Přejezd do jižního Kazachstánu: průjezd Ruskem a kazašskou stepí, návštěva servisů, Atyrau, Aralsk a Turkestán
(25. 5. – 10. 6. 2025)
Vstup do Ruska
Abych byl na hranici co nejdříve, vstávám už ve tři ráno a hned vyrážím na 10 km vzdálený hraniční přechod. Cesta je v šíleném stavu, takže se za kamiony vleču místy doslova krokem a na gruzínskou celnici dojíždím před čtvrtou ráno. Po čtyřiceti minutovém čekání na výstupní razítko pokračuji po úzké, rozbité silnici územím nikoho k asi 2 km vzdálené ruské hranici. Úzkou cestu blokují v obou směrech nekonečné kolony kamionů, mezi kterými se snaží prodrat osobní auta. Cesta na ruský hraniční přechod Věrchnij Lars, sevřený mezi vysokými horami, mi zabere několik hodin.
Kamiony se tu od osobních aut oddělují hodně předem, takže se na řadu dostávám poměrně rychle. Po asi čtvrthodinové diskuzi v celním okénku, dostávám vstupní razítko a popojíždím o deset metrů dál, kde absolvuji podrobnou prohlídku auta. Na odstavném parkovišti pak obdržím k vyplnění celní deklaraci a formulář pro dočasný import auta do euroasijského ekonomického svazu, jehož součástí je kromě Ruska a Běloruska i Kazachstán, Kyrgyzstán a Arménie. Po prvním pokusu o vyplnění mířím formuláře odevzdat k okénku, kde bych výměnou za ně měl zpátky dostat svůj dočasně zadržený řidičák.
Po zhruba dvou hodinách čekání u okénka, se mi podaří celnici vrazit do ruky moje papíry. Ta se na ně jenom podívá, přidá na ně jakési razítko a posílá mě i s autem do rentgenu. Předtím ovšem musím na krajnici vyskládat všechny věci, které nejsou v autě napevno přidělány. Jediný rentgen na celé hranici je společný pro osobní i nákladní auta. Zatímco osobních aut se do něj vejde asi pět, nákladní auta tam musí najíždět separátně, i když by se tam vešla dvě. Stejně tak tam musí zvlášť najíždět i autobusy, které mají navíc přednost před všemi ostatními.
Během čtyřhodinového čekání ve frontě na rentgen se dávám do řeči s pánem, který je tu autem s německou značkou. Je to německý rus, který se do Německa odstěhoval před třiceti lety a od té doby každý rok jezdí ze Stuttgartu do Vladikavkazu. Prý rád řídí, takže mu šest dní za volantem, které cesta do Vladikavkazu a zpátky zabere, nevadí. Za budovou rentgenu sedí na krajnici vedle jejich věcí jeho žena a dcera, které s ním do Ruska cestují na svatbu jeho bratra.
Když se na rentgenu konečně pročekám k souhlasnému razítku a naskládám zpět do auta všechny věci, vracím se k okénku, před kterým čekám další asi čtyři hodiny. Během toho se začíná situace mezi čekajícími poněkud vyhrocovat. V jednu chvíli musí rozvášněné místní usměrňovat i vojáci. Zdaleka nejhůř na tom je ale Belgičan, který cestuje v terénním autě s obytnou nástavbou a míří přes Vladivostok do Japonska. Tomu totiž celníci v okénku ztratili pas, řidičák i techničák a navzdory velkým snahám, se je nepodařilo najít. Belgičan se s celníky v kukani dorozumívá skrze kazašku, která přes přechod projíždí cestou domů a jen tak mimochodem tu s ním už několik hodin čeká, aby mu mohla překládat. Nakonec asi hodinu přede mnou odjíždí s tím, že pojede do Moskvy, kde si nechá vystavit nové dokumenty na belgickém konzulátu.
