Turecko: příjezd do Turecka, Poloostrov Gallipoli a starověká města Trója, Bergama a Sardis
(19. 1. - 31. 1. 2025)
Vstup do Turecka
Do Turecka vjíždím dálničním přechodem Ipsala. Uprostřed mostu přes řeku Maricu vlají řecké a turecké vlajky, pod kterými stojí vojáci s dlouhými zbraněmi. Rozježděný děravý povrch se mění v nový asfalt a já přijíždím k ohromné budově, nad kterou vlaje veliká turecká vlajka. Celní prohlídka netrvá ani zdaleka tak dlouho, jak jsem očekával, a do pěti minut pokračuji na pasovou kontrolu, kde celníkovi do zakouřené budky podávám pas, techničák a zelenou kartu.
Hned v první vesničce za hranicemi nabírám stopaře. Mladý kluk umí anglicky jen pár slov, takže se nic nedozvídám. Zastavuji ve městě Keşan a vyrážím na obhlídku. V uličkách města se prohání spousta starých Opelů a Renaultů. Přestože je tu úplně neuvěřitelné množství obchodů a krámků, SIM kartu s internetem se mi - stejně jako v bezcelní zóně na hranicích - koupit nepodaří. Prodává se jen u operátora a ten má v neděli zavřeno. Cestou zpět do dodávky jdu mimo hlavní třídu, takže kromě toulavých psů a koček potkávám také spoustu koní a oslů.
Další den ráno vyrážím do města a po srovnání nabídek nakupuji třicetidenní datový balík se 100 GB dat od Turkcellu. Přestože je o polovinu levnější, než srovnatelný balík od Vodafonu, platím za něj 1 400,- Kč. S funkčním internetem si v mobilní aplikaci směním turecké liry a vyrážím hledat bankomat. Záhy zjišťuji, že většina bankomatů má v Turecku pevný poplatek 8%. Protože plánuji vybírat peníze na celý tříměsíční pobyt v zemi, dlouze hledám bankomat bez poplatku. Když ho konečně nacházím, nedaří se mi z něj vybrat peníze. Po několika pokusech mi nakonec vydá 7 000 lir (necelých 5 000,- Kč) a já zjišťuji, že to je turecký denní limit a víc už nevyberu ani z dalších bankomatů. Protože Turecko zažívá posledních několik let dvojcifernou inflaci, která se předloni dokonce blížila 100%, má nejvyšší bankovka znehodnocené liry cenu asi 140,- Kč. Takže si slušný balíček odnáším i tak.
Ještě než budu moct pokračovat v cestě, čeká mě registrace dodávky do systému HGS - systému elektronického mýta pro místní dálnice. Nálepku na čelní sklo obsahující čip si jdu vyřídit na pobočku turecké pošty. Po tom, co si s paní za přepážkou objasníme, kam v Turecku mířím, platím 1 000 lir (asi 700,- Kč; platba je možná pouze v hotovosti). Na absurdnost celého systému přicházím až později v autě, když se snažím zjistit, jestli mám peníze na účtě skutečně dobité. Informace o tom, které úseky jsou zpoplatněné a kolik jejich průjezd stojí, nejsou až na výjimky dostupné. Stejně tak nezle na internetu zjistit, kolik z nabitých peněz na účtu asociovaným s mým autem zbývá. Jediná možnost, jak se tohoto údaje dopátrat, je zajít osobně na pobočku místní pošty, vystát si frontu a vyžádat si výpis pro své registrační číslo. Jediným pozitivem je, že pokud na mém HGS účtu vznikne dluh, objeví se veřejně dohledatelný záznam na neintuitivních internetových stránkách dostupných pouze v turečtině. Protože takovýto dluh je potřeba doplatit do 14 dnů, budu tyto stránky muset během mého pobytu v Turecku pravidelně kontrolovat.
Další nečekaný problém, na který narážím ještě ve městě, je místní cenzura internetu. Protože jsem s ni nepočítal a dopředu se na ni nepřipravil, musím teď pracně hledat nezablokované a funkční VPN, které mi ji umožní obejít. Poté, co toto všechno vyřeším, odjíždím po silnici skvělé kvality směrem na poloostrov Gallipoli.
