Norsko: velrybářské muzeum, polární park a předání dodávky
Úterý 27. 8. 2024: ranní vichr, velrybářské muzeum a přejezd do Narviku
Ráno se dodávka opět silně kýve a kromě už tak silného deště nás navíc bičuje i voda, kterou silný vítr strhává z nedalekého jezera. Když se pokouším venku kývání dodávky natočit, málem mě to odfoukne. Do bočních dveří se vítr opírá tak silně, že se mi je nepodaří otevřít. Po snídani vyjíždíme do města Andenes, kde plánujeme návštěvu velrybího muzea. Kromě několika krátkých filmů je tu k vidění taky pár koster, včetě kompletní kostry vorvaně obrovkého, který byl v roce 1996 vyplaven na místní pobřeží.
I v muzeu slyšíme, jak přístavní budovy hučí pod náporem větrných poryvů. Podle předpovědi by dnes mělo foukat asi 70 km/h, v nárazech pak 110 km/h. K autu se vracíme v přikrčení, protože kvůli silnému větru je vzpřímená chůze nemožná. Na úzké silničce to s námi cloumá a viditelnost je snížená kvůli proudům vody, které naráží na sklo spolu s poryvy. Nedaleko za městem dojíždíme obytňák, který si ani na rovném úseku netroufá jet víc než 20 km/h. Dodávka je ale přece jen o něco stabilnější, takže my můžeme jet rychleji.
Po dvou hodinách jízdy v neměnném počasí zastavujeme na oběd a vzhledem k tomu, že nečas má vytrvat až do večera, si v dodávce čteme. Při odpoledním přejezdu do města Narvik, se vítr přeci jen trochu utiší a nám se jede o něco lépe. Akorát na velkém, kilometr a půl dlouhém mostu před Narvikem jsme po průjezdu mezi mohutnými pylony stínícími větru nečekaně odfouknuti asi o půl metru doleva. Na benzínce vyléváme šedou vodu, dobíráme čerstvou vodu a jedeme nocovat za město, kde pozorujeme idylický západ slunce. V průběhu noci dvakrát vstáváme, abychom se podívali, jestli není vidět hlášená polární záře. Přestože je polojasno, nevidíme nic. V tuhle roční dobu tu není pořádná tma ani ve tři hodiny v noci. Slunce prostě nezapadá dostatečně hluboko za obzor.
Středa 28. 8. 2024: finální oprava vody a výjezd do hor
Ráno se opět zastavujeme v Narviku, kde kromě drobného nákupu potravin sháníme i sedmičku klíč pro dotažení vodních spojů. Takhle malé klíče sice nemají vystavené, ale obsluha, která tu stejně jako všichni ostatní mluví perfektně anglicky, ho nakonec nachází v nějakém šuplíku. Platím asi 150,- Kč a vracím se do dodávky, se kterou přejíždíme zpět na naše nocoviště. Tam využíváme toho, že mimořádně neprší, vyskládáváme garáž a jdeme utahovat.
Už na místě bylo jasné, že problém způsobil nárůst objemu ohřáté vody. Odklonili jsme proto horký vzduch tak, aby nešel přes výměník. Díky tomu bylo v dodávce i nadále možné topit a vodu jsme místo topením mohli ohřívat elektřinou, které máme díky neustálým přejezdům a nabíjení alternátorem dostatek. Později doma zjistíme, že voda v natlakovaném výměníku při dlouhodobém topení nabývá teplot kolem 110-120 st. a začíná i vařit. Takový nárůst objemu nedokáže expanzní nádoba pojmout a hadice naražené na hadičnících nevydrží vysoký tlak. Po návratu to finálně vyřešíme instalací pojistného tlakového ventilu a přepínatelného odklonu rozfuku teplého vzduchu mimo výměník.
Po provizorním předělání ohřevu vody vyrážíme úzkou cestičkou po břehu fjordu směrem do hor. Jedeme mezi velkými zvláštními kopci, které na sobě nemají žádnou zeminu a od pohledu jsou ze zcela hladkého kamene. Serpentinami vyjíždíme na parkoviště v nadmořské výšce asi 600 metrů, kde nocujeme.
Čtvrtek 29. 8. 2024: výlet na kolech
Protože má být dnes výjimečně polojasno a navíc bez deště, vstáváme už v šest hodin a za pro nás nevšedních výhledů na předních sedadlech snídáme. Protože je dnes v plánu vyjížďka na kolech, začínáme zdlouhavý proces přípravy, při kterém musíme kromě nalezení cyklo oblečení také odpoutat a složit kola. Nakonec se nám podaří vyjet kolem deváté.
