Kyrgyzstán: přírodní park Beš-Taš, cesta do Biškeku přes horská sedla, Son-Kul, Issyk-Kul a Karakol
(24. 6. – 4. 7. 2025)
Jezero Beš-Taš
Cesta na kyrgyzské straně hranice je ve špatném stavu. Jedeme asi 45 km/h a navigace, která na 100km trasu počítá skoro dvě a půl hodiny, naznačuje, že se její stav v nejbližší době nezlepší. Zanedlouho přijíždíme k vodní nádrži Kirov, na jejíž 84 metrů vysokou hráz dohlíží velká Leninova hlava. Ve městě Talas se nám na pumpě podaří kromě dobrání pitné vody a vyhození odpadků, což je tu celkem problém, také doplnit plyn do prázdné láhve.
Z hlavní cesty odbočujeme na jih do pohoří Talasský Alatau. U brány na hranici přírodní rezervace platíme vstup (asi 27 Kč), zapisujeme se do knihy a vjíždíme na 33 kilometrů dlouhou štěrkovo-hliněnou cestu vedoucí k jezeru Beš-Taš v nadmořské výšce 3 000 metrů. Horským údolím pomalu projíždíme podél bystřiny vytékající z jezera kdesi nad námi. Na okolních zelených svazích se pasou krávy, koně a ovce. Asi 5 kilometrů před koncem cesty v nadmořské výšce 2 700 metrů se kvalita cesty zhoršuje, a přestože by dodávkou za současného suchého počasí nejspíš šlo dojet až k jezeru, rozhodujeme se si drncavou cestu ušetřit a nocovat tady.
Následující dvě noci trávíme na místě, které je v mapě značeno jako osada Beštaš, s výhledem na početná stáda krav, několik málo jurt, prohánějící se koně a okolní hory tyčící se až ke 4 000 metrů. Druhý den ráno se vydáváme k 6 kilometrů vzdálenému jezeru. Cestou několikrát vidíme pár velkých huňatých hlodavců, z nichž jeden vždy varovně zapíská a pak se před námi spolu s ostatními běží schovat do svých nor. Domníváme se, že jsou to svišti. Od jezera se nám pak otevírají ještě hezčí výhledy na široká zelená údolí postupně se zvedající až k zasněženým štítům hor. Těsně pod jezerem jsme sice viděli parkovat obytný kamion, ale kromě pasáka, který se dole u jezera prohání na koni, tu vůbec nikdo není.
Při odjezdu mi při rozjíždění zdechne auto. Táhne mnohem méně než obvykle a abych se vůbec rozjel, musím jedničku přes spojku vytočit do vysokých otáček. Sjezd od jezera je pohodový. 30 kilometrů sjíždíme hezkým údolím skoro hodinu a půl. Kromě pár místních na koních i v autech potkáváme do protivky také obytný holandský Land Rover. Dole u závory vyhazujeme odpadky do přetékajících košů, děkujeme a vracíme se zpátky na hlavní cestu.
Cesta do Biškeku
Se stoupající nadmořskou výškou, tenčícím se vzduchem a díky tomu i výrazně slábnoucím výkonem motoru, stoupáme až do sedla Otmok v nadmořské výšce 3 326 metrů. Vzhledem k tomu, jak problematické bylo ráno rozjíždění už o pět set metrů níže, se trochu bojím v sedle zastavit. Nakonec se ale na rovince přes spojku rozjedeme bez větších problémů.
Ze sedla sjíždíme do údolí řeky Suusamyr, kde se v nadmořské výšce asi 2600 metrů napojujeme na silnici EM-04 – 650 km dlouhou spojnici dvou největších kyrgyzských měst. Po okolních zelených pláních je rozeseta spousta jurt a každou chvíli míjíme ceduli nabízející prodej Kumysu a dalších mléčných produktů. Vidíme i pár novodobých jurt s částečně průhlednými stěnami, které turistům nabízí možnost přenocovat s nádherným výhledem na okolní horskou krajinu.
Kumys je lehce alkoholický nápoj z kvašeného kobylího mléka. Je populární zejména ve střední Asii, ale také na Sibiři, a i v evropské části Ruska. Chuť kumysu je často přirovnávána k nakyslému, perlivému acidofilnímu mléku. Protože mají cizinci (zejména díky způsobu skladování) s jeho trávením velmi často problém, odvážili jsme se zatím zkusit jen Kumys ze zatavené láhve ze supermarketu. Kromě originálních zatavených lahví lze v téměř každém obchodě najít i kumys stočený do láhví od Coca-Coly.
