Albánie: Skadar, Tirana, Karavastská laguna a rozvaliny ilyrských měst Apollonie a Byllis
(26. 12. 2024 - 6. 1. 2025)
Skadar
První zastávkou v Albánii je příhraniční město Skadar. Do centra nezajíždím a místo toho zamířím na kopec za městem, ze kterého by měl být dobrý rozhled do okolí. Projíždím úzkými uličkami a asfalt se postupně vytrácí. Před nejstrmějším úsekem zastavím a jdu se podívat za zatáčku. Hned jak vystoupím, příbíhá ke mně malý kluk a snaží se mi něco říct. Nakonec pochopím, že chce jídlo. Když se za chvíli z kopce vracím zpátky k autu a chystám se vyjet nahoru, přibíhá kluk znovu a opět se mi snaží něco říct. Z albánštiny, která je řazena do samostatné jazykové větve a není podobná žádnému ze soudobých jazyků, se bohužel nedá odtušit ani slovo. Později si navíc uvědomuji, že celý náš pokus o domluvu byl matený i gesty. Když už jsem třeba konečně pochopil, že mi chce říct něco o výjezdu nahoru, zakýval jsem chápavě hlavou, což tu ale znamená nesouhlas a nepochopení.
Zatímco se z krásně rovného parkoviště s překvapivě dobrým výhledem na město, břehy Skadarského jezera i okolní hory kochám, vidím kluka, jak po silničce, po které jsem před chvílí přijel, žene stádo ovcí. Uvědomuji si, že mi asi chtěl říct, ať buď jedu hned, nebo ať počkám. Na štěrkové cestě by totiž ve strmém kopci s dodávkou zastavit nešlo.
Za dva dny, které na místě trávím, tam kromě ovcí a psů nepotkávám vůbec nikoho. Skrz centrum Skadaru projíždím do vesničky Mes, ve které se nachází asi 250 let starý kamenný most. Při délce přes 100 metrů a šířce téměř 3,5 metru se jedná o největší dochovaný osmanský most v Albánii. Zatímco v létě koryto řeky vysychá, dnes je tu silný proud průzračně čisté tyrkysové vody.
Čeká mě opětovný průjezd centrem Skadaru. Z českého úhlu pohledu je to velmi nevšední. Na silnici není jasně daný počet pruhů, přičemž všechny, kromě toho nejvíce vlevo, slouží zároveň jako místo pro zastavení (a místy i stání), všude se motají cyklisté, motorkáři a občas i jezdci na oslech a koních. Uprostřed zcela chaotických a neřízených kruhových objezdů posedávají na židličkách starci, kteří se baví pozorováním provozu a na bezproblémových rovných úsecích bez křižovatek stojí uprostřed silnice policisté a všem ukazují ať jedou dál, jakoby tu někdo měl důvod zastavovat. Problematické jsou zejména kruhové objezdy. Rychle ale vypozoruji, že jediné pravidlo, kterým je důležité se řídit, je nikomu nedávat přednost, nikdy úplně nezastavovat a vždy se alespoň pomalu nasouvat dál do plynoucího provozu.
Cesta do Tirany je také výživná. 100 km dlouhou trasu jedu tři a půl hodiny. Protože se mi nepodařilo dohledat informace o tom, kolik tu stojí dálniční známka, rozhoduji se 35km dálniční úsek na mé trase objet. Silnice vedoucí podél dálnice je v tak špatném stavu, že mám v jednu chvíli obavy, abych ji vůbec dokázal projet. V nejhorším úseku na rozježděném asfaltu někdo vysypal díry štěrkem, který se postupně nahrnul a vytvořil vlny hluboké určitě přes půl metru. Jedu krokem a pečlivě vybírám stopu tak, abych se nezasekl na břichu.
Dalším problematickým úsekem je 850 metrů dlouhý most přes řeku Mat, který je v naprosto šíleném stavu. To, co kdysi byly dilatační spáry, jsou dnes díry, které jsou v lepším případě zality rozježděným asfaltem nebo jsou do nich vraženy kameny. Někdy jsou tam ale prostě díry s rozježděným okrajem. Při maximální možné rychlosti 5 km/h se most zdá nekonečný.
Tirana
Do Tirany přijíždím po 5km bulváru Matky Terezy - nejslavnější albánské rodačky -, který na předměstí křižuje bulvár Donalda Trumpa. V centrální části města se nachází i ulice George W. Bushe. Albánie je, podobně jako Kosovo, dlouhodobě velmi pro-americká. Navzdory Trumpově proti muslimské politice, s ním v době jeho prvního prezidentského mandátu v muslimské Albánii a muslimském Kosovu souhlasily tři čtvrtiny obyvatel těchto zemí - mnohem více než v jakémkoliv státu USA.
Parkuji na placeném parkovišti (5 EUR za 24 hod.) a vyrážím na prohlídku centra. Všude je vánoční výzdoba, výškové budovy v centru blikají, na hlavním náměstí mezi státní operou a mešitou hlasitě hraje hudba a jsou tam rozestavěny pouťové atrakce. Vánoční trhy jsou v plném proudu. Uprostřed náměstí stojí chlapík s obřím hvězdářským teleskopem na stativu a nechává kolemjdoucí nahlédnout na Jupiter. Před zahrádkami restaurací pobíhá skupina liliputů převlečených za vánoční skřítky.
Cestou zpět k autu se zastavuji na večeři. Výběr podniku se mi nepodaří zrovna podle plánu a já tak usedám v ubrusové restauraci ke stolu s příbory, které jsem nikdy neviděl. Než stihnu otevřít menu, přináší mi číšník zdobnou sklenici vychlazené vody a s jednou rukou za zády mi nalévá. Nedlouho potom přichází kuchař a bez většího úspěchu se se mnou snaží diskutovat o tom, jakým způsobem mi má rybu, která je tu podávána bez přílohy s chlebem, připravit. Za rybí polévku, prémiovou láhev vody a rybu v olivové omáčce platím 25 euro (625,- Kč).
