Turecký Kurdistán: Gaziantep, Şanlıurfa, Mardin, jezero Van a Arménská vysočina
(20. 3. - 3. 4. 2025)
Gaziantep
V dvoumilionové metropoli Gaziantep parkuji na malém parkovišti vedle parku. Vjezd na něj se sice docela často ucpává, neustále tu někdo troubí a párkrát mi někdo i ťukne do dodávky, ale do centra je to přes park jenom dvacet minut pěšky. Další velkou výhodou parkoviště je nedaleká prádelna a velké obchodní centrum, kde v kině na opravdu velkém plátně postupně zhlídnu všechny tři filmy Pána prstenů. V průběhu týdne, který na parkovišti trávím, pracuju, plánuju přelet do Česka, navštěvuji historické centrum a hraji Travellers Rest.
Kromě centra města, které slouží jako ohromný bazar, navštěvuji také Mozaikové muzeum Zeugma. To hostí největší kolekci mozaik na světě (3 000 čtverečních metrů) převážně z období helénismu a římské říše. Naprostá většina artefaktů pochází z antického města Zeugma, které bylo v roce 2001 v důsledku stavby přehrady zatopeno Eufratem. Některé z mozaik byly objeveny a odvezeny doslova hodiny před jejich zatopením.
Obrovská budova muzea je zajímavá také tím, že přede dvěma lety, na rozdíl od většiny města, bez úhony přečkala ničivé zemětřesení. Při tomto nejničivějším zemětřesení v moderních dějinách tohoto seismicky aktivního regionu zemřely desítky tisíc lidí a další milion a půl přišlo o domovy.
Şanlıurfa
Z Gaziantepu pokračuji dál na východ, přejíždím Eufrat a vjíždím do tureckého Kurdistánu - regionu na východě Turecka, kde žijí Kurdové. Značná část Kurdistánu se nachází také v sousedním Íránu, kde je stejně jako v Turecku plně pod kontrolou vlády bez jakéhokoliv výraznějšího stupně autonomie. Oproti tomu irácký a syrský Kurdistán mají vysoké stupně autonomie. Při populaci 30 až 45 milionů jsou Kurdové největší etnickou skupinou bez svého vlastního státu.
Ve městě Şanlıurfa parkuji před ohromným archeologickým muzeem a vyrážím k bazénu Balıklıgöl, kde údajně Nimrod svrhl proroka Abraháma do rozžhavené pece. Bůh ale přeměnil její oheň na vodu a uhlí v posvátné kapry, kteří dnes v bazénku plavou v opravdu hojném počtu. Protože se jedná o významné poutní místo, je tu opravdu hodně lidí. Navíc je večer a okolní trávníky jsou úplně plné piknikujících místních, kteří se chystají na hodování po západu slunce. Je tu velmi živo. Po parku chodí chlapíci s velkými balíky jogurtů a chlebů, které si místní živelně rozebírají.
Klidnější atmosféra nevládne ani v přilehlém bazaru ze 16. stol., který se mé stereotypní představě o orientálním bazaru blíží nejvíc ze všech bazarů, které jsem zatím v Turecku navštívil. Čaj se tu prodává z pytlů o objemu několika stovek litrů, v úzkých uličkách narvaných lidmi se stovky hlasů mísí s malými mopedy, které se s nákladem prodírají davem kamsi do útrob tržiště. Na lištách s kabely ve výšce asi pěti metrů se nad vším tím chaosem ladně prochází kočky. Když vycházím z částí s jídlem a oblečením, ruch utichá a obchůdky se mění v řemeslné krámky. Uličkami se valí kouř a rytmické ťukání kovotepeckých dílen se ozývá ze všech stran. Po chvíli opouštím i tuhle sekci a před návratem zpět do ulic města ještě procházím kolem krámků s dřevěnými výrobky. Vstupy do nich jsou obsypány hromadami pilin.