Po drobných opravách v importním formuláři konečně dostávám zpátky svůj řidičák a odjíždím z hranic. V příhraničních budkách kupuji 15-denní povinné ručení (800 Kč), čímž je po bezmála šestnácti hodinách překročení hranic zakončeno. Je sedm večer a já jsem po třech hodinách, které se mi podařilo na dnešek naspat, a celém dni čekání a přeskládávání věcí na hranicích, unavený. Vízum mi končí už zítra a já do té doby musím, kromě překročení kazašských hranic, ujet asi 800 km. Takže si kupuji sušenky, černý čaj s cukrem, kolu a vyrážím dál.
Průjezd Ruskem
Hned za hranicemi si všímám, že mi tu nefunguje GPS a tím pádem ani navigace. Absence směrových cedulí, tma, prasklá žárovka levého předního světla a únava situaci nijak nepomáhají. Po četných pokusech o odhadnutí toho, kde bych asi tak zrovna mohl být, se mi nakonec podaří vymotat z Vladikavkazu a najet na dálnici, kde už chytám správný směr na východ směrem ke Kaspickému moři. V to, že by se mi podařilo na hranice bez navigace přijet včas, ale moc nevěřím. Krátce za Vladikavkazem mě při vjezdu do republiky Ingušsko na kontrolním stanovišti zastavuje hlídka, od které se dozvídám, že GPS nefunguje jen v téhle oblasti a asi za 10 km by mi měla naskočit.
Krátce po naskočení GPS se rozsvěcuje kontrolka motoru a auto výrazně ztrácí výkon. Jde jet maximálně 80 km/h a není možné předjíždět. Po průjezdu dalším kontrolním stanovištěm nocuji na čerpací stanici v Čečensku nedaleko Grozného. Z velkého plakátu na mě shlíží Kadyrov (prezident Čečenské republiky) na bílém koni. Jeho portréty potkávám následující den, spolu s o poznání menšími portréty Putina, ještě několikrát. Stejně tak silnice lemují poutače oslavující válečné hrdiny z Ukrajiny i druhé světové války a osmdesátileté výročí porážky nacismu. Spousta z nich láká pod příslibem platu od 230 000 rublů měsíčně (asi 72 000 Kč) ke vstupu do ruské armády.
Protože jsem v časovém presu, vstávám už po třech hodinách a znovu vyrážím. Při vjezdu do republiky Dagestán mě opět zastavuje hlídka a po zběžném prohlédnutí dodávky mi oznamuje, že musím do fronty na rentgen s tím, že by to mělo být tak na tři až čtyři hodiny. Při pohledu na dlouhou frontu čekajících kamionů se mi policistův odhad zdá dost optimistický. Nakonec se mi ho naštěstí podaří přesvědčit, že spěchám, a je mi dovoleno pokračovat bez rentgenu. V republice Kalmykie vjíždím do pouštní oblasti. Jedu po hezké rovné cestě. Všude je písek, který se místy převaluje přes cestu a občas projíždím kolem shluku dvouhrbých velbloudů. Při průjezdu vesničkami míjím pestrobarevně malovaná průčelí domečků za dřevěnými ploty, které ohraničují předzahrádky.
Příjezdem do delty Volhy – nejdelší a nejvodnatější evropské řeky – se krajina razantně mění. Mezi zelenou mokřadnatou krajinou, ve které se pase spousta koní a krav, přejíždím několik mohutných řek. Z časových důvodů vynechávám plánovanou zastávku na nákup v Astrachani a mířím rovnou na hranice. Před vesnicí Krasnyj Jar asi 30 km před kazašskou hranicí přijíždím k pontonovému mostu, který je ale rozpojený a jeho prostřední úsek zcela chybí. Od místních se dozvídám, že provizorně zřízený trajekt pojede až za šest hodin, ale že to lze objet po jiném mostě s asi 100km zajížďkou.
