Transsibiřská magistrála: Irkutsk 2
Protože ráno pokračuje včerejší deštivé počasí, z postele nespěcháme a ve správném dovolenkářském tempu snídáme a děláme pořádek ve věcech hmotných i nehmotných (fotkách, videích, baterkách a poznámkách z cesty). Následně jdeme svěsit naše nově vyprané, uschnuté oblečení a vycházíme až kolem třetí odpoledne. Kvůli pozdnímu odchodu plánujeme ve městě zůstat do pozdního večera a pokusit se pořídit nějaké noční fotky.
Volební poutač Komunistické strany sociální spravedlnosti, druhé největší, ruské, komunistické strany, která má příhodně stejnou zkratku, jako mívala Komunistická strana Sovětského svazu. Tajemníkem ústředího výboru strany je Andrej Brežněv, vnuk Leonida Brežněva. V lokálních volbách, které se konají za čtyři dny, tu se ziskem 34% zvítězí Komunistcká strana Ruska.
Když opouštíme hostel, tak sice ještě trošku poprchává, ale to nám nevadí, protože první bod našeho dnešního programu je prohlídka ledoborce Angara, který převážel cestující a vlaky z Port Bajkalu na druhou stranu jezera. Na místo jedeme maršrutkou, ve které se jako obvykle orientujeme podle GPS a plánujeme vystoupit na zastávce bezprostředně za naším bodem zájmu. To se nám ale tentokrát vymstí. Maršrutka zastavuje před křižovatkou pár set metrů od ledoborce a potom - s námi uvnitř - nečekaně zabočuje na hráz Irkutské přehradní nádrže. Tu jsme sice taky chtěli vidět, ale z časových důvodů jsme ji z programu vypustili. Přejetí tříkilometrové hráze a návrat zpět k plovoucímu muzeu je časově náročný, a když k lodi konečně dorážíme, zjišťujeme, že za dvacet minut zavírá. Zajímavou prohlídku, na které by se dali strávit i dvě hodiny, tak konáme ve zrychleném režimu.
Loď je relativně malá; uvezla jen 50 pasažérů. Je to ale světový unikát – jediný dochovaný ledoborec svého druhu na světě. To ovšem člověk musí vědět – při laickém pohledu na zchátralou loď, která byla před čtvrt stoletím ne příliš zdařile zrekonstruována, tomu totiž nic nenasvědčuje. My ale víme, že se s ním pojí spousta zajímavostí. Loď byla vyrobena v Anglii a do po částech převezena do Listvjanky, naší včerejší zastávky, kde byla smontována. V době občanské války byla přestavěna na vojenskou loď, a přestože byla během své služby třikrát potopena, stojí tu dnes v celku. Spolu s ledoborcem Bajkal se také 16. srpna 1918 účastnila bitvy na Bajkalském jezeře – jediné námořní bitvy svedené loděmi československého válečného loďstva.
Vystavená v rámci expozice na ledoborci Angara.
Po prohlídce jdeme na jídlo do stolovny. Tyto podniky jsme si oblíbili – jsou levné, dobře tam vaří a lze si objednat ukázáním na vystavený pokrm. Jako bonus pak nechybí překvapení, když člověk zjistí, co si to vlastně objednal. Pleteme se ale pořád míň a míň. Za skvělou cenu si tu dáváme mimo jiné uzeného lososa a kaviár. Poté vyrážíme na prohlídku těch částí starého města, které jsme zatím nestihli navštívit. Sice už neprší, ale hezky není. Teploměr nám tvrdí, že je devět stupňů nad nulou, ale pocitově nám přijde, že mrzne. Zabalení ve veškerém oblečení, které máme, se procházíme střídmě osvětlenými ulicemi plnými starých dřevěných domů. Jsou v různém stavu, u některých se ani nechce věřit, že jsou obývané. Světlo prodírající se skrz polozatažené závěsy ale nenechává prostor pro pochyby. Přes nábřeží, kde je opravdu velká zima, se přesouváme k soše Lenina a pokoušíme se za večerního osvětlení odfotit i jeho.
