Afghánistán: Bámján, jezera národního parku Band-e-Amir a návrat do Uzbekistánu
(2. 10. - 8. 10. 2025)
Bámján
Bezmála 200km přejezd do Bámjánu probíhá po výjezdu z ucpaného Kábulu bez větších komplikací. Jednou za čas, když neuhlídám otáčky, mi pípne indikace nízkého tlaku oleje, ale jinak si jedu po překvapivě hezké asfaltce s nádhernými výhledy na horskou krajinu. Do Bámjánu, který leží v nadmořské výšce asi 2 600 metrů, se jede přes silniční sedlo Hajigak (3 490 m). Při vjezdu do Bámjánské provincie se musím na kontrolním stanovišti prokázat pasem, povolením k návštěvě provincie a povolením k řízení zahraničního auta na území Afghánistánu. Zatímco zapisuji svoje údaje do tlusté knihy, prohlíží si osazenstvo stanoviště můj pas a velmi je zaujme, že jsem si nechal narůst vousy. Několikrát srovnávají moji pasovou fotku téměř bez vousů s ruským vízem s vousy a afghánským vízem s ještě delšími vousy. Nakonec mi vousy pochválí a propouští mě dál.
Do Bámjánu dorážím před čtvrtou odpoledne, ale místní pobočka Ministerstva kultury má už bohužel zavřeno. Je totiž čtvrtek, což je krátký den. A v pátek, který je v islámu svatým dnem, mají všechny úřady zavřeno. V dodávce zaparkované v jedné z bočních uliček budu muset počkat do sobotního rána. Bez turistické registrace z místní pobočky ministerstva totiž nemůžu navštívit žádné památky ani se v regionu plnohodnotně pohybovat. Následující dny tak trávím prací, tříděním fotek a dopisováním těchto zápisků.
Na pobočku ministerstva vyrážím v sobotu ráno a s vyřízeným povolením odcházím během deseti minut. Odpoledne sleduji parlamentní volby, které v Česku zrovna probíhají, a večer, kdy teplota klesá k asi pěti stupňům, poprvé za posledních několik měsíců zatápím. V neděli ráno sjíždím do dolní části města, kde se mám před jedním z hotelů potkat s dalšími cestovateli, abychom společně navštívili místní staré město a ruiny soch Buddhů. Australan Nigel, se kterým jsem byl domluvený, ve skupině chybí, protože mu není dobře a je hospitalizovaný v místní nemocnici.
Dodávku nechávám před hotelem a v čtyřčlenné skupině na dvou motorkách vyrážíme k nedalekému starému městu Gholghola, které bylo ve 13. stol. zničeno Čingischánem. Ten se z vojensky důležitého města na hedvábné stezce rozhodl udělat odstrašující příklad a zabil všechny jeho obyvatele. Pro strašlivý křik, který se z města při vraždění jeho obyvatel ozýval, je přezdíváno městem křiku. V osmdesátých letech byly ruiny města využívány mudžahedíny bojujícími se sověty.
Mudžáhid je muslim fyzicky nebo ideologicky bojující za zachování islámských hodnot ve jménu džihádu – náboženské povinnosti muslimů usilovat o rozšiřování islámu ve svém nitru i ve světě. Jako strana v bojových konfliktech proti bezvěrcům se vyskytovali ve většině konfliktů odehrávajících se v alespoň částečně islámských zemích světa, včetně např. války v Jugoslávii. Jejich nejznámější angažmá bylo právě při sovětské invazi do Afghánistánu v roce 1979.
Po obhlídce města sedáme na motorky a vyrážíme k ohromným výklenkům po sochách Buddhů. Tyto 53 a 38 metrů vysoké sochy byly do pískovcové skály spolu se skalním městem vytesány v 6. stol. n. l. a reprezentovaly unikání mix buddhismu, hinduismu a islámu v této oblasti. V roce 2001 - údajně v odplatě za uvalení přísných sankcí ze strany OSN - Talibán navzdory protestům ostatních muslimských zemí regionu sochy Buddhů s využitím asi padesáti tun výbušnin odpálil. Hazárové, kteří tehdy v jeskyních okolo Buddhů žili, jsou na rozdíl od ostatních Afghánských národů vyznavači ši'itského islámu a jsou kvůli tomu často diskriminováni. Historicky byli považováni za ochránce soch a ti z nich, kteří odmítli asistovat při kladení náloží, byli zastřeleni jako nepřátelé islámu.
Národní park Band-e Amir
Po návštěvě Buddhů se s ostatními, kteří se vrací do Kábulu, loučím a pokračuji asi 60 km k národnímu parku Band-e Amir. Ten byl vyhlášen v roce 2009 a stal se tak vůbec prvním národním parkem Afghánistánu. Jeho hlavní atrakcí je 11 km dlouhá soustava krásně modrých jezer, která jsou zakončena přírodními hrázemi s mechem, vrbami a vodopády. Díky nadmořské výšce asi 3 000 metrů a tajícímu sněhu, který jezera zásobuje, je jejich voda chladná i v létě.
