Transsibiřská magistrála: Chabarovsk
Z Ulan-Ude odjíždíme v neděli ve 14:51 a do Chabarovsku bychom měli dorazit v úterý po sedmé večer. S délkou přes 50 hodin se tak jedná o náš nejdelší vlakový přesun. Tady už se dá skutečně hovořit o tom pověstném životu ve vlaku. Z cestovatelských reportů máme načteno, že úsek Čita-Chabarovsk, který jede vlak asi den a půl, je, co se týká změn za oknem, dost minimalistický. Železnice tu totiž vede krajinou, kde toho, minimálně při zběžném pohledu na mapu, moc není. Abychom uspořili nějaký čas, rozhodli jsme se tento úsek absolvovat ve vlaku Rossija 002 – vlajkové lodi Transsibiřské magistrály. Cena je sice o něco vyšší, než v bezejmenných vlacích s vyšším číslem, ale za úsporu několika hodin nám to stojí. Jsme také hodně rádi, že jsme se při nákupu jízdenek před několika měsíci rozhodli absolvovat i tento úsek v plackartě. V průběhu cesty jsme se jen utvrdili v tom, že je cestování v této třídě jednoznačně nejlepší.
V našem voze není ruština slyšet ani z poloviny paland. Většina lidí tu mluví čínsky, korejsky, nebo možná vietnamsky, nevíme. Zřejmě ale k jejich kultuře patří hlasité mlaskání a srkání instantních polévek, protože to, na rozdíl od předchozích přesunů, pozorujeme velmi často.
Pondělí 10. září 2018: 2. den ve vlaku do Chabarovsku
O půl druhé v noci nás z jinak klidného spánku budí nezvyklý ruch. Jsme v Čitě a čínský lid vystupuje. A vystupuje velmi hlasitě. Další den se probouzíme až v pozdním dopoledni a zjišťujeme, že vagón už je zase plný Rusů. Díky tomu se ruch ve vagonu opět zklidnil – všichni posedávají a tiše (s respektem k vlakové atmosféře) si povídají, čtou, pochrupují, jedí, pijí čaje a pozorují nekonečnou krajinu za oknem. R do cestovního deníku napsal „Byl jsem hodně rád, že Číňané v noci konečně vypadli. To tak nějak člověk mého věku nepočítá, že bude o Rusácích někdy mluvit, jako o slušných lidech. Musíme samozřejmě zohlednit, že tady mluvíme o vzorku lidí cestujících vlakem v nejlevnější, třetí třídě a to má určitě svůj vliv.“
V průběhu dne, který, co se týče denního světla, utekl díky našemu pozdnímu vstávání překvapivě rychle, opouštíme Sibiř a vjíždíme na ruský Dálný východ – tedy do oblasti, jejíž mantrou je „Moskva je daleko“. Počasí venku je hezké, a dokud je světlo, kocháme se kopcovitou krajinou protkanou řekami. Začínající podzim jí hezky vybarvuje. Samovar a zapůjčené stakany už jsou našimi důvěrně známými parťáky. Nečekaným benefitem cesty ve vlaku číslo 001/002 je přítomnost zásuvky u každého stolečku. Dříve jsme byli zvyklí na jednu zástrčku na každém konci vagónu, o kterou byl vždy dost velký zájem. Díky tomu nemusíme přecházet do úsporného režimu a můžeme vůbec poprvé provozovat čtení a poslech hudby – tedy něco, o čem jsme si před cestou mysleli, že budeme dělat často, ale zatím na to nikdy nebyl čas. Jediné, co nám tu do úplného civilizačního komfortu zbývá, je mobilní signál. Zatímco dosud byl navzdory ohromným vzdálenostem a řídkému osídlení v podstatě bez výpadků, tady už je ho poskrovnu. Nějaké náznaky chytáme jen, když se za oknem mihne pár (často doslova) domků.