Po dobře uježděné hliněné cestě přijíždíme k jezeru Iptojávri, kde se můžeme rozhodnout mezi 40km vyjížďkou k obrovskému švédskému jezeru Sitasjaure kousek za hranicemi a nebo pokračováním Norskem ke stejně vzdálené přehradě na jezeře Gautelisvatnet. Rozhodujeme se pokračovat Norskem. Vzhledem k tomu, že na přehradách zrovna probíhají stavby, je na cestě trochu provoz (za celý den potkáme asi 15 aut). Po dojetí k jezeru Gautelisvatnet zjišťujeme, že dál kvůli stavbě jet nejde a po prokochání to na nově stavěném, ještě nedokončeném parkovišti otáčíme. Po jeho dostavění to tady bude s obytným autem super místo uprostřed rozlehlé pustiny na břehu ohromného jezera s výhledem na několik ledovců.
Cestou zpět ještě sjíždíme k jezeru Kobbvatnet v naději, že po v mapě značené červené trase půjde jet na kole a my se nebudeme muset vracet stejnou cestou. V terénu ovšem nenacházíme ani vychozenou pěšinku a tak si s výhledem na další jezero dáváme alespoň obložené toasty, ke kterým přikusujeme ještě z domu dovezená rajčata a papriky. Celá trasa byla značně kopcovitá, takže jsme po návratu do dodávky celkem zmožení. Poprvé (a naposled) máme díky nedeštivému počasí možnost vyndat kempovací židličky. Toho využíváme a u čaje se kocháme okolní přírodou. Po nedaleké cestě občas projede auto ze stavby a někteří z řidičů, kteří nás viděli už na kolech, na nás přátelsky mávnou.
Při náročném asi dvouhodinovém balení kol sundáváme přední kola a sedátka a z fotek, které jsme chytře pořídili, se snažíme vyčíst, jak byla v garáží kola poskládána. Vychází to doslova na milimetry, ale nakonec tam všechno vměstnáme. Převoz dvou takto velkých kol je v dodávce prostě problematický. V posledních zbytcích vody se osprchujeme, poklidíme a se zařazenou jedničkou sjíždíme strmou cestou zpět do údolí.
V Narviku stavíme na nám již dobře známé benzince, kde vypouštíme šedou vodu a nabíráme vodu novou . Stejně jako na velké spoustě jiných míst v celém Norsku je tu kvalitní pitná voda zdarma v neomezeném množství - my jí dobíráme asi 120 litrů. Abychom se vyhnuli mýtu (230,- Kč) za přejezd mostu Hålogaland, objíždíme záliv Rombaken po staré cestě naokolo. To se nám hodí také proto, že na jeho konci plánujeme na parkovišti s hezkým výhledem na západ slunce nocovat.
Po příjezdu zjišťujeme, že velké parkoviště už je docela plné, takže sice nechytneme místo v první řadě u vody, ale výhled máme dobrý i tak. Slunce navíc - na rozdíl od minula, kdy bylo v oparu - zapadá přímo za horizont. V noci ještě podnikneme další neúspěšný pokus o pozorování polární záře. Příznivá předpověď se ale nakonec nevyplnila a na polojasné obloze nebylo nic ani tušit. Za dnešní nebývale slunečný den se nám také - navzdory naší poloze daleko za polárním kruhem, kde je slunce jen nízko nad obzorem i v pravé poledne - značně dobila baterka. Solární panely na střeše auta za dnešek vyrobily asi 900 Wh, což je skoro čtyřikrát více než včera.
Pátek 30. 8. 2024: polární zoo
Ráno pozorujeme z okna úplně jinou scenérie než včera. Most a okolní hory, které byly večer nasvíceny zapadajícím sluncem, jsou ztraceny v mlze. Vedle nás zastavuje finský autobus, ze kterého vystupuje spousta asi patnáctiletých školáků. Zřejmě se jedná o školní výlet. Na rozdíl od nás má většina z nich gumáky. Z parkoviště vyrážíme směrem k polárnímu parku - nejseverněji položenému parku se zvířaty na světě.
Před parkem se chvíli rozhodujeme, jestli půjdeme vzhledem k setrvalému dešti dovnitř. Nakonec se oblékáme do GoreTexů, kupujeme lístky (315 NOK; 700,- Kč za osobu) a vstupujeme. Příroda není v parku nijak upravená a žijí v něm jenom zvířata, která žijí v Norsku i ve volné přírodě. Díky tomu, že jsou výběhy opravdu velké, může být obtížné zvířata spatřit. My ale přicházíme půl hodiny před začátkem prohlídky predátorů s průvodcem, takže naše šance je podstatně zvýšena. Ošetřovatelka, která přijede na místo setkání na čtyřkolce, uspořádá anketu o jazyce prohlídky, ve které naštěstí vítězí angličtina, a my za ní vyrážíme k výběhům.