Na hranice dorážím kolem druhé hodiny odpoledne. Zatímco čekám na komisaře FSB (ruská kontrarozvědka), který by se mnou při výstupu měl provést rozhovor, usínám. Když se po pěti hodinách probouzím do nijak nezměněné situace, jdu se na okénko, kde mají moje doklady, zeptat, jak to vypadá. Celnice mi slíbí, že se poptá. Za pět minut přichází, předává mi doklady a propustku, kterou je potřeba ukázat na stanovišti uprostřed nedalekého přeshraničního mostu, a propouští mě dál i bez rozhovoru. Na kazašské straně mi dodávku vlivem zmatků zapomenou zkontrolovat, takže průjezd trvá jenom asi půl hodiny. Hned za hranicemi v živelně působící příhraniční usedlosti pořizuji měsíční povinné ručení (575 Kč), SIM kartu s internetem, měním peníze a jdu spát.
Atyrau
I v Kazachstánu nejdřív pokračuji zelenou vodnatou krajinou delty Volhy. Stáda koní jsou tu mnohem početnější než v Rusku. Často se jich v mělké vodě pospolu pasou stovky. Postupně se ale krajina mění na pouštní a zvedá se opravdu silný vítr. Přes cestu se přelévá ohromné množství sypkého písku a jednou za čas je písek navátý i na silnici. Ta je naštěstí rovná a když jsem zrovna mimo písečnou oblast, je vidět na několik kilometrů daleko, takže můžu předjíždět i s omezeným výkonem motoru. Přestože do prvního většího města je to jenom 300 km, zdá se cesta nekonečná. Kromě občasných velbloudů, ropných polí a vzdálených stromů, které se zdánlivě vznášejí nad obzorem, se krajina nijak nemění.
V Atyrau zajíždím do čtvrti mechaniků, kde se v jedné z garáží domlouvám, že se pokusí auto opravit. Problém je v tom, že tu nejezdí vůbec žádné Fiaty ani ostatní klony Ducat, takže nepředpokládám, že tu půjde koupit náhradní díly. Auto nechávám v servisu přes noc a ubytovávám se v nedalekém hotelu (250 Kč). Kromě odmontování katalyzátoru, o němž předpokládáme, že způsobuje chybovou hlášku a pokles výkonu, potřebuji ještě vyměnit olej a chladící kapalinu, žárovku ve světle a také řemen generátoru, který začal včera při rozjezdech velmi hlasitě pískat (pravděpodobně vlivem vysokých teplot). Večer a další den ráno mi mechanik volá a snaží se mi něco říct, ale moje porozumění jeho ruštině výrazně zkreslené špatným WhatsApp přenosem je dost omezené.
Další den vyrážím na prohlídku města a večer si jdu vyzvednout auto. Za servis platím 300 000 tenge (asi 13 200 Kč) a další dvě noci trávím v dodávce v Atyrau. Zároveň tím přicházím o katalyzátor, který se prý při demontáži rozpadl na prach. Když poté pokračuji do Aktobe – nejbližšího většího města -, zjišťuji, že závada se projevuje stále. Nakonec si vyvozuji, že problémem bude zanesený filtr pevných částic, nemožnost jeho regenerace a v důsledku toho vyvolaný nouzový režim. Přestože regeneraci diagnostikou vynutím, snižuje se indikátor zanesení jen nepatrně a auto zůstává v nouzovém režimu. Regenerace nedobíhá. Protože se v Aktobe nachází mechanik specializující se na (tady celkem vzácná) dieselová auta, rozhoduji se zastavit se ještě tam.
Kromě toho, že rozumí dieslům, mluví majitel garáže dokonce i anglicky. Po několika hodinách se nakonec dostáváme k tomu, že nikdo ve městě nedokáže za rozumné peníze na fiatí řídící jednotce provést přeprogramování, které by umožnilo filtr pevných částic dočasně odebrat. Když se ptám na možnost nechat si filtr vyčistit, říká, že na to tady nikdo nemá techniku a že musím jet buď do Moskvy nebo 2 200 km vzdáleného Almaty. Po dalších vynucených regeneracích se nakonec podaří filtr vypálit do procenta zanesení, které je v normě, takže nouzový režim mizí spolu s chybou a spotřeba ze 13 l/100 km opět padá k 8 l/100 km. Příčina problému ale vyřešená není, takže čekám, že se bude opakovat. Navzdory tomu, že se mnou majitel garáže strávil několik hodin a obepsal všechny ostatní dieselové mechaniky ve městě, prohlašuje, že on si účtuje za výsledek, odmítá si nechat zaplatit a přeje mi šťastnou cestu.