Vlak čas od času – asi tak každé 4 hodiny – zastaví na delší zastávku – obvykle 20-30 minut. V tu chvíli se všichni vyvalí ven, okysličují se, procházejí se, kouří nebo telefonují. Zajímavé je, že velké množství lidí všeho věku považuje za pohodlné si po několikadenním sezení ve vlaku na nástupišti dřepnout. Takže často pozorujeme nástupiště plné chlapíků dřepících v takzvaném slav squatu – pozici, kterou jsem až dosud znal jen ze sarkastických obrázků gopniků v teplákovkách Adidas. Jednou z těchto zastávek je i Birobidžan – hlavní město Židovské autonomní oblasti, která je, spolu se státem Izrael, jednou ze dvou autonomních židovských oblastí na světě. Dnes tu ale Židů žije jen naprosté minimum.
Překvapuje nás také to, že se mezi stanicemi nikdo nepokouší pokuřovat na záchodcích, nebo v prostorech mezi vagony. Nijak se nezměnila ani nulová tolerance k alkoholu ve vlaku. Moskva je sice daleko, ale tyto dvě pravidla se drží i tady. Naši dezinfekci (nově nahrazenou vodkou Russkij Standard) tak musíme skrývat v lahvičce Bajkalskaja voda. Po dva roky starých zkušenostech z Ruska, kdy jsme se dopustili školácké chyby, záležitost pravidelné dezinfekce hrubě podcenili a samozřejmě za to po zásluze „zaplatili“, jsme tentokrát nehodlali hazardovat a ihned potom, co nám dovezené zásoby došly, jsme je nahradili zmíněnou vodkou.
Úterý 11. září 2018: 3. den ve vlaku – příjezd do Chabarovsku
Tato část magistrály je vedena po permafrostu, tedy stále zamrzlé půdě, která rozmrzá na léto jen povrchově. Projíždíme tu nejchladnějšími místy, kterými Transsib vede. Ačkoliv to tak dnes za oknem nevypadá, teploty tu klesají k -50, výjimečně i k -60 stupňům. Občas se za oknem mihne pár dřevěných chatek, auto či motorka. Lidských sídel je tu velmi málo a nejspíš tu bude nutná naprostá soběstačnost ve všech ohledech. Tak jako i jinde, tu musela být před těmi zhruba 120 lety železnice naprostým zjevením přicházejícím z jiných sfér.
Ve vlaku dochází k nám už známému jevu, kdy se přes noc vymění spousta z našich spolucestujících. Ti, kteří spolu cestují už několikátý den, k sobě začínají pociťovat určitou sounáležitost. Stále nás také překvapuje absolutní absence (evropských) turistů – v našem vagonu, možná i celém vlaku, jsme jediní, a tak se lidé občas zajímají, odkud jsme a kam a proč jedeme.
Fenoménem, kterému jsme se rychle přizpůsobili i my, je loupání slunečnicových semínek. Tahle činnost je ve vlaku k vidění u každého třetího stolku. My jich aktuálně máme v zásobě několik druhů. Je to činnost časově náročná a výsledek je dost hubený, tady ale nejde o jídlo. Lidé sedí, pozorují krajinu za oknem, povídají si a loupají a loupají. Protože se ale ze semínek nenajíme, rozhodli jsme se dnes vyzkoušet jídelní vůz, který je, spolu s vagony vyšších tříd, řazen na začátku vlaku. Máme to do něj z naší třetí třídy pěkně daleko – odhadem tak 18 vagonů, takže asi půl kilometru. Víme, že ceny jsou tam vysoké, takže se nebojíme, že by bylo plno. Všech našich 52 spolucestujících má své jídlo – většinou instantní pokrmy, které zalévají vodou ze samovaru. Zhruba v polovině cesty potkáváme naši děžurnou, která odhadla, kam jdeme a utvrzuje nás v tom, že míříme správným směrem; z našeho posledního vagonu se ani jinam jít nedalo.
