Jordánsko: přílet do Ammánu, Betánie, Mrtvé moře a Petra

Pondělí 19. ledna 2026: odlet do Ammánu

O půl čtvrté ráno čekám na Michala, který mě vyzvedává před domem, a společně vyrážíme na Vídeňské letiště. Cesta je naštěstí navzdory mrazivým teplotám bez problému a na odstavné parkoviště před Vídní dojíždíme kolem šesté ráno. Vlak nám ujíždí před nosem, takže půl hodinky čekáme na další spoj, který nás na deset kilometrů vzdálené letiště dopraví. Tam proběhne všechno hladce – odbavené zavazadlo nemáme, check-in máme udělaný online a na bezpečnostní kontrole to odsýpá. Než se stihneme pořádně rozsedět, otvírá se gate a my nastupujeme. Původně bylo v plánu letět do iráckého Kurdistánu, ale nakonec jsme to zejména kvůli počasí přehodnotili ve prospěch Jordánska, kam se nám navíc podařilo sehnat velmi levné letenky.

Letadlo je skoro plné. Od pohledu překvapivě hlavně Jordánců. Podle plánu zadřímnu ještě před vzletem a s občasným buzením se mi na nepohodlné sedačce podaří prospat v podstatě celý let. V jordánském hlavním městě Ammánu přistáváme kolem čtrnácté hodiny místního času. V letištní směnárně každý měníme sto dolarů, za které dostáváme jordánské dináry. Ty jsou už přes 30 let pevně navázány na americký dolar, jehož nedávné oslabení nám tak místní útratu trochu zlevňuje. V příletové hale se potkáváme s chlapíkem, u kterého máme domluvené auto. Celá transakce proběhne překvapivě snadně a z letiště odjíždíme během chvíle. Michal řídí na asi hodinu vzdálený hotel situovaný ve strmých uličkách centrálního Ammánu.

Po zaparkování a ubytování v předbookovaném hotelu, vyrážíme na obhlídku města. To má dost zvláštní atmosféru – v hlubokých údolích se tu vinou nové široké silnice a na strmých svazích se mezi vysokými domy klikatí staré úzké uličky. Po příkrých kamenných schodech stoupáme na místní citadelu, které dominuje mohutný římský oblouk s nápisem oslavujícím Marca Aurelia. V přilehlé muzejní budově jsou ale k vidění i nádoby o tisíce let předcházející starý Řím. Pevnost je docela rozlehlá a je po celé délce obehnána hradbami. Výhled je z ní na celé město včetně velkého římské amfiteátru na centrálním náměstí pod námi.

Dolů k amfiteátru scházíme už navečer, zrovna ve chvíli, kdy zavírá, takže ho obhlížíme pouze z přilehlého náměstí. Na večeři, u které rámcově plánujeme zítřejší program, jdeme do nedaleké výhledové restaurace mezi citadelou a amfiteátrem. Ceny se nám sice zdají dost turistické, ale jsou tu i místní, takže buď mají ceny dvojí, nebo je tu cenová hladina v poměru k platům úplně jinde než u nás. Já si dávám polévku z čočkového krému a tradiční blízkovýchodní salát Tabouleh, který je národním jídlem nedalekého Libanonu. Michal si ve snaze o bezlepkové jídlo objednává rýži v domnění, že bude (stejně jako na obrázku v menu) s masem nebo zeleninou. Nebyla.

Po návratu zpět na hotel zjišťuji, že je v pokoji opravdu velká zima. Zřetelně se kouří od pusy a teplota je jen pár stupňů nad nulou. Protože jsem si na spaní vzal jen spodní prádlo, oblékám si před ulehnutím péřovku a rifle a chodidla balím do mikiny. Víc oblečení s sebou nemám. V průběhu noci se mi podaří prostor pod peřinou vyhřát a nerušeně spím až do rána.

Úterý 20. ledna 2026: Betánie v Zajordání a Mrtvé moře

Po snídani sedáme do auta a vyrážíme do nedaleké Betánie v Zajordání, kde byl Janem Křtitelem pokřtěn Ježíš. Parkujeme u návštěvnického centra a posledních několik kilometrů jedeme spolu s dalšími turisty a průvodcem mikrobusem. Cestou zastavujeme i na dalších historických místech s napojením na Bibli a u pár z mnoha a mnoha kostelů, které se tu nacházejí. Svůj kostel tu má snad každá alespoň trochu významnější odnož křesťanství.

