Turecko: Dalaman a okolí, Pamukkale, antická města Tlos, Hierapolis a Efez
(1. 2. - 14. 2. 2025)
Přesun do Dalamanu
Když v neděli večer odjíždím od jezera Gölcük, kde jsem trávil posledních pár dní, míjím desítky aut, u kterých místní večeří na kempingovém nábytku s výhledem na slunce zapadající do oparu. Asi dvouhodinovým přejezdem se přesouvám zpět k pobřeží, kde nocuji na parkovišti s hezkým výhledem na mořský záliv. Po travnatém plácku před pláží se tu několikrát přesune velké stádo koz. V pondělí odpoledne si sem pak přijede posedět několik místních. Jediná další obytka, která tu parkuje, je Ram ProMaster s poznávací značkou amerického státu Kalifornie.
Další dvoudenní zastávku dělám ve městě Milas, které má sice 150 000 obyvatel, ale to ho v této části Turecka na velké město rozhodně nekvalifikuje. V dodávce sesbírám do velkých IKEA tašek špinavé prádlo a vyrážím do prádelny, kde se mi nakonec pomocí překladače podaří domluvit na tom, že ho vyzvednu zítra k večeru. V mezičase vyrážím do centra, kde zrovna probíhá ohromně rozsáhlý trh se zeleninou. Jsou tu stovky a stovky stánků a mnoho tisíc nakupujících. Oproti ostatním trhům, které jsem zatím v Turecku navštívil, je tu velmi rušno, protože mnozí z prodejců cosi velmi hlasitě vyřvávají. Jde tu koupit opravdu všechno. Od obrovských dýni přes rozmanité druhy hub až po čerstvé jahody. Historické centrum města je už tradičně plné malých specializovaných obchůdků. Náhodou tu natrefím i na obchod s pivem, které v několika posledních supermarketech neměli.
Na noc přejíždím na okraj města, kde nocuji na velkém klidném parkovišti za supermarketem. Když se následující den s dodávkou vracím k prádelně, nechtěně zajedu do úzkých uliček centra. Zkušenými místňáckými průjezdy v jednosměrkách a zákazech vjezdu se mi naštěstí podaří k prádelně dojet, aniž bych se v některé z uliček trvale zablokovaných pouličními prodejci zasekl. Za vyprání dvou velkých IKEA tašek platím v přepočtu asi 420,- Kč. Dokonce mi tentokrát i spárují ponožky!
Za silného provozu projíždím po dvouproudé silnici kopcovitým terénem k jezeru Köyceğiz, kde nocuji na větrném plácku. Asi 25 km za jezerem se nachází letiště Dalaman, kam pozítří jedu vyzvednout H, která přiletí na týdenní návštěvu.
Dalaman
Za hodinové parkování u místního letiště platím 85,- Kč a vyrážím hledat příletovou halu. To se mi sice hodně dlouho nedaří, ale nakonec se s H potkávám před letištěm, společně se vracíme k dodávce a odjíždíme. Naši první zastávkou je kopec nad písečnou pláží Iztuzu, která je jednou z hlavních středomořských líhní ohrožených karet obecných. Pláži se proto přezdívá Želví pláž. Kvůli vymleté cestě nedojedeme až nahoru, takže s výhledy na oboustrannou pláž a okolní hory pokračujeme posledních pár kilometrů pěšky. Na kempovacím místě, kam jsme původně plánovali dojet, potkáváme nizozemský obytný náklaďák.
Další zastávkou je nedaleké město Dalyan, kde z protějšího břehu řeky obhlížíme 2 400 let staré hrobky vtesané do skály. Oproti mé dosavadní zkušenosti z Turecka tu jsou zahraniční turisté. Při přejezdech dokonce vidíme i několik dalších evropských obytňáků. Dál se kopcovitým terénem přesouváme k vesnici Kayaköy, kde se nachází asi 4 000 opuštěných kamenných domů. Vesnice byla původně obývána řeky, kteří ji ale v roce 1923 opustili v důsledku výměny obyvatelstva po vyhlášení turecké nezávislosti. Když z vesnice odjíždíme, narážíme před ní na další dva francouzské obytné náklaďáky, které nejspíš zvažují, zda se do úzkých uliček pouštět. Protože se už stmívá a místo, které jsme měli původně vyhlídnuté na nocování, je nově oploceno, trávíme noc na velkém plácku nedaleko hlavní silnice.
Ruiny starobylého města Tlos a nocování nad městem Gölhisar
Další den dopoledne zajíždíme k ruinám města Tlos, které je stejně jako skalní hrobky v Dalyanu pozůstatkem Lýkijské civilizace. Kromě jejich záliby ve skalních hrobkách, jež se ve velkém počtu dochovaly dodnes, je na Lýkii zajímavé také to, že byla složena z dvaceti městských států a jednalo se tak o vůbec první známé federativní uspořádání na světě. Za vstup do areálu, který nás překvapuje svoji velikostí, platíme 80,- Kč za osobu. Mezi ruinami ohromných staveb se procházíme asi tři hodiny.
