Pamir Highway: Vjezd do Horského Badachšánu, výhledy do Afganistánu a rozbité auto
Čtvrtek 18. srpna 2022: Dušanbe – Qalai Khumb
Vstáváme před sedmou a z hotelu Pamír odjíždíme bez snídaně. Jednak proto, že chceme vyjet co nejdřív, ale také proto, že u některých členů skupiny se už projevily očekávané zažívací problémy. Někteří si pouze dávkují živočišné uhlí a ujídají zásoby po cestě, jiní se rozhodují nejíst vůbec. Provoz ve městě je poměrně chaotický. Širokými ulicemi s nespecifickým počtem pruhů, který se v závislosti na uvážení místních řidičů navíc neustále mění, se řítí souvislé proudy aut. V pravém pruhu každou chvíli zastavuje maršrutka, která tím pruh blokuje a vyvolává četná přeřazování do dalších pruhů. Když se konečně vymotáme z města, zajíždíme na benzinku a tankujeme benzín 95 (cca 27,- Kč za litr).
Z Dušanbe pokračujeme do 60 km vzdáleného městečka Norak, kde se nachází Nurecká přehrada. S výškou hráze 304 metrů se jedná o druhou nejvyšší přehradní hráz na světe. V letech 1972 – 2013 byla vůbec nejvyšší. Na přehradě jsou instalovány generátory o celkovém výkonu asi 3 000 MW (tedy zhruba jeden a půl násobek jedné z našich jaderných elektráren), které pokrývají 70% spotřeby elektrické energie celého Tádžikistánu. Už při vjezdu do údolí, na jehož konci se přehrada nachází, se okolní svahy začínají zelenat a krajina celkově mění svůj ráz. Později vidíme masivní koryta vycházející z úbočí vedle hráze (domýšlíme si, že se jedná o přepady), z nichž tryská ohromné množství vody. Její mrholení jasně cítíme a vidíme i na protější straně údolí, kde stojíme. Na hrázi i elektrárně se nachází několik velkých budovatelských nápisů a samozřejmě obří portrét prezidenta.
Dál míříme na jih do města Kulob. Protože se jedná o malarickou oblast a my nechceme nic riskovat, zbytečně tu nezastavujeme. V Kulobu narazíme na další možnost dotankovat benzín 95 (cca 28,- Kč za litr). Stejně jako v celém Tádžikistánu jsou tu pumpy výhradně s obsluhou, která tentokrát tlačí nádrž opravdu do plna, což se za chvíli ukáže problematické. Při výjezdu do městečka Šuroobod, které se nachází v nadmořské výšce asi 2 000 metrů – 1 500 výškových metrů nad Kulobem, kde jsme tankovali -, nám začne v nádrži podivně bublat. Zastavíme a při bližším zkoumání zjišťujeme, že je v nádrži značný přetlak. Otevřeme víko nádrže, s autem trochu zakýváme a pokračujeme dál. Kývacích zastávek si při přejezdu tohoto horského hřebenu uděláme ještě několik.
Sjíždíme do údolí řeky Pjandž, kterým máme v plánu podél afghánské hranice pokračovat následujících 650 km, což tu představuje asi tři dny jízdy. Se zajímavými výhledy na afghánské vesničky vtísněné mezi ohromné hory a řeku, pokračujeme po nové asfaltové silnici dál. Zanedlouho dojedeme k prvnímu checkpointu. Auto odstavíme na krajnici a R, který zrovna v tu chvíli řídí, sbírá naše pasy, techničák od auta a propustku do GBAO a vydává se do malé strážní budky. Zatímco si tam opisují údaje o nás a našem autě, přichází tam nějaký místňák jedoucí do protivky. S policajty se kamarádsky vybavuje a předává jim jakýsi sáček. K mírnému pohoršení policistů nabízí jeden sáček i nám. S díky odmítáme.
Podél cesty je rozeseto několik opevněných vojenských stanovišť, mezi kterými pendlují hlídky. Zastavit je naštěstí potřeba pouze na checkpointech, které jsou na dnešní etapě jen dva. Při jedné ze zastávek na focení afghánského břehu, se najednou odkudsi objevuje tádžický voják. Jde k nám, slušně podává R ruku, vysvětluje mu, že tady se Afghánistán fotit nesmí, a požaduje smazání posledních dvou fotek. Protože předchozí fotky jsou úplně stejného ražení, myslíme si, že se jedná spíše o formalitu. Na večer dojíždíme do Qalai Khumb, kde se plánujeme ubytovat. Při vjezdu do městečka kolem auta běhá spoustu dětí. Všechny mávají a křičí „Hello“.
Ubytováváme se v Roma GuestHouse (20 USD za osobu a noc vč. snídaně). Kromě nás je tu ještě skupinka švýcarských motorkářů a dvě tádžická auta s turisty, která ale řídí místní řidiči a turisté se pouze vezou. Jízda bez přiděleného řidiče byla hlavní důvod, proč jsme si auto půjčili v sousedním Kyrgyzstánu. Protože je opravdu velké vedro, posedáváme až dlouho do večera na terase nad řekou, kde profukuje příjemný vodou ochlazený vzduch.
