Transsibiřská magistrála: Novosibirsk
Do Novosibirsku máme přijet až před osmou hodinou večer tamního času. To znamená, že vůbec poprvé jedeme vlakem celý den a můžeme tak nerušeně pozorovat krajinu za oknem. Zatímco jsme spali, projeli jsme kolem kilometrovníku 2102 – oficiálního začátku Sibiře. Při pohledech z okna uvažujeme nad tím, že tady někde asi bude ta široká Rus. Kromě nekonečných břízových lesů, které jsou pro jižní Sibiř typické, vidíme občas i koně. Poblíž ale nejsou vidět žádná obydlí, ani lidé, takže se domýšlíme, že by mohli být polodivocí, možná dokonce divocí. Tu a tam zahlédneme i vahadla na vodu a pár dřevěných domků, které jsou sice v bídném stavu, ale zase s pestrobarevným nátěrem. S těmito rozpadajícími se, osamocenými stavbami silně kontrastují moderní terénní auta, která u nich parkují. Tušíme, že jsou to nejdůležitější, co je tady k životu potřeba. Jednou za čas projíždíme kolem shluku domků, který je nejspíš dost velký na to, aby byl prohlášen za vesnici. V těch bývá před domy nad zemí vedená výrazná žlutá roura, která se mezi každými dvěma stavbami zvedá, aby bylo možné pod ní projet autem. Esteticky je to velmi nevzhledné. Domníváme se, že se jedná o rozvody plynu, které tu kvůli silným mrazům není možné zakopat do země. Protože máme srovnání s Českem, kde je pokrytí mobilním signálem problém i na našich minivzdálenostech v hustě osídlené krajině, tak nás trochu zaráží, že na Sibiři máme signál v podstatě celou cestu a to dokonce s velmi rychlým internetem. Znovu připomenu, že SIM kartu s neomezeným internetem pokrývajícím ty nezměrné vzdálenosti jsme (v roce 2018) koupili za 210 Kč.
U děžurné jde ve vlacích ledacos koupit a my se dnes rozhodujeme tyto palubní služby vyzkoušet. K snídani, kterou zahajujeme v 11 hodin zrovna platného místního času (naše těla mají o pár hodin méně), si chceme dát čaj a kávu. R tedy směle vyráží do akce k oddílu děžurné na konci vagonu. Sice jsme si mysleli, že nápoje dostaneme do stylových stakanů s logem RŽD (Rossijskije železnyje dorogi, tj. ruské železnice), děžurná ale vytahuje klasické bíle hrníčky, sáček čaje a kávu. Poté R směruje k samovaru, kde si má vroucí vodu načepovat sám dle libosti. Samovar – tradiční ruské zařízení určené k ohřevu vody zejména pro přípravu čaje – je symbolem vlakového cestování po Rusku a nedílnou součástí každého vagonu třetí třídy. Samovar funguje samoobslužně a bezplatně. Většina cestujících tak s sebou má větší či menší hrnky a misky. Chodí si pro teplou vodu, kterou zalévají své čaje, kávy, čínské polévky a instantní jídla. Nákup u děžurné je totiž na místní poměry celkem drahý. Za kávu a čaj platíme 145 rublů (asi 50 Kč), vztáhnuto k průměrné ruské mzdě ekvivalent 120 Kč. Používání železničních samovarů je tak pro všechny cestující rutinou a děžurnou zřejmě ani nenapadlo, že by nám to mohlo dělat problém. Při bližším prozkoumání se ale R začíná podivovat, že stroj s tak jednoduchým úkolem, jako je výroba horké vody, může být tak složitý. Z téhle asi tři čtvrtě metru vysoké věci vede spousta trubiček a hadiček, je na ní budík s teplotou a nějaký skleněný filtr. Celý stroj je uzavřený v bezmála metr vysoké, otvíratelné skříňce. Po jejím otevření R na vnitřní straně dvířek objevuje bezmála metr vysoký návod k obsluze - samozřejmě v ruštině. Kromě jiného jsou na samovaru také tři kohoutky. Jeden je nedostupný kdesi v horní části skříňky, další, obarvený na modro, je uprostřed nádoby a poslední, obarvený na červeno, je úplně dole. R tedy dedukuje, že červená = horká a otáčí spodním kohoutkem. Po chvíli odkapne do hrnku stopové množství nějaké tekutiny, když v tom přiskočí, do té doby trochu ospalá, děžurná a rychlými pohyby uzavírá kohoutek. Vytrhává R hrnek z ruky a ve své kabince ho důkladně drhne a vyplachuje. Poté raději do hrnků napouští vodu sama - z modrého kohoutku uprostřed nádoby. R si chce oba hrníčky odnést na místo, ale to už mu děžurná, nejspíš v obavách z toho, co všechno by mohl cestou vagonem ještě natropit, nedovoluje. Vybízí ho, aby šel první, a hrníčky nám donese až do našeho oddílu.
