Kazachstán: Kolsajská jezera, kaňon Čaryn, pohoří Aktau, zpívající duna a Almaty
(4. 7. – 31. 7. 2025)
Národní park Kolsajská jezera
Na doporučení prodejce pojištění pokračujeme z Kegenu podle jím nakresleného plánku asi 110 km ke Kolsajským jezerům. Projíždíme hezkou zelenou krajinou s občasnými výhledy do údolí plných jurt a stád koní. Po přejetí silničního sedla v nadmořské výšce 2 106 metrů, se napojujeme na nejběžnější přístupovou cestu, po které k jezeru míří spousta další aut. U závory při vjezdu do parku (121 Kč) před námi čekají dvě expediční auta s poznávacími značkami Velké Británie a Austrálie. Cestují v nich čtyři šedesátníci, kteří jedou z Malajsie do Evropy. Vyjedeme k prvnímu jezeru a parkujeme na jednom z posledních volných míst na přeplněném parkovišti. Po západu slunce se parkoviště částečně vyprázdní a noc je tu klidná.
Ráno vstáváme časně. V kontrastu se včerejším ruchem jsou parkoviště i okolní stánky liduprázdné. Odmítáme nabídku cesty k druhému jezeru na koni a vyrážíme po východním pobřeží prvního jezera pěšky. Záhy se ukáže, že to byla chyba a měli jsme navzdory na parkovišti vyvěšeným turistickým mapám pokračovat po západním břehu jezera po stezce pro koně. Naše stezka je sice chozená, ale neustále se houpe nahoru a dolů a na několika místech je přehrazena mnoha popadanými stromy, které musíme docela složitě přelézat. Jedinou výhodou je, že jdeme ve stínu. Vedro je totiž už od rána.
Po dlouhých dvou kilometrech konečně docházíme na konec jezera, kde po průzkumu okolí zjišťujeme, že most, který byl v místní turistické mapě značen, je ve skutečnosti brod. Než se stihneme přemístit na správný břeh, zmateme naší přítomností další skupinu turistů, která nás mezitím došla po koňské stezce. Ti kousek za námi přebrodí řeku jenom proto, aby zjistili, že jí musí brodit zase zpátky. Místo brodu je naštěstí dost široké a voda nám sahá sotva pod kolena.
Následujících pět kilometrů k druhému Kolsajskému jezeru se už držíme dobře vychozené koňské stezky. Asi dva kilometry před jezerem začíná strmé stoupání. Když vidíme, jak s příkrou lesní pěšinou bojují naložení koně s pasažéry, jsme nakonec rádi, že jsme šli pěšky. Dva chlapíky na koních, kteří nás zrovna předchází, jsme potkali už několikrát. Při započítání zastávek pro koně totiž postupujeme zhruba stejně rychle. U druhého jezera v nadmořské výšce 2 250 metrů krátce spočineme, obhlédneme místní kempovací místo, ke kterému chodí na koních turisté i místní, a vracíme se zpátky k autu.
Cestou zpět potkáváme dva Čechy, kteří míří nocovat k druhému jezeru. Jeden z nich tam šel už loni a líbilo se mu tam natolik, že se tam letos vrátil přenocovat. U prvního jezera si pak všímáme ohromných davů turistů (jsme tu o víkendu). Hladina jezera je posetá šlapadly a na protějším břehu u našeho parkoviště vidíme zástupy turistů na pobřeží. Je to asi nejvíc turistů, co jsem za posledních osm měsíců viděl. Kromě individuálních zahraničních návštěvníků a zájezdů je totiž jezero velmi populární i mezi místními. Mimo jiné proto, že při nadmořské výšce 1 800 metrů poskytuje únik před vedrem. V (na místní poměry) nedaleké dvoumilionové metropoli Almaty hlásí tento týden 42 stupňů.
Kaňon Čaryn
Na nocoviště přejíždíme všudypřítomnými rozlehlými pláněmi. Auto před námi začíná zpomalovat, zapíná výstražná světla a rukou z okénka signalizuje, ať zastavíme. Uniká mu motorový olej a prosí nás, jestli bychom neměli pár deci na dojetí. Po téhle krátké neplánované zastávce nakonec na noc parkujeme nedaleko okraje Černého kaňonu, ve kterém v hlubokém zářezu teče řeka Čaryn. Ta dala jméno přilehlému národnímu parku i slavnému kaňonu, který plánujeme navštívit zítra.
Devadesát kilometrů dlouhý a až tři sta metrů hluboký kaňon je často označován za Kazašský nebo dokonce Asijský Grand Canyon. Když k němu další ráno přijíždíme (121 Kč), je malé parkoviště už skoro plné a všude se prochází spousta turistů. Jsme tu v neděli a kaňon je, stejně jako včerejší jezera, populární i mezi místními. Procházíme se po jeho horním okraji, ale okruh s návratem spodní částí nakonec zavrhneme kvůli únavě ze včerejšího výšlapu, zataženému počasí a velkému množství turistů, které dole v kaňonu vidíme.