Na břehu řeky Jordán, která je dnes vlivem mohutného zavlažování spíše takovou bahnitou říčkou, vidíme na protější izraelské straně zpívající věřící. Na naší straně v rytmu s nimi popěvuje jen jeden fousatý mnich z přilehlého kostela. Po dokončení zpěvu se mezi sebou přes řeku hlasitě vybavují. Samotné místo pokřtění Krista je dnes vlivem přesunu řečiště pár desítek metrů od břehu na naší jordánské straně. Samotné slovo křest původně znamená ponoření a odkazuje právě na ponoření Krista do Jordánu. Mnoho turistů si tu v řece smáčí ruce a nabírá ampulky vody, které si s sebou odvážejí.

Při cestě zpátky na parkoviště vidíme nedaleký Jeruzalém – největší město Izraele a Palestiny – i asi 3 km vzdálené Jericho, které je považováno za nejstarší dosud osídlené město na Zemi. S nadmořskou výškou -250 metrů (tedy 250 metrů pod hladinou moře) je Jericho také jedním z nejníže položených sídel světa. Při návratu mikrobusem se tak zamýšlíme nad zvláštností toho, že se tolik klíčových událostí formujících nejen západní společnost odehrálo právě v této klimaticky a geograficky zcela jedinečné oblasti. Kromě toho, že se tu nacházíme v nejnižších suchozemských polohách na Zemi, zde v rychlostech pozorovatelných v rámci lidských dějin probíhají i některé krajinné procesy, které se jinak odehrávají spíše v měřítkách geologických. Nejvíce patrné je vysychání Mrtvého moře, jehož hladina v horizontů tisíců let značně kolísá a dnes klesá asi o metr ročně.

Autem přejíždíme k nedalekému Mrtvému moři – jedná se vlastně o bezodtoké jezero, jehož hlavním přítokem je řeka Jordán. Odpojujeme se z hlavní cesty a vyjíždíme do nadmořské výšky asi 100 metrů, kde z Panorama Pointu shlížíme na hladinu moře 500 metrů pod námi. Kromě muzea a vyhlídkového místa je tu i restaurace s terasou, kde obědváme. Ceny jsou tu sice vysoce turistické (láhev vody: 210 Kč; jídlo: 450 Kč), ale z terasy máme hezký výhled na celé Mrtvé moře, protější izraelský břeh i deltu Jordánu, kterou tam díky jeho nízkému průtoku spíše tušíme, než vidíme.

V muzeu je mimo, pro mě ne příliš zajímavé, geologické expozice i spousta informací o historii Mrtvého moře a místního regionu celkově. Dozvídáme se tu například to, že cukr tak, jak ho známe dnes, pochází právě z tohoto regionu. Muzeum i areál Panorama Pointu opouštíme už v celkem pozdním odpoledni a přesouváme se do jednoho z mnoha hotelových resortů na pobřeží, kde jsme si během oběda rezervovali nocleh. Resort je v podstatě prázdný. Těžko říct, jestli je to mezisezónou, která v Jordánsku trvá jen dva až tři měsíce a právě vrcholí, nebo tím, že na krátkou kamenitou pláž je potřeba sejít po dlouhatánských schodech. Hotel byl před lety nejspíš vybudován na pobřeží, ale voda postupem času ustoupila a dnes jsou při cestě na pláž jasně vidět koupací terasy minulých let.

Já koupání nezkouším, ale Michal říká, že voda silně nadnáší a je jakoby mastná. Její salinita dosahuje více než 35 % (asi desetinásobek průměrného oceánu) a její hustota je 1,25 kg na litr (tedy o čtvrtinu víc než sladká voda). Později na pokoji večeříme pečivo se sýrem, které jel Michal koupit do nedalekého krámku. Ceny tam byly – s výjimkou extrémně levného tuňáka v oleji – podobné jako u nás.

Středa 21. ledna 2026: Mrtvé moře a hrad Montréal

Ráno vstáváme o půl osmé, což tu znamená těsně před východem slunce. Je opar, zataženo a silně fouká. Vyrážíme na hotelovou snídani, kde jsou kromě nás ještě další tři trojice Čechů/Slováků, čímž tu tvoříme téměř polovinu všech hostů. Po check-outu vyrážíme podél Mrtvého moře na jih. První zastávkou je krátká procházka po pobřeží, kde pozorujeme dost různorodé útvary, které v písčitém povrchu vytvořila sůl z ustupující mořské hladiny. Tam, kde se nachází prolákliny, vznikly oddělené tůňky, které se působením halofilních bakterií postupně zbarvily do jasně růžova. Po návratu k autu platíme za parkovné (jeden dinár; tj. asi 30 Kč) a pokračujeme dál na jih.