Rovinatou krajinou údolí jedeme asi 50 kilometrů, během kterých se ubezpečujeme, že motor auta je v pořádku a problémy s výkonem byly opravdu způsobeny vysokou nadmořskou výškou. To si potvrdíme i přejezdem přes Kyrgyzský Alatou, kde v serpentinách výkon opět postupně klesá. Nejvyšší část cesty je ve výšce 3 120 metrů zakončena téměř tříkilometrovým tunelem, díky kterému lze podjet o 500 metrů vyšší průsmyk. Auta mohou do úzkého tunelu najížět souběžně, ale náklaďáky musí na obou stranách vyčkávat a jsou do něj vpouštěny kyvadlově.
Za tunelem začíná 50km sjezd, kterým v údolí obklopeném vysokými horami sestoupáme až do nadmořské výšky 1 110 metrů. Tam nás překvapí mýtnice, kde platíme tisíc kyrgyzských somů (276 Kč) a zastavěnou oblastí dojíždíme posledních 60 km do kyrgyzského hlavního města. Následující dvě noci parkujeme na parkovišti u parku Zdraví v nově vystavěné části města. Za parkem vidíme zaledněné vrcholy horského pásma Kyrgyzský Alatou, které se zvedá přímo za městem.
Zatímco v Česku není pojmenování veřejného prostranství (nebo kopce) po žijící osobě přípustné, v Kyrgyzstánu takové omezení neplatí. Z parkoviště tak vidíme například pik Angely Davis (4 686 m), pojmenovaný po americké komunistce a feministce. A nedaleko od silnice, kterou jsme dnes přijeli, se nachází pik Vladimira Putina (4 446 m).
Biškek
Protože parkujeme asi 6 km od centra, přesouváme se tam na elektrických koloběžkách, které jsou tu hodně rozšířené a dostupné skoro na každém rohu. Oproti Kazachstánu je tu také mnohem dostupnější kvas, který se tu spolu s maksymem (nápojem z ječmene, pšenice a kukuřice) a čalapem (nápojem z fermentovaného kravského mléka a vody) prodává na každé větší křižovatce a autobusové zastávce. Z klasických pojízdných cisterniček se pak prodává u hlavních cest vedoucích do města. Zajímavý je taky prodej benzínu z PET lahví, který vídáme u cesty velmi často navzdory husté síti čerpacích stanic.
Centru města dominuje prostorné náměstí s ohromným stožárem s kyrgyzskou vlajkou, pod kterým drží stráž dva vojáci. Jejich střídání bohužel nevidíme. Jezdecká socha Manase (hlavního hrdiny stejnojmenného národního hrdinského eposu) je zřejmě zrovna restaurována, a tak po ní na náměstí zbyl jen 17,5 metrů vysoký podstavec. Při procházce po okolních parcích obhlížíme ještě spousty dalších soch, sousoší a bust.
Naši procházku centrem města zakončujeme u hlavní pošty, která je ale pro rekonstrukci uzavřená. Takže ještě míříme na jinou, asi kilometr a půl vzdálenou, pobočku, na níž odkazuje nápis vylepený na zavřených dveřích. Tam kupujeme známky a pohledy, které se mi, jak zítra zjistím, na poště podaří během přebíhaní mezi okénky zapomenout. Obědváme v nedaleké kavárně Bublik pojmenované po boubelu – tradičním východoevropském pečivu podobném bagelu. Po mnoha a mnoha měsících si tu dávám salát s tofu, které až po Chorvatsko sloužilo jako hlavní ingredience většiny mých jídel. Od té doby se mi ho ale nepodařilo nikde koupit.
Před návratem k dodávce ještě navštěvujeme Ošský bazar – jeden z největších bazarů ve městě, který je populární i mezi turisty. Jeho hlavní část se rozprostírá na ploše asi 250 x 250 metrů a je obklopena několika dalšími podobně velkými bazary a obchodními centry. V sekci s čaji a sušeným ovocem tam natrefujeme na další Čechy, kteří si, stejně jako my, nakupují suvenýry. Po příjezdu k dodávce se balíme, umýváme nádobí a v páteční odpolední špičce opouštíme Biškek. K 90 km vzdálené věži Burana přijíždíme za západu slunce. Večer je tu celkem příjemná teplota a já se konečně dostávám k umytí zcela zaprášených solárních panelů.