Silnice poté vyjíždí do nadmořské výšky až 1 600 metrů. Teplota tu padá k nule. Z hlavní silnice odbočujeme do města Gölhisar, kde asi sedmikilometrovou cestou ze zámkové dlažby vyjíždíme k parku v nadmořské výšce 1 500 metrů. Parkujeme na trávě mezi stromy a máme výhled na údolí pod námi i okolní zasněžené hory. Navzdory tomu, že tu nocujeme ze soboty na neděli, jsme tu k našemu překvapení sami.
Další den ráno jdeme procházkově k pět kilometrů vzdálenému jezeru v nadmořské výšce asi 1 750 metrů. Přestože lesní cesta moc nikam nevede, je kolem ní několik pítek. Jak stoupáme, sněhu postupně přibývá, až nakonec utvoří souvislou pokrývku. V nejvyšších místech naši trasy u zamrzlého jezera je ho asi pět centimetrů. Jdu sice v děravých síťovaných botech, ale tlusté ponožky mi prašanem promoknou až cestou zpátky.
Pamukkale
Před přejezdem do asi dvě hodiny vzdáleného města Denzili jenom nahrneme špinavé nádobí do dřezu s tím, že ho umyjeme později. V noci nám totiž nečekaně zamrzla odpadní nádrž a voda z dřezu neodtéká ani po celodopoledním výletu. V noci musela teplota spadnout hluboko pod bod mrazu, protože když jsem naposledy nocoval v -10 stupních, nádrž nezamrzla.
Ve městě Denzili se vyrážíme podívat na jednu z mnoha zastřešených tržnic, kde je ale většina stánků zavřená - návštěva města nám totiž vyšla na neděli. Tak si alespoň procházíme okolí tržnice, kde H v malém krámku na náměstí nakupuje bylinná mýdla a koření, která poveze zpátky do Česka. V jedné z mnoha místních kebabáren se tu také zastavujeme na pozdní oběd. Podle mnoha vyvěšených fotek majitele s různými lidmi, které neznáme, a také podle ceny, soudíme, že se jedná o prémiový podnik.
K večeru přejíždíme na velké hliněné parkoviště, kde nocujeme s výhledem na bílé, travertinem pokryté svahy v Pamukkale. V očekávání návalu turistů na jednu z turisticky nejvytíženějších atrakcí celého Turecka, vstáváme brzy. Za svítání vyhlédneme z dodávky a v okolí pozorujeme start 23 horkovzdušných balónů, které se následujících pár desítek minut vznášejí nad bílými svahy naproti nám.
U nejbližšího vstupu si kupujeme lístek (775,- Kč za osobu) a po travertinem pokrytém svahu vyrážíme nahoru. Protože na travertinu platí přísný zákaz chození v botech a teplota je kolem nuly, je výstup po 600 m dlouhém svahu trochu dobrodružný. Měkká zvrásněná hornina mi masíruje bosá chodidla, která za chvíli opět znecitlivý v momentě, kdy musím přejít kousek po ledu. V horní části je pak voda stále teplejší a teplejší, až se z ní nakonec začíná kouřit. S bosýma studenýma nohama si to užíváme.
Navzdory našim očekáváním tu žádné návaly nejsou. Boční průzračně modrá jezírka, ze kterých se valí oblaka páry, pozorujeme spolu s ostrahou v jednu chvíli úplně sami. Téměr sami pak procházíme i velmi rozlehlými ruinami antického města Hierapolis. Větší počet turistů je jen na římském amfiteátru, který měl původně kapacitu asi 15 000 diváků. Sami jsme také na plácku, kde se nacházelo ohromné náměstí vybudované v 2. stol. n. l. Při délce 280 metrů a šířce 170 metrů se jednalo o jedno z největších náměstí antického světa.
Z Pamukkale se 200km přejezdem po dálnici, která má jako obvykle excelentní kvalitu zcela nesrovnatelnou s českým standardem, vracíme na pobřeží. Spolu s pár dalšími obytkami nocujeme na dlouhé písečné pláži nedaleko města Selçuk. Večer pozorujeme slunce zapadající za 30 km vzdálený řecký ostrov Samos.
