Sokotra: pláže Aomak a Arher, jeskyně Dobug, cesta vnitrozemím a Wadi Kalysan
11. ledna: cesta na pláž Aomak na jihu ostrova a písečné duny Zahek
V pět ráno vstávám na focení, ale protože se obloha přes noc zatáhla, znovu ulehám a spím až do půl sedmé. Po opět skvělé snídani vyrážíme na 4km procházku dračincovým lesem. Kromě našeho průvodce Hassana, nás tu vede ještě místní mladý beduín. Nakonec dojdeme na plácek, kde pár minut čekáme na naše auta, nastupujeme a stejnou cestou, jako jsme včera přijeli, míříme zpět. Tentokrát zastavujeme v údolí kaňonu, kde se zvlažíme v říčce, v jejímž okolí je kromě palem taky spousta různobarevných vážek. Ve stinném přístřešku obědváme a máme asi hodinový odpočinek. Dál pokračujeme strmým výjezdem z kaňonu. Výhledy jsou, ostatně stejně jako včera, nádherné. Nahoře zastavujeme u vesnice Gallaba a jdeme si prohlédnout školku dračinců. Malé stromky jsou tu v prostoru obehnaném kamennou zídkou chráněny před jinak všudy přítomnými kozami, které se na ostrově ve velkém chovají a spásají mladé dračince. Tyto endemické stromy tu čelí i dalším problémům. Kromě nadměrné těžby a odlesňování je to zejména dlouhodobé vysychání souostroví.
Za školkou se napojujeme zpět na asfaltovou silnici, po které míříme na jih ostrova na písečnou pláž Aomak, kde dnes budeme v privátním kempu nocovat. Kromě krásného soukromí – o které na ostrově zatím naštěstí není nouze – jsou tu i sprchy a záchody evropského typu! Ještě před večeří vyrážíme na nedaleké písečné duny Zahek, kde k nám z blízké usedlosti přijíždějí dva místní na velbloudech a nabízí nám projížďku. Za západu slunce se tu díváme do bílých písečných dun, které se někde v dáli přelévají v moře. Při focení mě jako vhodné popředí zaujmou malé, kulaté kamínky, které díky větru vytvořily v jinak zcela hladkém písku zvláštní rýhy. Když tyhle zvláštní útvary zvedám a prozkoumávám, jsem upozorněn, že se jedná o velbloudí bobky.
Po návratu do kempu večeříme ve velké konkurenci zatím asi nejlepší večeři. Rozhodně nejlepší rybu, jakou jsem kdy jedl. Při následném posezení u stolku nám naši průvodci donesou velikého, živého kraba. Postaví ho na začátek stolu a on za hlasitého, klapavého cupitání přebíhá celý stůl na druhý konec, kde ho sundáváme zpátky na zem, aby si mohl odcupitat pryč.
12. ledna: jeskyně Dogub, cesta vnitrozemím, šnorchlování a ztroskotalý tanker
Večer se s M trochu zakecáme, takže když jdeme spát, spí už i všichni průvodci, kteří na rozdíl od nás vstávají ve 4 ráno. Nepříjemnou komplikací je pro nás zamčené auto, ve kterém máme všechny naše věci včetně ručníku a oblečení. Jedinečnou možnost se osprchovat, tak večer nevyužíváme. Přestože u sebe nemám ani budík, který zůstal v batohu v autě, daří se mi vstát před šestou, abych stihl včerejší sprchování dohnat. Dokonce před snídaní stíhám i procházku po nedaleké písečné pláži zalité ranním sluncem. Ta se táhne kam až dohlédnu a kromě pár místních rybářů je liduprázdná. Po snídani sedáme do aut a míříme do vnitrozemí.
Ještě než odbočíme z pobřeží, zastavujeme za vesničkou Mahatat Nawjid, kde jdeme na krátkou procházku k jeskyni Dogub. Jeskyně v jinak poměrně suché jižní části ostrova vyniká dostatkem vody. Už při vstupu z asi dvacet metrů vysokého stropu kape. Vlhké prostředí je také důvod, proč se tu vyskytuje endemický netopýr Sokotránský – jediný původní savec na ostrově. Všichni ostatní savci (zejména kozy, velbloudi, osli, myši a krávy) sem byli zavlečeni až člověkem. Z jeskyně, která byla do vysoké skalní stěny zvedající se z několik kilometrů široké roviny u pobřeží pravděpodobně vyhloubena letními větrnými tajfuny, je dobrý rozhled do dálky.
Poté se vracíme na hlavní, zpevněnou cestu a ještě, než z ní odbočíme do vnitrozemí, projíždíme kolem unifikované vesnice, vystavěné v rámci Saudského rozvojového programu pro Jemen. Úhledně zarovnané domy tu působí opravdu nepatřičně. Navíc byla všechna tahle pomoc dost možná výměnou za pozemky, na kterých v dohledné době vyrostou obří hotelové komplexy. Před polednem zastavujeme na oběd, po kterém pokračujeme do chráněné oblasti Dihamri na severu ostrova. Tam se navzdory neklidnému a tím pádem i kalnému moři pokoušíme šnorchlovat. Při návratu k autu musíme, stejně jako když jsme šli do vody, bosýma nohama překonat pláž z vyplavených kusů korálů. Není to nic příjemného.