Poloostrov Gallipoli
První dvě noci trávím na pobřeží průlivu Dardanely s výhledem na ohromný, 4 608 metrů dlouhý a 334 metrů vysoký most 1915 Çanakkale otevřený v roce 2022. Jedná se o nejdelší most v Turecku a nejdelší visutý most na světě. Jeho jméno odkazuje na Bitvu o Gallipoli, která je hlavním důvodem, proč jsem na poloostrov zamířil.
Když se v roce 1914 Osmanská říše přidala na stranu Centrálních mocností a rozhodla se zablokovat Dardanely, aby Británii a Francii znemožnila zásobování Ruska, pokusili se Britové oblast ovládnout. Turci ale poloostrov během devítiměsíční války ubránili, což vedlo k pádu Winstona Churchilla, jež byl jakožto první lord britské admirality za operaci zodpovědný. Na Turecké straně vedlo vítězství k vzestupu Mustafy Kemala, který později vybojoval nezávislost Turecka a stal se prvním tureckým prezidentem.
Po poloostrově je rozeseto asi 20 tureckých a zhruba dvakrát tolik spojeneckých - především australských a novozélandských - hřbitovů. Kromě toho je tu také k vidění spousta památníků, zákopů nebo vystavené techniky. Zatímco spojenecké hřbitovy jsou liduprázdné, ty osmanské jsou navštěvované i teď v pracovní den mimo sezónu. Asi nejvíce lidí je u hřbitova a památníku na místě, kde Mustafu Kemala údajně zasáhl do hrudi úlomek střely. Život mu nejspíš zachránily kapesní hodinky, které úlomek zastavily.
Odpoledne se naloďuji na trajekt a dvoukilometrovou plavbou přejíždím do města Çanakkale, čímž vstupuji do Asie. Když se další ráno probudím, stojí všude okolo spousta dodávek prodejců, kteří přijeli nabízet zboží do přilehlého bazaru. Já si tam jdu pokoupit zeleninu a nové boty. Když se vrátím k dodávce, zjišťuji, že jsem obestavěn osobními auty nakupujících, kteří zřejmě předpokládají, že všechny dodávky budou odjíždět až večer. Po asi hodině a půl se průjezd přede mnou vyklidí a já konečně odjíždím.
Trója
Z Çanakkale přejíždím na nedaleké archeologické naleziště starověkého města Trója. Kromě své přítomnosti v Homérově eposu Ilias je Trója zajímavá také tím, že je tu na sobě několik vrstev zeminy, ve kterých se nachází osídlení z různých historických období. Od poloviny 4. tisíciletí př. n. l. až do poloviny prvního tisíciletí našeho letopočtu, kdy město upadlo. Úpadek byl způsoben ústupem moře a vyschnutím laguny, čímž město ztratilo přístavní status na důležitých obchodních stezkách. Významnou roli ale hrálo i pozastavení podpory římanů, kteří svůj původ odvozovali z Tróji a několik posledních staletí město významně podporovali. Když se ale Řím plně přeorientoval na křesťanství, ztratil o podporu tohoto historicky pohanského města zájem.
Kromě nového muzea v podobě nevzhledné betonové kostky navštěvuji také rozvaliny města, které si lze projít po dřevěném chodníku. Kromě veverek, pobíhajících po zbytcích starověkých staveb, tu není nouze ani o turisty. A to i přesto, že vstup sem stojí zhruba 760,- Kč na osobu. Jak později zjišťuji, jsou vstupy na památky a turisticky významná místa velmi drahé v celém Turecku. Např. vstup do nedalekého starořeckého velkoměsta Efez stojí asi 2 100,- Kč na osobu. Návštěvu těchto míst tak v mém plánu průjezdu Tureckem značně proškrtávám.
V podvečer pokračuji dalších asi 30 km na jih, kde nocuji u starořímského žulového lomu. Dodnes tu na zemi leží ohromné šedesátitunové žulové sloupy, které se odsud vozily po celém středomoří. Některé dodnes stojící budovy v Římě a Vatikánu podpírají sloupy právě z tohoto lomu. Zajímavé také je, že desítky tun vážící sloupy musely být nějak přepraveny do sedm kilometrů vzdáleného přístavu Alexandria Troas.