Kuşadasi
Ráno odjíždíme do nedalekého přímořského letoviska Kuşadasi, kde navštěvujeme trh se zeleninou a ovocem, který se ve městě koná každé úterý a pátek. V dvoupatrových garážích vcházíme do podzemního patra a procházíme kolem mnoha a mnoha stánků prodávajících lokální zeleninu, ovoce, sýry, ryby, medy a další věci, u kterých si nejsme přesně jistí tím, o co se jedná. Protože prodejcům nerozumíme, platíme často největší místní bankovkou (v přepočtu asi 140,- Kč), takže se nám rychle hromadí vrácené papírky o hodnotě jen několika málo korun. Za plnou tašku zeleniny, ovoce a jeden chleba platíme 227,- Kč.
Poté, co nákup vyložíme v dodávce, míříme do přístavu. Cestou míjíme Holubí ostrov (Güvercinada), na kterém se nachází opevněný osmanský hrad. V centru města pak procházíme rozlehlým bazarem, kde jsou bohužel otevřeny zejména turistické obchůdky na hlavní třídě. Autentické krámky v bočních uličkách mají zatažené rolety a jsou zavřené. Procházku centrem si ale užíváme i tak.
Na noc se opět vracíme na pláž nedaleko města Selçuk, kde večer z dodávky asi hodinu a půl pozoruji pokusy o vyproštění auta, které zapadlo v písku nedaleko od nás. H vyprošťování nijak zvlášť nezajímá a je celá nesvá z toho, že jsme den zakončili už kolem páté hodiny odpoledne. Po chvíli přecházení v malinké dodávkové uličce ji začíná být zima a na chvíli usíná.
Efez
Starobylé velkoměsto Efez mělo za dob největší slávy asi čtvrt milionu obyvatel a bylo čtvrtým největším městem římského impéria. Přestože město bylo slavné už za řeckých dob, většina budov a ruin, které jsou tam k vidění dnes, je z dob římských. Sláva města postupně upadla po sérii zemětřesení a zejména ústupu moře a vyschnutí efezského přístavu. Přestože je dnes archeology prozkoumána jen přibližně pětina města, lze se tu projít po asi kilometr dlouhé mramorové ulici lemované masivními sloupy a několika zrekonstruovanými budovami.
Při příjezdu k Efezu projíždíme vojenským stanovištěm, které v sezóně zřejmě koriguje návaly aut, a parkujeme na jednom ze dvou malých parkovišť u vstupu (parkování: 207,- Kč; vstup: 1 335,- Kč za osobu). Protože tu zcela nepochopitelně nemají inzerovaného audioprůvodce, zkoušíme něco odposlechnout od průvodce velké skupiny, kterou uvnitř potkáváme. Bohužel bez úspěchu - mluví nejspíš japonsky. Po zbytek prohlídky proto musíme spoléhat na informační cedule, průvodce Lonely Planet a článek z internetu.
V areálu potkáváme jen dvě skupiny z autobusů a pár jednotlivců. Nejsme tu sice sami jako na Pamukkale, ale žádná tlačenice tady taky není. Z hlavní ulice odbočujeme do zastřešeného komplexu terasovitých domů, kde se dochovalo šest římských vil ve vyjímečném stavu včetně mozaiek, maleb a pouličních graffiti. My tu sice chodíme po skleněném chodníku postaveném nad vykopávkami, ale kočka se pod námi prohání přímo v pokojích římských vil a na skleněný chodník za námi vyskočí jenom proto, aby se mohla polísat. Spoustu dalších koček a psů se prohání i mezi vykopávkami venku.
Navštěvujeme tu i zážitkové muzeum se zajímavou asi dvacetiminutovou audio-vizuální projekcí, která atmosféricky nastiňuje historii města, zatímco jsou na všechny stěny a podlahu promítány doprovodné záběry a oživené grafiky. Na místě nakonec trávíme asi pět hodin a na noc pokračujeme na vyhlídnuté místečko na pláži, kde jsem spal před asi dvěma týdny.
Návrat do Dalamanu
Protože nás dnes čeká hlavně asi tříhodinový přesun zpět do Dalamanu, balení a přípravy na zítřejší odlet H, můžeme si přispat. Ráno nespěcháme a vyjíždíme až kolem půl jedenácté. Cestou se krátce zastavujeme u ruin města Thera. Po kilometr a půl dlouhé cestě lesem dorážíme na plácek mezi dvěma kopci, kde je traktor, opuštěný stan archeologů, pozůstatky amfiteátru a velká spousta vyskládaných kamenů. Opodál pak obhlížíme ještě dvě skalní hrobky a několik zpola odkrytých hrobů. Za celou dobu naši návštěvy tu nikoho nepotkáváme. Cestou zpět k autu akorát slyšíme výt psy nebo vlky.
Protože H musí být zítra na letišti už brzy ráno, nocujeme na velkém parkovišti u termálních lázni vedle letiště. Odpoledne trávíme vařením, balením a H mi také naposledy masíruje hlavu. Ráno společně posnídáme a v osm hodin H vysazuji u odletového termínálu, odkud v 10:00 odlétá zpátky do Bratislavy.