Původně 45 metrů vysoká věž Burana byla postavena v 11. stol. Díky sérii zemětřesení ale byla poškozena a horní polovina věže se v 15 stol. zřítila. Zbývajících 25 metrů se dochovalo dodnes. Jedná o jednu z nejstarších dochovaných staveb ve střední Asii a nejstarší minaret v tomto regionu, který sloužil jako vzor při výstavbě dalších zdejších minaretů. Kromě věže je v areálu rozesetá také spousta kamenů s vyrytými postavami, které pravděpodobně sloužily jako náhrobní kameny a projevení úcty mrtvým. Většina z nich pochází z 6-10 stol. a byly nalezeny na místech, kde přebývali nomádští Turkové.
Konorčekské kaňony
Po asi hodině a půl jízdy zastavujeme na parkovišti u Konorčekských kaňonů, kde nás překvapí množství turistů. Kromě nás jsou tu ještě asi tři další auta a dva turistické minibusy. Ještě, než se do kaňonu vypravíme, narážíme na Slováky, kteří sem přijeli v půjčené Toyotě Land Cruiser. Po asi 3,5 km chůze kaňonem nyní vyschlé řeky docházíme na rozbočku, ze které jsou vidět vysoké červené skalnaté stěny. Jsme tu sice v podvečer a krajina je hezky nasvícená, nejzajímavější útvary se ale nachází ve stínu. Do jednoho z údolí si ještě krátce zajdeme v naději, že útvary budou stejně zajímavé i z jejich druhé strany, která je nyní nasvícena sluncem.
Cestou zpět k dodávce se opět potkáváme se skupinkou Slováků, o kterých jsme si mysleli, že když zjistili, že do kaňonu už nelze zajet autem (závora tu byla instalována teprve nedávno), tak odjeli. Cesta teď už zcela stinným kaňonem zpět na parkoviště mi tak při povídání s nimi rychle uteče. Na parkovišti se loučíme, odjíždíme a později už za tmy dojíždíme na nocoviště, kde parkujeme v nadmořské výšce asi 2 000 metrů s výhledem na Orto-Tokojskou vodní nádrž.
Son-Kul
Z překvapivě hezké asfaltové silnice odbočujeme na štěrkovou cestu, po které se pokusíme vyjet k jezeru Son ležící v nadmořské výšce 3 016 metrů. Jezero je běžným autem přístupné jen ve vrcholné letní sezóně, protože v průsmyku Kalmak-Ashuu (3 446 m), přes který se k jezeru jede, se obvykle drží sníh až do června. Při stoupání potkáváme do protivky kromě několika místních a pár turistických minibusů i českého motorkáře. V nejvyšším místě vidíme pozůstatek sněhové bariéry i na úplném konci června. Výjezd je nakonec bezproblémový. Štěrkovo-kamenitá cesta není příliš strmá a na většině míst je naštěstí dostatečně široká, aby umožnila vyhnutí se protijedoucích aut. Při ztrátě výkonu v těchto nadmořských výškách, bych se totiž s autem do kopce už asi nerozjel.
Na náhorní plošině ujedeme kolem jezera asi 25 km. Převážně rovinatá cesta je bohužel zvlněná v ostré hránky, po kterých s naším autem musíme jet krokem. Na noc zastavujeme hned vedle cesty s výhledem na druhé největší jezero Kyrgyzstánu. Za námi se do výšky bezmála čtyř tisíc metrů tyčí nepojmenované vrcholy, na jejichž úpatí jsou rozesety jurty. Po okolních pláních se prohání spousta koní a pár velbloudů. Když v noci uleháme, vidíme ze střešního okna zcela jasně mléčnou dráhu.
Ráno na druhý pokus přejíždíme nevysoký hrbolek zpátky na cestu a míříme zpět do údolí. Sjezd je stejně bezproblémový, jako výjezd. Při návratu na křižovatku, u které jsme předevčírem nocovali, zjišťujeme, že silnice, po které jsme chtěli pokračovat, je uzavřená. Objížďka je naštěstí delší jenom o asi 35 km. Znovu tak přejíždíme sedlo Kubaky (2160 m), ze kterého sjíždíme do nadmořské výšky 1609 metrů k pobřeží jezera Issyk-Kul.
