typicky stará přes tři tisíce let. V písemných pramenech byly ale poprvé zmíněny až ve 4. stol. př. n. l. Dlouhou dobu se mělo za to, že města sloužila pouze jako přechodné úkryty. V posledních letech je ale tento názor (v souvislosti s objevem a odkrýváním města pod Nevşehirem) přehodnocován.
V 6. a 7. stol. n. l. sloužila města jako úkryt byzantským křesťanům, kteří zde žili. Pro případ blížící se perské nebo arabské armády byl tehdy mezi Jeruzalémem a Konstantinopolí vybudován systém varovných signálních věží, díky kterým se informace do Konstantinopole dostala už za několik hodin. Toho využívali místní křesťané, kteří se před příchodem islámských armád ukrývali do podzemních měst, kde zůstávali i celé měsíce. Pod zemí tak lze kromě bytových prostor nalézt i kostely, školy, pohřebiště, vinné a olejové lisy nebo třeba stáje.
Přestože jsou dnes podzemní města z většiny opuštěna, spousta lidí v tomto regionu stále žije v jeskyních, které si přetvořili na moderní domy k trvalému pobytu. Ti jsou bohužel vystaveni dlouhodobému vdechování vláknitých minerálů obsažených v místní hornině, které - podobně jako třeba azbest - způsobují vysoce agresivní rakovinu mezotelu.
Uličky a zejména schodiště podzemního města jsou místy velmi stísněné. Často je potřeba jít v předklonu, někdy dokonce i v podřepu. Na povrchu pak ještě obhlížím hlavní ventilační šachtu maskovanou jako studnu. Před chvílí jsem se z ní z osmdesátimetrové hloubky díval nahoru. Přestože tu je nyní jen jedna malá skupinka turistů, kterou jsem v chodbách spíš slyšel, než viděl, je znát, že v sezóně a možná i víc odpoledne, je to tu velmi turistické místo. To se mi potvrzuje i v restauraci na náměstí, kde za jednu skleničku čaje platím 27,- Kč.
Při odpoledním přejezdu do nedalekého města Nevşehir vidím z oparu vystupující nejvyšší horu oblasti. Erciyes Dağı se tyčí do výšky 3 917 metrů a na své severní straně má kromě lyžařského střediska dokonce i malý ledovec. V tuhle chvíli leží zbytky sněhu i ve výšce 1 200 metrů, kde se pohybuji. Tento a následující týden se má naštěstí oteplovat. Ještě předminulý týden totiž v oblasti silně mrzlo a noční teploty padaly i k -20 stupňům.
Nevşehir
Historické město Nevşehir je turisticky zastíněno okolní krajinou a několika skalními městy, takže u nové velké mešity nedaleko centra žádný jiný obytňák neparkuje. Trávím tu tři dny, během kterých pracuji, vyrazím nakupovat, navštěvuji holiče a vyšlápnu si na ruiny staré pevnosti, ze které je rozhled na celé město. S výjimkou pár motorkářů na pevnosti tu žádné další turisty nepotkávám.
Dál se přesouvám na vyhlídku za vedlejší vesnicí Çat. Kromě malých pískovcových věžiček všude okolo, je tu také kaňon se starými skalními městy v jeho úbočích. Dolů scházím po dobře udržované cestě a dřevěných schodech. Na dně kaňonu ale pěšina končí a já po bahně sjedu do mělké říčky, která podle čichu nejspíš slouží jako odvod vesnické kanalizace. Za západu slunce se procházím po pískovcových svazích mezi nekonečnými lesy věžičkovitých útvarů.
Další den ráno vidím před úsvitem v dálce, na popředí asi 70 km vzdálené hory Erciyes Dağı, několik horkovzdušných balónů. Odpoledne pracuji, ale k večeru mě vyruší bouchání na dodávku. Otevřu dveře a než stačím cokoliv říct, už se uvnitř prohání tři děti z místní vesnice a loudí ode mě sladkosti, které nemám. Když vidí počítač, najíždí na YouTube a pouští nějakou tureckou telenovelu. V dodávce je najednou velmi živo a já se snažím zároveň dohlížet na holčičku sedící na posteli a šmejdící ve skříňkách, holčičku ťukající cosi do mého počítače a kluka, který sedí na sedadle řidiče a troubí. Asi po hodině se při prvním svolávání z mešity rychle spakují a běží zpátky domů. A já přejíždím zpět do Nevşehiru, kde v klidu dokončuji rozdělanou práci.
Když se další den ráno snažím nastartovat, zjistím, že mám kompletně vybitou baterku. Z garáže vytahuji nabíječku, zapínám měnič a celý den baterku dobíjím. Proč se baterka vybila, mi není jasné. Při nejbližší delší jízdě budu muset zkontrolovat, jestli funguje alternátor. Protože si nemůžu nikam přejet, vyrážím do tři kilometry vzdáleného centra pěšky a dobíjím si tureckou SIM kartu dalšími 100 GB dat. Stejně jako mnoho dalších věcí v Turecku, to jako turista nemůžu provést online. Kromě toho se mi taky podaří za 28,- Kč na bazaru koupit násadku na kompresor, která se mi rozbila.