150 km, které se mi podaří na večer ujet, jedu přes 4 hodiny. Nekonečnou stepní krajinu ozvláštněnou jen občasným stádem koní nebo do nedohledna se táhnoucím vlakem projíždím v koloně kamionů po silnici ve špatném stavu. Několik desítek kilometrů jedeme krokem a ti, kteří mají terénnější auta, si cestu zrychlují jízdou po nezpevněné krajnici nebo po prašných cestách vedoucích souběžně se silnicí. Před devátou večer zastavuji na břehu řeky u vesničky Bogetsaj. Večer z dodávky kromě stáda krav, které se do vesnice vrací z nedalekého lesíku, pozoruji i zajíce skákajícího asi čtvrt hodiny přímo kolem dodávky. V noci pak usínám za hlasitého kvákání žab.
Aral
Další zastávkou v nekonečných kazašských stepích je 470 km vzdálené město Aral. To – jak název napovídá – dříve leželo na břehu Aralského jezera. Přestože místní železniční stanice stále nese název Aralské moře, je dnes od nejbližších pozůstatků vodní plochy vzdálena asi 20 km. Když po celém celém dnu jízdy do města dojíždím, tak místní ponurá atmosféra dobře dokresluje situaci s autem. Jediný výsledek servisu v Atyrau je ztráta katalyzátoru. Auto je stále v nouzovém režimu a při rychlostech nad 50 km/h v podstatě netáhne. Při jízdě za kamiony, na jejichž předjetí potřebuji několik kilometrů, tak můžu patřičně vstřebat rozlehlost místních stepí. Na nekonečných travnatých pláních se pasou stáda koní, velbloudů a občas i krav.
Aralské moře, kdysi třetí největší jezero světa, začalo vysychat před více než půl stoletím zejména kvůli pěstování bavlny. Kromě informací o průběhu částečně úspěšných pokusů o záchranu alespoň části jezera, se v místním muzeu dozvídám také o starých kmenech stromů a lidských usedlostech, které ustupující voda odkryla. Stejně jako bájná Atlantida, byly tyto usedlosti v 15. století zaplaveny tehdy stoupající hladinou jezera. V šedesátých letech 19. století se nacházely téměř 20 metrů pod hladinou.
Kromě environmentálního rozměru je vysychání Aralského jezera problémem i proto, že na jednom z jeho bývalých ostrovů, který je dnes již pevninou, se nachází opuštěné sovětské zařízení pro testování biologických zbraní. V důsledku úniku kmene pravých neštovic upraveného pro bojové účely, vypukla v roce 1971 v Aralu a dalších přístavních městech epidemie. Navzdory mohutné očkovací kampani, karanténě celé oblasti i jednotlivých rodin a důslednému pálení vybavení infikovaných domácností, zemřeli tři lidé.
Když se procházím po parku v místě bývalého přístaviště, jsem tu za dost velkou atrakci. Navzdory tomu, že sem musí zavítat spousta západních turistů, si za mnou příjde popovídat několik místních dětí i dospělých. Skupinka děvčat navštěvující ruskojazyčnou školu a mluvící čistou ruštinou, které dokážu alespoň trochu porozumět i já, pokývává směrem k druhé partě, která se se mnou marně snaží komunikovat kazašsky, a říká mi, že jsou hloupí a nemám se s nimi vůbec bavit. Postarší chlapík, který se sem párkrát za rok vrací za rodinou mi říká, že pracuje v 1 300 km vzdálené ruské Samaře. Celkově je tu jasně cítít, že v téhle oblasti Kazachstánu je preferovaným jazykem ruština.