V jídelním voze nás uvítaly červené záclony, velké teplo a absolutní liduprázdno. O jediných dvou lidech, kteří seděli u stolečku v půlce vagonu, se ukázalo, že jsou to zaměstnanci. Ani tady se s lidmi nešetří. Tipujeme, že ve vlaku jede tak padesátičlenná posádka. Krátce po usazení přichází číšník, pro kterého jsme zřejmě nečekaným zpestřením tisícikilometrové cesty bez zákazníků. Dává nám lístky a hned se ptá, jestli si dáme pivo. Je to tu vlastně ve vlaku jediné místo, kde je možné si ho legálně dát. Objednáváme si nám už známou Sibiřskou korunu a začínáme přelouskávat lístek, který je pouze v ruštině. Nakonec padá volba na lososa se zeleninou, rýží a omáčkou s kaviárem. Obdržená porce je na české poměry dost malá a kaviár na talíři nevidíme. I když je losos chuťově dost odlišný od toho, co se pod tímto názvem prodává u nás, je výborný. Po jídle pokračujeme kávou, čajem a zákuskem. Když dopíjíme, zastaví se u nás číšník a ptá se, odkud jsme, jestli jedeme pracovně, jestli máme doma rodinu a na spoustu dalších věcí. Je to milý chlapík. V jídelním voze platíme na místní poměry zcela absurdních 3 750 rublů (asi 1 300 Kč). Vztáhnuto k bohatství místního lidu, to je jako by u nás pivo, čaj a jídlo se zákuskem stálo na osobu třeba 2 000 Kč.
Po doputování zpět na naše místa, kde jsme si bez obav nechali všechny věci včetně cenností, se chceme pustit do nákupu upomínkových stakanů na čaj. Schválně jsme s tím čekali do tohoto luxusního vlaku, kde tušíme, že by to nemusel být problém. V nabídce jsou dva základní typy – klasický, který se tu běžně půjčuje, a slavnostnější dárkový. Děžurná nám v katalogu ochotně vysvětluje, s jakými motivy si je můžeme koupit. Když si vybereme, pošle nás zpátky na naše palandy a vyráží někam do útrob vlaku. Po asi čtvrt hodině se objeví s krabičkami, a když kolem nás prochází, prohodí něco jako „tak pojďte děcka“. No, námi vybrané stakany sice v celém vlaku nejsou – a to jedem číslem 2 – ale z mnoha poddruhů, které přinesla na ukázku, si vybíráme jeden klasický. Dárkový stakan není ve vlaku ani jeden, takže ten budeme řešit později. Před nákupem nám ještě vysvětluje rozdíly mezi stakanem, který se ve vlaku půjčuje, a tím, který nám prodává. Říká něco v tom smyslu, že ty půjčované mají oblé hrany, ale ten náš je jako klasický stakan správně hranatý.
V závěru dne přejíždíme při vjezdu do Chabarovsku přes řeku Amur, která je tu opravdu ohromná. Na rozdíl od Jeniseje nebo Obu, které jsme viděli dříve, totiž Amur překračujeme nedaleko jeho ústí do oceánu, takže už stihl značně zmohutnět. Most přes tuto řeku byl při délce asi 2 800 metrů jednou z největších výzev při budování magistrály. Dnes už tu sice stojí nový most, který je i pro auta, ale jak je tu dobrým zvykem, je jedno pole starého mostu ponecháno, aby u něj mohlo být zřízeno speciální muzeum. Zajímavé je, že pod Amurem je vybudován i 3 500 metrů dlouhý tunel – nejdelší na Transsibu. Původně byl vystavěn ze strategických důvodů - aby nebylo možné železnici narušením zranitelného mostu snadno přerušit. Přece jen se tady v blízkosti Číny a Japonska nejspíš Rusko cítí zranitelnější. Máme dojem, že i bezpečnostní nepřístupné zóny okolo mostů a tunelů jsou rozlehlejší a mnohem lépe střeženy. Tunel pod Amurem dnes slouží jen pro nákladní vlaky, ty osobní jezdí po novém mostu.