Pátek 19. srpna 2022: Qalai Khumb – Khorog
Na ranní snídani si někteří z nás dávají jen suché pečivo a čaj, jiní se odvažují zkusit i hrozny a jogurt. Vyjíždíme kolem půl osmé a ve městečku Madrasa tankujeme benzín 92 (28,- Kč za litr). Krátce potom projíždíme kolem odbočky do Afghánistánu. Nachází se tu totiž jeden z mála mostů přes řeku. Terén je dnes mnohem horší než včera. Cesta je rozbitá a asfalt jde tušit jen místy. Výhledy jsou ale nádherné. Na jednom z checkpointů, kde si obligátně fotí pasy a naše povolení, dostáváme čerstvá jablka, která jim právě dovezli. Oblast není vzhledem ke své hornatosti potravinově soběstačná a jídlo se sem (i dál do GBAO) musí dovážet. Cestou tak potkáváme několik velkých, krokem jedoucích náklaďáků. Jejich předjíždění je na úzkých a klikatých cestách obtížné.
Za vesničkou Sanobod zastavujeme a fotíme protější afghánskou krajinu, když si všimneme dvou dívek odpočívajících u řeky na protějším břehu. Jedna z nich nám pózuje na focení a při odjezdu na nás mává. Uvažujeme o tom, jak musí být život v afghánské vesnici Chasnood Payan, ze které dívky pravděpodobně pochází, těžký. Vesnice je sevřena mohutnou řekou na jedné straně a pětitisícovými neprostupnými horami na straně druhé. Jedinou možností, jak se do vesnice dostat, je uzoučká prašná cesta vedoucí po úbočí. V průběhu dne po této cestě vidíme cestovat lidi na oslech a motorkách. Nejbližší afghánské město Fayzabad je vzdálené asi 230 km, což v tamních podmínkách může snadno znamenat týdenní cestu. Navíc oblast navštěvujeme v létě, kdy je riziko rozlití řeky, sněhové kalamity nebo závalů malé. Domy ve vesničce jsou obklopeny četnými malými políčky, takže je možné, že je vesnice kompletně samostatná. Takovéto vesničky se na afghánské straně nachází vždy, když se do řeky Pjandž z postranního údolí vlévá jiná říčka. Takže asi každých deset až dvacet kilometrů.
Zanedlouho potkáváme odstavené auto, které píchlo. Když zastavíme na optání, jestli je vše v pořádku, ukáže se, že nemají kompresor. Zatímco z útrob kufru vytahujeme náš kompresor a následně se dofukuje kolo, mění s námi osádka vozu pár svých hroznů za pár našich sušenek.
Ve městě Rušon odbočujeme do postranního údolí, kterým se dá dobrým autem a za dobrého počasí projet skrze Tádžický národní park až k jezeru Karakul. Na to se ale nechystáme. Naším cílem je dlouhý visutý most přes řeku Bartang, ke kterému to máme asi 23 km (zhruba hodina jízdy). Mostem začíná oblíbený dvoudenní trek, který Jizevským údolím vede až k ledovcovému jezírku na jeho konci. My se ale chystáme jen na obhlídku mostu. Ačkoliv tento a jemu podobné mosty místní při cestách do vesnic v údolích běžně používají, pro nás je svou délkou a mohutností řeky pod ním nezvyklý.
Po prohlídce mostu nás čeká zdlouhavá cesta do Khorogu, hlavního města Horského Badachšánu. Protože se snažíme dojet co nejvíce za světla, zastavuje na focení o něco méně než obvykle. I tak ale přijíždíme až v osm večer. Ubytování musíme trochu hledat, ale nakonec nacházíme otevřený Zaray Hostel nedaleko centra (20 USD za osobu a noc vč. snídaně). Majitel nám říká, že u něj dřív (před pandemií) spávalo hodně Čechů. Občas sem prý zavítají i dnes, ale zatím to není tak časté jako dřív. Pokoje i snídaně nám připravuje sám. Veškerý personál musel propustit při úpadku turismu v době pandemických restrikcí.
Večer na pokoji ještě náhodně zjišťujeme, že když si mezi sebou voláme, zobrazují se nám naše čísla s ruskou předvolbou +7 přesto, že Tádžikistán má svoji předvolbu +992. Děje se to dokonce i v případě, že voláme z české SIM karty na českou SIM kartu a telefon s místní tádžickou SIM kartou do toho vůbec nezapojujeme.
