Afghánistán: příjezd do Afghánistánu, Mazár-i Šaríf a přejezd Salangského průsmyku
(21. 9. – 23. 9. 2025)
Vstup do Afghánistánu
Na uzbecké straně hranice proběhne všechno bez větších problémů. Na rozdíl od minule po mně sice chtějí vidět registrační útržky, ale potom následuje jen pasová kontrola, rychlá obhlídka auta a upozornění, že na afghánskou stranu nelze vozit žádný alkohol a pokud jsem nějaký v autě zapomněl, mám teď poslední šanci se ho zbavit a vyhnout se tak tří až devítiměsíční vazbě a následnému vyhoštění.
Do Afghánistánu vjíždím jediným uzbeckým hraničním přechodem, který vede přes most afghánsko-uzbeckého přátelství. Právě přes něj v roce 1989 Sověti za přítomnosti mnoha televizních štábů z Afghánistánu stahovali poslední zbytky své armády. Po překročení řeky mě čeká zběžná prohlídka na afghánské straně (nakonec se do lednice ani nepodívají) a rychlé oražení pasu. Celý vstup netrvá ani půl hodiny. Všichni jsou maximálně vstřícní a s úsměvy mě vítají ve své zemi. Celé si to trošku zkomplikuji, když kvůli absenci jakéhokoliv značení zabočím na výjezd pro kamiony, odkud poté, co pochopím, v čem je problém (zrovna tady anglicky nikdo nemluví), musím složitě vyjíždět.
Cesta do Mazar-i Šarífu, prvního Afghánského města, proběhne zcela bez problému. Takhle kvalitní asfalt jsem naposledy viděl někde v centrálním Turecku. Provoz není nijak zvlášť silný a já si to pouštní krajinou valím 100 km/h. Šlo by tu ale jet i mnohem rychleji. Často vidím značky upozorňující na možnost zaváté cesty a v jednom místě navátou dunu odklízí těžká technika. Silný vítr v kombinaci s jemným pískem značně snižuje dohlednost.
Půlmilionový Mazar-i Šaríf je čtvrtým největším městem Afghánistánu. Kromě strategického významu, které jako důležitý zásobovací uzel hrál během sovětské invaze, byl také prvním významným městem dobytým Američany po 11. září, což znamenalo zásadní vojenský průlom v dobývání severu země. O skoro dvacet let později byl Mazar-i Šaríf posledním městem v severním Afghánistánu pod kontrolou vládních sil. Když byl v roce 2021 dobyt, umožnilo to Tálibánu finální útok na Kábul, díky němuž zkolabovala Afghánská islámská republika a skončilo dvacetileté americké angažmá v Afghánistánu, na něž od místních v následujících týdnech slýchám velice odlišné názory (aniž bych s diskusí na toto téma sám začínal).
Mazar-i Šaríf
Naprosto šílený provoz, který ve městě panuje, je ještě umocněn nefunkčními semafory, formální i praktickou absencí téměř všech nám známých silničních pravidel, velkým množstvím motorek, chodců a tuk-tuků a v neposlední řadě i všudypřítomnými pojízdnými prodejními stánky, které se jejich majitelé silnicemi snaží protlačit zcela bez ohledu na kritickou dopravní situaci. Kromě toho je hlavním rozdílem oproti posledním několika měsícům šílený štiplavý smrad smíchaný s pachem benzínu. Odér je tak silný a tak dráždivý, že podél hlavních cest si šátky k ústům přikládají i místní. Vedro je, zejména díky silnému neproniknutelnému smogu, přes který je ze slunce vidět jen obrys, snesitelnější, než jsem očekával. Vjezd z Uzbekistánu do Mazar-i Šarífu je nejen po řidičské stránce podobným šokem, jako byl vjezd z Řecka do tureckého příhraničního města Keşan. Tentokrát ale s tím rozdílem, že na úroveň tureckého Keşanu jsem byl naladěn a navyklý už předtím.
