Pamir Highway 2025: Kulob, problémy v příhraničním pásmu, Dušanbe a odlet R s I
Pondělí 1. září 2025: přejezd do Kulobu
Snídaně, kterou máme objednanou na sedm hodin, se kvůli čirému ruchu, jenž na ubytování panuje, mírně opozdí, takže po jídle a dobalení těch pár věcí, co máme na pokoji, odjíždíme kolem půl deváté. 360 km dlouhou trasu do Kalai Khumb, která nás dnes čeká, už známe – kromě toho, že jsme po ní přede dvěma týdny přijeli, jsme tudy tam a zpátky jeli i před třemi lety. Stejně jako při cestě sem se nový asfalt střídá se staveništi a starými rozbitými úseky. Máme ale štěstí a navzdory některým reportům ostatních cestovatelů ani tentokrát nenarážíme na stavební uzavírku. Ve vesnicích a mezi nimi pozorujeme spousty malých školáků, kteří v bílých košilích, kravatách s tádžickou vlajkou a sakách míří buď do nebo ze školy. Děvčata mají šaty a ve vlasech velké bílé mašle nebo květy. Kromě školáků vidíme na silnicích také cestáře, kteří se vybaveni kloboukem, vestou a lopatou snaží zahladit ty nejhorší díry.
Díky už trochu najeté trase, novým asfaltovým úsekům i krátkým a ojedinělým zastávkám, dorážíme do Kalai Khumb už před třetí odpoledne (tedy po šesti a něco hodinách jízdy). Rozhodneme se proto pokračovat dál směrem na Kulob ještě dnes. Do tohoto čtvrtého největšího tádžického města nám sice chybí ještě 180 km, ale my si z naší předchozí návštěvy pamatujeme, že silnice je na celé této trase ve velmi dobrém stavu. Povětšinou i nadále jedeme podél řeky Panč tvořící tádžicko-afghánskou hranici. Před opuštěním autonomní oblasti Horský Badachšán, ve které jsou check-pointy celkem časté, projíždíme ještě třemi z nich. Tentokrát si kromě pasu zapisují a fotí i značku auta, povolení k vjezdu do Horského Badachšánu a turistickou registraci. Překonáním posledních kopců ve výšce asi 1 700 metrů se odpojujeme od afghánské hranice a sjíždíme do údolí, kde se nachází Kulob. Do města přijíždíme po více než osmi a půl hodinách jízdy (405 km) kolem půl sedmé večer. Ubytováváme se v hotelu „Silkway/Shelkovyi Put“ (450 Kč za osobu bez snídaně) a vyrážíme do nedaleké restaurace na pizzu.
Úterý 2. září 2025: problémy v příhraničním pásmu a návrat do Dušanbe
Pokoj opouštíme po osmé ráno a vyrážíme na snídani do přilehlé stolovny. Před hotelem narážíme na charismatického chlapíka, který nám včera hotel dohodil. Je celý v bílém, má (nejspíš) ručně šité boty a ptá se, jak jsme spali a jestli je všechno v pořádku. Rovnou nám také doporučuje, co máme ve městě navštívit. Uvnitř ohromné stolovny není, kromě obsluhy u pultu, ani noha a nabízený sortiment vypadá už spíš obědově. Možná jsme na místní poměry přišli pozdě? Zpátky do Dušanbe už je to jenom asi 180 km, a tak navzdory tomu, že vyrážíme až v deset hodin, navštěvujeme ještě centrum Kulobu.
Město je plné vyoblékaných místních. Na rozdíl od naší minulé návštěvy letos (nejen zde) pozorujeme, že u žen jsou v módě třpytivé prvky. Naopak barvy šatů a šátků jsou často tlumenější než minule. Zajímavé je, že tento trend za tak krátkou dobu pronikl i do relativně odlehlých pamírských vesnic. Na doporučení navštěvujeme kulobský Centrální park pojmenovaný po Mir Saídu Ali Hamadonim – nábožensky a kulturně významném vzdělanci a básníkovi ze 14. stol. -, který je v parku ve svém mauzoleu pohřben. Kromě mauzolea tu obhlížíme také malou Eiffelovku a pyramidu Louveru. Při návratu k autu pak míjíme „dům šachmatů“, kde na stinné terase zahlédneme chlapíky dumající nad šachovými stolky, zatímco jiní pomalu přechází od stolku ke stolku a pozorují dění na šachovnicích.