Při odjezdu z národního parku projíždíme u brány kolem dvou západních turistů. Jsou to první zahraniční stopaři, které v Kazachstánu vidím. Místní tu stopují běžně. Ve vesnicích jich často stojí celé skupinky. Po silnici proměnlivé kvality postupně sklesáme až do nadmořské výšky 500 metrů, kde se ukáže, že auto v současném stavu pod 2 000 otáček netáhne ani v údolí. Jinak ale – s výjimkou občasného spadnutí do nouzového režimu, které se vyřeší opětovným nastartováním – jede dobře.
Na chvíli se napojujeme na hezkou dálnici vedoucí k 60 km vzdáleným čínským hranicím. Hned ale sjíždíme a u města Koktal doplňujeme vodu u velmi vydatného pramene, kolem kterého se zformovalo malé jezírko. Čtyři kluci do něj skáčou šipky a hned jak zastavíme, zajímají se odkud jsme, jak vypadá vestavba, jestli máme teplou vodu… Nakonec se mi představí a mají srandu z mých pokusů o zopakování jejich komplikovaných jmen. Po dobrání vody nám přejí šťastnou cestu a ptají se, jestli nemáme chleba navíc.
Národní park Altyn-Emel
Navzdory obrovské rozloze národního parku Altyn-Emel (přibližně srovnatelné s průměrně velkým českým krajem) do něj vedou jen dva vstupy. Protože jej musíme zdlouhavě objíždět a drahé vstupné se platí za každý započatý den, trávíme noc na starém odpočívadle u cesty pár kilometrů před začátkem parku. Cestou tam se ještě v jedné z mála vesnic zastavíme v obchůdku u cesty. Paní nám napočítá nákup na klasickém počítadle s velkými dřevěnými kuličkami (tzv. sčotu). Poté cenu přeťuká do kalkulačky jenom proto, aby mi ji mohla ukázat. Při placení se ptá, odkud jsme. Když se dozví, že z Česka, vypráví mi o své návštěvě Prahy, kde byla v roce 1987.
Přestože se tam M moc nechce, jdeme na protější stranu silnice do restaurace, kde si dáváme litr černého čaje (16 Kč) a ohřátou pizzu (28 Kč). Návštěva se bohatě vyplatila i proto, že tu prodávají melouny, které poslední čtyři týdny konzumujeme v docela velkém množství. Oproti Kyrgyzstánu, kde stály 6-8 Kč za kilo, jsou tu sice trochu dražší (asi 10 Kč za kilo), ale v Kyrgyzstánu bylo levněji obecně.
V městečku Basši zastavujeme u návštěvnického centra národního parku a vyřídíme si povolení k vjezdu na 2 dny (1 137 Kč). Poté projíždíme dalšími dvěma vesničkami. Za nimi končí asfalt a my ještě několik desítek kilometrů pokračujeme po štěrkové cestě k pohoří Aktau (celkem jsme tam z Basši jeli přes tři hodiny). V jednom místě je písek na cestě natolik hluboký, že málem zapadneme. Naštěstí se nám ale podaří projet. Po krátké večerní procházce do monumentálních údolí tohoto pohoří, nocujeme na jednom z mála oficiálních kempovacích míst v parku. Kromě krásné přírody, kterou jsme tu úplně nečekali, nás překvapí také absence turistů. Za celý den jsme tu potkali jen pár aut.
Další den ráno vyrážíme tak, abychom kontrolní stanoviště pro vjezd do této části parku opustili kolem deváté ráno, kdy by mělo otvírat. Jakékoliv přesuny (autem i pěšky) jsou v parku od setmění do úsvitu zakázány. Dál pokračujeme na druhou trasu (z celkových tří), která končí u Zpívající duny. Tam jedeme opět po štěrkové cestě, která je ale tentokrát o něco kvalitnější a místy dovoluje jet kolem 50 km/h i s dodávkou.
Nakonec dojíždíme na parkoviště, u kterého je už z dálky vidět obrovská písečná duna. V sypkém písku je výstup po jejím strmém hřebenu dost náročný. Nahoře jsem ale odměněn jejím zpěvem. Když jsem hlasitý a jasně zřetelný zvuk uslyšel poprvé, myslel jsem si, že kousek za mnou letí vrtulník. Později mi to začalo připadat spíš jako hlasitý zvuk elektrického transformátoru. Duna nebzučí stále a intenzita zvuku (nejspíš vlivem větrných poryvů) hodně kolísá.
Zpívající duna je 1 500 metrů dlouhá, asi 120 metrů vysoká písečná duna, která vydává za horkého počasí při správném větru zvuk, který je často přirovnáván ke zvuku vrtulníku, vrtulového letadla nebo hlubokým tónům varhan.
