Tour du Mont Blanc: Lacs de Chéserys - Les Houches
Úterý 7. září 2021: Lacs de Chéserys – Le Brévent
Status stanování je tu nejasný, takže balíme už se svítáním, trošku popojdeme a teprve pak snídáme. Časně dopoledne dorážíme k Lac Blanc. Toto jezero, nacházející se na skalní hraně s krásným výhledem na protější masiv, je stejně jako celá tato strana hor postiženo dlouhodobým nedostatkem vody. Aby bylo turisticky významné jezero zachráněno, musí do něj dnes být voda čerpána z údolí. Na terase přilehlého Refuge du Lac Blanc opět potkáváme polskou dvojici. Spali u jednoho z dalších jezer a ráno prý měli přímo před stanem lišku, která pak v okolí lovila, zatímco se balili na cestu. Taky jsme asi už dost opálení, protože si o nás mysleli, že jsme Španělé.
Prokocháváme se tu tak dlouho, že pomalu nastává čas oběda. Této, pro nás tak ojedinělé, příležitosti využíváme a objednáváme si pivo a omeletu. Z tři kilometry vzdálené stanice lanovky přichází stále více a více výletníků, takže se zvedáme, naposledy obhlížíme jezero a vyrážíme na sestup. Celé je to tu hodně lyžařské – všude jsou vleky, sjezdovky a legračně vysoké rozcestníky, které musí vyčnívat i z vysoké sněhové pokrývky. Když dojdeme k horním stanicím lanovek, nabíráme v Refuge de la Flégère vodu.
Slunce pálí, je velké vedro a nabraná voda nám brzo dochází. V místě, kde jsme chtěli dobírat, žádná další není – v mapě značený potůček je vyschlý a my narážíme jen na vysušené koryto. Čeká nás několikahodinový podvečerní výstup na Le Brévent (2 525 m) a my už nemáme žádnou vodu. Pod Bréventem procházíme mezistanicí lanovky, která je ale zavřená – vodu tu nedoplníme. Situace začíná vypadat bídně. Na vrcholu je sice hospoda, kde by bylo možné zásoby doplnit, ale víme, že poslední lanovka z Bréventu, kterou bezpochyby odjíždí i veškerý personál, jede v 17:30, což určitě nestíháme. Ve svahu skalnaté hory žádnou vodu neočekáváme a tak nezbývá, než se spolehnout na Lac du Brévent – velké jezero na druhé straně hory, ke kterému to ale mámě ještě pěkně daleko.
Při výstupu se postupně smiřujeme s tím, že další vodu budeme mít až někdy v pozdním večeru. Trýznivou žízeň trochu zmírňujeme pojídáním všudypřítomných borůvek, které kolem strmého výstupu rostou. Úleva je to ale jenom velmi malá. Když konečně vystoupíme do sedla Col du Brévent (2 368 m), objevujeme tam sníh! Nabíráme ho do PET lahví a odtávající vodu postupně usrkáváme. Jsme spokojení. Lidé tu nejsou. Jediný, s kým se v sedle potkáme, je ultralighter (horal který chodí s velmi lehkým batohem a jen nezbytným minimem maximálně odlehčených věcí), se kterým jsme se už pár dnů potkávali a zdravili. Snaží se nás zeptat, kde hodláme spát. Protože s ním ale nemáme společnou řeč a posunková komunikace na toto téma je vcelku obtížná, nedozvídá se žádné hodnotné informace on ani my. Podaří se nám utvrdit jen ve zjevném faktu, že tady to opravdu nepůjde. Sotva jsme zažehnali problém s vodou, připomíná se nám tímto další – nevíme, kde budeme dnes nocovat. Máme sice načteno, že při sestupu z Bréventu by mělo být pár rovinatých plácků, ale v tuhle chvíli si to nedovedeme představit a počítáme s nouzovou variantou cesty až k další chatě.
Cestou na vrchol procházíme kamenitou oblastí plnou kozorožců. Ti kolem nás poskakují, pojídají trávu a zcela nevzrušeně na nás shlížejí z vysokých balvanů, kde mnoho z nich polehává a drbe se rohem na zádech. Magickou chvíli nenarušuje ani náš Francouzský parťák ze sedla, který tímto skalnatým územím prochází, stejně jako my, pomalu a v tichosti. Po opuštění skal, překonáme několik žebříků a dorážíme k vrcholu, kde překvapivě potkáváme skupinku anglicky mluvících lidí, kteří tu ve večerním světle fotí outdoorové vybavení. Na samotném vrcholu je ale jen náš Francouzský parťák a pusté terasy kolem lanovky. Jsou velmi vzdušné, takže když koukáme do údolí, je výška hodně cítit. Na Chamonix shlížíme z jeden a půl kilometrového nadhledu. Chvíli si pohráváme s myšlenkou nocovat tady na lehátku, ale protože sníh v lahvích utává se zapadajícím sluncem stále pomaleji a navíc ho máme jen málo, pokračujeme nakonec dál.
Zatímco R ještě z vrcholu fotí, já pomalu sestupuji a ve strmém skalnatém svahu hledám místo na stan. Navzdory terénu se nám nakonec podaří najít neuvěřitelně rovný, travnatý plácek, kde stan rozbalujeme. Žízeň už je neúnosná. Z lahví pracně dolujeme zbytky ztvrdlého sněhu, abychom mohli sejít k nejbližšímu jezírku pro vodu. Tu filtrujeme a vaříme z ní litry a litry čaje. Z nižších poloh sice slyšíme štěkot psa a křik pasáka, sem ale snad zvířata na pastvu nechodí, takže s vodou by nemusel být problém. Kempíme, vaříme večeři a máme krásné výhledy na všechny strany. Na jedné straně nejvyšší alpský masiv, na druhé slunce zapadající za pohoří Aravis.