Po vyjetí z města se i dnes objevuje mlžný, nebo možná spíš prachový, opar. Před městem Hulbuk odbočujeme z hlavní cesty na jih, abychom se z blízka podívali na solnou horu Khoja Mumin. Jedná se o mohutný kopec tyčící se asi 900 metrů nad okolní planinu, který je velmi silně solnatý. Tloušťka soli je tu asi 200 až 240 metrů. Marco Polo, který horu údajně navštívil, o ní prý prohlásil, že „dokud bude existovat svět, bude v této hoře dostatek soli pro celé lidstvo“. Přestože jsou na hlavním tahu hnědé turistické směrovky odkazující na solnou horu a přilehlý závod na zpracování soli, naše odbočení sem se později ukáže být problematické.
Na místě jsou k vidění hromady soli, které postupně přechází od tmavších v nahnědlé, a nakonec v bílé, které jsou nejspíš připraveny k balení. Na svazích hory vidíme bílé slané „vývěry“ a u jednoho z nich R a I slanost ochutnáním testují. Objetím hory se dostáváme do vesnice Moskovskij, ze které se vracíme na 15 km vzdálenou hlavní cestu. Za vesnicí bez větších problémů projíždíme policejním kontrolním stanovištěm. Kousek za ním ale následuje ještě vojenské kontrolní stanoviště, kde nám, na rozdíl od místních, kontrolují naše pasy a opakovaně se nás vyptávají, kde jsme se tu vzali a jestli jedeme z Afghánistánu. Naše vysvětlování toho, že jsme objížděli solnou horu, na kterou jsme se z hlavní cesty sjeli podívat, nikam nevede. Nepomůže ani to, když jim ukážeme fotky a GPS záznam naší trasy – připadá nám, že nám buď nevěří nebo nechápou, proč bychom tam asi tak jezdili.
Na checkpointu ani ne deset kilometrů od afghánské hranice, která je tu navíc tvořena mnohakilometrovým řečištěm, trávíme docela dost času. Přicházejí stále jiní vojáci a ptají se nás pořád na ty samé otázky. Celou tu dobu ale sedíme v autě a dotazy se nakonec stočí i na to, jak se nám v Tádžikistánu líbí, kde jsme tu byli a jak se žije u nás. Jeden z vojáků mi chválí dlouhé vousy, které jsou tu pro místní zakázány zákonem, protože nesou náboženskou symboliku.
Přes stanoviště jezdí jedno auto za druhým a z většiny z nich vojáci dostávají menší či větší dárky. Protože nejspíš cítí vinu za to, že nás tu musí takhle zdržovat, dostáváme některé z dárků my. Postupně se nám tak v autě ocitá chleba, dva melouny nebo třeba velký tác s cukrovím. Dosud jsme mluvili pouze s vojáky, kteří tu slouží v rámci povinné (dvouleté) vojny. Teď ale z přilehlé budky v pantoflích vychází voják z povolání, který si někde uvnitř asi spokojeně ležel a teď byl povolán k našemu složitému případu. K nám se ale nepřibližuje a prostřednictvím mladých vojáků, se kterými jsme se tu celou dobu bavili, se nás vyptává opět na ty samé otázky. Velitel v pantoflích nakonec odchází a my jsme informování, že kamsi volá. To, že jsme přijeli od Afghánistánu je prý problém a vyřešení celé situace může trvat delší dobu. Musíme prý počkat, až přijede někdo výše postavený, kdo může vést náš výslech. Vojáci se s námi loučí a odchází – nejspíš jim skončila směna a proběhne střídání.