Po návratu k dodávce míjím na parkovišti dvě auta s turisty, která sem mezitím přijela. K 50 km vzdálené bráně národního parku se vracíme po stejné štěrkové cestě. Díky stovkám kilometrů naježděných po místních prašných cestách a netěsnící karoserii dodávky máme ve vestabě úplně všude vrstvu prachu, která se obnovuje (nebo spíš kupí) po každém podobném přesunu. Tentokrát cestou zahlédneme několik stád gazel perských, kterých tu žije více než pět tisíc.
Almaty
Protože už se připozdívá, rychle přejíždíme na pobřeží nedaleké Kapčagajské přehrady, kde bychom chtěli nocovat. Cesta na pláž se nám ale zdá hodně písčitá, a protože nechceme nic riskovat, zůstáváme na opuštěném asfaltovém parkovišťátku asi 500 metrů od pláže. Další den se po hezké dálnici přesouváme k Almaty, před kterým nás překvapí první mýtná brána (12 Kč). Provoz ve městě je šílený. Při asi tříhodinovém průjezdu na vyhlídnuté parkoviště postáváme v nekonečných frontách na semafory, kde zelená blikne jednou za minutu a půl a do ucpané křižovatky během ní dokážou najet dvě, tři auta. Nakonec dorazíme na parkoviště před univerzitou Al-Farábího (jedná se o nejlepší univerzitu ve střední Asii, jejíž prestiž přesahuje všechny české univerzity), kde budeme nocovat.
Almaty je se svými více něž dvěma miliony obyvatel největším městem Kazachstánu. Zejména před finanční krizí v roce 2008 bylo město jedno z nejdražších na světě (30. nejdražší v roce 2007). Dražší než americké Los Angeles nebo třeba kanadské Toronto. Dnes je město na 191. místě z 226 hodnocených metropolí. Stejně jako v okolních velkých městech jsou tu vzhledem k lokálním platům extrémně drahé nájmy. Pronájem 1+kk v širším centru města tu bez energií stojí asi 14 000 Kč měsíčně. Přepočteno na českou kupní sílu je to, jako kdyby stál v Praze 50 000 Kč.
Protože M už dnes v noci odlétá zpátky do Česka, výletujeme v centru Almaty navzdory zataženému počasí a silnému větru. Chvíli i pokapává a M dokonce prohlašuje, že je jí zima. A to tu bylo tři dny před naším příjezdem 43 stupňů. Poté, co M uprostřed noci vysazuji na letišti, mě při návratu na parkoviště zastavuje policie. Jakmile se dozvědí, že jsem turista, hned se usmívají, přejí mi hezký pobyt a propouští mě. Navzdory velmi špatné reputaci kazašské policie je i moje druhá zkušenost s ní maximálně příznivá.
"Rusko je veliké, ale není kam ustoupit; za námi je Moskva"
Bezmála tři následující týdny trávím v Almaty prací, dopisováním článků, tříděním fotek a čtením. Musím totiž dohánět skluz, který jsem nabral během návštěvy M. Kromě toho se mi také podaří sehnat nový holící strojek, který se mi rozbil, a hlavně balení slisovaného sušeného kokosu, který je potřeba sypat do kompostovacího záchodu. Současné zásoby, které jsem si vezl ještě z Česka, by mi totiž vystačily už jenom na měsíc a půl.
Protože staré zimní pneumatiky, na kterých jsem sem dojel, se na štěrkových cestách ve čtyřiceti stupních už doslova drolí, navštěvuji pneuservis a nechávám nazout novou sadu. V tuhle chvíli ještě není jasné, jestli budu v září utíkat před zimou na jih směrem na Arabský poloostrov, kde teploty šplhají ke třicítce i v zimě, nebo budu muset jet na Sibiř, kde teploty padají pod mínus dvacet i v těch nejteplejších oblastech, ve kterých bych se v takovém případě musel zdržovat. Navzdory velmi omezenému sortimentu v této kategorii tak kupuji celoroční pneumatiky a doufám, že i přes svou nízkou cenu zvládnou obě varianty.
Zaplatím u kasy ve vedlejší hale, kde musím pokladní přes plexisklo nahlásit svůj PIN kód ke kartě, aby ho mohla naťukat do terminálu, který mi nemá jak podat, a z obrovského pneuservisu odjíždím zhruba hodinu poté, co jsem přijel. V Almaty trávím ještě asi dva týdny, během kterých parkuje na „mém“ parkovišti ještě obytný kamion s bratislavskou SPZ. Protože už mi pomalu končí třicetidenní lhůta, kterou můžu v rámci bezvízového styku v Kazachstánu strávit, vydávám se na přejezd do Tarazu a následně do Šymkentu, odkud budu pokračovat na nedalekou uzbeckou hranici. V obou městech nocuji na mně už dobře známých parkovištích a v Šymkentu navštěvuji osvědčenou prádelnu.