Protože se mi na hranicích nepodařilo vyřídit vůbec nic, potřebuji v Mazar-i Šarífu kromě povolení k pobytu v místní provincii vyřídit ještě internet, směnu peněz a nákup lokálního oblečení. Situaci nijak neusnadňuje ani to, že jsem si souřadnice předtipovaných míst uložil ve formátu, který v mapách bez přístupu k internetu nejde použít. Navíc je tu částečně uzavřeno několik velkých kruhových objezdů a na navigaci se tak nelze spolehnout. Nakonec parkuji na krajnici rušné silnice asi 3 km od místa, kde předpokládám centrum města.
S trochou odhadování v nahrubo načtené mapě, která mi zůstala otevřená v mobilu, a pomocí od místních, nakonec nacházím kancelář AWCC (předního afghánského poskytovatele mobilních a internetových služeb). Ten mě bohužel po vyplnění formuláře, který se tu podepisuje otiskem prstu namočeného do inkoustu, informuje, že vládní portál je přetížený a SIM kartu mi dnes vyřídit nemůže. Domlouváme se, že se vrátím zítra ráno. V mezičase zkouším ještě kancelář mobilního operátora Rušan, o kterém ale vím, že nemá mimo metropole prakticky žádné pokrytí. Tam se mi daří SIM kartu s internetem zakoupit a za další asi 3 hodiny mi internet začíná „fungovat“.
Další na řadě je registrace, kterou je v Afghánistánu nutné vyřídit v každé z navštívených provincií. Kolem vchodu do areálu místní pobočky Ministerstva informací a kultury, které povolení vydává, jsou desítky stánků nabízející kopie nebo tisk pasových fotografií. Vyřízení povolení se ukáže být formalitou. Jediným problémem je, že ještě nevím, kde budu spát. V autě tu kvůli absenci parkovišť a silnému provozu spát nechci a do formuláře potřebuji uvést adresu hotelu. Nakonec se ale s přátelským úředníkem domluvíme tak, že mu to večer napíšu na WhatsAppu.
Protože peníze jsem za solidní kurz naprosto bezproblémově vyměnil někde na ulici, zbývá mi už pouze sehnat lokální oblečení, což se ukáže být dost velkým problémem. Ani po zdlouhavých pochůzkách všemi možnými bazary se mi nedaří na žádný takový obchod natrefit. Všude jsou jenom prodejny látek. Nakonec se v jedné z nich zeptám a prodavač mi perfektní angličtinou vysvětlí, že se tu nikde žádné hotové oblečení neprodává a je potřeba si ho nechat ušít. Po výběru jedné z látek přichází krejčí, který si mě přeměří, sbalí mnou zakoupenou látku a s tím, že si oblečení mám vyzvednout zítra ráno, odchází. Celkem platím asi 475 Kč - samotná látka mě stála 1 000 Afghání (asi 310 Kč) a krejčí si účtuje 500 Afghání (asi 165 Kč).
Afghánskou měnou je Afghání. Před rokem 2000 pocházely bankovky v oběhu od různých frakcí a padělatelů, kteří je vydávali bez ohledu na jakoukoliv standardizaci a měnovou politiku. V roce 2002 pak byl představen druhý afghánský Afghání, který platí dodnes. Povinnost naceňovat zboží v Afghání zavedená v následujících letech, vynutila odklon od dolaru a pákistánské rupie. V roce 2021 bylo po nástupu Talibánu k moci postaveno používání cizích měn mimo zákon.
Den zakončuji velmi zážitkovým přejezdem k jednomu z vyhlídnutých hotelů, kde si za asi 500 Kč na noc pronajímám soukromý pokoj, ze kterého píšu chlapíkovi z ministerstva, kde jsem se nakonec ubytoval. Když plánuji jít přeparkovat auto ještě blíže k hotelu, potkávám ve dveřích Karola - Poláka, který přiletěl do Afghánistánu na dovolenou. Společně jdeme na čaj, kde se domlouváme na tom, že do Kábulu, kam máme oba namířeno, můžeme jet zítra společně. Karol původně plánoval jet autobusem, které jsou tu dost časově nespolehlivé, takže mu nevadí ani to, že na mě bude muset až do odpoledne čekat. Já mám totiž zítra ve městě ještě program.