Mardin
Po necelé hodině jízdy ze Şanlıurfy dojíždím na malé parkoviště u návštěvního centra. Kromě mě je tu jenom jeden voják a dva zahradníci - turisté žádní. Na kopci uprostřed docela pusté krajiny se tu nachází Karahan Tepe - vykopávky nejstarší známé vesnice z let 9000 - 11000 př. n. l. Na rozdíl například od Tróji je sem vstup zdarma a naleziště lze obhlídnout přímo z okrajů výkopů.
Odpoledne dojíždím do historického města Mardin rozkládajícího se na svahu skalnaté hory, na jejímž vrcholku vlaje na tři tisíce let starém hradě velká turecká vlajka. V úzkých spletitých uličkách se mi povede několikrát zabloudit. Když konečně dorazím na místní vyhlášený bazar, narážím kromě několika krámků zaměřených na turisty také na kovotepce, výrobnu sedel a postrojů na osly, kteří se po bazaru procházejí naložení pytli zboží, a velmi autentický řeznický koutek tržiště, kde se po chodníku doslova valí krev.
Za západu slunce sedím v jedné z místních čajoven a při tureckém čaji (10,- Kč) se kochám výhledem na pláně Mezopotámie, které se rozprostírají pod městem. Je sice prašno, takže je vidět jenom na asi 30 km, ale i tak vypadá nížina nekonečně veliká. To, že k Perskému zálivu, do kterého voda z Eufratu i Tigrisu nakonec doteče, zbývá ještě hodně přes tisíc kilometrů, je jen těžko představitelné.
Batman
Poslední dny Ramadánu, jehož půst se tady drží ve znatelně větší míře než v centrálním Turecku, trávím na pobřeží vodní nádrže Ilısu. Konstrukce tohoto relativně nového rezervoáru, který má při součtu jednotlivých ramen celkovou délku asi 400 km, byla vysoce kontroverzní. Kromě několika desítek tisíc lidí, kteří se museli vystěhovat, bylo zatopeno asi 200 usedlostí a desítky vesnic. Největší ztrátou je zatopení městečka Hasenkeyf s desetitisíciletou historií. Původní město se nachází někde hluboko pod vodou přímo přede mnou a na druhé straně nádrže se na úbočí kopce leskne Nový Hasankeyf, kam byli přemístěni místní obyvatelé a několik nejcennějších památek. Turistický význam místa ale upadl a protože ho na internetu s velkou mírou shody popisují jako Potěmkinovu vesnici, pokračuji rovnou do nedalekého Batmanu.
Půlmilionové město Batman, sdílí svůj název se slavným komiksovým hrdinou. V roce 2008 místní starosta ku příležitosti vydání nové filmové trilogie dokonce zažaloval režiséra Christophera Nolana a několik neobjasněných vražd a vysoký podíl sebevražd mezi mladými dívkami v regionu dával do souvislosti s psychologickým dopadem filmů na místní. Město bylo ale na Batman podle místního přítoku řeky Tigris přejmenováno až v roce 1957, tedy 18 let po debutu komiksového hrdiny.
Ve městě krátce zastavuji před supermarketem Migros, dolévám motorový olej a čekám, jestli obchod otevře. Protože je dnes druhý den třídenního svátku přerušení půstu (asi nejvýznamnějšího islámského svátku ukončujícího Ramadán), není otevření obchodu vůbec jisté. Nakonec ale v 10:00 otevírá, takže můžu dokoupit zeleninu a vodu, která mi včera došla.
Jezero Van
Při asi 150km přejížďce k jezeru Van projíždím horskou krajinou, která se významně liší od plání Mezopotámie i prašných hor centrálního Turecka. Tady dominují zelené zvlněné kopce plné pasoucích se stád ovcí, koz a krav. Později vjíždím do vyšších skalnatých hor plných sněhu. Je tu také znatelně menší provoz, takže cestou postupně nabírám dva stopaře, kteří bohužel nemluví anglicky. Těsně před příjezdem k jezeru jsem měl původně v plánu vyjet do kráteru dnes již neaktivní sopky Nemrut. Podle informací z internetu a průvodce by se tam mělo v nadmořské výšce 2 300 metrů nacházet velké jezero a početná populace medvědů. Když ale vidím zasněžené úbočí kráteru, odkládám výjezd až na příští návštěvu Turecka.