Po asi hodině k nám posílá velitel z budky jednoho z nově příchozích vojáků, aby nám předal telefon. Z toho mi někdo – jestli jsem to správně pochopil tak někdo ze složek vnitřní bezpečnosti – vysvětluje, že jsme narušili uzavřené pohraniční pásmo. V dlouhém ruském monologu, který se snažím chytat alespoň natolik, abych byl schopný ve vhodný čas odsouhlasit prohlášení nebo zodpovědět otázku, mi vysvětluje obtížnou situaci, před kterou je Tádžikistán při střežení 1 357 km dlouhé hranice s Afghánistánem postaven. Že se tu ve velkém pašuje a že Afghánistán má zájem poškozovat reputaci Tádžikistánu mimo jiné tím, že bude turistům na jeho území způsobovat nepříjemnosti. A že se tu vlastně nesmíme pohybovat kvůli naší vlastní bezpečnosti. Nakonec to celé zakončuje tím, že správně by měl být tenhle incident řešen a důkladně prošetřen, ale že nám, hostům v jeho zemi, nechce způsobovat zbytečné nepříjemnosti, a tak to pro tentokrát vyřeší jenom tímto poučením. Zároveň nás ale varuje, že nás zaevidoval a pokud bychom se navzdory tomuto důkladnému poučení o komplikovaném režimu v příhraničním pásmu něčeho podobného dopustili znovu, bude z toho velký problém.
Později se domýšlíme, že zatímco cesta v Horském Badachšánu vede kvůli drsné hornaté krajině a neprostupnému terénu na dohled od Afghánistánu v podstatě celou dobu, tady v „údolí“ je příhraniční režim podstatně přísnější. Domníváme se, že to bude souviset s opiáty, které jsou tudy z Afghánistánu v obrovském množství dlouhodobě pašovány do zbytku střední Asie, Ruska i Evropy. Celým incidentem jsme oproti původnímu plánu nabrali značný skluz, takže do Dušanbe dojíždíme až v podvečer. V silném provozu a zácpách se prodíráme na druhou stranu města, kde máme rezervovaný byt. Po komunikaci s majitelem zjišťujeme, že domy tu nemají jednoznačné adresy, takže se na místě chvíli hledáme. Nakonec nás ale mladý chlapík, který studuje v Německu a teď je tu za rodinou na prázdninách, uvádí do ohromného nově vybaveného bytu. Cestou nám ještě říká, že jeho bratr studuje v Praze a bydlí v Dejvicích. Za nocleh ve velkém třípokojovém bytě se dvěma koupelnami platíme 840 Kč (za všechny tři).
Středa 3. září 2025: vrácení auta
Ráno nespěcháme, já si přispím a snídáme pozdě. Kolem půl dvanácté s R vyrážíme vrátit auto po tom, co I, která nemohla udržet nečinnost, vynosila z auta zbytky věcí. Ještě před předáním auta s R hledáme myčku. Těch je tady sice hodně, ale vždycky je vidíme až na poslední chvíli v momentě, kdy už nestihneme odbočit. Nakonec ale do jedné z nich zajíždíme a necháváme auto vyčistit zvenku i zevnitř. Protože to prý bude trvat něco přes hodinu, odcházíme hledat restauraci, kde bychom si zatím sedli na čaj. V okolí toho moc není, ale nakonec usedáme na místňácké malé zahrádce se třemi stolky, kde v přilehlém malém kontejneru kromě čaje vaří i obědy.
Netrvá to dlouho a chlapíci od vedlejšího stolu se k nám natočí a ptají se odkud jsme. Že si prý mezi sebou tipovali, jestli jsme z Evropy. Když po krátké konverzaci odchází, předávají nám svůj tác plný ovoce – když později odcházíme my a pokoušíme se tác zaplatit, sympatický provozní rezolutně odmítá přijmout cokoliv nad směšně nízkou cenu konvičky černého čaje. Takže platíme v přepočtu asi 6,50 Kč a vracíme se do myčky, kde už tou dobou dolešťují pneumatiky. Tam nám skoro až omluvně vysvětlují, že auto bylo opravdu špinavé a že si musí říct o sto somoni (asi 230 Kč).