Do Chabarovsku, nejvýchodnějšího bodu naší trasy, dorážíme opět na minutu přesně. Cestou na ubytování objevujeme další záludnost maršrutkového systému dopravy. Zjistili jsme totiž, že spoj, zvenku označený prostě číslem 1, ve skutečnosti jede trasu linky 1L, která je od linky 1 - vedoucí na naše ubytování - značně odlišná. Nakonec ale ubytování nacházíme a v noci ještě vyrážíme na obhlídku míst, o kterých tušíme, že budou hezky nasvícena. Po zpáteční cestě se pokoušíme koupit dvě piva – neúspěšně. Ve dvou trafikách, kde jsme se ptali, se na nás dívali překvapeně až pohoršeně. Později zjišťujeme, že Suchý zákon zakazuje kromě konzumace alkoholu ve vlacích a všech ostatních veřejných místech a jakékoliv reklamy na alkoholické nápoje i prodej alkoholu po desáté večer a před jedenáctou dopoledne. A před nějakým tím rokem se pivo začalo mezi alkohol počítat i zde.
Středa 12. září 2018: Chabarovsk
Protože jsme šli včera v noci spát kolem druhé, snídáme až o půl deváté. Poté, co jsme se znovu přesvědčili o tom, že ruská snídaně musí začínat kaší, vyrážíme do města na prohlídku městských parků, náměstí a přilehlých nábřeží. Nezbytnou součástí prohlídky je samozřejmě Lenin, který je tu v nezvykle malém provedené, ale za to s ve zlatě vyvedou cedulí vysvětlující, co je to komunismus. Přesto, že to tu s nimi musí být vzhledem ke klimatickým podmínkám mnohem složitější než u nás, je tu v parcích velká spousta květin. Také se tu hodně buduje a opravuje; na nábřeží jsou kilometry nové promenády, ze které pozorujeme impozantní Amur. Jezdí po něm docela velké nákladní lodě, a protože je to do Číny jen asi 20 km proti proudu, má spousta z nich čínské vlajky.
V přilehlém parku Kultury a oddychu objevujeme velké ruské kolo, ze kterého jsou hezké výhledy na město a řeku. Otočka nám uběhla tak rychle, že jsme se ani nestačili bát docela velké výšky. Ačkoliv nám to připadalo jako minutka nebo dvě, ze země jsme pak odměřili, že jedno otočení tohohle kola trvá přes deset minut. Po procházce po nábřeží je načase začít hledat něco k obědu. Naše oblíbené stolovny tu asi moc neletí, takže volíme něco jako italské bistro, které má dokonce menu v angličtině. Později se ukazuje, že i majitel bistra mluví dobře anglicky, což je tady dost velká vzácnost – většina lidí nám nerozumí ani běžná mezinárodně používaná slova. Dáváme si pizzu a špagety. Z piv je v nabídce Heineken, Krušovice světlé a Krušovice tmavé. Zpoza výlohy pozorujeme ruch na ulici a spokojeně obědváme. K večeru si ještě v jenom z mnoha stánků dáme zmrzlinu, která je tu na místní poměry velmi drahá – asi stejně, jako u nás na hodně turistickém místě.
Odpoledne potkáváme spoustu dětí mířících ze školy domů. Hodně z nich má uniformy a ty, které uniformy nemají, mají košile a kravaty. Také nás tu překvapil větší výskyt turistů. Už od Kazaně, posledního místa, kde nás bylo větší množství, jsme si říkali, kde asi všichni jsou a jak je možné, že jsme všude skoro sami. Tak teď už jsme se „dočkali“. Bude to způsobeno hlavně blízkostí Číny a Japonska. Z internetu víme, že to tady považují za takový nádech Evropy, za kterým nemusí letět 7 000 km.
Když čekáme na nádraží na náš poslední vlak, hodnotíme Chabarovsk jako pěkné a překvapivě sympatické město. Dnes v noci jedeme v kupé vlaku 006 kategorie firemnyj – jedná se tedy o celkem luxusní vlak. Jízdenka stála zhruba dvojnásobek jízdenky do plackarty v běžném vlaku. Díky tomu přicházíme do kupé s ustlanými lůžky, dostáváme papuče, kartáček na zuby a malou pastu a v ceně máme i snídani. Kupé je čtyřmístné a naši dva spolucestující jsou velmi formálně oblečení – zjevně jedou pracovně. Do postele uleháme za hlasitého zvuku cvrčků, který se ozývá zvenku. Do Vladivostoku dorazíme před půl devátou ráno a překonáme tak posledních 800 kilometrů transsibiřské magistrály.