Cestou na pláž u vesničky Ararhin, kde budeme dnes nocovat, zastavujeme a jdeme fotit velký tanker, který tu ztroskotal při mimořádně silném tajfunu před pěti lety. Nyní ho prý rozebírají na železo. Vidět to na něm není, ale nějaká činnost tu probíhá. Na boku visí provazový žebřík a na palubě je pohyb. Až se dostatečně vykocháme, pokračujeme na nedaleké nocoviště pěšky. Tam už máme rozdělané stany a stoly. Přípravy na večeři jsou v plném proudu. Protože spíme na pláži a jsou dost velké vlny, usínám s hlasitými, příjemně monotónními zvuky rozrážejících se vln. Když se v noci přetáčím, slyším, že prší. Ráno se od ostatních dovídám, že prý zatím sprchlo každou noc.
13. ledna: Wadi Kalysan a pláž Arher
Protože je snídaně v plánu už od 6:30, vstávám opět před šestou. Po sedmé vyrážíme na asi dvouhodinový přejezd k Wadi Kalysan. Auta nás vysazují v zatáčce na úzké horské cestě s tím, že k Wadi je to asi čtvrthodina pešky. Vedeni naším průvodcem Hassanem sestupujeme po vychozené pěšince do údolí pod námi. Nacházíme tam zatopený dvacet metrů široký kaňon, ve kterém je průzračná voda obklopená asi pět metrů vysokými, bílými skalami. Oblékáme plavky a vyrážíme do kaňonu plavat.
Jak plaveme hlouběji do kaňonu, narůstá i hloubka vody pod námi. Po asi deseti minutách doplaveme k malé kaskádě, kterou přelezeme a po chvíli dalšího plavání dorážíme k malému, 3-5 metrů vysokému vodopádu. Než se vydáme zpátky, nějakou chvíli tu pobudeme. Plavání při návratu nám jde o něco snadněji, protože plaveme po proudu, který ale v širokém kaňonu není nijak silný. Jedinou výjimkou je kaskáda, kde se voda koncentruje do úzkého, silného proudu, ve kterém se po hezky vymletých kamenech svezeme jako po skluzavce. Docela nás mrzí, že jsme si do kaňonu kvůli dlouhému plavání hlubokou vodou nemohli vzít foťáky a mobily. Zadní část s vodopádem je totiž ještě hezčí než ta, do které jsme sešli.
Pří výstupu zpátky k autu se docela zapotíme. Také tu potkáváme první turistku – Novozélanďanku pracující v Jemenu. Když dorazíme k autu, jsou tu už i další společnosti s turisty, kteří se vydávají na sestup do kaňonu. Navíc začíná celkem vydatně pršet. Prostě odjíždíme právě včas. Při dvouhodinovém přejezdu na pláž Arher projíždíme cestou, která je místy zavátá pískem. Evidentně je ale udržovaná, protože písečné závěje, které jsou místy i několikanásobně vyšší než naše auto, jsou prohrnuty. Těsně před kempištěm, kde strávíme dvě noci, projíždíme docela náročný brod – není sice nijak hluboký, ale písek se boří a hned za ním je krátké, písčité stoupání poseté velkými kameny.
Z kempiště s M vyrážíme na výstup na nedalekou písečnou, 200 metrů vysokou dunu. Výstup je dost náročný. Nahoru se šplhám asi půl hodiny a to ještě jenom díky tomu, že jdu ve stopách, které přede mnou vyšlapává M. A protože mám přes rameno foťák a nechci si olepit ruku pískem, nemůžu se navíc ani opřít o svah. Pro foťák je to dost náročné už tak. Dokonce mu přestává správně fungovat vypnutí a musím několikrát vytáhnout a znovu zastrčit baterku, abych jej vůbec zapnul. Ze shora je nádherný výhled na nekonečnou pláž a další duny, které se zvedají od moře a v ohromné výšce se opírají o skalní stěnu tak vysokou, že mizí v mracích. Za dobrého světla a silného větru, který by zavál stopy vychozené v dunách, by se tu určitě daly pořídit skvělé fotky. Teď je ale trochu pod mrakem, takže jenom udělám pár záběrů a vydávám se zpátky dolů, kam sbíhám po patách za asi dvě minuty.
Cestou na dunu jsem se pořádně zpotil a kvůli obrovské vlhkosti, která tu panuje, jsem doteď neuschnul. Naštěstí máme možnost se zvlažit v nedalekém moři, do kterého se místy vlévají potůčky vytékající z vysokánských skal. V místech, kde tečou, nejspíš vymývají písek zpátky do moře. Duny jsou tam totiž přerušené a skalní stěna sbíhá skoro až na úroveň moře. Jeho písečné dno je tu hodně zvlněné. Chvíli je vody po pás, chvíli je hloubka taková, že si mezi vlnami, které jsou tu dost velké, nestoupnu ani na špičkách.
Najednou si všímáme, že jsme asi 200 metrů od místa, kde jsme do moře vstupovali. Začneme plavat zpátky, ale proud je chvílemi tak silný, že se nám ho nedaří přeplavat. Na vlnách se nakonec svezeme blíže k pláži, kde už se raději držíme jen v mělké vodě. Proud táhnoucí nás směrem do moře je ale zrádný i tak. V zapřených nohách je zřetelně cítit, i když stojíme na místě. Převalující se vlny nás navíc chvílemi odsouvají na místa, kde se na zvlněném dně nedá stoupnout. Na pláži později objevujeme krabí domečky – malé písčité kopečky vedle děr, do kterých krabi zalézají. Před návratem na kempiště se umývám v tůňce, kterou na pláži vytvořila sladká voda vytékající ze skal.
Při večeři se dozvídáme, že před několika lety začali všichni Sokotránci dostávat plat 200 dolarů (tj. asi 4 600 Kč) měsíčně, jako příslušníci armády Spojených arabských emirátů. Reálně samozřejmě nic nevykonávají; jedná se prostě o uplácení místních. Teď sice dostávají jen polovinu, ale za vystání fronty jednou měsíčně se pořád jedná o slušnou rentu.