S naleštěným autem projíždíme městem a na doslova poslední křižovatce, hned vedle místa předání, při pokusu zaparkovat vjíždíme do protisměru, za což nám spolu s kamerovým záznamem z křižovatky později přijde i pokuta (asi 850 Kč). Zjevně unavenému Khudikovi vracíme auto, přebíráme zpět kauci poníženou o sto dolarů, které si ještě pár měsíců nechá na případné pokuty, a jdeme nakupovat do protějšího obchodního centra. Následuje přejezd taxíkem k Sakho hotelu, kde jsem před příletem R a I nechal odstavenou dodávku (20 Kč za den), kterou si tam teď jedu vyzvednout. Ta je sice pod silnou vrstvou prachu, ale jinak je zcela v pořádku. Parkování dodávky se tak – na rozdíl od výběru hotelu – ukázalo jako velmi úspěšné. R se ještě na místě zbaví smradlavé tekuté hmoty v igelitce, ve kterou se za tři týdny v rozpálené dodávce proměnily zbytky melounu, které jsem před odjezdem nestihl vyhodit.
Cesta zpět na byt skrz město je opět pomalá. Tentokrát navíc projíždíme úplným centrem. Tam se nám spolu se všemi ostatními auty podaří zajet do uzavírky, kde se bez jakéhokoliv značení zrovna asfaltuje. Všechna auta se tam živelně otáčí a hustým provozem se prodírají zpět, zatímco signalizují dalším řidičům, že ulice je uzavřená. Ve zbytku dne vaříme, pereme a trochu třídíme naše věci na ty, které si odvezou R a I a na ty, které tu zůstanou se mnou.
Čtvrtek 4. září 2025: Dušanbe
Když mě R a I v deset hodin budí na snídani, prý už od jejich snídaně uběhlo tolik času, že by mohli snídat znovu. Po vleklých diskusích o plánu na dnešní den nakonec v poledne taxíkem přejíždíme do botanické zahrady. Ta je dost rozsáhlá a nepůsobí moc opečovávaným dojmem – spíš, než o zahradu se jedná o městský park, kam se platí vstupné. Někoho, kdo tomu rozumí víc než já (tj. alespoň trochu), by tu možná mohla zaujmout rozmanitost vysázených stromů a kytek. Já tu navzdory vybíranému vstupnému (asi 12 Kč za osobu) vidím jen minimální rozdíly od ostatních volně přístupných parků v městech tohoto regionu. Asi nejzajímavější jsou dřevěné altánky a veliký hlavní skleník, na kterém se vyjímá obrovský portrét všudypřítomného prezidenta. Uvnitř skleníku vidíme cosi vysokého a palmovitého, ale jinak je plný nepořádku a uzamčený. Žádné další turisty tu (pochopitelně) nepotkáváme.
Kromě nás je tu pár piknikujících místních a několik hlídkujících vojáků, kteří nás občas pozdraví a procvičují si na nás několik anglických frází – např. ne zrovna příhodné „dobré ráno“. Po procházce zahradou nasedáme do taxíku a vracíme se zpátky. Celé Dušanbe je stejně jako spousta dalších postsovětských měst rozdělené na mikrorajony – číslované části města zabírající obvykle jen několik bloků. Protože se tu řidiči taxíků neorientují podle ulic nebo adres jako u nás, ale podle mikrorajonů nebo významných míst, nahlašujeme, že potřebujeme do 103. mikrorajonu. Tam plánujeme jít na jídlo do „sídlištního bufetu“, kde jsme s R byli včera na čaji.
Na plov je bohužel jako už tolikrát předtím opět pozdě, takže ho neochutnáváme ani tentokrát. Místo toho dostáváme (asi) šorbu – polévku s bramborem, zeleninou a velkým kusem nejspíš hovězího masa s kostí. K tomu máme dva rajčatovo-cibulové saláty, kousek lepjošky (místní chléb) a konvici čaje. Když čaj dopíjíme a už se pomalu chystáme k odchodu, objevuje se provozní, který tu byl minule. Protože sem zcela jistě moc turistů nechodí, tak si nás pamatuje a povypráví nám o vojenských oceněních známého z téhle městské čtvrti a o vyznamenání, které jeho táta dostal za 1. světové války. Prý se jedná o předsovětský ekvivalent Hrdiny Sovětského svazu – tedy nejvyšší státní vyznamenání. Když při odchodu platíme (215 Kč – maso je tu zjevně drahé), seznamuje nás s otevírací dobou podniku. Prý je otevřen každý den kromě pátku, kdy je v mešitě (pátek je pro muslimy sváteční den podobně jako pro křesťany neděle), a neděle, kdy má volno.