Za usrkávání čaje a kávy, které pro nás mají o to větší hodnotu, o co těžší bylo je získat, posloucháme bezkonkurenčně nejdelší vlakové hlášení, jaké jsme kdy slyšeli. Během asi patnáctiminutového proslovu nás velitel vlaku seznamuje s tím, kde ho najdeme a že kromě děžurných se můžeme s jakýmkoliv dotazem nebo podnětem obrátit přímo na něj a to buďto ve vagonu, kde sídlí, nebo na jedné z jeho pravidelných obchůzek. A opravdu! Po chvíli prochází uličkou chlapík ve sváteční uniformě ruských železnic s vyšitými hvězdami na rukávech a tak usměvavě se tu nalevo, tu napravo poptává cestujících v naší nejnižší třídě, jestli je všechno v pořádku a jak má být a jestli někdo s něčím nepotřebuje pomoct. Nakonec všem popřeje dobrou cestu a pokračuje do dalšího z mnoha vagónů. Vlaky jsou tu zpravidla velmi dlouhé (obvykle mají přes dvacet vagonů), takže se určitě hodně nachodí.
Zatímco Jekatěrinburg leží na hranici Evropy, v Novosibirsku budeme již hluboko v Asii. Teda alespoň z našeho pohledu, jinak to asi nestojí za řeč. Do města přijíždíme pozdě večer za západu slunce. Krátce před výstupem přejíždíme most přes řeku Ob – jednu z největších řek na světě. Tento 870 metrů dlouhý most je významně svázán s historií města a byl klíčovou stavbou při budování Transsibiřské magistrály. Před mostem stojí památník caru Alexandru III., za jehož vlády stavba začala, i kus původního mostu, který byl později nahrazen tím dnešním.
Po výstupu trochu profocujeme večerní nádraží a vydáváme se na třicetiminutovou procházku k našemu ubytování. FunKey hostel nacházíme bez problému. Ve velké komunitní místnosti čekáme, až se na nás dostane řada na recepci. Je tu několik turistů všech věkových kategorií. Někteří si povídají, jiní čtou, někdo brnká na kytaru. K recepci jsme vyzváni zrovna, když se střídají směny. Mladší recepční odchází a střídá jí o něco starší kolegyně. Anglicky se jí moc mluvit nechtělo, a když zjistí, že jsme z Česka, říká nám, že přece musíme umět dobře rusky. No nakonec jsme se domluvili. Pokoj máme pěkný, a protože jsme nechtěli sdílený, mnohapostelový, máme tu jen jednu postel. Zato ale 140 cm širokou! Jelikož nás čekají dva náročné dny, jdeme brzo spát.
Ráno posnídáme ve společné místnosti, velký batoh si necháváme na recepci a vyrážíme na obhlídku města. V okolí Novosibirsku je spousta zajímavostí, které bohužel nemáme čas navštívit. Samotné město ale příliš zajímavé není. Bylo totiž založeno dělníky, kteří přišli stavět zmiňovaný železniční most, teprve před 120 lety. Od té doby se rozrostlo na třetí nejlidnatější město v Rusku. Pár zajímavostí se tu samozřejmě najde. Pro nás je hodně nezvyklý i ohromný Ob, který město protíná. Kromě nábřeží navštěvujeme místní Central park a chrám svatého Alexandra Něvského. Při procházce centrem míjíme muzeum březové kůry, jasný důkaz toho, že jsme na Sibiři.
K večeru se vracíme do hostelu vyzvednout odložený batoh a přesouváme se na nádraží. V přilehlém McDonaldu si dáváme pivo Kozel a krátce po osmé se naloďujeme do vlaku směr Krasnojarsk. Jelikož je program na další dny nabitý a času na vyspávání moc nebude, rozhodli jsme se při plánování trasy na tomto úseku připlatit a místo padesátimístné plackarty cestovat ve čtyřmístném kupé. Jednak abychom se dobře vyspali, ale také abychom měli srovnání. Krátce po nástupu do kupé přistupuje mladý pár s dost malým a taky neklidným dítětem. Tyto řádky píšeme zhruba tři hodiny po nástupu a dítě zatím stále řve. Nezbývá nám, než si popřát štěstí a ulehnout.