Jako první se zastavujeme u rysů. V parku jsou dva; otec a syn. Protože se jedná o samotářská zvířata, má každý z nich svůj oddělený velký výběh. Ošetřovatelka krmí rysa koňským masem a vysvětluje nám, že koně parku darují místní. Občas, když dojde někde v okolí ke srážce na silnici, mají prý i maso losí. Poté se přesouváme k polárním liškám, u kterých jde ošetřovatelka dovnitř do výběhu. Najednou se tři z nich vynoří a začínají kolem ní skotačit. Protože jsou prý velmi dobré v hloubení nor, vede vysoký plot ještě tři metry pod zem.
Dál navštěvujeme dvě smečky vlků, rosomáka a medvědy. Samostatně pak ještě pižmoně, losy a jeleny. Neviděli jsme akorát soba, kterého jsme ale pár dnů zpátky zahlédli na krajnici, takže jsme nakonec s prohlídkou byli velmi spokojení.
Večer spíme na ostrově Senja na odpočívadle, ze kterého máme dobrý výhled na okolní krajinu. Později se mraky trochu protrhají a naší poslední noc v dodávce konečně zahlédneme i polární záři. Není sice nijak extra silná, ale vlnící se zelené čáry jsou na obloze vidět zcela zřetelně.
Sobota 31. 8. 2024: ostrov Senja a přejezd do Tromsa
Protože jsme polární záři pozorovali dlouho do noci, ráno jsme si přispali a jelikož jsme zjistili, že trajekt, na který to máme asi dvě hodiny jízdy, jede až o půl páté, nespěchali jsme ani potom. Cestou přes ostrov Senja stavíme na několika vyhlídkách, ale na žádné důkladnější prozkoumávání bohužel čas nemáme. Kousek před trajektem zastavujeme na oběd, díky čemuž přijíždíme do přístavu Botnhamn s ani ne půlhodinovou rezervou, což se nám málem vymstí. Čeká tu totiž dost aut a trajekt je docela malý - ze všech, kterými jsme v Norsku jeli, je jednoznačně nejmenší. Nakonec se tam všichni vlezeme, ale je to tak tak. Také se jednalo o první trajekt naší cesty, který se platí na místě. Ve všech ostatních případech obsluha jenom fotila SPZ. Protože my máme norskou mýtnou krabičku, nemusíme na místě platit nic ani tak a obsluha nás jen napípne.
Po vylodění nám zbývá už jen hodinový přejezd do Tromsa, kde máme zarezervované ubytování. Poslední kilometry v dodávce na jejím prvním zkušebním výjezdu proběhnou bez problému. Celkově vydrželo vše nad očekávání a jedinými problémy jsou neustále svítící kontrolka motoru a špatná instalace vody resp. jejího ohřevu.
Na ubytování se dáváme do úklidu dodávky. Vysajeme, převlečeme postel, všechny naše věci sbalíme do beden a naopak vybalíme věci pro druhou skupinu, která s dodávkou pojede stejnou cestou zpátky do Česka. H a R vyzvedávám na letišti před jedenáctou večer a společně jedeme zpět na ubytování, kde všichni přespíme.
Neděle 1. 9. 2024: Tromsø a odlet domů
U společné snídaně si děláme srandu z toho, jaké H a R čekají v následujících dvou týdnech strasti: dodávkový záchod, úzké cesty, větrné poryvy, nepřetržitý déšť... Poté se loučíme a autobusem přejíždíme do centra Tromsa. To se nám nedaří úplně ideálně, takže neplánovaně navštěvujeme areál univerzity a nemocnice na předměstí, odkud už chytáme ten správný autobus. V centru brouzdáme turistickými oblastmi, kupujeme magnetek na lednici a jdeme do restaurace na oběd, kde si dávám velrybí burger (asi 600,- Kč).
Protože aplikace na nákup lístků na MHD má zřejmě výpadek a žádnou trafiku ani automat nikde nenacházíme, bereme si nakonec na letiště taxi. To je sice asi o 70,- Kč dražší než autobus, ale zase díky tomu projíždíme tunely pod městem, do kterých by se autobus nevešel. V jednom z nich je dokonce i kruhový objezd. Po asi tříhodinovém čekání nastupujeme do vnitrostátního letu do Osla, ve kterém M přenechávám svoje náhodně přidělené místo u okénka u exitu a sám let prospím. Následuje hodinový přestup a let do Gdaňsku, kde nám H a R včera nechali auto, kterým se v průběhu noci vracíme domů.