Cestou zpátky na byt opět vidíme spousty formálně oblečených školáků. Jelikož už je pět hodin odpoledne a v předchozích dnech jsme je viděli i mnohem dříve, domýšlíme se, že musí do školy chodit v nějakém směnném režimu typu ranní/odpolední. Protože se tu alkohol (včetně piva) v běžných obchodech neprodává a R s I by chtěli odvést něco tradičního domů, vyráží se večer pokusit najít nějaký alkoobchod, zatímco já smažím večeři.
Pátek 5. září 2025: Dušanbe a odlet domů
Vstáváme časně, balíme, uklízíme a vynášíme všechny věci do dodávky. Když majitel kolem jedenácté hodiny přichází (německou dochvilnost si zatím neosvojil), předáváme mu klíče a společně míříme k dodávce, kde nám říká o Japonci, který u něj bydlel a taky byl na cestě s obytkou. Po uskladnění věcí v dodávce, jedeme taxíkem do parku Vítězství, kde by kromě památníků měl být i dobrý výhled na město. Řidič je velmi výřečný a vysvětluje nám poměry panující mezi místními řidiči taxíků. Dozvídáme se tak, že nové elektrické auto, které se nám zdá být i docela výkonné, stojí asi 325 000 Kč. Říká nám, že ho splácí a až ho splatí, začne ho pronajímat dalším taxikářům a sám odjede pracovat do Ruska, což je mezi Tádžiky velmi populární. Také nám říká, že každý řidič taxíku musí mít v Tádžikistánu předepsané oblečení, boty a musí být hladce oholen. To vše pod hrozbou relativně vysokých pokut. Zato s nepoužíváním bezpečnostních pásů si tu nikdo starosti nedělá.
Kdyby nebyl takový opar, byly by z parku Vítězství skutečně dobré výhledy. Navštěvujeme tu dost velký památník s fotografiemi tádžických hrdinů padlých za druhé světové války a vystavený tank IS-2, který byl součástí tádžické tankové skupiny. Přímo tento kus bojoval o Vídeň a nejspíš i Berlín. Po prohlídce parku, během které nečekaně narazíme na dva zahraniční turisty, scházíme dolů směrem k restauraci s pivovarem, kterou nám doporučil taxikář. Sám ale, jako správný muslim, alkohol nikdy nepožil, akorát se v Rusku naučil kouřit. V hospodě, kde se skutečně podává čepované pivo, je ale úplně narváno, takže jdeme do vedlejší restaurace a tam si konečně dáváme plov, ke kterému automaticky dostáváme salát z rajčat, misku s jogurtem a lepjošku.
Následně se přesouváme do Rudaki parku v centru města, kde nakupujeme drobné suvenýry. Zatímco R a I pešky míří do parku Železničářů, kde máme sraz, já se nechávám taxíkem odvézt zpátky k dodávce, abych ji mohl přeparkovat k letišti, odkud to není do parku moc daleko. Tam na R a I sice chvíli čekám, ale to mi nevadí, protože prostoj mi vyplní místní zahradník, který mi ve snaze mě přesvědčit o tom, že bych se měl oholit, vypráví o místní odnoži náboženství a jeho zvyklostech. Protože jsem tu (stejně jako všude v muslimském světě) za křesťana, tak při tom mylně předpokládá mou detailní znalost křesťanského kánonu a historie.
Po setkání v parku si prohlížíme vystavenou lokomotivu a vracíme se do dodávky k nedalekému letišti, kde budeme čekat na let, kterým R a I dnes v noci odlétají zpátky do Česka. Když je okolo půlnoci vyprovázím do odletové haly, jsou dovnitř vpuštěni jenom oni, protože ostraha při vstupu kontroluje letenky a nikoho bez ní dovnitř nepouští. Nakonec se tam ale ještě vracím, protože mi R do dodávky volá, že nemají drobné na zabalení zavazadel, které tu nečekaně stojí jenom necelých 70 Kč. S R a I se už finálně loučím a vracím se do dodávky, kde ulehám a spím. Oni se dospí až další den odpoledne poté, co kolem třetí dojedou zpátky do Olomouce.