V rámci ranních pochůzek se nejdřív zastavuji na AWCC, kde si vyzvedávám SIM kartu s internetem, kterou mi včera kvůli chybě systému nebyli schopni vydat. Všichni jsou velmi přátelští a jako obvykle se mě ptají, odkud jsem. A jako obvykle neví, kde to je. Následuje návštěva krejčího, kde si vyzvedávám svůj ušitý afghánský oděv. Ten je dle domluvy připraven přesně v 9:00. Posledním bodem programu před opuštěním města je návštěva mauzolea imáma Alího, které je dost možná nejslavnější stavbou v celém Afghánistánu.
Mauzoleum, známé také jako Modrá mešita, údajně ukrývá hrob Alího, za jehož vlády došlo k trvalému rozštěpení islámu na sunnitský a šíitský. U vchodu mě strážný vyzve, ať se posadím na židli a volá někoho vysílačkou. Za chvíli přichází anglicky mluvící chlapík, který mi oznamuje, že vstupné pro turisty je pět dolarů a ať jdu za ním do kanceláře, kde si koupím lístek. Při vchodu do vnitřního nádvoří, uvnitř kterého se kancelář nachází, si sundáváme boty. Mramorová dlažba je tu navzdory neskutečně prašnému prostředí naleštěná a bez jediného smítka. Když mi nejstarší z chlapíků v kanceláři vystavuje účtenku, tak se prostřednictvím anglicky mluvícího kolegy skoro až omlouvá a vysvětluje mi, že peníze se vybírají na rekonstrukci stavby. Poté se mě zeptá, jestli jsem muslim (což je velmi populární otázka už od východního Turecka) a když se dozví, že ne, tak mi řekne, že to není problém, že mou víru (stejně jako všem, i jemu tvrdím, že jsem křesťan) respektuje, ale že v tom případě bohužel nesmím do nejniternějších útrob mešity. Zároveň mi ale navzdory tomu, co jsem se dočetl na internetu, povoluje v areálu fotit.
Mešita byla opravdu hezká a svým vzezřením i atmosférou místa naplnila mé nemalé očekávání. Zároveň ale byla o dost menší, než jsem si myslel, takže jsem s dnešním programem ve městě hotový už po desáté a už v 10:30 se vracím do auta, odkud píšu Karolovi, že jsem připravený na odjezd do Kábulu.
Cesta do Kábulu
S Karolem vyjíždíme směr Kábul. Průjezd Mazarem-i Šaríf je opět zážitkový. Zavřené ulice, všude krámky, lidé, motorkáři a tuk-tuky. Fakt, že dodávku, která zde (minimálně zpoza volantu) působí nemístně obrovsky, cestou odřu jenom jednou, považuji za fenomenální úspěch. Protože je Karol na cestu do Afghánistánu velmi dobře připraven (má s sebou například několikasetstránkového průvodce, kterého si sám napsal), získávám kromě společnosti na dlouhý přejezd i znalce místních poměrů, historie a turistických cílů. Na jeho doporučení tak zastavujeme u buddhistického chrámu Takht-e Rostam (350 Afghání za osobu) ze 3-4 stol. n. l (podle našeho kalendáře).
Islámský kalendář začíná roku 622, kdy prorok Mohamed přesídlil z Mekky do Medíny. U jeho solární varianty, která je stejně jako náš gregoriánský kalendář založená na oběhu Země kolem Slunce, má rok 365 dní. Ale u jeho lunární varianty, která je založená na oběhu Měsíce kolem Země, má rok jen 354 dní. Kalendáře se tak každý rok rozchází o asi 11 dní. Zatímco za dob Afghánské republiky byl používán kalendář solární, za vlády Tálibánu (tj. v letech 1996-2001 a od roku 2022 dosud) je v zemi používán kalendář lunární.