Víme, že horolezci vystupující na Mont Blanc (4 805 m), by měli vyrážet kolem třetí ráno. A protože je jasno a výhled na vrchol máme přímo ze stanu, nastavujeme budík v naději, že na protějším hřebenu uvidíme světla jejich čelovek. Najezení, napití, s mléčnou dráhou nad hlavou a zvuky pasoucích se krav kdesi pod námi usínáme ve výšce 2 350 metrů jen kousek pod vrcholem Bréventu.
Středa 8. září 2021: Le Brévent – Les Houches
Noc je klidná. Když kolem páté ráno vykukujeme do tmy a chladu, po chvíli rozkoukávání vidíme světýlka horolezců drápajících se po závěrečném úseku hřebenu Mont Blancu. Pár osamocených světýlek je i o něco níž. O žádný „vláček“ se ale nejedná. Na balení je brzo, takže se vracíme zpátky do tepla spacáků a ještě chvíli vyspáváme. Později naplno využíváme našeho místa – otvíráme stan a sledujeme, jak první paprsky slunce dopadají na bílé čepice okolních hor. Snídáme poslední včerejší čaj a ohříváme hranolky, které nám zbyly ze včerejšího oběda zakoupeného na chatě.
S balením nijak nespěcháme a zanedlouho vidíme na nedaleké stezce první turisty. Museli spát, stejně jako my, někde ve stanu, nebo vyráželi z nedalekého Refuge de Bellachat opravdu brzy. Překvapením je pro nás pochod asi 35 vojáků v bílých maskáčích. S obrovskými batohy kolem nás prosviští svižným tempem. V ranním tichu hor docela bizarní úkaz.
Nakonec se dál musíme vydat i my. Ranní představení skončilo a už je opravdu čas. Slunce svítí a nás čeká poslední den se sestupem zpátky do Les Houches, odkud jsme před deseti dny vyráželi. Cesta i počasí jsou dobré. Ještě než definitivně sklesáme do lesa, zastavujeme na snídani na Refuge de Bellachat (2 152 m). Zatímco si na dřevěné terase přímo nad Chamonix vychutnáváme skvělé omelety, opravuje za námi místní řemeslník okenice. Přemýšlíme, jak se sem asi dostal. Z údolí jsou to totiž asi čtyři hodiny výstupu prudkým kopcem.
Naposledy se loučíme s neskutečnými výhledy, které nás posledních několik dnů provázeli a vcházíme do lesa, kterým sklesáváme až do údolí. Rostoucí teplota je znát s každou stovkou naklesaných výškových metrů. Je opravdu vedro a nám opět dochází voda. V Les Houches (1 000 m) pak procházíme symbolickou bránou značící start, respektive cíl Tour du Mont Blanc. V pítku dobíráme vodu a jdeme na TMB parking vyzvednout auto, které tam celých jedenáct dnů přečkalo bez problému. Autem se přesouváme do Camping Bellevue, kde na nás čeká životodárná sprcha, Orangina s ledem a vynikající pizza. Když uleháme do spacáku, je zataženo a poprchává – předpověď na další dny hlásí značné zhoršení počasí.
Čtvrtek 9. září – Pátek 10. září: Cesta domů
Vstáváme časně, balíme a za deště odjíždíme. Cestou se zastavujeme ve Švýcarském Lausanne, kde parkujeme v podzemních garážích pod náměstím přímo v centru města. Pršet sice před chvílí přestalo, ale město při našem asi devadesátiminutovém okruhu atraktivitou zrovna nehýří.
Dál pokračujeme přes průsmyk Furkapass (2 429 m), kde zastavujeme a vyrážíme na prohlídku ledovce Rhonegletscher. Ledovec je, jak je dnes obvyklé, na prudkém ústupu a procházka tunely vyvrtanými do stovky let starého modrého ledu působí docela depresivně. Zvláště pak v místech s utátým stropem, kde se dovnitř prověšují potrhané cáry bílé látky, kterou je celá spodní část ledovce, ve snaze zmírnit její utávání na prudkém letním slunci, pokryta. Zajímavé také je, že prohlídka ledovce a přilehlý obchod se suvenýry je rodinný podnik, který je tu v provozu už čtvrtou generaci. Ledovec se totiž nachází na soukromém pozemku a přístup k němu je zpoplatněn.
Při návratu k autu pozorujeme v údolí pod námi parní zubačku stoupající do výšky 2 150 m, kde skrz tunel projíždí na druhou stranu sedla. Mimo letní měsíce není průsmyk průjezdný a auta se převážejí na vagonech této zubačky. Nasedáme do auta a sjíždíme k Lucernskému jezeru, kde se pokoušíme najít volné místo na spaní. Daří se nám to až na třetí pokus ve vesničce Sisikon, kde parkujeme na příjezdové cestě v jinak úplně narvaném kempu.
Další den se krátce zastavujeme na procházku centrem Lucernu, který je mnohem sympatičtější než Lausanne. Poslední zastávkou ve Švýcarsku je město Neuhausen am Rheinfall, kde obhlížíme Rýnské vodopády – nejmohutnější vodopády v Evropě. Po stezce pro pěší, vybudované na nedalekém železničním mostě, lze vodopády obejít a obhlédnout je tak ze všech stran. Potom už sedáme do auta a zbývajících tisíc kilometrů jedeme v podstatě bez zastávky.