Projíždíme kolem městečka Potash City, které je příhodně nazvané podle společnosti Arab Potash. Ta na dohled odsud z bývalého dna Mrtvého moře těží potaš a je jeho osmým největší producentem na světě. Těžba potaše a fosforečnanů (ze kterých se následně vyrábí hnojiva) tvoří významnou část jordánské ekonomiky. Dále na jihu zastavujeme v muzeu nejnižšího místa na Zemi, kterým je s nadmořskou výškou zhruba -430 metrů právě hladina Mrtvého moře. Zajímavé je, že díky jeho vysychání je nejnižší suchozemské místo na Zemi každý rok níž a níž.

Za muzeem se odpojujeme z Jordánského údolí a přes poměrně velké hory (asi 1500 m. n. m.) přejíždíme ke křižáckému hradu Montréal. Ten byl asi před 900 lety vybudovaný na strategickém místě střežícím karavany putující mezi Sýrií a Arábií. V 2. polovině 12. století hradu velel francouzský rytíř Renaud ze Châtillonu, který z něj podnikal útoky proti arabským karavanám a později i výpad na Mekku – nejsvatější místo muslimů -, čímž vyvolal válku, která vyvrcholila dvouletým obléháním hradu. Kromě kultovní strategické hry Stronghold: Crusader se Renaud ze Châtillonu a hrad Montréal objevují např. ve filmu Království nebeské (Ridley Scott; 2005).

Z hradu už jen přejíždíme do asi 35 km vzdáleného městečka Wadi Musa, kde se ubytováváme v hotelu jen dvě minuty chůze od vstupu do Petry –nejznámějšího turistického cíle celého Jordánska.

Čtvrtek 22. ledna 2026: Petra

Více než dva tisíce let staré skalní město Petra bylo důležitou zastávkou na obchodních trasách mezi Mezopotámií a starým Egyptem. Kromě Nabatejců (arabský kmen), kteří město založili, na jeho podobě zanechali významné stopy i Římané, kteří jej anektovali. V důsledku zničujícího zemětřesení a změně obchodních tras město od 4. stol postupně upadalo a v 7. stol. bylo téměř zcela opuštěno a zapomenuto. Město bylo znovuobjeveno až v roce 1812, když švýcarský objevitel převlečený za Araba přesvědčil místní beduíny, aby ho ke ztracenému městu dovedli. Tím bylo Mojžíšovo údolí (jak Petru Arabové pojmenovali) znovu objeveno pro západní svět. V době největší slávy tu žilo asi 30 000 lidí.

Ráno vstáváme velmi časně a na hotelové snídani se s M potkáváme už po šesté ráno, takže asi hodinu a půl před východem slunce. Petra sice otvírá už v 6:15, ale my se nakonec kvůli absolutní tmě rozhodneme nespěchat a do starobylého města vcházíme až v sedm hodin. Je sice stále šero, ale už vidíme najíždět dva autobusy plné turistů. Uvnitř jich naštěstí žádná velká koncentrace není ani později v průběhu dne. Petra je totiž opravdu veliká a ti turisté, kteří se rozhodnou pokračovat dál za pokladnici – asi nejznámější památku areálu -, se tu hezky rozptýlí. My tu trávíme celý den, během kterého nachodíme 19 km.

Místní atmosféra, rozlehlost místa, a i relativně malý počet turistů mě tu příjemně překvapili. Vstupné, které pro nearabské turisty stojí 1500 Kč na osobu, se bohatě vyplatí. Kromě krásné přírody a často opravdu monumentálních pískovcových průčelí, kterými je město proslaveno, se tu nachází také několik památek připomínající místní římský a byzantský vliv. Přestože jsme v areálu strávili deset hodin a opouštíme ho (alespoň v mém případě) celí uchození, neviděli jsme všechno. Je ale pravda, že jsme nijak nespěchali, a kromě chození a focení jsme se během dne několikrát zastavili v místních posezeních na čaj (obvykle 60 Kč za šálek). Malé hranolky za 300 Kč jsme si nechali ujít.

Ačkoliv by rozhodně nebyl žádný problém strávit v Petře více dnů, a my dokonce máme v rámci našeho Jordan passu (hromadné vstupné do jordánských památek) zaplacený dvoudenní vstup, rozhodujeme se z časových důvodů zítra ráno pokračovat dál. Vzhledem k tomu, že se má každou chvíli stmívat, se vracíme do našeho včerejšího hotelu, kde zůstaneme ještě jednu noc. I proto, že jsme si s sebou do Petry nevzali žádné jídlo, si připlácíme 360 Kč/os. za večeři formou švédských stolů.