Nocuji na pobřeží jezera Van v nadmořské výšce 1 650 metrů. Jezero je samo o sobě dost zajímavé. Při délce 120 a šířce 80 kilometrů se jedná o největší turecké jezero. Díky vysoké salinitě (oproti průměrné mořské vodě zhruba poloviční) v něm voda nezamrzá ani v zimě. Kromě toho se také jedná o jedno z mála bezodtokých jezer. Voda v jezeře je navíc vysoce alkalická - s pH 10 má zhruba stejnou zásaditost jako mýdlo. Takže o řád vyšší než mořská voda a o dva řády vyšší než voda čistá.
Když z místa za silného deště odjíždím, zastaví mě Němec, jestli bych ho nemohl nastartovat na kabely. Protože se svým off-roadem stojí na malém travnatém kopečku a už od včerejšího večera silně prší, musím se trochu rozjet, abych se tam vyškrábal. Zatímco odkrývám baterku a připojujeme kabely, říká mi, že trávil zimu v Jordánsku a když se mu při návratu přes Írák rozbil alternátor, nemohl si ho nechat opravit, protože všechny servisy měly přes Ramadán zavřeno. Mě překvapuje hlavně to, že lze přes federální část Íráku do Jordánska bez problému projet. Znamená to totiž možnost dostat se na celý Arabský poloostrov.
Výlet lodí na ostrov Akdamar, kde se nachází katedrála Svatého kříže z roku 921, pro silný déšť odkládám na příští návštěvu. Cestou se zastavuji jen u vodopádů Muradiye, kde v restauraci chutnám baklavu - zákusek z tenkého těsta plněný ořechy a medem.
Arménská vysočina
Přes průsmyk ve výšce 2 600 metrů přejíždím pustou krajinou lávových plošin k městu Doğubayazıt, kde parkuji u paláce Ishaka Paşy. Ten se tyčí vysoko nad městem a je vidět už z dálky. Palác byl pro tohoto osmanského velkovezíra postaven v roce 1784 a kombinuje osmanské, gruzínské, perské a arménské styly své doby. Protože na místo dorazím až večer a zítra má být zase slunečno, kochám se pouze z parkoviště a dovnitř zamířím až další den ráno.
Stejně jako celá Arménská vysočina, je i její nejvyšší hora Ararat (5 137 m) sopečného původu. Trvale zaledněný vrchol se tyčí asi tři a půl kilometru nad silnicí, kterou kolem něj projíždím. Přestože dnes leží v Turecku, je Ararat národním symbolem Arménie a z nedalekého Jerevanu - jejího hlavního města - je jasně vidět. Kromě hory je na arménském státním znaku vyobrazena i Noemova archa, která údajně přistála nedaleko odsud. Návštěvu Durupinaru - vyvýšeniny ve tvaru lodního trupu -, který je mnohými považován za pozůstatek archy, vynechávám.
Odbočuji z hlavní silnice, která je, jak už je tu zvykem, jako nová, a štěrkovou cestou dojedu k malé elektrické rozvodně uprostřed pastvin přímo pod Araratem. Odpoledne k dodávce přichází dva kluci, kteří tu pasou obrovské stádo ovcí, a než musí zase pospíchat za stádem, krátce si popovídáme přes překladač v mobilu. Anglicky, stejně jako já turecky, totiž neumí ani slovo, takže společnou řeč spolu nemáme. Před odchodem mě ještě varují, abych byl večer opatrný, protože je tu hodně vlků.