Na základě doporučení odbočuji z hlavní cesty na úplně novou asfaltku, která dosud není ani zaznačená v mapě. Přejíždím bezejmenný horský hřeben s výškou asi 3 550 metrů a po 20 km odbočuji na prašnou cestu, která by mě měla dovést k východnímu břehu největšího z místních jezer. Cesta je zprvu dobrá, ale postupem času se její stav zhoršuje, až se nakonec ocitám na úzké velmi strmé silnici v nekonečném svahu. Se zařazenou jedničkou, pedálem na podlaze a koly prohrabujícími v hluboké vrstvě prachu doufám, že tu neuvíznu. Kvůli mnou rozvířenému prachu, který vítr strhává přede mě, navíc vůbec nic nevidím. Nakonec dojíždím do vesničky, kde se zrovna koná svatba. Když vyčkám na příjezd svatebních hostů, kteří blokují cestu za vesnicí, pokračuji dál. Asi po kilometru ale narážím na betonový most na kopci, přes který nepřejedu. Lehce škrtnu spodkem auta, ale naštěstí se mi podaří vycouvat zpět.
Po neúspěšném pokusu se stejnou cestou vracím zpátky na asfalt a doufám, že v kritickém úseku ve svahu nepotkám nikoho do protivky. To se mi sice nesplní, ale protijedoucí řidič mě naštěstí vidí s velkým předstihem a pochopí, že já nemůžu zastavit ani zpomalit, jinak bych se už znovu nerozjel. Takže začíná velmi rychle couvat na nedalekou rozlehlou louku, kde se v klidu vyhneme. Jezero objíždím a po asi 40 km dorážím k hlavnímu vstupu do národního parku. Ten je dostupný i pro mikrobusy, takže cesta sem nepředstavovala výrazný problém. Po zaplacení vstupu (830 AFN; asi 250 Kč) pokračuji další asi tři kilometry prašným terénem, kde má dodávka opět co dělat. S prohrabujícími koly a pedálem na podlaze ve snaze neztratit na hrbolaté cestě rychlost slyším, jak se vzadu v dodávce sypou věci ze skříněk.
Nakonec ale úspěšné dojíždím na štěrkové parkoviště, kde trávím následující dvě noci, během nichž teplota padá asi šest stupňů pod nulu. V obavách čtu zprávy o zasněženém průsmyku Salang, přes který se musím pozítří vrátit do severní části Afghánistánu – 300km cesta z Kábulu do Kundúzu prý v tuhle chvíli zabere asi 15 hodin a je lemována kamiony sjetými do příkopu nebo odstavenými na krajnici.
Po zataženém půldni se odpoledne vyčasí a já se vydávám na 8km procházku kolem této části jezer Band-e Zulfiqar a Band-e Kaybulat. Zprvu jdu skalnatým úbočím po hezkém kamenném chodníčku se zábradlím a potom scházím na plošinu s mnoha altánky, hřištěm a šlapadly. Po celou dobu mám neskutečné výhledy na jezera, okolní hory i říčky, kterými voda mezi jezery přetéká. Po prašné cestě přicházím až na západní konec jezera Band-e Kaybulat, kde se nachází hlavní turistická oblast celého národního parku. Přes vysokou přírodní hráz, zadržující ohromné jezero, se tu v rozestupech přelévají vodopády. Někdy v této chvíli bohužel ztrácím víčko od foťáku, které se mi už nepodaří najít. V Kábulu jsem sice viděl FujiFilm obchod, kde by víčko nejspíš šlo koupit, ale vracet se tam kvůli tomu nebudu.
Poslední tři kilometry jdu fádní příjezdovou cestou, na které je navíc asi pět centimetrů jemného prachu. Když k dodávce konečně dorazím, mám ho už úplně všude. Zatímco si v bočních dveřích přezouvám boty, přistupuje ke mně řidič malinké dodávečky parkující vedle mě (jedná se o jediné auto široko daleko) a ptá se, odkud jsem. Překvapivě ví, kde je Česko. Jak se to dozvěděl, zjišťuji vzápětí, když k jeho dodávce přichází česko-slovenská skupina turistů, kterou tu provází. Krátce pokecáme, společně se vyfotíme s mojí českou SPZ a s přáním hezkého zbytku cesty se loučíme. Oni se totiž vrací do Bámjánu na hotel, zatímco já tu plánuji ještě jednu noc zůstat.
Návrat do Mazar-i Šarífu
Z národního parku Band-e Amir vede do Mazar-i Šarífu přímá asi 330 km dlouhá cesta, která je ale v tak špatném stavu, že s Ducatem nejspíš nebude sjízdná. Takže místo toho plánuji v šest ráno vyrazit na 580 km dlouhou trasu přes Salangský průsmyk, kterým jsem přede dvěma týdny přijel do Kábulu. Když ráno vstávám a v mínus devíti stupních seškrabávám led ze skla, mám z přejezdu sedla trochu obavy. Včerejší reporty zmiňující sníh, špatný stav rozblácené cesty a odstavené kamiony, ve mně velké naděje nebudí.