Göreme
Další ráno s dobitou baterkou bez problému startuji a přejíždím do historického národního parku Göreme. Jedná se o turisticky nejznámější oblast celé Kappadokie, což dokládají i desítky a desítky horkovzdušných balónů, které nad údolím Lásky - nad kterým parkuji - pozoruji další den ráno. Snažím se balóny spočítat, ale nedaří se mi to. Odhadem jich tu je tak 150 a každý z nich nese i teď mimo sezónu koš s dvaceti, třiceti turisty. Balóny startují kolem 6:30, takže asi půl hodiny před východem slunce. I přes nutnost velmi časného vstávání je pozoruji každé ráno, které tu trávím.
Druhý den vyrážím na procházku kaňonem. Poté, co selžu v pokusu o sestup příkrou stezkou nedaleko auta, jdu podél hrany údolí až na jeho konec, kde do něj scházím standardním vstupem. Přestože jsem tu sám a i později v údolí potkávám jen pár lidí, míjím stánek prodávající s patřičnou turistickou přirážkou čerstvě vymačkané pomeranče. Přestože se nacházím v nadmořské výšce asi 1 100 metrů a je teprve začátek března, je v údolí úmorné vedro.
Po devítikilometrové procházce mezi nevšedními i desítky metrů vysokými pískovcovými sloupy přicházím k turistické základně, kde je kromě uvázaných velbloudů, koní a poníků také malý bar. Za malé pivo platím turistických 140,- Kč. Navzdory mým původním předpokladům o Ramadánu, se tady, ani v neturistických oblastech, které jsem zatím navštívil, půst nedrží. Kouřit vidím domorodce běžně i v zapadlých vesničkách, kterými projíždím. A bohatou snídani dávno po svítání jsem zažil i ve zcela neturistickém autoservisu.
Ramadán je měsíc islámského kalendáře (letos se téměř shoduje s měsícem březnem), během kterého drží muslimové půst od úsvitu do západu. Během dne není věřícím, až na výjimky, povoleno jíst ani pít. Jezení a pití před postícími se lidmi je považováno za neslušné i od nemuslimů.
Přejíždím na parkoviště u vyhlídky přímo nad městem Göreme, odkud vyrážím na průzkum Holubího údolí. Zhruba po kilometru a půl - zrovna, když mám vstoupit do krajinně nejzajímavější oblasti - na mě bohužel vyběhne velký štěkající pes, který zřejmě hlídá úzký průchod mezi dvěma pískovcovými stěnami. Protože jej nejde obejít, vracím se zpátky do města. To je vysoce turistické, plné hotelů, restaurací a obchodů se suvenýry. Když se ale po večeři (528,- Kč) vracím do dodávky, vidím na předměstí několik domů ve skále, kde lidé ještě opravdu bydlí. V kontrastu s okolní nádhernou přírodou působí v pískovcových věžích plastová okna, moderní dveře a paraboly dost zvláštně.
Na noc přejíždím na hliněný plácek pár kilometrů za městem, odkud další den vyrážím do Údolí růží - asi nejznámějšího a turisticky nejvytíženějšího údolí celé Kappadokie. Přes den musím sice ztrpět stovky a stovky čtyřkolek neustále jezdících v nekonečných konvojích přímo vedle dodávky, ale zase v údolí nenarážím na žádné psy. Jakmile odbočím do oblastí, kam lze jít jenom pešky, turistický ruch utichá a za celý zbytek dne potkávám asi deset výletníků.
Procházím po dně úzkého údolí sevřeného desítky metrů vysokými pískovcovými stěnami, do kterých jsou vyhloubeny staré příbytky. Najednou se přede mnou objeví obdělávaná zahrádka a malé posezení. Zatímco v téhle na turisty zaměřené hospůdce popíjím čaj, přichází další dvě skupiny. Protože se majitel každého ptá, odkud je - aby nám mohl dát brožurku s úryvkem Koránu ve správném jazyce -, dozvídám se, že jsou z Kanady a Nového Zélandu. Kromě nevšední krajiny narážím zcela náhodou i na poměrně velký a dobře zachovalý kostel vyhloubený do skály.
Kayseri
Před opuštěním centrálního Turecka se ještě zastavuji v asi milionové metropoli Kayseri. Kromě obhlídky historického centra, místního hradu a výhledů na zasněženou horu tyčící se přímo nad městem do výšky bezmála čtyř tisíc metrů, jsem tu měl v plánu také vyprat. Protože je ale jediná prádelna, o které tu vím, v naprostém centru bez jakékoliv možnosti v jejím okolí zaparkovat, odkládám praní do 350 km vzdáleného Gaziantepu, kam vyrážím pozítří. Odjezd z centrálního Turecka do nížinatých oblastí na jihu mám hezky načasovaný, protože v následujících dnech se má citelně ochladit a napadnout asi 30 cm sněhu.