Irkutský Lenin je - vzhledem k dnešnímu počasí příhodně - oblečen do mnoha vrstev. Je také vyobrazen v neobvyklé poloze se zvláštně zdviženou pravicí. My samozřejmě víme, že gesto značí „tudy soudruzi, k lepším zítřkům vpřed“, někteří místní to ale vykládají tak, že ukazuje do centra města, nebo si stopuje taxík. Přestože je deset večer a ulice jsou zcela pusté, vynoří se odněkud početná skupina Asiatů. Všichni vytahují mobily a začínají se pod sochou vzájemně profocovat. Když náměstíčko opouštíme, celá skupina se seskupuje pod sochou a zdviženou pravicí se na skupinové fotce snaží napodobit Leninovo atypické gesto. Pohled na desítky asijských turistů hajlujících pod sochou Vladimira Iljiče je hodně bizarní.
Protože intervaly tramvají se večer už hodně protahují, vracíme se na ubytování opět maršrutkou. Dopouštíme se tím zatím největší chyby ve využití místní hromadné dopravy. Protože víme, že maršrutky tu jezdí v kruhových trasách a ta naše má na ceduli napsáno centralnyj rynok (tj. centrální tržiště – středobod místní dopravy), nezaobíráme se směrem jízdy a nastupujeme. Po pár minutách se maršrutka začíná divně stáčet a mířit na okraj města, my ale zůstáváme v klidu, protože víme, že se v rámci své okružní trasy musí vrátit do centra. Spoj je úplně plný, takže jakákoliv komunikace s řidičem je z našeho místa nemožná, říkáme si ale, že to musí každou chvíli otočit. Protože je jednodušší sedět a doufat, než se pouštět do rychlých, nepromyšlených akcí s nejistým výsledkem, ocitáme se za půl hodiny v maršrutce úplně sami tak daleko od centra, že už skoro ani nevidíme světlo města. Nakonec nám nezbývá, než si přiznat nepříjemnou pravdu – řidič už se do města nevrací, čeká jenom na náš výstup a pak jede domů.
Před jedenáctou v noci tak vystupujeme asi 30 km od našeho hostelu na jakési periferii a netušíme, jak se odsud dostat. Představa o tom, co všechno bychom dneska ještě chtěli na ubytování stihnout, se značně mění. Po včerejšku si říkáme, že o černé taxikáře tu asi nebude nouze a já vyrážím k hlavní cestě stopovat nacvičeným mácháním ruky směrem k zemi – bez úspěchu. Nakonec nás zachraňuje všudypřítomný ruský fenomén – kiosek s nápis „cvěty – kruglosutočno“. Stánek s květinami, otevřený 24 hodin denně, se nachází i na tomto sídlišti na předměstí Irkutska. Obsluha nám ochotně zavolá taxi, kterému bychom sami nikdy nebyli schopní vysvětlit, kde jsme, a my se tak ještě před půlnocí vracíme na ubytování.
Čtvrtek 6. září 2018: cesta do Ulan-Ude
Dnes je v plánu celodenní přejezd do Ulan-Ude, hlavního města republiky Burjatsko, centra budhismu v Rusku. Vlak nám sice jede až o čtvrt na dvanáct, ale po včerejší epizodě s maršrutkou a zkušenosti s odchodem na ranní vlak do Sljuďanky, neponecháváme nic náhodě a vstáváme už v 7:30, dobalujeme věci a před devátou opouštíme hostel. Tentokrát je recepce otevřená a s odchodem nejsou žádné problémy. Na nádraží chceme jet tramvají, která ale ani po čtvrthodinovém čekání nepřijíždí. Vzhledem ke stavu místních tramvajových kolejí, který je pro našince zcela neuvěřitelný a těžko popsatelný, usuzujeme, že nejspíš vykolejila a v dohledné době žádná další nepřijede. Odoláváme silnému nutkání naskočit na některou z maršrutek inzerující cestu na železniční stanici, které tu jezdí v takřka minutových intervalech. Místo toho nahazujeme batohy a vyrážíme na přestupní stanici pěšky. Časové rezerva se najednou nezdá tak velkorysá, jak jsme si původně mysleli. Na nádraží nakonec dorážíme včas – dokonce si stihneme dát i snídani.