Issyk-Kul
Zastavujeme na novém prostorném parkovišti, u kterého se nachází mohutný zdroj vody. Místní si pod něj jezdí čepovat pitnou vody i mýt auta. My tu dobíráme asi 100 litrů vody na sprchování a umývání nádobí. Pitnou vodu jsme si pro jistotu koupili v obchodě. Před odjezdem se na parkovišti otáčí kamion předělaný na autobus s velkými okny. Protože na sobě má nápis „Jižní Amerika – Afrika – Střední Asie“ a je plný západních turistů, jedná se nejspíš o nějakou expediční cestovní kancelář.
Nová dvouproudová dálnice záhy končí a stará cesta je každou chvíli přerušena stavbou, kterou je potřeba objíždět po vyježděné hliněné cestě s kameny. Posledních 90 km tak jedeme téměř tři hodiny. Auto navíc znovu padá do nouzového režimu. Kontrolka motoru se sice díky četným přeprogramováním řídící jednotky, které jsem musel nechat udělat, nerozsvěcuje, ale ztráta výkonu je znát. V nouzovém režimu jsou navíc maximální otáčky motoru omezeny na 3000, což tu ve vysoké nadmořské výšce často nedostačuje. Brzy naštěstí zjišťuji, že stačí auto znovu nastartovat a přeprogramování si s nouzovým režimem poradí.
Issyk-Kul (přezdívané také kyrgyzské moře) je 178 km dlouhé, v současnosti bezodtoké jezero v pohoří Ťan-šan. Polovinu z jeho 600km pobřeží tvoří písečné pláže. S nadmořskou výškou 1609 metrů se po jezeru Titicaca v Jižní Americe jedná o druhé největší horské jezero světa. Výška hladiny jezera kolísá v dlouhodobém i krátkodobém horizontu. Většina vody, kterou do jezera přivádí asi 50 řek, totiž pochází z tajících sněhů okolních hor. Díky vysoké salinitě není voda z jezera vhodná na pití ani zavlažování a jezero navzdory chladným zimám s teplotami padajícími i pod -20 stupňů nikdy nezamrzá.
Nakonec zaparkujeme na pláži ve vesnici Tosor, kde trávíme v dodávce celý následující den. Poté přejíždíme nedaleko za vesnici k další písečné pláži, která je trochu odlehlejší a mělo byt tam být méně lidí. Tam trávíme skoro celý den. V podvečer ale přichází starosta přilehlé obce, klepe na dodávku a oznamuje nám, že musíme odjet, protože jedinou příjezdovou cestu budou zrovna zasypávat. Z místa odjíždíme spolu s jedním dalším autem kempujících turistů, kteří parkovali někde za zatáčkou. Hned po našem průjezdu vyhloubí bagr napříč silnicí hlubokou díru a místo se stává nepřístupné. Podle starosty tam budou cosi stavět, takže k hezkému místu na pláži už dojet nepůjde. Kvůli rozsáhlé rekonstrukci silnice na jižním břehu jezera je většina míst na pobřeží nedostupná, takže se vracíme zpět do vesnice Tosor a opět nocujeme u tamní pláže.
Poslední ráno, které na břehu jezera trávíme, se nakonec navzdory poměrně chladnému počasí (teploty tu vystupují sotva na 30 stupňů) jdeme smočit do jezera. Kvůli nedostatku času musíme zbytek kyrgyzského programu přeskočit a po přenocování ve městě Karakol už plánujeme přejet zpátky do nedalekého Kazachstánu. Kromě toho, že se nám tu podaří nechat vyprat špinavé prádlo, slavíme další velký úspěch. Po bezmála osmi měsících a více než 12 000 km narážíme v obchodě zcela nečekaně na tofu. Dosud poslední jsem kupoval za strašlivých asi 100 Kč za kus v Chorvatsku. Od té doby jsem na něj, navzdory celkem intenzivnímu hledání, nenarazil.
Před polednem po vyzvednutí prádla vyrážíme na zhruba 100km přejezd ke kazašské hranici. Hezkým zeleným údolím jedeme s výhledem na okolní hory po nové asfaltové cestě. Na malinkém hraničním přechodu ve směru do Kazachstánu překvapivě nikdo nečeká. Vše proběhne hladce a my jsme na druhé straně za rekordní čas. Překročení hranic netrvalo ani půl hodiny. Hraniční přechod je tak malý, že u něj chybí i obvyklé budky prodávající SIM karty a povinné ručení. Po chvíli hledání se nám to ale podaří vyřešit v nedalekém městě Kegen, kde kupujeme SIM kartu s 6 GB dat (180 Kč), o které nám opět tvrdí, že je neomezená, i pojištění auta na 30 dní (538 Kč).