Novoroční ohňostroje pozoruji na Skanderbegově náměstí v centru Tirany. Přestože je tu hlava na hlavě a často se tu doslova nedá hnout, odpalují místní z davu své vlastní ohňostroje. Těsně před půlnocí se mi podaří probít kousek stranou, odkud mám dobrý výhled na oficiální městský ohňostroj odpalovaný ze střechy národní opery i na ohňostroje odpalované z davu. Velké rachejtle zde přímo z ruky odpalují i tak malé děti, že se sotva stojí a po odpálení je zpětný ráz málem posadí na zem. Přestože za chvíli vidím do davu běžet záchranáře, k žádným vážným zraněním tu prý letos nedošlo.
Národní park Divjakë-Karavasta
Po třech nocích strávených v Tiraně se po ucpané dvouproudé silnici pomalu odsouvám směrem k pobřeží. Ještě před vjezdem do národního parku zajíždím k pevnosti Bashtovë. Pevnost postavená v 15. stol. původně sloužila jako zastávka na obchodních trasách s obilím. Je zajímavá především proto, že se jedná o jediný hrad na Balkáně postavený na otevřeném poli. Po příjezdu bohužel zjišťuji, že je v rekonstrukci, která sice měla dávno skončit a žádné práce tu neprobíhají, ale přístup dovnitř je zatarasen. Devět metrů vysoké hradby tak obcházím pouze zvenku a po krátké prohlídce pokračuji dál.
Srdcem národního parku je přes deset kilometrů dlouhá Karavatská laguna - největší laguna v Albánii i na celém Jadranu. Pokus objet jí po jedné z četných cyklostezek bohužel rychle zhatí rychlý štěkající pes, před kterým musím svižně ujíždět zpět do vesnice. V rámci náhradního programu se tak alespoň projíždím rozlehlými borovicovými lesy s občasným výhledem na menší laguny. Přestože je tu rybolov oficiálně zakázán, vidím v průběhu dne kromě mnoha plameňáků a pelikánů i pár rybářských loděk. Při návratu k autu zahlédnu jednoho z rybářů, jak vykládá ryby v restauraci naproti místu, kde parkuji. Za rybu, ke které jsem si tentokrát místo chleba doobjednal hranolky, platím 12 euro.
V parku i jeho okolí je sice spousta dlouhých písečných pláží, po kterých jsem dnes viděl jezdit několik aut, ale protože má zítra pršet, tak si tam netroufám a opět nocuji na zpevněném parkovišti naproti restaurace. Další den při cestě k významnému antickému městu Apollonie projíždím kolem bizarního asi šestipatrového domu ve tvaru lodě. Protože jsem o něm věděl předem, mohl jsem si v předstihu najít místo k zastavení a dům odfotit. O podobné stavby tu ale není nouze. Jen o pár kilometrů dál například narážím na mnohapatrovou věž imitující asijskou architekturu.
Apollonie
Apollonie byla založena v 7 př. n. l. a díky svému umístění hrála významnou roli na obchodních stezkách mezi antickým Řeckem a římskou říší. Za dob své největší slávy mělo město 60 000 obyvatel a razilo své vlastní mince, které byly nalezeny až v povodí Dunaje. V době zavraždění Julia Caesara zde studoval jeho adoptivní dědic Oktavián Augustus, první římský císař. Jako vděk za vzdělání, kterého se mu zde dostalo, později město osvobodil od všech daní.
Přestože se město nachází asi 10 km od pobřeží, bylo ve své době významným přístavem, do kterého se údajně vešlo až sto lodí. Úpadek města začal ve 3. stol. n. l., kdy se přístav v důsledku zemětřesení a změny toku řeky Vjosy ocitl ve slepém rameni a postupně vyschl. Město bylo opuštěno ve 4. stol. n. l. Protože bylo dodnes prozkoumáno a odkryto pouze asi 6 % rozlohy města, bývá Apollonie přezdívána albánské Pompeje.
Byllis
Po víkendu, který trávím na parkovišti u benzínky, navštěvuji asi 40 km vzdálené rozvaliny starověkého města Byllis. Podobně jako Apollonie se nachází na vrcholu kopce - tentokrát ale mnohem většího. K mému překvapení vede až téměř nahoru nová asfaltová silnice. Toho, že k turistickým cílům vedou v Albánii překvapivě hezké cesty, jsem si všiml už dříve. Po výjezdu parkuji na malém plácku pro zhruba deset aut. Kromě hlídače tu ale už nikdo další není. Platím vstup (4 EUR) a malou brankou vstupuji do ohromného oploceného areálu.
Jednou z dominant, která zaujme už při příjezdu, jsou mohutné, téměř dva a půl kilometru dlouhé hradby. Jejich nejnovější úseky byly postaveny kolem roku 550 n. l., nejstarší o devět set let dříve. Masivní, dvojité, devět metrů vysoké hradby byly doplněny šesti věžemi vysokými až 12 m. K vidění jsou také rozvaliny 67 m dlouhé katedrály, cisterny na vodu nebo místního amfiteátru. Město zaniklo koncem 6. stol. n. l. v důsledku opakovaných nájezdů Slovanů.
Protože se na místě zdržím mnohem déle, než jsem čekal, sjíždím zpět na nedalekou benzinku, kde nocuji před zítřejším přejezdem k pobřeží. Do přístavního města Vlorë se těším mimo jiné proto, že mi dochází jídlo a v širokém okolí není žádný rozumný obchod.