Nádraží je sice z těch menších, ale i tak je hodně, hodně velké. Netroufáme si odhadnout, kolik tu musí být zaměstnáno lidí, ale bude to astronomické číslo. Velkorysost komplexu nádražních hal dobře ilustruje naše snídaňové místo – sedíme skoro sami u stolu v obří hale, která zřejmě slouží zejména jako jídelna. Vysokými, pootevřenými, dvoukřídlovými dveřmi nahlédneme do sousední haly, kde je v obrovském sále se zdobnými záclonami a ohromnými okny umístěn pingpongový stůl, piano, vzdušný fotbal a největší kulečníkový stůl, jaký jsme kdy viděli. Přestože má stůl na délku asi čtyři metry a je srovnatelný snad jen se snookerovými stoly, které jsme zahlédli na Eurosportu, působí v obří hale neúměrně male. Místnost je s výjimkou jednoho chlapíka, který si na snookerovém stole nacvičuje nějaké šťouchy, úplně prázdná. Celé to působí surreálným dojmem.
Z Irkutsku odjíždíme, jako obvykle, na minutu přesně. Úsek Irkutsk – Ulan-Ude jsme záměrně plánovali projet přes den. Jsou z něj totiž celou dobu hezké výhledy na jezero a okolní hory, které už mají bílé čepičky. Masivní bíle čepice mají i vlny na Bajkalu a my jsme rádi, že trajektem Port Bajkal – Listvjanka nemusíme jet dnes – i když by nás docela zajímalo, jestli je v jeho trase voda klidná i za těchto podmínek. Počasí se po dvou deštivých dnech opět umoudřilo. Tento krajinářský významný úsek jinak poměrně fádní sibiřské krajiny si tak můžeme náležitě prohlédnout. Viditelnost je ještě lepší, než v pondělí, kdy jsme cestovali Krugobajkalkou po protějším břehu, takže se můžeme kochat vysokánskými útesy, do kterých je na protějším břehu historická železnice vtesána. Možná až teď, s odstupem mnoha kilometrů, je naplno zřejmé, jak šílené muselo být rozhodnutí tudy železnici trasovat.
Až po nějaké době ve vlaku přichází děžurnaja v civilu a mobilem skenuje QR kód našich elektronických jízdenek. Striktní kontroly při nástupu do vlaků tu už zcela polevily a spolu s nimi polevila i bezpečnostní opatření. Při vstupu do nádražních budov už naše batohy, pípající při průchodu rentgenovým rámem, nikoho nezajímají. Nikdo nás nedoskenovává ručním detektorem, ani nám nevkládá zavazadla do rentgenových tunelů. Celkově tu z toho máme pocit, že to tady berou tak, že si v Moskvě zase něco umanuli, tak to tady teda nějak plníme no.
Později si ve vlaku, jako už zkušení cestující, zapůjčujeme stakany a čepujeme vodu na čaj. Ten pak konzumujeme u našeho stolečku pro dva – na téhle trase totiž v jinak už důvěrně známé plackartě zkoušíme nová místa. Místo čtyřlůžka cestujeme na dvojlůžku naproti přes uličku. Spodní palanda se přes den během pár desítek sekund transformuje na dvě sedadla a stůl. Horní palanda zůstává vyklapnutá stále a slouží k dočasnému uskladnění duchen a polštářů. V nočních spojích jsme na tomto místě cestovat nechtěli. Na rozdíl od čtyřlůžek, která jsou orientována kolmo ke kolejím a ze kterých je možné vystrčit nohy do uličky, jsou totiž dvojlůžka orientována ve směru kolejí a jsou z obou stran ohraničena přepážkou, což při jejich délce 172 cm znamená, že člověk nemusí být žádný velký čahoun, aby se tam nebyl schopný pořádně natáhnout a musel spát skrčený. Také jsme dnes viděli, kam se ve vagónu uskladňuje použité ložní prádlo. Děžurnaja přitáhla doprostřed vagonu obří pytel, odklopila poklop v podlaze uličky a naházela tam hromadu použitého povlečení, které se nejspíš vypere a opět zataví až v konečné stanici. Krajina za okny se na téhle etapě výrazně změnila; teď už si opravdu připadáme jako v Asii.
Do Ulan-Ude dorážíme po půl osmé večer. Naše ubytování Clean Hostel na Borsoeva se nachází hned za nádražím. Dokonce zjišťujeme, že přímo k němu vede z nástupiště nadchod. Navíc je hned vedle ubytování obchod, takže večeři není potřeba nijak složitě shánět. Zítra je v plánu vyzvednout naše předem zamluvené auto a vyrazit na naplánovaná místa na tomto (jihovýchodním) břehu Bajkalu.