Následující den je tak trochu servisní. Doplňuji motorový olej, dočepovávám vodu a také plánuji doplnit plyn, který mi po přesně třech měsících (plus měsíc v Norsku) v první pětikilové láhvi došel. Zastavuji na pumpě a snažím se vyzkoumat, jak tu funguje čepování LPG. Protože jsou tu všechny pumpy s obsluhou, brzo za mnou někdo přichází. Nemáme ale společnou řeč, tak jen opakuje "problem" a ukazuje při tom na stojan s plynovou láhví. Když už se začínám obávat, že plnění láhví je tu stejně jako v ČR zakázané a hlídané, všímám si, že na stojanu není cena za litr a vyvozuji, že problém není v plnění lahví, ale ve stojanu. Na další benzince bez problému čepuji 7,5 litru LPG. Na rozdíl od plnění v Česku, kdy jsme museli na pumpě přidržením tlačítka dost nepřesně časovat, kolik plynu si načepujeme, si tady na display předem navolím za kolik peněz a tím pádem kolik litrů chci načerpat.
Bergama
Podél pobřeží pokračuji dál na jih, kde trávím pár dní u pláže nedaleko města Ayvalik. Jak se ukáže, je toto místo velmi populární. V průběhu celého dne sem každou chvíli přijíždí auta, ze kterých místní vykládají skládací židličky a jdou si na pár hodin posedět na pláž. Dále přejíždím do města Bergama, kde parkuji na velkém parkovišti přímo vedle Červené baziliky - starořímského chrámu zasvěceného egyptským bohům, který je v Novém zákoně nazýván satanovým trůnem.
Při procházce městem si opět všímám všudypřítomných koček, polehávajících psů a obchůdků natěsnaných na malém prostoru ve starých uličkách bazarové čtvrti. Stejně jako v předchozích tureckých městech, která jsem zatím navštívil, se tu prodává úplně všechno od koberců až po autodíly. Je tu také ohromné množství řemeslných dílen. Zpravidla ve formě malinké místnosti, kde za prosklenou výlohou sedí u stolku hodinář, obuvník nebo třeba krejčí. Protože už nutně potřebuji ostříhat, navštěvuji jeden z mnoha místních barber shopů, kde platím v přepočtu 138,- Kč.
Sardis
Po asi dvou hodinách cesty na jih zastavuji v městečku Sardis, kde se nachází rozlehlé ruiny hlavního města bývalého Lýdijského království. Zajímavé je, že právě na tomto území byly nalezeny vůbec nejstarší mince na světě ražené kolem roku 660 př. n. l. Hlavní důvod mé návštěvy je ale fakt, že tu v 5. stol. př. n. l. končila Perská královská cesta. Překonání této 2 400 km dlouhé trasy trvalo pěšky přibližně tři měsíce. Na cestě bylo vybudováno celkem 111 zastávek, díky kterým ji jezdci na koních byli schopni urazit za devět dní, čehož bylo využíváno zejména pro účely přepravy pošty. Právě v tomhle ohledu Perská královská cesta ovlivňuje dnešní svět asi nejvíce. Většina moderních poštovních služeb totiž byla navržena podle jejího vzoru. Představa, že doručení dopisu z tohoto místa na okraj Perského zálivu trvalo před dva a půl tisíci lety jen devět dní, se zdá vzhledem k rychlosti dnešní pošty neuvěřitelná.
Na místě jsem chtěl původně nocovat na rovném plácku nad vesnicí s hezkým výhledem na ruiny i okolní hory. Když jsem ale vyrazil přístupovou silnici prozkoumat pěšky, zjistil jsem, že je bohužel ve špatném stavu. Tekoucí voda vymlela doprostřed strmé prašné cesty koryto, které si s dodávkou přejet netroufám. Po obhlídce ruin proto pokračuji dál na jih. Z úrovně hladiny moře vyjíždím do horského sedla v nadmořské výšce 1 210 metrů. Kromě výhledů na prominentní horu Bozdağ (2 154 m) si opět všímám toho, že turci velmi rádi piknikují. Každé širší místečko na krajnici výhledové cesty je zabráno autem, u kterého místní sedí na kempingovém nábytku a grilují nebo popíjejí čaje. K večeru dojíždím k jezeru Gölcük (1 060 m), na jehož pobřeží nocuji.
