Transsibiřská magistrála: Kazaň
Navzdory večerním obavám jsme spali dobře. Vstáváme kolem šesté ráno a zanedlouho přijíždíme na terminál Kazaň-2. Na nově postaveném nádraží, ze kterého budeme večer opět odjíždět, navštěvujeme první turecké záchody, v úschovně batohů si necháváme krosnu a do města vyrážíme kolem deváté jen s menším batohem. Metrem, které má v Kazani jen jednu linku, se přesouváme do centra na stanici Kremlovskaja, nacházející se pod Kazaňským kremlem. Kreml je obecný název pro ruské městské pevnosti, kterých se v zemi nachází desítky. Ten Kazaňský, nazývaný díky své barvě také bílý, je hlavním turistickým cílem ve městě. Od roku 2000 je také zapsán v UNESCO.
V areálu, který je volně přístupný, obhlížíme mešitu Kul-Šarif, největší mešitu v Rusku vybudovanou na tomto historickém místě v roce 2005 k příležitosti tisíciletého výročí založení města. Mešita má prý i hezký interiér zdoben mimo jiné českým křišťálovým lustrem o váze bezmála dvou tun, který ale nenavštěvujeme, protože na to v kraťasech nejsme vhodně oblečení.
Po rozpadu Sovětského svazu bylo reorganizováno administrativní členění země tak, aby jednotlivé ruské republiky (celkem 22 z 85 administrativních celků) lépe pokrývaly životní prostor národnostních menšin a respektovali historický kontext. Ruským republikám je federální ústavou zajištěn nárok na vlastní úřední jazyk, právo, parlament i ústavu. Jednou z nejlidnatějších republik je se svými téměř čtyřmi miliony obyvatel Tatarstán, jehož hlavním městem je právě Kazaň. Etničtí Rusové zde tvoří asi třetinu populace. Úředními jazyky jsou Tatrština, kterou lze naprosto běžně slyšet i vidět všude ve městě, a Ruština. Nejrozšířenějším náboženstvím je Islám. Kazaňský kreml slouží od znovuvzniku republiky v roce 1992 jako sídlo prezidenta.
Po prohlídce kremlu se vydáváme na pobřeží řeky Kazanka, kde chvíli pozorujeme právě probíhající Redbull Air Race – akrobatická letadla prudce manévrující těsně nad vodou mezi pylony. Poté se vydáváme hledat restauraci, kde plánujeme obědvat. Jelikož jsme nechtěli nic příliš ubrusového, chvíli nám to trvalo, ale nakonec narážíme na malou Stolovaju (stolovnu/jídelnu), která je levná, bez turistů a plná místních. Výdej je bufetový a jelikož se nejsme schopni domluvit a není moc dobře poznat co je co, objednáváme si podle našeho nejlepšího odhadu. Za dvě jídla, dva saláty a domácí šťávy platíme 110 Kč. Poté se přesouváme do místního parku, kde na trávě relaxujeme a plánujeme co dál. Pohodu narušuje jen výhružně vyčnívající tryska zavlažování, které prozatím běží na druhé straně parčíku.
Později se ukázalo, že centrum Kazaně bylo, v rozporu s našimi očekáváními o turisty hojně navštěvované Transsibiřské magistrále, poslední turistické místo před dosažením Vladivostoku, který je populární mezi Asijskými turisty.
Vzdálenosti v Kazani jsou mnohem menší, než v Moskvě, i když na naše poměry je to při srovnatelné velikosti jako Praha stále velkoměsto, takže nám zbývá čas, který se rozhodneme využít návštěvou konečné stanice metra, kde se chceme podívat, jak město vypadá mimo dobře udržované centrum. Vystupujeme na stanici Prospekt Pobedy (Vítězná třída). Po krátké procházce trhem nás zaujímají nevšední budovy. Později zjišťujeme, že se jedná o hotel Olymp a přilehlé zchátralé kulturní centrum Čulpan, které bylo v devadesátých letech častým dějištěm rockových koncertů. Následně se tam usídlili narkomani a bezdomovci. Nedlouho po naši návštěvě prošlo místo kompletní rekonstrukcí a dnes tam sídlí Kazaňská městská filharmonie. Krátce se také procházíme po ulici Richarda Sorgeho, jednom z hlavních kazaňských prospektů, kde budovy nevypadají zdaleka tak idylicky, jako v centru.
Poté se už vracíme zpět na nádraží, kde si v trafice kupujeme pivo, které popíjíme z rukávů mikin, protože konzumace alkoholu je tu ve veřejných prostorech zakázána. Ve 20:41 odjíždíme do Jekatěrinburgu. Vzdálenost bezmála 900 km a dvě časová pásma vlak překoná za třináct a půl hodiny.