Ruština je v Kazachstánu spolu s kazaštinou jediným oficiálním jazykem. V mnoha zejména příhraničních regionech je rodným jazykem pro většinu místních. Podle sčítání lidu z roku 2021 mluví v Kazachstánu rusky plynně více lidí než kazašsky. Na denní bázi pak mluví kazaštinou méně než polovina obyvatel.
Když jdu večer spát, nalétávají do dodávky asi 3-4 cm dlouzí brouci. Poté, co jich několik vyženu a pár s hlasitým křupnutím rozmáčknu, na internetu zjišťuji, že se nejspíš jedná o nějaký typ ováda, který kromě jiných nemocí přenáší i anthrax (onemocnění hospodářských zvířat hojně užívané jako biologická zbraň). Není mi sice zcela jasné, kudy do dodávky vnikají, ale domnívám se, že ventilátor vytvářející v dodávce průvan vyfukuje ventilačními otvory v nosnících vydýchaný vzduch, který otravné a hlučné brouky láká. A protože mi po zběžném průzkumu internetu není jasné, jestli se jimi přenášenými nemocemi může člověk nakazit přímo, utěsňuji ponožkami a utěrkami všechny spáry v nosnících, které najdu, a vypínám střešní větrák. Usínání v nehybném vydýchaném vzduchu při teplotě okolo 34 stupňů není nijak zvlášť příjemné. Přítomnost těchto brouků mě trápí ještě další dvě noci.
Turkestán
Přejezd do 750 km vzdáleného Turkestánu, který průvodce Lonely Planet označuje za architektonicky nejhezčí město Kazachstánu, mi zabere dva dny. Kousek za Aralem začíná placená silnice, což se zpočátku projevuje zejména tím, že kromě vzácných kamionových odpočívadel s restauracemi jsou u silnice každých asi 20 km vybudována odpočívadla se suchými záchody a popelnicemi. Poprvé od severního Chorvatska tak nevylévám obsah separačního záchodu do přírody. Další změnou jsou směrovky k číslovaným stanovištím údržby souběžné železniční trati, které míjím každých asi 50 až 100 kilometrů. Po téměř dvou tisících kilometrech, které jsem zatím v Kazachstánu najel, také narážím na první hnědou směrovku upozorňující na turisticky zajímavé místo. Po Turecku a Gruzii, kde byly doslova každých pár kilometrů, jsem si myslel, že v Kazachstánu nejsou vůbec. Směrovka mířící na neježděnou prašnou cestu kamsi do stepi oznamující přítomnost kráteru po dopadu meteoritu mě ale vyvede z omylu.
Stupňuje se taky exotičnost poznávacích značek, které tu potkávám. Kromě domácích kazachů a skoro domácích rusů, potkávám také mongolské a čínské kamiony, dva kamiony na pražských resp. českých exportních značkách a několik návěsů s českými potisky, které sem byly bazarově prodány. Nejzajímavější je ale kamion, který je potištěn logem přepravní společnosti pocházející z mého moravského městečka. Kromě toho se zdravím také se dvěma němci na motorkách.
Cestou se také zastavuji u vjezdu na kosmodrom Bajkonur. Celý areál kosmodromu a přilehlého města je ruským územím a ke vstupu na něj je potřeba ruské vízum a speciální povolení. Turistické návštěvy kosmodromu jsou pro našince možné jen v rámci organizované skupiny a jejich cena se pohybuje v řádu tisíců dolarů. Zastavuji proto jen těsně před závorou, kde byl před pár lety vybudován malý vesmírný parčík s replikami některých raket. Na skutečné startovací plošiny vzdálené asi 20 km sice vidět není, ale horizont i tak lemuje spousta velikých parabolických antén a ohromné množství sloupů elektrického vedení, které se ke kosmodromu sbíhá z několika stran.