Ráno nemůžu najít škrabku a musím použít svou věrnostní kartu multikin CineStar, takže nakonec vyrážím až v 6:30. Z národního parku vyjíždím po prašné cestě mezi stinným jezerem a hezky nasvícenými skalními stěnami. Do 70 km vzdáleného Bámjánu se vracím po krásné nové asfaltce vysoko nad třemi tisíci metry nad mořem. Tam zastavuji před jedním z hotelů, kde nabírám Australana Nigela, který míří také do Mazaru. Přejezd přes sedlo je opět mírně stresující. Kola sice prohrabují jen na jednom místě, ale nejnižší rychlost, kterou dokážu do kopce jet je asi 15 km/h, což je mnohem víc, než kolik jedou místní náklaďáky. Těch tu naštěstí není mnoho, takže sedlo přejíždíme bez větších problémů. Kopce okolo jsou pocukrované čerstvým sněhem, ale ten už na silnici naštěstí neleží.
Po krátké zastávce na oběd, kde jsem místo klasických kousků masa v pilafu dostal ohromnou kost obalenou tučným polosyrovým masem, pokračujeme do Mazaru. Ještě asi hodinu a půl se drncáme po štěrkovo-kamenité cestě, ale pak najíždíme na celkem hezký asfalt. Jakmile se setmí, kamionová doprava zhoustne a řízení se kvůli oslňujícím světlům protijedoucích aut stává velmi vyčerpávající. Předjíždění kamionů, které nezřídka jedou sotva 20 km/h, navíc komplikují občasné protijedoucí tuk-tuky a traktory, které v podstatě nesvítí, takže je není vidět. Jednou za čas také potkáváme do protivky jedoucí předjíždějící kamion, kvůli kterému to musíme dočasně strhnout na štěrkovou krajnici. Do Mazar-i Šarífu nakonec dorážíme po čtrnácti hodinách jízdy před devátou večer. Parkujeme na hlavní ulici mimo centrum a poslední 2 km k hotelu jdeme pěšky. Průjezd centrem s dodávkou už totiž znovu absolvovat nechci.
Pilaf (také pilav, pilau nebo plov) je jídlo z rýže, zeleniny a masa, které se obvykle podává s chlebem a dresinkem. Místní ho tu jedí rukou (popřípadě chlebem), ale nám k němu přinesou příbor v misce vroucí vody. Pilaf je sice národním jídlem Uzbekistánu, ale v mnoha variantách je rozšířen všude od Střední Asie a Blízkého Východu až po Balkán. V Afghánistánu se obvykle používá skopové, jehněčí nebo hovězí maso, jehož jeden velký kus je uprostřed talíře zasypán hromadou rýže. Kromě toho se většinou přidávají také rozinky a nastrouhaná mrkev.
Vstup do Uzbekistánu
Další den ráno s Nigelem vyrážíme na drobné nákupy suvenýrů. Já si kupuji koberec, leštěnou kouli z lapisu lazuli a šátek. Nigel kromě jiného nakupuje také staré afghánské mince a bankovky, které tu prodávají vousatí chlapíci sedící se svou malou vitrínou na koberci na okraji chodníku. Jako už tolikrát předtím, mě i tentokrát šokuje, když bělovousý prodejce starých bankovek začne s Nigelem rozmlouvat perfektní angličtinou. Ještě větší šok ale přichází ve chvíli, když si od něj necháme doporučit restauraci na oběd a on se nabídne, že nás tam odveze svým autem. Posadí nás totiž do nového elektroauta, které tu v kontrastu s místním prostředím, „stánkem“, který jej nejspíš živí, i pouliční kabebárnou, kam nás doveze, působí zcela surreálně.
Po obědě se rozloučíme. Já mířím zpátky do nedalekého Uzbekistánu a Nigel za dva dny odlétá do Istanbulu. Až na hranice vede zdánlivě úplně nová asfaltka, takže cesta tam proběhne bez problému. Na afghánské straně se jenom dvakrát zeptají, kolik mám u sebe dolarů (za země je povoleno vyvézt pouze 500 dolarů; tj. asi 10 500 Kč), a zběžně nakouknou do auta. Naproti tomu na uzbecké straně je prohlídka kvůli snadné dostupnosti drog v Afghánistánu zatím vůbec nejdůkladnější, jakou jsem zažil. Z auta musím na zem vyndat úplně všechno, včetně matrace. Úplně všechny věci prohlíží několik celníků, a nakonec auto a vyskládanou bagáž očuchává policejní pes. Díky tomu, že jsem kromě kamionů na hranici v podstatě sám, to ale celé trvá jen několik hodin.
Do uzbeckého Termezu dojíždím za západu slunce a parkuji na osvědčeném místě vedle stadionu v centru města. Přes WhatsApp píšu Karolovi, se kterým jsem se potkal v Afghánistánu a který dnes také překročil hranici, a společně jdeme do místní skvělé hospody, kde si dávám točené pivo.