Sobota 20. srpna 2022: Khorog a oprava auta
Vstáváme v 6:20 a vycházíme na terasu nad rozbouřenou řekou Ghund, která se kousek za městem vlévá do Pjandže. Užíváme si příjemných 23 stupňů. Konečně se trochu ochladilo, na obloze jsou občas i mraky a na nejbližší hodiny dokonce hlásí déšť. Po vydatné snídani (omelety, čaj, višně a pečivo) vyrážíme na místní poštu s úmyslem poslat domů pohled. Předpokládáme totiž, že se jedná o poslední místo, kde pošta spolehlivě funguje. Jedinou poštu ve městě sice nacházíme, ale má zavřeno a otvírá až v pondělí. Pohledy se nám nakonec podaří koupit v turistickém informačním centru PECTA. Známky tu bohužel nemají, takže si pohledy schováváme k odeslání na později a před odjezdem z města ještě jedeme natankovat benzín 95 (cca 30,- Kč za litr).
Hned za městem projíždíme přes kontrolní stanoviště a vyrážíme směr Iškošim a dále do Vachánského koridoru – údajně nejhezčího úseku Pamírské dálnice. Krátce za městem se bohužel zintenzivňují zvuky, které z podvozku auta posloucháme už několik dní. Kromě zřetelného klapání se navíc auto znatelně pohupuje a jeho ovladatelnost je za vyšších rychlostí, kterých tu dosahujeme jen zcela výjimečně, snížená. Při nejbližší příležitosti najíždíme na rampu, které jsou tu podél cest pravidelně rozesety, a prohlížíme podvozek. Kromě zlomeného stabilizátoru objevujeme také ulomené přední tlumiče s vyteklým olejem a rozhodujeme se vrátit zpátky do Khorogu. Na kontrolním stanovišti se od policisty necháme nasměrovat do autoservisu, který by měl mít otevřeno i v sobotu.
Přijíždíme do malého naleštěného obchůdku s policemi po strop zaskládanými vyrovnanými lahvemi s oleji a kapalinami do aut. S autem najíždíme nad jámu, která je uprostřed obchůdku umístěna a kombinací posunků a naší chabé ruštiny se snažíme vysvětlit problém. Kromě spousty nových ruských slovíček (např. „amortizator“ = tlumič) se dozvídáme také to, že nám tady nejsou schopni pomoci. Naštěstí nám doporučí chlapíka, který má v širokém okolí jako jediný stejné auto jako my, a hned mu volají, jestli nás tam můžou poslat. Přejíždíme na nijak neoznačený dvůr nedaleko od obchůdku, kde se potkáváme s místním Mastěrem přes Mercedesy (ML 230). Domníváme se, že spíše než o mechanika z povolání se jedná o chlapíka, kterého okolnosti donutili, ostatně jako naprostou většinu místních, naučit se opravit si na svém autě všechno sám.
Do jedné z jeho tří garáží vjíždíme zhruba v jedenáct hodin, a když se ukazuje, že to nebude na chvíli, otvírá nám vedlejší garáž, kde nás usadí do pohodlného sezení u stolečku s tím, že to bude trvat. Přestože je sobota a Mastěr chtěl se svou rodinou zjevně jít na místní slavnosti, ani náznakem nás neodmítá. Po chvíli mu dokonce na pomoc přijíždí další chlapík. Jako největší problém se rychle ukáže zalomený šroub, který znemožňuje instalaci nového tlumiče. Protože jedou v průběhu dne několikrát dokoupit svařovací elektrody, domníváme se, že se pokouší šroub navařit na něco, pomocí čeho by pak šel vyndat.
Zatímco I se vydává na krátkou obhlídku města, přijde za námi Mastěr s tím, že s ním mám jít na bazar, kde potřebuje koupit vrták (140,- Kč). Když se cestou z bazaru bavíme o tom, proč jsme si auto půjčili v Kyrgyzstánu, dozvídám se, že by už mělo být možné pronajmout si auto bez řidiče i v Dušanbe, možná dokonce přímo tady v Khorogu. V době, kdy jsme cestu plánovali, to ale možné zcela jistě nebylo. V tuhle chvíli taky na několikáté pobídnutí ochutnávám výborné ale nemyté hrozny, což se mi později nevyplácí.
Kolem třetí odpoledne, když se ani po čtyřech hodinách nepodařilo zalomený šroub vyndat, začínáme – za četných nadávek na Oibeka, stav jeho aut a to, že nám do místního terénu dal tohle auto – ztrácet naději, že se (dnes) oprava podaří. V pozdním odpoledni se ale povede šroub vyndat. Když se ani po zdlouhavém hledání v mnoha krabicích plných šroubů nedaří najít jeho náhradu, rozhodne se Mastěr šroub vymontovat ze svého auta s tím, že tu na něj nemůžeme čekat, protože se mu ho podaří sehnat až za několik dnů. Kolem sedmé večer – po osmi hodinách práce ve dvou lidech – je tlumič vyměněn. Stabilizátor jsme neřešili. Když s Mastěrem probíráme naší situaci, doporučuje nám začít se vzhledem ke stavu auta a celkové nedostupnosti regionu před námi vracet. Mnohokrát mu i jeho pomocníkovi děkujeme, ujišťujeme je, že dvojnásobek neskutečně nízké ceny, kterou si za celodenní víkendovou práci ve dvou lidech řekli, je zcela v pořádku a vracíme se na Hostel Zarya, kde budeme plánovat co dál.