Když v podvečer přijíždím do Turkestánu, teploměr ukazuje 44 stupňů a navigace na přehřívajícím se mobilu funguje jenom díky tomu, že na něj fouká klimatizace. Přesto potkávám při průjezdu městem několik cyklistů v lehkých bundách. Na průzkum města vyrážím za západu slunce. Rozlehlými parky a nově vybudovaným obchodním a bytovým centrem „Karavan Serai“ přicházím k historickému centru a mauzoleu Chodžiho Ahmeda Jásavího – monumentální islámské stavbě zapsané v UNECSO připomínající zdobné medresy Registánu v uzbeckém Samarkandu. Stejně jako Samarkand byl i dnes kazašský Turkestán významnou zastávkou na hedvábné stezce.
Monumentálnost místního mauzolea i moderních staveb umocňuje předchozí týden, který jsem strávil tranzitem skrz Rusko a přejezdem kazašské stepi. Když mířím zpátky do dodávky, zdá se tak velkolepé nejen historické mauzoleum, ale i nové obchodní centrum ve středoasijském stylu, přilehlá bytová čtvrť, rozlehlé zavlažované parky s vodotrysky, vysoko se tyčící věže mešit nebo třeba ohromné zlaté vejce hostící jakousi audiovizuální expozici místního muzea.
Šymkent
Do asi dvě hodiny vzdáleného Šymkentu vyrážím v pátek ráno. Protože se s 1,2 milionem obyvatel jedná o třetí největší kazašské město, chci se tam pokusit vyřešit nouzový režim, ve kterém je auto už od průjezdu Čečenskem před asi 3 000 km. Hned v prvním servisu se mi po asi dvou hodinách telefonování omlouvají a posílají mě pryč s tím, že neznají nikoho, kdo by uměl s řídící jednotkou Fiatu pracovat. Nakonec se mi ale na kazašském inzertním portálu daří najít mechanika specializujícího se na programování řídících jednotek evropských dieselových aut. Ani ten si sice neví rady, ale už mě odkáže na mechanika Zaida, který má sice dneska volno, ale zítra v deset ráno mě bude čekat u sebe před dílnou.
Zaid se v autě za pomocí několika diagnostik vrtá asi půl dne. Mluví sice rusky (a také kazašsky, uzbecky a arabsky), ale díky tomu, že slovíčka týkající se aut zná i v angličtině, se mi mu podaří můj problém a jeho domnělou příčinu vysvětlit mnohem podrobněji, než kterémukoliv z předchozích pěti mechaniků, jež jsem v průběhu minulého týdne navštívil. Nouzový režim nakonec přeprogramováním jednotky vypíná a v podvečer mě posílá do dalšího servisu, kde mi dočasně vymontují filtr pevných částic způsobující všechny mé problémy.
Mechanici na demontáži filtru, který mají nahradit prázdnou nově svařenou trubkou, pracují až pozdě do noci. Když ho demontují, posílají mi video, kde mi vysvětlují, že schránka na filtr je prázdná a DPF někdo vykuchal. Po průzkumu internetu mi dochází, že když jsem si při prvním pokusu o řešení problému nechal v Atyrau vymontovat katalyzátor, vykuchali spolu s ním i filtr pevných částic. To jsem ovšem dříve nevěděl, protože na starších (i pouze o jeden rok) modelech Fiatu Ducato se jednalo o dva různé díly. U tohoto modelu je ale nejspíš katalyzátor s filtrem pevných částic sloučen do jednoho dílu. V neděli ráno se s nimi proto domlouvám, aby dali vše zpět, tak jak to tam bylo, platím 13 200 Kč a v podvečer odjíždím v naději, že je problém pro zbytek cesty vyřešen. Zároveň se mi tím ale otevírá vyhlídka na velmi drahou výměnu filtru, která mě po návratu do EU, kde je jeho přítomnost vynucována, nejspíš čeká.
Následující tři dny trávím prací na parkovišti u místního parku. Přestože se trochu ochladilo, je přes den kolem 37 stupňů. V noci ale teplota klesá i k 20 stupňům a navíc si díky absenci otravných ovádů můžu celou noc hezky větrat. Po skoro dvou týdnech se tak konečně několikrát pořádně vyspím.