Kromě odkryté kopule na vrcholu hory tu navštěvujeme i několik jeskyní na jejím úpatí, kde máme možnost další podobné kopule obhlédnout zevnitř. Mimo nás jsou tu už jenom dva místní, kteří tu buď hlídají nebo bydlí. Na to, že bychom tu mohli potkat další turisty, ani nepomyslíme. Po rozloučení s místním hlídačem a prodavačem vstupenek v jednom se vrátíme zpět na hlavní cestu a pokračujeme na Kábul. Ve městě Pol-e-Khomri zastavujeme na krajnici a vyrážíme hledat stánek s místní proslulou zmrzlinou. Ten sice nenajdeme, ale když vidíme místní, kteří si ji odkudsi nesou, tak stejně zjišťujeme, že se vlastně nejedná o zmrzlinu, ale o chlazený banánový shake. Zastávky tak využíváme alespoň k obědu.
V malé klasické restauraci jsme za velkou atrakci. Zatímco Karol si zkušeně objednává kuřecí špíz, já si objednám rýži, které mi přinesou takovou nálož, že jí sním sotva třetinu. Zpočátku s tím mám trochu problém, protože se tu veškeré jídlo jí pravou rukou nebo chlebem. A to je u mé rýže o dost těžší než u Karolova špízu. Kuchař se na to ale nejspíš nedokáže dívat, takže mi nakonec někde sežene plastovou lžičku. Najedení (minimálně v mém případě přejedení) nasedáme do auta a za značného srocení davu odjíždíme. Na vyhlídnuté spací místo na zastávce kamionů to máme ještě asi hodinu a půl cesty. Až doposud byla kvalita afghánských hlavních silnic srovnatelná se silnicemi v Česku. Teď se ale kvalita horší a místy je potřeba jet krokem. Kromě toho se taky setmělo a my jsme neustále oslňováni silnými světly protijedoucích aut. Aby to nebylo tak jednoduché a my jsme se nemohli soustředit výhradně na odhad toho, kam by asi tak mohla cesta vést dál, tak se musíme kromě mnoha chodců a zvířat vypořádávat také s auty, kterým svítí jedno nebo taky žádné světlo. O tom, že by se řidiči drželi na své straně silnice samozřejmě nemůže být ani řeč. A to navzdory tomu, že definice pravostrannosti silničního provozu je jedno z velmi mála silničních pravidel, které v Afghánistánu oficiálně platí.
Nakonec ale na naše nocoviště dorážíme a se svolením místních Talibánců tam parkujeme na noc. K našemu překvapení tu navzdory internetovým reportům nejsou žádné kamiony, takže se v noci nekoná ani očekávaný hluk z jejich neustále běžících motorů. Ráno vstáváme brzy a vyjíždíme už před sedmou. Po převážně prašné cestě přejíždíme Salangský průsmyk, ve kterém se ve výšce asi 3 500 metrů nachází tunel. Kvůli probíhajícím stavebním pracím je v tunelu do boční stěny vybourána díra, kterou se musí vyjet na provizorně vytvořenou hliněnou cestu. Provoz není silný a cesta není nijak zvlášť strmá, takže s tím dodávka nemá problémy. V průběhu dne se ale stále opakovaně rozsvěcuje varování o nízkém tlaku motorového oleje. Po chvíli vypozoruji, že se tak stane pokaždé, když otáčky poklesnou na nízkou hodnotu. Dolití oleje ani jeho výměna závadu neodstraní, takže mě v Kábulu čeká pokus o řešení tohohle potenciálně závažného problému. Do nejbližšího Fiat servisu to v tuto chvíli mám asi 4 000 km.
